Odrazily se nějak na vaší tvorbě minulé náročné měsíce?

Jsem zvyklá tvořit v izolaci, takže pro mě osobně to příliš omezující nebylo. A paradoxně jsem měla spoustu práce s projekty, které ještě dojížděly z předchozích let. Na druhou stranu pohled na vylidněné centrum Prahy, kde máme byt a já ateliér, byl velmi smutný, a v člověku to vyvolávalo určitou úzkost. Navíc nám v říjnu zemřel dědeček Olda, můj super tchán a strašně hodný člověk… Musela jsem spoustu věcí v sobě potlačit a naopak přijmout to velké omezení ze všech stran. (rozhovor vznikal v červenci 2021 - pozn.redakce)

Jak je pro vás vlastně důležité prostředí, ve kterém tvoříte?

Mým pracovním oděvem je pyžamo, a to už od dětství. Pracuju na zemi nebo na sedačce, ale nejčastěji v posteli v takovém polosedě, kde si vytvořím vnitřní klid a pohodu. Samozřejmě navštěvuju i litografickou dílnu nebo smaltovnu, kde se musím přizpůsobit prostředí. Jinak výhradně tvořím v chaosu. Všechny moje pokusy udělat si v ateliéru pořádek skončily tak, že jsem pak několik hodin hledala věci, které jsem si někam uklidila.

Jste mimo jiné známá tím, že pracujete s různými materiály – od lidských chloupků přes smalt až po křišťál. Kde se ve vás bere chuť experimentovat?

Jsem zastáncem toho, že základem pro výtvarné umění je umět dobře kreslit a umět řemeslo jako takové. Tančit bez chůze taky nemůžete a hrát na hudební nástroj bez hudebního sluchu sice možné je, ale pro okolí je to neposlouchatelné. Moc ráda spojuju řemeslo s novými technologiemi a snažím se, aby všechno, co vytvořím, tady bylo na věky věků. Vlastně se pokouším zachytit moment, který nevyprchá, což se mnohdy nedá říct o moderních dílech, tam tenhle cíl nevnímám. Proto jsem si tak zamilovala smaltování, tisk z litografického kamene, pozlacování a řadu dalších technologií. Teď je mým snem dostat se k porcelánu.

Ve svých dílech často zobrazujete ženy, a to jako velmi krásné a okouzlující bytosti. Proč?

Protože chci, aby to mým obrazům slušelo… Ale vážně, je to stejné jako v životě – když se dobře upravíme, tak vypadáme naprosto úžasně. Všechny jsme krásné a přitažlivé, ale často to bohužel nechceme přijmout. Raději se kritizujeme, než abychom se pochválily. Svoji ženskost nesmyslně potlačujeme, což je obrovská škoda. Je pravda, že většina mých děl je taková opentlená, až přeestetizovaná, ale jen tak mi přijde, že dokážu ukázat krásu.

Co pro vás znamená být ženou?

Já jsem klasická závislačka na oblečení. Hodně času trávím na internetu, kde nakupuju. Taky miluju autorské šperky – od velkých náušnic až po prsteny. A k tomu červenou rtěnku, výrazné barevné líčení, různé čelenky a klobouky. Všechno ale musí být příjemné a pohodlné.

A co si myslíte o emancipaci? Fandíte jí?

Přiznám se, že nemám ráda urputné lidi, doslova mě děsí, když se něčeho s povykem dožadují. Já jsem pro takovou tu zdravou, přirozenou emancipaci. Dám vám příklad: můj partner za mě byl rok na mateřské, abych mohla realizovat své projekty. Na druhou stranu nemám řidičák, takže mě všude vozí. A pomáhá mi s monumentálními díly, protože sama pytel cementu prostě neunesu. Takže jsem, nebo nejsem emancipovaná? A je to vůbec důležité? Hlavní je, že jsme oba spokojení.

A jste spokojená i v uměleckém světě, který je převážně mužský?

Tuhle otázku jsem si nikdy nepoložila. Nejde o pohlaví, ale o to, co cítíte. V mém případě je to určitá posedlost, to je ten motor, který mě pohání dopředu. Samozřejmě se jako žena snažím skloubit umění a rodinu, někdy více a jindy méně úspěšně. Podstatné ovšem je, že se věnuju tomu, co mě baví a naplňuje. A že mám vyvážený pracovní i soukromý život.

