Právě dokončujete svůj druhý celovečerní film. Co to pro vás jako pro jeho autorku a režisérku znamená?
Spoustu práce. Rozhodně to není tak, že člověk dotočí a pak si dá nohy na stůl. Tedy alespoň v mém případě – jedná se o autorský snímek, to znamená, že jsem v něm ponořená od začátku až do konce. Od první myšlenky či nápadu až po slavnostní premiéru. Ale ani tou celý proces nekončí, protože pak přijdou na řadu festivaly… My jsme tentokrát pořadí otočili – nejdříve Slovo vyšleme na nějakou prestižní přehlídku a pak ho předvedeme českým divákům, což by mělo proběhnout někdy v příštím roce. Letos už na své uvedení čekají desítky děl. (Rozhovor vznikal v červnu 2021 - pozn. redakce)
Za vším stojí koronavirová epidemie, která někomu odsunula termín premiéry, jinému přímo zkomplikovala natáčení. Vás se týká ten druhý případ…
To je pravda. Kvůli covidu se musel měnit natáčecí plán a samozřejmě došlo i na zvýšení nákladů za bezpečnostní opatření, tedy za všechny ty testy, dezinfekce, roušky, respirátory a tak dále. Chvílemi to bylo opravdu hodně divoké, protože někteří herci skončili v karanténě, a tak jsme jejich role museli přeobsazovat. Režírovat film je samo o sobě psychicky náročné, natož s celosvětovou epidemií v zádech… Já jsem se hlavně snažila, abych nepodlehla strachu, a tudíž nezačala být přehnaně vděčná za každý moment, kdy můžeme pracovat. Nemohla jsem si dovolit přijít o svou vnitřní sílu, protože by se to odrazilo v atmosféře na place i na výsledku.
Co vám pomáhalo zachovat si chladnou hlavu?
Na mě celoživotně platí dlouhé procházky se psem a bez mobilu. A potom navštěvuju terapeutku, takže jsem si s ní o tom povídala. Když jsem jí popisovala, že občas na plac dorazím podrážděná, vyčerpaná a bez radosti. A že mě to trápí, tak mě uzemnila otázkou: Copak vy jste chtěla točit za takové situace? Nechtěla, takže nemusíte být šťastná. Jde o to, abyste to zvládla… Toho jsem se držela a se všemi nepříjemnostmi se snažila pracovat jako s fakty. Přijala jsem je, ale nenechala se jimi vnitřně ovlivňovat.
Myslíte, že bez terapie byste to nezvládla?
Možná ano, ale stálo by mě to strašně moc sil. Myslím si, že pohled z vnějšku většina z nás potřebuje. Když ho totiž nemáme, tak se pohybujeme v zaběhnutých vzorcích a nedokážeme z nich vystoupit. Jsme jako veverky běžící v kole… Nadhled nad určitou životní situací nám ale nemusí poskytnout pouze terapeut, může to být klidně nějaká moudrá osoba z rodiny, zkušená kamarádka nebo třeba kněz. Záleží na tom, komu věříme a čí slovo pro nás má tu pravou váhu.
Váš první film s názvem Chvilky získal Českého lva a Cenu české filmové kritiky. Není to pro vás trochu svazující? Nastavila jste si laťku a teď jde o to, jestli ji přeskočíte…
Já to takhle nevnímám. Chvilky nějak fungují, žijí si svým vlastním životem. Slovo, to je úplně nový svět. Samozřejmě vaše okolí to může vidět jinak a může porovnávat. Ale já sama to nedělám, rozhodně se nebičuju otázkami, jestli je můj druhý snímek stejně dobře obsazený jako ten první nebo jestli jsem napsala lepší či horší scénář. V okamžiku, kdy jsem se posadila k počítači, bylo jasné, že začínám od nuly. Myslím, že to tak cítí většina tvůrců. Nemůžete sázet na něco, co už tu bylo, a vykrádat sama sebe. Tedy vlastně můžete, ale pokud to dělám i já, tak zatím nevědomě. Jako autorce vlastních scénářů se sobě zatím mohu podívat do očí.
