Kolik žen ročně rodí v Česku doma?
To je těžká otázka, na kterou neexistuje přesná odpověď.
Copak nemáme statistiky?
Ne. V Česku mají nejpřesnější, byť pořád ještě ne dokonalé, údaje o domácích porodech matriky. Kdybychom je obešli všechny, to číslo bychom zjistili. Ale taková data se nesbírají nikde centrálně, takže stát neví, kolik žen porodí doma a kolik těch porodů doma je plánovaných. Mluví se o tom, že porodů doma je od šedesáti do tisíce za rok.
To je strašně veliké rozpětí!
To ano. Můžeme se tomu zasmát, kdyby absence takových dat nebyla spíš hodně problematická. My jsme se snažily s biostatističkou Markétou Pavlíkovou, která se absencí dat v oblasti porodnictví dlouhodobě zabývá, dojít k nějakému reálnému číslu. Vycházely jsme hlavně z toho, co hlásí samotné ženy. Buďto na sociálních sítích, hlavně v uzavřených facebookových skupinách, nebo z toho, co nám říkají různé profesní organizace. Vyšlo nám, že doma porodí zhruba 450 žen ročně, maximálně pět set. To lze brát jako docela reálné číslo.
Skutečně se dnes provádí výzkum skrze facebookové skupiny?
Ano, může to být jedna z možností. Kolektivy na sociálních sítích jsou někdy vnímané negativně, ale je to přirozené, že se lidé potřebují bavit o tom, co zažívají. Sdílení mezi ženami o tom, jaké mají zkušenosti s porody, je podstatné, jen dnes probíhá jinou formou. Dřív se sdílely zkušenosti ve skupinách s podobnými názory. Dnes se k člověku dostávají velmi různorodé až protichůdné informace. Škála názorů, ze kterých si musíte vybrat, je obrovská. Musíte víc obhajovat, proč jste si něco vybrala.
Ve vašem výzkumu jste mluvili se ženami, které rodily doma mezi roky 2015 až 2020 a bylo jich přes šest set.
Přesně 642.
Jaké jsou to ženy?
Z veřejné diskuse by se zdálo, že jsou to ženy, které chtějí rodit v lese a jíst placentu. Jistě, že mezi matkami, které rodí doma, jsou i takové, které pijí koktejl z placenty, ale to není ten důvod, proč se rozhodly rodit doma.
Proč tedy?
Překvapilo mě, kolik z nich řeší všechna možná vyšetření během těhotenství a kolik z nich na ně skutečně chodí. I když tato vyšetření neberou rutinně a zajímá je, co a proč a kdy se dělá. Většina z těchto žen má nachystanou záložní porodnici a daly si práci s jejím výběrem, stejně tak s výběrem pediatra. Takže jsou to ženy, které stojí o lékařskou péči a nespokojí se s nějakým porodem v lese. Jsou většinou vzdělané, drtivá většina z nich má vysokoškolské vzdělání, nebo alespoň maturitu. Druhá věc, která v našem šetření jasně zaznívá, je návaznost na jejich první zkušenost s porodnicí. Po prvním porodu v porodnici se ženy často cítí z emočního hlediska zraněné a vědí, že to znovu nechtějí opakovat. Takže pátrají po tom, za jakých okolností je možné rodit doma. A další věc: velmi silně řeší riziko.
V jakém smyslu?
Je to riskantní rodit doma? Za jakých podmínek? Jak moc? Ptají se žen, které už doma rodily, kdy se rozhodly, že do toho půjdou, proč se tak rozhodly, podle čeho, jak to riziko zvažovaly? To je přece něco na hony vzdáleného tomu, jakou představu máme o ženách, které rodí doma. Nám vyšlo, že to nejsou žádné hazardérky, které by odmítaly zdravotnický systém, jen se mu svěřily a byly zklamané. Tak zvažují, zda podstoupit domácí porod. Spousta z nich měla navíc do poslední chvíle tu možnost otevřenou a zvažovaly porodnici versus porod doma. To přece není ten mediální obraz, který se nám nabízí. To jsou informované ženy, které vědomě pracují s tím, jaké mají možnosti, žádné zaříkávačky za úplňku. Mediální obraz vidí porod doma jako spirituální volbu nezodpovědných matek.
