Sešly jsme se v cukrárně. Ujíždíte na sladkém?

To ani ne. Bydlím ale vedle, a protože mám psa, tak si domlouvám schůzky blízko domova, když to jde.

Takže zákusky ráda nemáte?

To zase mám. Ne sice každý den, ale miluji kremrole od mamky a klasické větrníky.

Seriál Slunečná skončil, co vás teď čeká?

Momentálně se chystám na nový pracovní projekt, do kterého nastoupím hned na začátku roku, ale víc nemůžu prozradit. Jen to, že je to velká výzva a moc se na to těším. Jinak si užívám to, že jsem zase na chvíli pánem svého času. Období sázení stromů je v plném proudu, takže jsem s českou automobilkou zasadila jejich miliontý strom a vysadím strom v Aleji svobody společně s iniciativou Sázíme budoucnost. Píšu básně a povídky, ráda bych z nich vydala knížku, a pracuji na další knize z žánru fantasy.

Jablko nepadlo daleko od stromu, váš pradědeček byl spisovatel. Co vás na psaní přitahuje?

Je to pro mě skoro až životně důležitá věc. Zároveň i určitá forma terapie i deníku. Při psaní se také neustále vzdělávám, protože nic nenechávám náhodě, tak vyhledávám informace, čtu odborné knihy a poslouchám podcasty. Samozřejmě je to taky nekončící zábava, protože při psaní máte k dispozici fantazii, a ta nezná hranice. Ale jako každá jiná činnost, nejde vždy lehce a člověk se k ní musí někdy přinutit. Nejde jen čekat na nápad, příval energie nebo motivace. Je to dřina.

Jaké další geny jste podědila? Dědeček byl muzikant, tatínek maloval…

Tatínek už s malováním dávno přestal. Ale ano, díky němu i jeho vášni k hudbě, dědečkovu a babiččinu muzicírování a maminčinu předčítávání knih mám k umění krásný vztah. Myslím, že to psaní jsem asi převzala nejsilněji, i když jsem pradědečka nikdy nepoznala a do dospělosti jsem ani nevěděla, že byl spisovatel. Když čtu občas jeho básně, nebo povídky, tu podobnost mezi námi vidím. A hřeje mě to u srdce.

Kromě hraní máte i produkční společnost a natočila jste film Forbidden Fruit, který je o lidech bez emocí. Jsou pro vás emoce velké téma?

Zajímá mě obecně přístup lidí k emocím. Jestli je vnímají, zda si je umí připustit, mluvit o nich, sdílet je. Nebo jestli se za ně stydí, skrývají je, ignorují je. Jestli je umí správně rozpoznat.

Vy svým emocím rozumíte?

Někdy s nimi pracovat umím, jindy mě úplně ovládnou. Nemyslím si, že je nějaká varianta správná a jiná špatná. Obě mi něco dávají a umožňují mi uvědomit si to, co potřebuji.

Vaše cesta k herectví nebyla přímočará. Třikrát jste se hlásila na konzervatoř, dvakrát jste byla „první pod čarou“. To naštve, ne?

Brali čtrnáct lidí, já byla patnáctá, pak brali po dlouhé době jen jedenáct, a byla jsem dvanáctá. Napotřetí mi řekli, ať jdu na DAMU, že jsem už v sedmnácti stará. Tak jsem šla na obchodní akademii, která byla kousek od našeho domu, a teď jsem za to ráda. Dalo mi to základ, který se mi hodí.

Po obchodní akademii jste pracovala jako úřednice v Centru sociálních služeb. To má k herectví daleko…

Pracovala jsem na evropských projektech, které podporují začleňování lidí bez domova zpátky do společnosti. Nastoupila jsem, když první projekt končil, takže jsem se hrabala spíše v archivech a procházela příběhy konkrétních lidí. Často to byly velmi silné příběhy. Sociální sféra mi dala hodně, i ta úředničina byla dobrá škola.

Takže to nebyla ztráta času?

Ne, vůbec. Já v životě neberu jako ztrátu času nic. Dělám spoustu věcí, díky nimž mám sondu do spousty oborů. Zajímá mě všechno a ze všeho si něco vezmu. Ale zase jsem člověk, který dlouhodobě u ničeho nevydrží. Někdy je to na škodu, nejsem běžec na dlouhé tratě, potřebuji život pořád ochutnávat.

Musíte se tedy někdy přinutit, abyste u něčeho vydržela?

Dost často. Když něco znám, chci pak zkusit něco nového. Potřebuji změny. Jsem ráda pánem svého času, ale musím mít systém.

Takže máte ráda věci pěkně zorganizované?

V telefonu mám spoustu aplikací, dělám si „to do“ listy. Musím mít vše srovnané, takže mám propojené kalendáře s manažerkou i přítelem. Když to nemám srovnané, dostávám se do hysterie.

Lístečky nepoužíváte? Třeba lepicí na lednici?