V dnešní době se hojně používá termín „ženský film“. Co si o tom myslíte?
Nechápu, proč se používá. Filmy od mužů autorů s mužskou hlavní postavou za mužské filmy přece taky neoznačujeme… Přijde mi to jenom hloupé. Nejde o to, kdo film natočil – jestli nosil sukni, nebo kalhoty, ale jestli se vás výsledek dokáže dotknout. Jestli tvůrci vytáhli na povrch něco ryzího – třeba nějakou bolest, trápení, lhaní, podvádění, strach, naději nebo lásku. Něco, co si vy sama nechcete přiznat, vytáhnout na světlo a prozkoumat. Skrz ten film se k tomu ale dostanete a tím se vám uleví. Jde o určitý terapeutický účinek… Třeba hrdinkou Chvilek je mladá žena Anežka, v podání Jenovéfy Bokové, která má pocit, že její život patří celé rodině, jen ne jí samotné. A povězte mi, kdo z nás neměl někdy pocit, že má málo lásky, málo pochopení, a na základě toho dělá chyby? Já bych řekla, že většina. Muži i ženy, úplně nastejno.
Anežka ve Chvilkách řešila svou identitu, jak jsou na tom hrdinové vašeho druhého filmu?
Jmenují se Václav a Věra a jsou to manželé, jejich příběh sledujeme v letech 1968–69. On je notář, který odmítá vstoupit do komunistické strany, což vyvolá obrovský tlak. Takový, že ho to dožene až do psychiatrické léčebny. Ona tak přijde nejenom o postavení manželky důležitého muže, ale hlavně o partnera, otce svých dětí a živitele. Je to dramatická situace a oba se s tím musí nějak vyrovnat. Hlavní otázka, kterou si kladu, je: Kam až je člověk povinen zajít, když někomu dá své slovo? A za jakých okolností se ten slib ruší – a jestli vůbec? Já sama jsem přesvědčená o tom, že myšlenka tvoří slovo, slovo skutek a skutek charakter. A přesně tím se můj film zabývá. Zjednodušeně se dá říct, že je o svědomí.
Slyšela jsem, že jste se inspirovala ve vlastní rodině, je to pravda?
Ano, mojí inspirací byl děda s babičkou, kteří si tím prošli, vyprávěli mi o tom a já jakousi esenci jejich příběhu přenesla na filmové plátno. Snad by to pro ně bylo v pořádku, více než jejich příběhem asi určitou ryzostí, pravdivostí. Doufám, že Slovo v divácích vyvolá silný zážitek a dotkne se v nich něčeho podstatného. A že si třeba položí otázku, jak by se v takové situaci zachovali oni…
Jedna věc je reakce publika, druhá vašich nejbližších. Co tomu říkali, že se vaše rodinná historie dostane na veřejnost?
Všechna témata, o kterých píšu a točím, vycházejí z mých pocitů a někdy také z mé rodiny. Ale zároveň se jim snažím dát nějakou nadčasovou nebo archetypální podobu. Naši to nijak zvlášť neprožívají.
Oni jsou celkově rádi, že mám práci, která mě baví a živí. Rozhodně se mě neptají, co píšu a jestli si to mohou přečíst. Když do kina přišly Chvilky, čekala jsem, jestli nedojde k nějaké bouřlivější reakci, ale táta pouze konstatoval, že nějak takhle to bylo. A máma pravila, že čekala, že vytáhnu horší historky… Ale ono je to dané i tím, že než jsem se dala na režii, napsala jsem dvě knížky, kde se nemohli nepoznat. Jsou vycvičení, a navíc patříme k rodinám, kde se kostlivci ze skříní tahali vždycky velice radostně.
Alfou a omegou našich životů jsou vztahy. Jak je vidíte?