A já jako výzkumnice vidím něco úplně jiného.
Jaké byly reakce, když jste výzkum zveřejnili?
Začaly se mi scházet reakce od žen, které sice doma rodit nechtějí, ale s přístupem v porodnici nebyly spokojené, a náš výzkum v nich nějak rezonoval. A mně došlo, že najednou se už nebavíme o domácích porodech, ale o tom, jak necitlivě se může rodit v porodnicích. Což může hodně pomoci ve veřejné debatě o stavu českého porodnictví.
To je určitě pozitivní, nebylo by ale ještě lepší, kdyby váš výzkum přispěl ke změně legislativy a porody doma by byly legální, podobně jako v některých západních zemích?
Obrátili se na nás z Úřadu vlády, který má komisi pro porodnictví, jestli naši výzkumnou zprávu mohou použít. Je zřejmé, že velká část žen, které rodí doma, chce být součástí zdravotnického systému, který jim ale nevyhovuje, takže by bylo dobré upravit legislativní rámec tak, aby jim vyhovoval. Takže ano, určitě je možné promítnout závěry toho výzkumu do změny legislativy. Pokud je argumentem porodníků to, že porod doma není bezpečný, je možné nastavit taková pravidla pro porod doma, aby byl bezpečnější a neodehrával se v poloilegalitě. Pokud by byl porod doma legální, určitě nedojde k tomu, že v Česku dramaticky přibude porodů doma. To číslo se pravděpodobně nijak zásadně nezvýší. Což je zkušenost třeba z Británie. Já žiju v Rakousku a tady rodí doma jedno procento žen. Mně ale připadá dobré, kromě debaty o stavu českých porodnic a legislativě, kdybychom udělali náš výzkum ještě regionálně. Tam by bylo možné se dopátrat toho, jestli je třeba v okolí Krnova, Vyškova nebo Neratovic, což jsou města, kde jsou vyhlášené přátelské porodnice s respektujícím přístupem, nižší počet domácích porodů než tam, kde takové porodnice v dosahu nejsou. V každém případě bych ale byla ráda, kdyby byl hlas žen z našeho výzkumu nějak vyslyšen – pokud silně zaznívá, že si ženy přejí mít svoji porodní asistentku, která by je provázela k porodu do porodnice, že si přejí ambulantní porody nebo aby u nás existovaly porodní domy, najděme politické nástroje k tomu to udělat.
Váš projekt se netýkal jen výzkumu skupiny žen, které rodily doma, ale mluvili jste právě i s porodními asistentkami.
Profese porodních asistentek je u nás vnímaná jinak než v řadě západních zemí. Sílí hlasy, které volají po tom, že porodní asistentka nemá být jenom asistentkou pana doktora, ale že má být samostatnou zdravotnickou profesí a má doprovázet ženu během těhotenství, porodu a šestinedělí. Dnes vnímáme předporodní péči jako něco, co se děje skrze testy, ultrazvuky, screeningy, skrze lékařské kompetence. Kontinuální péče jedné porodní asistentky, která by o ženu pečovala celé těhotenství, během porodu a pak během šestinedělí, ustoupila právě tomu medicínskému přístupu. Nejde o diskusi, co z toho je lepší, nebo horší. Měly by se doplňovat. Nikdo nechce rušit porodnice. Ten systém, jak je nastavený, však evidentně některým lidem nevyhovuje. Ať už některým matkám, nebo některým porodním asistentkám. A než je zatlačovat na okraj, do šedé zóny, je lepší z toho odvinout veřejnou debatu, změnit péči v porodnicích nebo změnit legislativu.