Vztah k výtvarnému umění jste měla už jako malá?

Ano, ve svých jedenácti letech jsem si řekla, že budu buď malířka, nebo veterinářka. Po dlouhém vnitřním boji vyhrála malířka, a tak jsem na sobě začala makat. Motivy zvířat ale zapojuju do svého umění velice často. Musím říct, že na své umělecké cestě jsem měla obrovské štěstí na lidi. Asi nejvíc mě ovlivnila Alena Petříčková, kterou jsem poznala na výstavě v mém rodném Šumperku. Dále malíř Viktor Pivovarov a pak můj stěžejní profesor na Akademii výtvarných umění Aleš Veselý, který si mě vybral už před nástupem na školu. To jsem ale tenkrát nevěděla.

Co vám dala do života rodná Morava?

Moravačkou jsem navždy, i když větší část života bydlím v centru Prahy. Dětství jsem prožila na našem statku v Libině, což je asi jedna z nejdelších vesnic v této zemi a nachází se v podhůří Hrubého Jeseníku. Vyrostla jsem mezi spoustou zvířat, můj táta až do své smrti vedl místní myslivecký spolek a dobrovolné hasiče. Tu naši zemědělskou usedlost dodnes máme a chystáme se ji po mnoha letech rekonstruovat.

Netajíte se s tím, že jste těžký dyslektik a zároveň dysortografik, což znamená, že máte velké problémy se čtením a pravopisem. V kolika letech jste na to přišla?

Někdy v páté třídě. Narodila jsem se v roce 1976, a to se o dyslexii mnoho nevědělo. Už jako prvňáček jsem ve slabikáři neviděla konkrétní písmenko, ale obrázek. Když jsem ho popisovala, všichni se mi smáli, a dokonce jsem párkrát musela zůstat po škole. Z recitace, matematiky a fyziky jsem dostávala jedničky, ale z diktátů pětky, což byl samozřejmě problém. Učitelé se na mě dívali jako na hloupou… Přitom stačilo změnit pohled a více se mi věnovat, ale jak jsem řekla, takový přístup se v časech mého dětství nenosil.

Měla jste někdy ze své poruchy komplexy?

Neměla, rodiče nás naštěstí nevychovávali tak, abychom klopili hlavu. Samozřejmě ty první roky na základní škole se na mně trochu podepsaly. A pak ta zmíněná pátá třída, kdy se řešilo měkké a tvrdé i. Můj písemný projev je dodnes bez přehánění tragédie. Kdybych byla v nějaké korporaci, musela bych mít asistentku a všechno jí diktovat.

Vaše osobní zážitky vás inspirovaly k tomu, že jste vytvořila multimediální slabikář a testy, které slouží k odhalování a prevenci dyslexie a dysgrafie u předškolních dětí.

Většina dostupných pomůcek řeší nápravu dyslexie a dysgrafie v momentě, kdy nastane. Tomu jsem se snažila předejít. Můj slabikář je zaměřený na zrakové vnímání, paměť, orientaci, sluch a koncentraci, tedy na vše, co dítě potřebuje k tomu, aby se naučilo dobře číst a psát. Ale funguje na úplně jiném principu, než jsou lidé u normálních slabikářů zvyklí. Dyslektik totiž při čtení nevidí písmena, ale tvary a obrazy. Písmenko H tak třeba nepředstavuje holuba či husu, ale svým tvarem koleje. A přesně toho jsem využila. Jde vlastně o to, aby se děti učily písmena přirozenou cestou, nikoliv drilem.

Poruchou čtení a psaní trpěli třeba malíř Pablo Picasso, animátor Walt Disney nebo sochař Auguste Rodin. Je to podle vás náhoda, že mezi umělci najdeme tolik dyslektiků?

Není, dokonce se říká, že tenhle problém má devadesát procent výtvarníků. Výtvarné umění je náš jazyk, protože neumíme používat ten normální. Podle posledních průzkumů zapojujeme pravou hemisféru, zatímco ostatní lidé levou. Pravá zpracovává podněty v obrazech, levá zase všechny jazyky.

