Nedávno jste prodělala koronavirus, který na každého působí jinak. Jaký průběh měla nemoc u vás?
Mírný, kdybych netočila s Netflixem, který herce neustále testuje, tak bych to možná ani nezjistila. Na testy jsem šla den před svými zářijovými narozeninami a ráno se od produkce dozvěděla, že jsem pozitivní. Musím říct, že jsem se cítila dobře, žádný kašel, horečky nebo ztráta čichu. Pak se ale dostavila obrovská únava. Energeticky jsem spadla na nulu, což trvalo nějakých čtrnáct dní, z toho týden jsem skoro nemohla vstát z postele. Byla jsem zdevastovaná jako po dvacetihodinovém natáčení nebo šestihodinovém tanečním tréninku. (rozhovor probíhal v říjnu 2020, pozn. red.)
Proč zrovna tanečním?
Letos jsem si v jednom českém filmu, který bude mít premiéru příští rok, zahrála tanečnici, takže můžu srovnávat. Na tu roli jsem dřela jako kůň několik hodin denně… Koronavirus mi tenhle stav, respektive jeho důsledky, připomněl. Jen bez jakéhokoli mého přičinění.
Jak jste to snášela psychicky?
Naštěstí se dokážu rychle adaptovat, a tak jsem to přijala jako fakt. Rozhodně jsem nic nebagatelizovala ani se nesnažila obejít nařízená opatření. Izolovala jsem se doma a odpočívala. Je ale pravda, že to nebyla rána z čistého nebe, v naší branži je tenhle rok naprosto nevyzpytatelný – na jaře se veškerá kultura zastavila, pak se na léto uvolnila a nedávno opět přišla stopka. Co můžu dělat jiného než si zachovat chladnou hlavu. Určité depresi se ale samozřejmě nevyhnu.
Jak to ve vašem případě vypadá?
Den dva jsem optimistická a akční – píšu, cvičím a tancuju – a pak to na mě padne. Objeví se smutek, strachy z budoucnosti, nejistota. Rozhodně nevykřikuju do světa, že se učím čtyři nové jazyky, peču chleba nebo zvelebuju chalupu. Na rozdíl od některých svých kolegů nemám problém přiznat, že to na mě občas doléhá. Nejsem paní dokonalá.
Radost vám ale určitě dělá váš románový debut s názvem Anna z Hollywoodu, který vyšel v polovině listopadu. Jak byste ho definovala? Nakolik je to váš příběh a nakolik fikce?
Je to vyprávění o obyčejné holce z Moravy, která přes půlku světa uteče za svým snem. Někdy je to pohádka, někdy noční můra, protože v Americe zažije věci, o kterých si myslela, že neexistují. Stejně jako já. Ale protože jsem v knize chtěla mít i jiné příběhy, zážitky a pohled na svět, tak jsem se inspirovala u svých kamarádek a lidí, které jsem na své cestě potkala. A právě tak vznikla Anna. Kdybych psala jen o sobě, byla bych určitým způsobem svázaná. Takhle jsem se mohla rozmáchnout. V psaní si člověk může dovolit cokoli.
Co vás přivedlo zrovna do Ameriky, a navíc v době, kdy jste měla v Čechách slušně rozjetou kariéru?
Bylo to intuitivní rozhodnutí. Sice jsem v divadle hrála krásné role a k tomu točila televizní seriály, ale pak jsem se dostala do momentu, kdy mi to přestalo stačit. Nechápejte mě špatně – za všechny pracovní příležitosti doma jsem byla vděčná, ale cítila jsem, že se potřebuju někam posunout, roztáhnout křídla. Můj tehdejší přítel, herec z Německa, mě v tom podporoval. Původně jsme plánovali, že spolu budeme žít v Berlíně, ale pak nás napadla Amerika. Už jen proto, že odmalička drtím angličtinu a v Česku mi moje jazykové znalosti přišly k ničemu.
Za oceán jste nakonec odletěla sólo, co se stalo?
Přítel mě podvedl a opustil, což mě zdrtilo, ale plánů jsem se nevzdala. Moje touha po dobrodružství i poznání sama sebe byla tak silná, že jsem vystoupila ze své komfortní zóny a vydala se do Ameriky sama.
Co se vám honilo hlavou? Čekala jste, že se tam z vás posadí na zadek?
Teď jste mě rozesmála – jsem holka z Moravy, na jevišti to možná dokážu rozjet, ale v osobním životě sebevědomím zrovna neoplývám. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že vystoupím z letadla a tam bude stát špalír producentů s otevřenou náručí. Moc dobře jsem si uvědomovala, že mě čeká dřina, na jejímž konci možná budou hezké scénáře, ale určitě životní zkušenosti. Byla to taková cesta za snem.