Žijete v Rakousku. Jak je to s porody doma tam?
Chtěla jsem původně rakouskou zkušenost do výzkumu nějak zahrnout, ale pak mi došlo, že by vlastně nebylo moc co zkoumat, protože v Rakousku se nevede o porodech doma vlastně žádná debata. Pediatr mých dvou dětí – obě se narodily v Rakousku v porodnici – chodí úplně běžně kontrolovat děti po porodech doma a přebírá je do péče. Sledovala jsem i rakouské facebookové skupiny, které podobně jako u nás sdružují matky, které rodí doma, a debata v těch skupinách je úplně jiná než u nás.
V čem?
V Rakousku ženy řeší, kde sehnat porodní bazén k porodu doma, zda ho koupit, nebo půjčit. Kontakty na porodní asistentky k porodům doma se předávají veřejně, a ne tajně, jako u nás (protože u nás hrozí porodním asistentkám za přítomnost u porodu doma pokuta – pozn. red.). V těch skupinách je ale hlavně mnohem nižší aktivita než v Česku, daleko méně se tam toho děje, protože to prostě není potřeba. Gynekolog dává ženám přímo seznam porodních asistentek, které je doprovázejí v těhotenství a jdou s nimi do porodnice, u nás není standard mít v porodnici svou porodní asistentku. V Rakousku fungují porodní domy.
Říkala jste, že vaše dvě děti se narodily v rakouské porodnici…
… a za poslední týdny od prezentace výzkumu mně napsalo hodně lidí dotazy, kolikrát jsem rodila a jestli jsem rodila doma.
Přemýšlela jsem, jestli bych se muže výzkumníka ptala, kde a jak se narodily jeho děti, jestli mě to u vás nezajímá čistě proto, že jste žena.
To je legitimní otázka, pokud se tedy neklade stylem „Zkoumáte porody doma, tak ukažte, kde jste rodila!“ Ve výzkumu, a to v jakémkoliv, musím neustále reflektovat to, jak moc do něj promítám svoji vlastní zkušenost. Začala jsem na tomto projektu pracovat, až když jsem měla za sebou oba porody. Spíš jsem tudíž zpětně přemítala, v čem se rakouská zkušenost liší, i proto, že se obě moje děti narodily o tři týdny dřív. Rodit ve 37. týdnu, to není úplně standardní.
Co lékaři dělali?
Ptali se, jak se cítím. Nic nedramatizovali, zkontrolovali plodovou vodu, u druhého porodu už to brali tak, že jsou prostě ženy, které rodí dřív, a já k nim patřím. Byl to skvělý zážitek. Zdravotníci byli komunikativní a otevření a všechny postupy se mnou konzultovali.
A jak se tedy tahle vaše zkušenost promítla do vašeho výzkumu?
Myslím, že mě to utvrdilo v tom, že je možné se domluvit a že tady existuje kulturně nám velmi blízké prostředí, kde je žena u porodu braná vážně, není to maminka, která nic neví, ale partnerka pro diskusi. Přitom jsem nemusela za nic bojovat, nemusela jsem vynaložit žádné úsilí, abych našla přátelskou porodnici a vstřícnou porodní asistentku, protože v Rakousku je jednoduše jinak nastavený systémový rámec pro porodní péči. Takže jsem si říkala: jo, ono to jde, když se to správně nastaví. O to víc mně přijde důležité tím naším výzkumem přispět k jinému nastavení v Česku.
Z jakého důvodu jste se vůbec do výzkumu porodů doma pustili?