Co byste vzkázala lidem, kteří se dyslektikům vysmívají?

Právě proto jsem vymyslela a založila Den dyslexie, který každoročně připadá na 9. září (www.dys.cz) a v posledních letech probíhá ve vodárenské věži na Letné v Praze. Můžete se tu potkat nejenom s mými kolegy umělci, ale i s různými odborníky. Ukážou vám a vysvětlí, že dyslektici v žádném případě nejsou méněcenní. A že diagnóza „dys“ nemá žádný vliv na inteligenci a zručnost.

Když se člověk podívá na výčet vašich aktivit, řekne si, že musíte být workoholička. Umíte vůbec odpočívat?

Mým odpočinkem je práce. A když vidím výsledek, tak mě to ještě nakopne… Nutím se do sportu, abych zhubla, ale nejraději odpočívám s dobrým jídlem a sklenkou vína v ruce.

A jak jde dohromady workoholismus s mateřstvím?

Je to náročné, což mi asi potvrdí většina pracujících žen s malým dítětem. Do toho jsme si ještě pořídili psí slečnu – jmenuje se Chanzie a je to irský vlkodav, momentálně šestiměsíční. Dcera Sarah, které je pět let, jí s plnou vážností říká sestro a v podobném duchu se k ní i chová. Musím říct, že já i můj partner jsme, co se různých projektů týká, docela megalomani. Naštěstí máme výkonnou babičku, moji mámu, se kterou se neustále o něčem dohaduju. Jsme prostě taková italská rodina.

Najde se něco, čím jste coby matka překvapila sama sebe?

Určitě, třeba tím, že nemusím tolik hodin spát a že mě dokáže docela slušně vytočit takový malý tvor, jakým je pětileté dítě. Ale když se mu podívám do očí, vidím naprosto dokonalé stvoření.

Nakolik v dceři vidíte svůj otisk?

Sarah vypadá jako kopie mého partnera Davida. Je to krásná holčička a rychle se opálí, což tedy rozhodně není můj případ – já jsem pořád bílá. Je hodně citlivá a empatická, ale taky hodně tvrdohlavá. V mnoha věcech je jiná než já – třeba miluje řád a pořádek, ovšem výborně kreslí, což mě samozřejmě těší. Taky ráda napodobuje, jak mluvím, takže ji David často oslovuje „malá Aleno“.

Jak jste se dali dohromady?

David je moje první láska, kterou jsem ale v šestnácti opustila. Byl sice hezký, ale moc hodný, což jsem tenkrát nedokázala ocenit. Rozešli jsme se a já se vydala na studia a pak na cesty po světě od Paříže po Afriku, abych se po letech vrátila zpátky a potkala ho na své výstavě v Tančícím domě v Praze. To už přede mnou stál pořádnej chlap. V té době už měl dvě děti – ženil se brzo, v jedenadvaceti.

Stará láska nerezaví, ale jak jste naznačila, určitě jste se museli poprat se spoustou překážek…

David nebyl ve svém manželství šťastný delší dobu, dokonce i firmu si otevřel tři sta kilometrů daleko od domova, ale samozřejmě každá taková situace a změna přináší spoustu emocí a zášti. Je to vždycky velmi komplikované… Ovšem dneska už má i jeho bývalá žena nového partnera a všechno se snad uklidnilo. Věřím na osud, takže vše je tak, jak má být! Když jsme se po čtyřiadvaceti letech znovu potkali, velmi rychle jsme se rozhodli, že budeme mít potomka, takže Sarah vznikla v té největší euforii. Musím říct, že David má všechny děti úžasné a všechny je miluje. Čtrnáctiletého studenta gymnázia Jakuba vidím častěji, Karolína je o devět let starší a studuje práva.

Co vám partner dává? Proč myslíte, že to mezi vámi po letech tak zajiskřilo?