Myslím si, že člověk potřebuje člověka. Od svých nejbližších potřebujete cítit lásku a podporu. A když se to neděje, tak se v životě o sebe hrozně přerážíte… Na druhou stranu jakákoliv potřeba má v sobě i něco hrozivého – nutí vás po někom či něčem toužit. Mít mnohdy i nereálné představy a očekávání. Pak jde o to, jestli jste typ držák v dobrém i ve zlém, nebo věříte, že vztahy jsou lehce nahraditelné.
Do jaké skupiny patříte vy?
Já jsem ten první případ – na vztazích trvám. Zůstávám v nich a bojuju o ně až moc. Neumím je opouštět a držím se jich, i když už nefungují. Vím, že bych to měla změnit, a vnímám to jako svůj celoživotní úkol. Obecně bych pak řekla, že je zásadní mít partnera, se kterým o tom všem můžete mluvit.
A máte takového? Pokud vím, vdaná jste třináct let…
Ono se nejedná jen o partnerství mezi mužem a ženou, ale i o kamarádské a pracovní vztahy. Ale abych neodbíhala od vaší otázky – vdávala jsem se poměrně mladá, můj muž, stejně jako já, vystudoval FAMU, katedru audiovizuálních studií. Svoji práci si vzájemně ukazujeme a probíráme ji. Někdy možná až moc.
Vy jste nikdy nebyla takový ten přelétavý motýlek, ani při studiích na pražské FAMU?
Já jsem spíš taková unavená stárnoucí medvědice, která sedí a kouká a občas se nečekaně a potrhle zaraduje.…
Působíte velmi klidným dojmem, dokážete se pořádně pohádat?
Já jsem takový ten člověk, co se celoživotně ovládá. Nemám emotivní reakce, nejsem hysterický typ, spíš racionální. Ale zase už jsem několikrát zažila, jak pomůže, když mi ty nervy opravdu rupnou… Prudší emocionální výlev je někdy lepší než tisíc přesně zvolených slov, protože se ten druhý konečně dozví, co cítíte. Ovšem najdou se lidé, kteří to vnímají fatálně. Při první větší hádce řeknou, že končí. Stáhnou se, zmizí. A to je něco, čemu nerozumím. Podle mě nemá být krize tečkou, ale určitou cestou. A záleží jen na těch dvou, kam přesně je dovede. K jaké další formě jejich vztahu.
Všimla jsem si, že máte moc hezký vztah se svým dvorním střihačem Aloisem Fišárkem. Jako by mezi vámi ani nebyl více než čtyřicetiletý věkový rozdíl…
Lojzíka mi do života přivedl režisér Viktor Tauš, který s ním také spolupracuje. Fyzicky mezi námi samozřejmě rozdíl je, já se třeba pohybuju rychleji, ale jinak? Co se týká myšlení, tvůrčí práce a uměleckého cítění, tak jsme na jedné vlně. Lojza má dokonce ve střižně často svěžejší nápady než já. I odvahu… Spolupracuje se nám spolu skvěle a pořád si povídáme. Teprve pak stříháme. Nejsme zbrklí, nejdeme cestou pokus-omyl. Vyznáváme dialog. Lojza je navíc typ profesionála, který se před začátkem práce snaží nacítit duši filmu. A pak podle toho stříhá…. Zároveň má v pořádku ego, ví, že nemusí nic dokazovat, na něco si hrát. Je sám se sebou v pohodě. A že je mu skoro osmdesát? Vyrůstala jsem s babičkou a dědou, tak mi lidé Lojzova věku přijdou skoro jako vrstevníci.
A podle čeho si do svých filmů vybíráte herce?