Jaká byla realita?
Tvrdá. Dlouho jsem čekala na vízum a snažila se najít agenta, bez kterého se v Hollywoodu neobejdete. To představovalo tisíce e-mailů a schůzek. Chodila jsem i na kurzy herectví a tvůrčího psaní, na hodiny improvizace a stand-up comedy. Absolvovala jsem desítky castingů, kterých prý musí být až šest set, než vás někdo obsadí do něčeho pořádného… Taky jsem hodně cvičila a tancovala. Prostě jsem se snažila svůj „americký čas“ využít na maximum. Jsem typ člověka, který neumí nic nedělat.
Jak jste vyřešila bydlení, které je v Americe velmi drahé?
Podařilo se mi najít nájemní byt ve West Hollywoodu, který byl o polovinu levnější než ostatní. To ale bylo jeho jediné plus, jinak šlo o takovou pastoušku se šváby a padesát let starou koupelnou. O jednu postel jsem se půl roku dělila s kamarádkou, často jsem pronajímala i gauč… Prostě žádná idylka, ale snažila jsem se to brát s lehkostí a nadhledem. A nejenom to. Los Angeles je pro samotnou holku i nebezpečné. Mně osobně ukradli „jen“ mobil, doklady a kreditky, ale kamarádka zažila situaci, kdy jí drželi pistoli u hlavy. Jiné zabili přítele…
Setkala jste se i se sexuálním obtěžováním, které je prý v Hollywoodu běžné?
Před třemi lety bych vám řekla, že určitě ne, protože jsem ani nevěděla, co to je. Myslela jsem, že sexuální obtěžování je, že vám někdo sáhne v práci mezi nohy. Jenže sexuální obtěžování je i to, že se cítíte nepříjemně, poníženě, že vám někdo dělá návrhy a v lepším případě vám slibuje práci. V tom horším vám vyhrožuje, že o práci přijdete, nebo vám rovnou zničí celou kariéru, reputaci, někdy i život. My v Čechách si myslíme, že hnutí Metoo jsou hysterky, kterým někdo před dvaceti lety sáhnul na zadek. Jedná se ale o znásilnění, která ženy trápí někdy i několik desetiletí, a i po té době není lehké vyjít s tím ven. Tahle kultura, kde si připadáme, jako že nemáme právo říct, že nám bylo ublíženo, nebo kde vnímáme sexuální obtěžování jako normu, je špatná!
Ale lepší se to, a to nejen v zahraničí.
To je pravda. Jsem ráda, že i české ženy si už umí čím dál lépe nastavit hranice. Dozvídají se, že když je někdo obtěžuje nebo znásilní, není to jejich vina, „neříkají si o to“. Já sama jsem se ale bohužel o téhle problematice dozvěděla až v posledních letech. Amerika mi v tomto smyslu hodně otevřela oči.
V čem ještě vás Amerika změnila?
Našla jsem tam odvahu tvořit podle sebe a neohlížet se na lidi, kteří mají tendenci soudit a závidět. A poté, co jsem tam byla nějakou dobu bez práce, vím, že kdyby došlo na lámání chleba, klidně se budu živit něčím jiným. Herectví by mi chybělo, ale jsou horší věci.
Takže se dá říct, že jste silnější než dřív?
Určitě. Už není tak snadné mě do něčeho vmanipulovat nebo se mnou vytřít podlahu. Našla jsem spojence sama v sobě. Umím se o sebe postarat a ochránit se. A taky už vím, že je fajn nechat se životem překvapovat. Snila jsem o hraní v zahraničních produkcích a to se mi paradoxně splnilo po mém návratu do Prahy, kdy jsem získala tři role v amerických seriálech. V Hollywoodu by to bylo na dlouhé lokte, v Čechách to vyšlo hned, což beru jako zúročení času a energie, kterou jsem do toho investovala.
Jakou cestou jste se vlastně dostala k herectví?
Byla jsem hyperaktivní dítě, a tak mě rodiče dali na balet a do anglického dramaťáku. Na jevišti jsem poprvé stála už ve čtyřech letech. Po herectví jsem ale nějak zvlášť netoužila, chtěla jsem studovat diplomacii, protože mě zajímala mezinárodní politika. Chvíli jsem koketovala i se žurnalistikou, ale nakonec jsem si podala přihlášku na šest různých vysokých škol. Dostala jsem se na všechny, ale zvítězila brněnská JAMU. Nebylo to rozumové, ale opět intuitivní rozhodnutí. Měla jsem dojem, že je to pro mě to nejlepší, a v divadle jsem viděla možnost pozitivně ovlivňovat svět.
Z baletu jste si odnesla nejenom ladné držení těla, ale i poruchu příjmu potravy. To jste tak moc toužila po dokonalém těle?