Věci, které souvisí s naší intimitou, jako je třeba smrt nebo porod, věci velmi osobní a emotivní, jsou zároveň tím, co je v naší kultuře veřejně regulované. Neznám víc esenciální, magičtější zážitek, než je porod, přesto je to něco, co stát reguluje a snaží se jasně říkat, kde a jak žena má, nebo nemá rodit, jaký má nárok na péči, kdo ji smí a nesmí poskytovat. V českém prostředí je navíc silně slyšet hlas zejména mužů, kteří mají názor na to, kde a jak by měla žena rodit. Ve veřejné debatě až hystericky zaznívá nesouhlas s porodem doma, každý má tendenci se k tomu vyjadřovat, byť se ho to profesně třeba vůbec netýká. Z toho, jak rozjitřená debata se v Česku kolem porodů doma vede, by se zdálo, že každá druhá žena doma rodí nebo o to aspoň usiluje. A že jsou to pomatené hazardérky.
To jsem jinde ve světě nezažila, snad vyjma Maďarska.
Není to naší postkomunistickou zkušeností?
Ano, to je jedno z vysvětlení. Jako by všechno, co se týká zdraví člověka, mělo být v rukou technokratického aparátu. Podobně emotivní je debata o potratech v Polsku. Co je vlastně státu do toho, že se žena v 21. století rozhodne nemít dítě? A co je komu do toho, kde se konkrétní ženy rozhodly rodit? Tohle jsme chtěly pochopit. V Británii, Rakousku a v Německu jsou právní podmínky pro porod doma jasně stanoveny, doma se rodí i ve Francii, i když tam z trochu jiného důvodu – hodně tam teď ruší regionální porodnice a pro mnoho žen je přijatelnější rodit doma s porodní asistentkou než riskovat cestu k porodu do vzdálené porodnice. Úplně jiná debata je třeba ve Spojených státech, kde je systém zdravotnické péče nastavený tak, že mnoho žen, které si nemohou dovolit pojištění, si nemohou dovolit ani porodnici. Takže třeba srovnávat čísla spojená s porody doma v USA a u nás je úplně mimo. V každém případě z toho plyne, že diskuse o porodech doma může vypovídat hodně o společnosti, kde se ta diskuse vede, nejenom o těch porodech samotných. Naše společnost ženy, které rodí doma, stigmatizuje jako lesany. Přitom by to mohlo být vnímané i úplně naopak.
Jak?
Jedna německá socioložka mi řekla, že nemusíme vnímat stigmatizaci a spojovat ji s pozůstatky komunismu, ale brát tu vyhrocenou debatu v Česku jako příběh boje za občanská práva. Některé německé porodní asistentky by podle jejích slov byly rády za nějakou kontroverzi, ve které by se například ukázalo, že na podmínky pojištění, které je v Německu pro asistenci u domácích porodů povinné, leckterá z nich nedosáhne. Že česká kontroverze ohledně domácích porodů je i bojem za ženská práva, nám pak nakonec vyšlo i z mediál ní analýzy toho, jak o porodech doma referovala média. Moje kolegyně Eva Hejzlarová analyzovala mediální debaty od roku 1996 do současnosti a došla k tomu, že milníkem v tom, jak se o porodech v Česku referuje, je soud s Ivanou Königsmarkovou. Do té doby to byla čistě profesní záležitost. Po soudu se to překlopilo do sporu o lidská práva, o občanské svobody. Kdyby to zůstalo čistě na profesní úrovni, zřejmě by se to téma tak nevyostřilo, ale zase by se o tom tolik nemluvilo. Najednou se tady zvedla velká občanská vlna, která bojuje za to, jaká mají ženy práva.
ANNA POSPĚCH DURNOVÁ (40)
• Politoložka na Institute for Advanced Studies ve Vídni a na katedře veřejné a sociální politiky FSV UK Praha.
• Vystudovala na brněnské Masarykově univerzitě, na univerzitě ve Vídni a na pařížské Sorbonně.
• Od roku 2018 vedla projekt pod Institutem sociologických studií FSV UK nazvaný Role intimity v české kontroverzi ohledně domácích porodů, kde zkoumala českou debatu o domácích porodech.
• Žije ve Vídni.