Co právě děláte, plánujete pro nás nějaký další divácký trhák?
Chystám natáčení v létě a na podzim.
A prozradíte, co to bude?
Dělám něco pro Novu a něco pro Primu. Doufám, že oboje klapne, protože se nám kříží termíny. Snad se producenti dohodnou a zvládneme to. Jedná se o obrovský objem práce s přípravami a dokončovačkami, takže nevím, jestli nebudu jednu tu věc muset pustit sám, abych se z toho nezbláznil. Zatím to zkoušíme nějak zkoordinovat.
Budou to seriály, nebo film?
Jedno je minisérie a druhé seriál. Zatím se píšou scénáře, ale myslím, že to bude zajímavé a že nás čeká pestrý televizní podzim a zima. Víc prozradit nemůžu, jen že se sám těším.
Jste teď asi na roztrhání, ne? Po úspěchu Kukaček.
Mně se vždycky projekty skládaly tak pěkně za sebou. Nikdy to nebyl nějaký obrovský tlak, že bych řešil tak extrémní situaci jako teď, kdy mě oslovily najednou dvě produkce. Ješitně musím přiznat, že mi ten zájem dělá dobře a potvrzuje mi, že dělat práci poctivě se vyplácí.
Ve vašem velkém projektu, retro seriálu Vyprávěj, byla spousta dobových detailů. Jak se vám podařilo je tak dobře vychytat. S kým jste se radil?
Příběh hrdinů Vyprávěj začíná v roce 1964 a jde to až přes rok 2000. Narodil jsem se v roce 1976, takže jsem část doby, ve které se seriál odehrává, nezažil. Co se týká třeba právě těch rekvizit, tak na to jsme měli super tým. V době, kdy jsme točili, nebyly žádné retro encyklopedie, fotografické a vzpomínkové publikace začaly vycházet až později. Měli jsme ale poradce historika Martina France a snažili jsme se společně s ním dopídit detailů. Hodně využíval svých známých a kolegů, abychom zjistili, kde se co a jak dělo.
Pamatujete si něco konkrétního, co jste řešili?
Řešili jsme při natáčení několikrát, kdy se objevil určitý fenomén, který dobu charakterizoval. Třeba céčka. Nebo hrací konzole. Abychom byli přesní. Bylo to ten rok na jaře, na podzim, nebo až kolem Vánoc? Nebylo snadné to zjistit. Protože když se zeptáte čtyř lidí na to samé, tak každý má jinou zkušenost a podává to jinak. A na tom pěkně vidíte interpretaci dějin. Je to poučné do života, protože sledujete, jak to, co se nám děje, si nějak vysvětlujete a soused vám řekne, že se to stalo úplně jinak. Takže takový dlouhodobý projekt vám dá docela nadhled pro život. Nad tím, co se vám dělo, děje i bude dít.
Historie je tématem mnoha snímků, na kterých jste pracoval.
Ano. Baví mě sledovat dějiny. Třeba novodobé dějiny Československa, jsem toho fanoušek. A i u profesionálů zjišťuji, že každá publikace, každý historik vidí věci trochu jinak. Mají tendenci přiklánět se k té či té teorii. A to je neuvěřitelně zajímavé, co pak vzniká.
Působil jste také jako asistent režie u několika historických filmů. Třeba válečného dramatu Lebensborn nebo Tobruk…
Strašně rád vzpomínám na Lebensborn (film pojednává o nacistickém projektu řízeného plození rasově čistých dětí během 2. sv. války, pozn. red.), protože to byla moje první velká zkušenost s filmem. Tenkrát jsem byl druhý asistent režiséra Milana Cieslara. Dělal jsem spoustu přípravných prací, rešerší, chodil jsem do archivů. Pátral jsem třeba i v Goethe Institutu (německé kulturní a informační středisko v ČR, pozn. red.). Autor námětu Vladimír Körner je jeden z nejvýznamnějších autorů české historické literatury, kterého respektuju, ale také má dost specifický názor na věc a dost fabuluje, jak jsem časem zjistil, takže jsme chtěli najít informace.
To vás muselo strašně bavit!
A pro můj osobní vývoj to znamenalo strašně moc, protože jsem dělal se starou barrandovskou gardou, což byl ohromně poctivý přístup k profesi. Lebensborn je asi jeden z filmů, kde jsem se toho naučil nejvíc. Byl to obsáhlý historický projekt. Potom jsem s Milanem Cieslarem ještě točil Krev zmizelého (příběh z 2. sv. války o následcích vztahu ošetřovatelky a německého zajatce, pozn. red.) a to bylo velmi podobné. Od týmu, se kterým jsem pracoval, jsem se denně učil něco nového. Přičichl jsem k řemeslu z doby, kdy na filmy byl čas a kdy se to dělalo trochu jinak.
Důkladněji?
Dneska se všechno dělá hrozně rychle a kolikrát není tolik času jít do hloubky témat. I scénáře, které vznikají, jsou trochu zjednodušující, není tam tolik detailů, protože všichni producenti vědí, že je to pak finančně náročné. Ne že by takové poctivé projekty už vůbec neexistovaly, ale je jich pomálu.