Ano a k tomu po určité kontrole. Jako dítě jsem měla pocit, že nikam nezapadám. Často jsem trpěla na angíny, o kterých jsem se později dočetla, že přicházejí v případech, kdy si člověk neumí říct o to, co potřebuje, má úzkosti nebo zadrženou kreativitu. Anorexie byla něco podobného. Když jsem nejedla, získala jsem mylný dojem, že mám svůj život zcela ve svých rukou. Jenže pak jsem zjistila, že vážím dvaačtyřicet kilo, přišla jsem o menstruaci a jediným mým jídlem za celý den bylo jedno frappé… Máma mě dokonce poslala na psychiatrii, ale nakonec jsem se z toho dostala sama.
Věříte, že nadobro? Že už se anorexie nevrátí?
Věřím, že každý člověk má v sobě sílu pustit tu závislost na kontrole svého těla, ale i po tolika letech se mi to někdy nedaří. Občas přijdou černé myšlenky, hlavně když cítím nejistotu, když mi na něčem hodně záleží. Ale už vím, že je důležité je nechat projít hlavou a nenechat se zviklat. Svým způsobem se dají využít i v herecké práci – když jsem s režisérem Viktorem Taušem točila televizní minisérii Vodník, kde jsem hrála matku pětiměsíčního dítěte, která trpí laktační psychózou, záměrně jsem kvůli tomu na několik měsíců přestala cvičit. Přibrala jsem, abych se ve svém těle necítila dobře.
To asi nebylo moc příjemné natáčení…
A víte, že přesně naopak? Respektive natáčení jednoduché nebylo, ale všechny ty strašné věci jsem si prožila před kamerou a domů pak večer odcházela v totálním klidu a vysmátá. Ta role mi odplavila všechny negativní emoce. Na tu nešťastnou ženu jsem se napojila, dala do ní všechno a pak se zase odpojila.
Podobný účinek na vás má i Dance cardio, které několikrát v týdnu předcvičujete online?
To je dokonalá očista a zároveň nabíječka energie! Tenhle styl cvičení jsem objevila ve West Hollywoodu, kde jsem chodila na skupinové lekce vedené přímo jeho autorkou, cvičitelkou hvězd Simone De la Rue. Ta razí heslo, že z postavy každé své klientky udělá postavu tanečnice. Tedy žádné zkrácené svaly, silná lýtka a ruce kulturistky, ale štíhlý pas a ladné křivky. Jedná se o mix pilates, baletu, tance a posilování, který ve vás vyvolá radost z vlastního těla i ze samotné hudby. Původně jsem ho začala před třemi lety předcvičovat pro své kamarádky, dnes se ke mně na mém Instagramu může připojit každý.
Cvičí s vámi i váš přítel, který je hudební manažer?
Když má čas, tak klidně. Rozhodně netrpí žádnými předsudky. Je úplně jedno, jestli hraju divadlo, natáčím, tancuju nebo píšu, Míra tomu kreativnímu procesu rozumí a podporuje mě v tom.
Jací jsou vlastně dnešní muži třicátníci? Vyžadují teplé večeře jako generace před nimi?
Tenhle model už dávno neplatí, doba pokročila. Muži mé generace jsou feministi a snaží se na svět dívat ženskýma očima. My s přítelem máme třeba naprosto rovnoměrně rozložené domácí práce – někdy vaří on, jindy já. To samé se týká i úklidu a nakupování. Nikdo nikomu nedělá sluhu, jsme v tom společně. A když jeden z nás potřebuje pomoc, nehraje hrdinu a klidně si o ni řekne. Už to není slabost, známka nedostatečnosti či selhání. Myslím, že v tomhle směru jsme se zbavili nánosů generace před námi. Jsme víc vědomí. Chceme fungovat na principu lásky, a ne povinnosti a strachu.
ALENA DOLÁKOVÁ (1989)
• Narodila se ve Vyškově, dětství ale strávila v Brně. Vystudovala činoherní herectví na JAMU.
• Od roku 2012 byla členkou souboru Kašpar, který působí v pražském Divadle v Celetné.
• Dva roky žila v americkém Los Angeles, kde pracovala na několika nezávislých projektech.
• Zahrála si ve filmové pohádce Tři bratři, v komedii Dvojníci, televizních seriálech Metanol, Mordparta, Specialisté nebo Já, Mattoni. Objevila se také v několika zahraničních produkcích (např. Interlude in Prague, Nightfall, Whiskey Cavalier).
• V roce 2021 bude mít premiéru film režiséra Šimona Holého Zrcadla ve tmě, kde hraje tanečnici, která řeší frustraci z dlouhodobého vztahu, kariéry, tance i života obecně.