Ne, mám všechno jen v mobilu. Dřív jsem ty papírové lístečky používala, ale už jsem si zvykla na telefon. Ovšem když píšu, používám korkové nástěnky, na které si připínám špendlíky papírové poznámky. Třeba postavy nebo když řeším nějakou situaci a nevím, kam dál, tak si to tam připnu. Úplně jako v televizních kriminálkách. To pomáhá, když to člověk vidí z dálky… Teď mám tedy nástěnku prázdnou, ale těším se, až ji začnu zase zaplňovat.

Když jste později pracovala jako asistentka režie v České televizi, nezáviděla jste těm před kamerou?

Záviděla je silné slovo, spíše to byl takový srdcebol. Když jsme občas točili něco hraného, kde účinkovali moji spolužáci, se kterými jsem dělala přijímačky, tak to bylo bolavé. Ale pak přišel Fotbalista roku, kde jsem se seznámila s Jirkou Mádlem, který mě k herectví postrčil, ať to ještě zkusím, tak zaplaťpánbůh za to.

Vy se asi nebojíte riskovat, je to tak?

Ne, mě dokonce baví riskovat.

Chyby berete jako součást života?

Chyby nevadí. V první chvíli to možná naštve, ale člověk se nesmí litovat. Já si z chyb snažím vždycky něco vzít. Lidi se mě často ptají, zda mám něco společného se Sylvou ze Slunečné. Jestli něco, tak to, že se ta holka rychle oklepe a jde dál. Tohle považuji za dobrou vlastnost. Ale člověk musí mít taky pokoru, musí se umět omluvit, když udělá něco špatně. Přijmout chybu či špatný krok, ale jít dál a udělat to příště jinak.

Umíte se omluvit?

Umím, vždycky se o to snažím. I pro moje čisté svědomí.

Lidi se neradi omlouvají…

Protože si myslí, že je to nějak oslabí, ale je to naopak.

Vy jste byla ještě nedávno veganka, dokonce jste říkala, že se stanete abstinentkou. To už ale neplatí…

Vegetariánství a veganství jsem zkoušela přes půl roku a hodně mi to dalo. Objevila jsem nové cesty stravování i životního stylu, ale nezůstala jsem u toho. Nakonec jsem zjistila, že mi vyhovuje neomezovat se, ale o jídle přemýšlet jinak. Snažím se jíst zdravě, vybírat si kvalitní potraviny a zkoušet nové věci. Sem tam si ale ráda „zaprasím“ u televize. A co se alkoholu týče, to jde vlastně ruku v ruce s tím stravováním. Už se mu nevyhýbám, ale v poslední době jsem ho hodně omezila, jelikož se připravuji na nový pracovní projekt, který bude fyzicky a psychicky velmi náročný, a tam pít nebudu moct.

Máte nějaké další neřesti, kromě občasného hřešení u televize s jídlem? Hodně lidí přestává kouřit...

Neřestí mám spousty, asi jako každý. Ano, kouřím dlouho, ale v poslední době jsem přešla z klasických cigaret na zahřívací tabák. Vyhovuje mi to mnohem víc. Není cítit, popel nelítá všude kolem a myslím, že je to i vhodný prostředek pro ty, kteří chtějí s kouřením postupně přestat úplně.

Jste poměrně aktivní i v ekologii, kromě sázení stromů jste bojovala i proti klecovému chovu slepic. Trápí vás, jak se jako lidstvo chováme k přírodě?

Ano, vlezla jsem před časem do klece a jsem ráda, že se ten zákon zakazující klecový chov slepic nakonec schválil. Jinak já nebojuji proti všemu, i když mě hodně oslovují i z jiných ekologických organizací, snažím se soustředit se hlavně na stromy.

Na Instagramu jste zveřejnila výzvu, že až budete mít sto tisíc folowerů, zasadíte za každého jeden strom…

Od toho čísla jsem už upustila. Vzala jsem to spíše jako svoje poslání. Čím více se do té problematiky dostávám, tím více zjišťuji, že to není ani tak o tom, že budu fyzicky stromy sázet, ale hlavně o vzdělávání lidí. Lidi se nechtějí vzdělávat, je to pro ně nuda, poslouchat někoho, kdo vám říká, jak sází stromy. Teď jsem tedy začala spolupracovat s Českým svazem ochránců přírody Vlašim, odkud pocházím, a přemýšlím o vzdělávacím programu pro školy, ale nějakou zábavnější formou.

Co kromě sázení stromů děláte vy, abyste ulevila přírodě?

Třídím samozřejmě odpad, snažím se kupovat co nejvíce bio a eko výrobků. Ale nejsem extremista.

Prozradila jste, že jste v době pandemie měla těžké období a začala jste chodit k terapeutce...

Na terapie jsem chodila roky, nejen v době pandemie. Jako prevence je to dobrá věc.

Mluvit o tom, že člověk chodí k psychologovi, je u nás pořád tak trochu tabu, jako by duše nepotřebovala stejnou péči jako tělo. Proč se za to lidé stydí?