V případě Kukaček to ale vypadá na hodně poctivou přípravu. Scénář musel být precizní. Kdo přišel s tím nápadem?
Kukačky mají výhodu, že se jedná o hodně silné téma. O záměnu dětí v porodnici a příběh dvou rodin, kterým se to přihodilo. Autorem scénáře a duchovním otcem projektu je Jan Coufal, se kterým jsem už spolupracoval. Mám okolo sebe kmenový tým (společnost Dramedy Productions, pozn. aut), se kterým mi práce dává smysl a vyplácí se. Máme víc pohledů na věc, víc názorů a společně se doplňujeme. Ve stejné sestavě jsme už dělali i poslední řady První republiky.
Zaujalo mě, že u Kukaček se jedná převážně o mužský tým. A tohle téma je hodně emoční…
My jsme úplně na začátku uvažovali, že přizveme do týmu ženskou střihačku, aby nám vybalancovala pohled na věc. Nakonec přišla dramaturgyně Šárka Baborovská. Ženský pohled pro nás byl důležitý, snažili jsme se to téma nahlédnout z úhlu matek i otců. Doufám, že nám to vyšlo. Jsem rád, že se divákům zdá, že jsme se do těch situací dokázali vcítit.
Podle ohlasů určitě. Pomohli vám i herci?
Třeba Sabina (Sabina Remundová hraje jednu z matek vyměněných dětí, pozn. red.) je z velké rodiny, má tři děti, žije s maminkou v domě, a třeba u ní to samozřejmě nebyl požadavek, ale je to přínos, když se s takovým člověkem o těch situacích můžete bavit, radit. Myslím, že právě pro Sabinu je to jedna z jejích nejhezčích rolí, má tam skvělý prostor a roli pojala velmi citlivě a mám pocit, že tomu dala velký osobní vklad. Jsou věci mezi řádky, které nelze úplně vyjádřit, doslovně přenést, je to o interpretaci té postavy, jak silně příběh prožívá. Je třeba udržet emoční energii, což samozřejmě bylo hodně náročné, když se jedná o tak těžké téma. Ta souhra se tady myslím povedla. Je na co koukat. Mám pocit, že diváky baví ty postavy i ti, kteří je ztvárňují. A to je fantastické. Jak pro autora, tak pro režiséra i herce.
Všichni tam hrají naprosto skvěle, ale úplně mě nadchli představitelé vyměněných kluků, jak jste je objevil, našel, trefil?
Kluci byli super. Skvělí. Viděl jsem při konkurzech asi 300 dětí. Máte takové síto, kterým uchazeči propadávají dál a dál a vlastně je to vždycky sázka do loterie. Můžou přijít dvakrát, třikrát v dobré náladě na kamerové zkoušky, ale potom je přestane bavit natáčení. Někdy se to stane. Potom je to velký boj.
Tady to klaplo?
Tady byly jejich postavy hodně důležité, měli jsme štěstí, že jsme potkali tyhle fajn kluky, kteří si spolu sedli, které to natáčení bavilo. Když měli společné scény, tak si to vážně užili. Taky nám moc pomohla dětská koučka, která se o ně starala, učila je texty, vysvětlovala jim ty situace. Když takového kolegu nebo asistenta nemáte, tak ztratíte jako režisér hodně času. Jeden díl Kukaček je natočený za šest dnů, což je poměrně vysoké tempo, takže když neztrácím čas vysvětlováním detailů, je to velká pomoc. Byl jsem rád, že mi to produkce umožnila.
Inspirovaly vás rodiny, kterým v roce 2006 opravdu vyměnili děti?
Ne. S tou kauzou se vůbec nespojujeme. Nemá to nic společného, jenom ten moment výměny dětí. Což je šílená situace. Maminka scenáristy Jana Coufala měla podobnou zkušenost. V porodnici jí přinesli jiné dítě, ale ona si toho hned všimla, že není její, takže se to vyřešilo. Možná na začátku byly obě ty věci najednou. Řekli jsme si, je to zajímavé téma, nikdo to před námi netočil. Zkusíme udělat seriál, který bude o tom, jak to ty rodiny můžou prožívat.
Máte dva kluky, pětiměsíční miminko a dvanáctiletého chlapce z prvního manželství, představil jste si, jaké to musí být, zjistit, že vaše dítě není vaše?
Nedokázal bych svoje dítě nikomu dát, opustit ho. Ať by to bylo jakkoliv. Nedovedu si představit, že bych dvanáctiletému Theovi řekl, jsi někoho jiného, musíme se rozloučit. Stejně tak si neumím představit, jak bych mohl stát o to, vzít nějaké rodině jejich dítě. Tu rodinu to strašně naruší, nemohl bych na něčem takovém trvat. Pravděpodobně bych ho ale chtěl znát, vědět o něm. V našem příběhu, kdy těm dětem už je šest a vznikla tam tak silná citová vazba, by podle mého výměna byla víc na škodu než k užitku. Nepřineslo by to nic dobrého. Celou dobu nad tím ta otázka visí, jaké je dobré řešení a jestli vůbec existuje. Což je asi největší kouzlo toho tématu, že vlastně vstoupíte do situace, o které nevíte, jestli ji lze dobře vyřešit.