Slovo i Chvilky jsou co do počtu herců v hlavních rolích relativně malé snímky a já jsem šťastná, že mi oba producenti umožnili vybrat si obsazení podle mé intuice, empatie, vkusu. Toho, jak mi herci pasují k sobě. Když píšu nějaký příběh, tak si nikoho konkrétního nepředstavuju – vidím ty postavy, a ne lidi. To přijde až pak, když o tom začnu přemýšlet. Chodím po divadlech a pozoruju, což trvá dlouho, ale vyplatí se to. Nedovedu si představit, že bych si měla tváře svých hrdinů zvolit na konkurzu. Nevím, jak bych to z těch pár vět, co by mi tam přečetli, poznala… Ale v případě nekonečných seriálů to samozřejmě chápu, tam jsou desítky vedlejších postav a tohle je nejrychlejší řešení.
Ve Chvilkách jste proslavila Jenovéfu Bokovou, kdo byl vaší volbou tentokrát?
Jenovéfa se ve Slovu také objeví a s ní Taťjana Medvecká, Ondřej Sokol nebo Bolek Polívka, který hraje psychiatra. Je to malá role a já jsem mu moc vděčná, že ji přijal. Je radost sledovat jeho energii a charisma… Pro hlavní dvojici jsem si pak vybrala Martina Fingera a Gabrielu Mikulkovou, kterou možná znáte z filmu Vladimíra Michálka Posel. S Martinem je to naše další společná práce, rozumíme si profesně i lidsky a pro postavu Václava má v sobě jakési vnitřní trápení a tenzi. Gabriela je krásná, silná žena, plná milých protichůdných emocí a reakcí, což bylo pro roli Věry ideální. Jsou spolu ve výsledku lepší, než by mě bylo bývalo napadlo.
Držíte své herce při natáčení zkrátka, nebo jim dáváte volnou ruku?
Dávám jim prostor pro jejich duši, pro jejich vnitřní dar, ale co se týká změn v textu, tak ty se nekonají. Nezapomeňte, že scénář píšu několik let, opravdu poctivě pracuju na dialozích a způsobu vyjadřování, takže pak nechci, aby mi do toho někdo sahal. V tom jsem neoblomná.
Co vás baví a naplňuje, když zrovna nenatáčíte?
Já žiju napůl ve městě a napůl na chalupě. V Praze jsem aktivní režisérka a filmařka, na venkově holka v roztrhaném svetru a teplácích. Pracuju na zahradě, sekám dřevo, vařím a hlavně píšu, k čemuž potřebuju ticho a klid. A to samé k přemýšlení. Velká část mé práce se odehrává v mojí hlavě. A na to je život uprostřed přírody nejlepší. Jednou za týden si sjedu nakoupit, a to je veškerá „kultura“. Žádné pozlátko ani atrakce vnějšího světa. Tím pádem se mi líp věnuje tomu vnitřnímu.
Na kontě máte tři knížky, z toho jednu pohádkovou s názvem Basík a Housík. Jak vás napadlo psát zrovna o buclatém pejskovi a praštěné housence?
Prostě jsem najednou dostala chuť navštívit dětský svět, kde dobro a láska vyhrávají. A kde nechybí laskavost. Ti dva mají svoje strachy a nejistoty, ale když se vzájemně najdou, všechny je překonají. Je totiž úplně jedno, jak vypadáte, hlavní je, jestli umíte mít někoho doopravdy ráda a on zase vás.
BEATA PARKANOVÁ (36)
BEATA PARKANOVÁ (36)• Rodačka z Třebíče vystudovala gymnázium a poté absolvovala katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU.
• V roce 2005 se začala věnovat psaní a zatím vydala tři knížky (Moje vtipný peklo, Od sebe, k sobě, Basík a Housík).
• V roce 2018 natočila podle vlastního scénáře film Chvilky, který získal Českého lva (pro hlavní herečku Jenovéfu Bokovou) a Cenu české filmové kritiky (pro nejlepší herečku a režisérský objev roku).
• Momentálně dokončuje drama Slovo, které se v kinech objeví příští rok.
• Je vdaná a žije napůl v Praze a napůl na venkově.