Pořád máme zafixované, že člověk si nechce přiznat, že má s něčím problém. Že by byl pak nějak méněcenný nebo divný. Přitom je to stejné, jako když jde na zubní hygienu. Vyčistit si duši je stejně důležité.

Asi je taky fajn, když se na problém podívá někdo z nadhledu, ne když se to řeší s kamarádkou.

Jistě. Ale samozřejmě ani návštěva psychologa neznamená, že za vás vyřeší všechny problémy světa. Na to je stejně nakonec člověk sám. Je ale dobré to ze sebe dostat. Lidé si často myslí, že tam musí jít až ve chvíli, kdy už jsou téměř těžce nemocní, ale to je pozdě. Je nutné si ulevit dřív.

Bojíme se emocí, jak jste o nich předtím mluvila?

Lidé nechtějí vstoupit do toho temného lesa. Bojí se, tak dělají, že žádné pocity nemají. Když je ale neřeší, odráží se to v mezilidských vztazích, práci, všude. A často pak negativní emoce házejí na druhé.

Vy navštěvujete i kurzy osobního rozvoje a čtete knihy na tohle téma. Daly vám něco?

Já pořád něco čtu nebo poslouchám. Začínala jsem ezoterikou, postupně jsem přešla na odborné seberozvojové záležitosti. A máte pravdu, často zjišťuji, že spoustu věcí už dávno vím. Málokdy se dozvím něco úplně nového. Takže mně to spíše pomáhá udržovat se na nějaké cestě. Ale jak se říká, opakování je matka moudrosti.

Prý vám vyčítali, že nejíte, že jste moc hubená.

Odmalička mě stresovalo, že má někdo potřebu mi říkat, jaká jsem. Říkali mi to často a říkají mi to dodnes. Co mám na to jako odpovědět? No tak jsem!

Měla jste kvůli tomu komplexy a nízké sebevědomí?

Měla. V létě jsem třeba nechtěla nosit sukně, aby mi neříkali, že mám moc hubené nohy. Pořád to v té hlavě někde je.

Máte se už ráda?

Jak kdy, snažím se. Je to celoživotní proces.

Byla jste nějaký čas v USA, kde jste absolvovala herecké workshopy i kurzy zaměřené právě na zvýšení sebevědomí. Pomohla vám v tomto směru Amerika?

Určitě ano, hodně věcí jsem si tam v sobě vyřešila, potkala lidi s podobnými osudy. Člověk se ujistí, že v tom není sám. Dalo mi to hodně, i pokud jde o herectví. Každému bych to doporučila.

Říká se, že člověk má dělat jen jednu věc, ale pořádně. S tím asi nesouhlasíte…

To mi říkali rodiče. Mysleli to asi tak, abych měla nějakou jistotu, něco pevného, abych věděla, kdo jsem. Dá se chodit od jedné věci k druhé, a nic si z toho nevzít a jen se tak plácat. Anebo zkoušet nové věci, učit se a z každé si něco vzít a zároveň v sobě mít ten pevný základ. Tak mám herectví, píšu a mám další aktivity, o nichž vím, že je můžu dělat a že by mě uživily. A dál zkouším nové věci, je to koníček.

Na co se momentálně těšíte?

Kromě chystaného nového projektu mám spoustu jiných plánů. Chystáme se s přítelem na Bali, chodím do fitka a do sauny. Ale teď jsem dlouho nebyla, protože mám nové tetování.

Vaše první?

Kdepak, dvanácté. Úplně první byla molekula serotoninu.

Mám taky Malého prince, plejtváky nebo raketu. Ta symbolizuje moje pravidlo: Rozhoduj se do tří vteřin. Buď to udělej hned, nebo běž. Ale o tom můj život je, risknout to. I když se to třeba nepovede.

BARBORA JÁNOVÁ (32)

BARBORA JÁNOVÁ (32)

  • Do 18 let vyrůstala ve Vlašimi.
  • Vystudovala obchodní akademii se zaměřením na ekonomiku a podnikání. Studovala sociální a mediální komunikaci na UJAK.
  • Pracovala jako asistentka režie v ČT, koordinátorka festivalu Mental Power Prague Film Festival a spolupracovala i na festivalu Český Tučňák.
  • V letech 2010–2013 studovala na Vyšší odborné škole herecké, během studia založila divadelní soubor La´My, kde působila pět let jako principálka a produkční.
  • Od roku 2015 je produkční a dramaturgyní v umělecké skupině Díra na trhu. Hostovala v Divadle A. Dvořáka v Příbrami, Divadle Aha!
  • Objevila se například v seriálech Ohnivé kuře, Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód a naposledy si zahrála barmanku Sylvu ve Slunečné.
  • Jejím přítelem je herec Ladislav Ondřej.
  • Věnuje se tanci, zpěvu a stará se o psa Balú.