My jsme s Davidem velice rozdílní jako bílá a černá barva. On je narozen ve znamení Berana, já ve znamení Vah. Já jsem hektická, on je klidný. Já bych šla tancovat třeba na funky nebo latinu, David vyznává ponurou sofistikovanou, pro něj samozřejmě absolutně dokonalou muziku. Já mám totální hudební hluch, on hraje na klarinet, saxofon, bicí a teď se učí na baskytaru. Já sním cokoliv, on si dává velice pozor na to, co jí, a pozná dobré jídlo. Já mluvím pořád, on málo. Hodně málo. Společného máme asi to, že se nebojíme jít do čehokoliv a dokážeme vzít na sebe jakoukoliv odpovědnost.

Slyšela jsem, že je manuálně velmi šikovný.

David pracuje ve stavebnictví, kde si ho najímají investoři. Je to takový chlap, který umí všechno – od malých věcí po velké, a ještě je schopný i po manuální stránce. Dokáže taky na stavbě předcházet možným problémům, těm technickým a následně finančním. Postavil mnoho domů sám nebo se na nich v určité míře podílel. Teď začal s projektem rekonstrukce naší rodinné usedlosti na Moravě, kde se všechno výhledově předělá a dostaví. Sice nás minulý rok postihly menší povodně, ale vytváříme si tam svůj domov. Budu tam mít velký ateliér, takže budeme cestovat mezi Prahou a Moravou.

Počítáte ve svých plánech i se svatbou?

Pro mě je David můj muž už teď – před světem, vesmírem i Bohem. Pro mě ten samotný akt není důležitý. Ale pokud se ptáte, tak ano, chtěla bych si ho vzít. Teď na to ale není čas, pořád řešíme jiné věci.

V polovině července začne v Letohrádku Ostrov vaše výstava s názvem Křídla z rubínu. Jaká bude?

Bude na ploše tisíc metrů čtverečních, takže hodně velká. Některá díla jsou nová, třeba velkoformátová plátna, některá jsem si vypůjčila ze soukromých sbírek. A ukážu tam i starší projekty ještě ze školy a zdaleka nejde jen o výtvarné umění. Už řadu let se zabývám záznamy partitur různých zvuků a pocitů. Vytvořila jsem třeba hudbu pohybu slunce, zvuk celého lesa i jednotlivých stromů nebo hudbu očí. Chybět nebudou smaltované obrazy, kyvadlové hodiny, litografie, objekty a obrazy z českého křišťálu i chloupků a také projekt o dyslexii.

Nápad udělat tak rozsáhlou výstavu vznikl ve vaší v hlavě?

Kdepak, napadlo to mladou kurátorku Michaelu Šárköziovou, která dala do souvislosti mou tvorbu s prostředím Letohrádku. V 70. a 80. letech minulého století v něm vystavovaly umělkyně, které byly v té době zakázané. I moje dílo bylo často cenzurováno… A kdysi tu fungovala alchymistická dílna, kde hledali recepturu na výrobu rubínového skla a zlata. No a já vytvářím vše s červenou barvou jako ten rubín.

Nejste na retrospektivu ještě mladá?

Nemyslím si. Vystavuju od šestnácti let, kdy jsem měla svou úplně první výstavu v Bechyni. Studovala jsem tam keramickou školu. Ukázat svá díla ve velkém prostoru a v souvislostech je vždycky zajímavé – pro návštěvníky i pro autora. Když vezmete jeden obraz a budete ho střídavě věšet na různá místa v galerii, tak bude pokaždé vibrovat jinak. To je na umění naprosto geniální.

ALENA KUPČÍKOVÁ (1976)

ALENA KUPČÍKOVÁ (1976)


• Přední česká výtvarnice, jejíž díla jsou zastoupena v domácích i zahraničních sbírkách (např. v Německu, Holandsku, USA či Japonsku).
• Vystudovala Akademii výtvarných umění.
• Dělá litografie, smaltované obrazy, obrazy z chloupků, instalace, sochy a pracuje s českým křišťálem.
• Vymyslela Multimediální slabikář a testy pro prevenci dyslexie pro děti od čtyř let a před dvanácti lety založila Den dyslexie.
• V Letohrádku Ostrov začne 15. 7. její retrospektivní výstava Křídla z rubínu, která potrvá do 26. 9.
• Žije v Praze s přítelem Davidem a dcerou Sarah.