Sabina Remundová prozradila v rozhovoru, že se chystá pokračování...
Bavíme se s Honzou Coufalem a producenty, jak by to mohlo vypadat. Nechceme to téma za každou cenu ždímat a natahovat, ale jestli najdeme věci, které by se daly ještě dál vyprávět, budeme o pokračování stát. Ještě není nic potvrzeného.
Dříve než režisér jste byl hudebník. Kdysi jste hrál v kapele Kryštof, proč jste odešel z tak slavné formace?
V kapele Kryštof jsem byl v jejích úplných začátcích, a protože jsem odjel z Havířova do školy a pracovat, tak jsem kapelu opustil a domluvili jsme se s bráchou Nikolajem, že mě tam nahradí. Ale nebylo to úplně tak doslova, protože já jsem hrál na kytaru a brácha je basák. Už je to tak dávno, že o tom nerad mluvím. Bylo to v době, kdy jsme s Richardem Krajčem vzali první demo nahrávky a objížděli jsme vydavatelství, jestli by to nechtěli. Kryštofa ještě nikdo neznal.
Takže jste si nemusel vybírat mezi kariérou slavného hudebníka a slavného režiséra?
To tedy ne. Ale já už jsem v té době byl rozhodnutý, že chci dělat film. Odešel jsem na filmovou školu do Písku. Pak jsem se zkoušel dostat na FAMU. Což se nepovedlo, ale umožnili mi navštěvovat nultý přípravný ročník. Po něm jsem hned začal pracovat a už jsem neměl motivaci se do školy vracet, zkoušet to znovu. Kamarádi z FAMU seděli v lavicích a já jsem si odnosil tu vodu.
Učil jste se praxí. Je to lepší?
Mě to bavilo a nikdy jsem neměl pocit, že bych o něco přišel, a nemám dodnes. Za ty roky, co kamarádi byli ve škole, jsem se já učil praxí, jak říkáte. Byl jsem s lidmi, kteří mě inspirovali, sledoval jsem je v terénu, při akci, viděl jim pod ruce… a vůbec nelituju, bylo to skvělé.
Nemáte tendenci režírovat své ženě Veronice internetový pořad 3 v 1, který má s kolegyněmi herečkami?
Ne, to je absolutně nerežírovatelné, protože jim to funguje samospádem a z velké většiny je to založené na improvizacích a na holkách samotných. Jejich humor je autentický, proto lidi baví.
Je Veronika doma taky tak vtipná?
V manželství by měl fungovat smysl pro humor a taky nějaký smysl pro povinnost. To všechno doma máme. Záleží na energii každého člověka. Když vidíte, že to funguje, dokážete se přenést přes spoustu obtíží, věcí, které jsou v životě složitější. Je vždycky lepší to zvládat s člověkem, který má pozitivní přístup.
Ten vám evidentně nechybí. Myslíte, že je to vaším původem, že jste temperamentnější než Češi, máte i blíže k emocím? Vidíte ten rozdíl? Protože ten seriál je plný emocí a ty my Češi moc neumíme, spíš je skrýváme.
Nevím, jestli se to takhle dá říct. Jestli to s tím souvisí nebo je to obecně přístupem k životu. Člověk se přece nemůže životem protrápit. Takže asi stejně jako si vybírám tým, se kterým pracuju, tak si vybírám lidi okolo sebe, protože nechci zažívat větší stres, než je nezbytně nutné. Jestli to má něco společného s mými bulharskými kořeny, nevím. S bráchou jsme první generace naší rodiny narozená tady. Ale vychovávali nás bulharští rodiče a prarodiče, mluvíme česky i bulharsky, máme to v krvi.
Jezdíte do Bulharska za rodinou často?
Bohužel prarodiče už nežijí. Jsem v kontaktu s bratranci a sestřenicemi. Na návštěvě jsem tam byl naposledy asi před čtyřmi roky. Ale teď mě z Bulharska oslovili pracovně, protože někdo viděl Vyprávěj a líbila se jim atmosféra seriálu, chtějí, abych v tom duchu natočil film. Takový retro příběh. Třeba se to povede. V Čechách jsem žádný celovečerní film ještě nenatočil, možná budu mít premiéru v Bulharsku. Uvidíme.
Na co se vy sám rád podíváte?
Strašně mě baví práce režiséra Wong Kar- -waie, který natočil třeba Borůvkové noci. Líbí se mi poetika, se kterou pracuje, a styl jeho vyprávění, trochu unikátní. Jinak obecně sleduju, co se děje, abych měl přehled, co a jak se v naší branži vyvíjí. Způsob vyprávění, témata, jaká vznikají, jak různé kultury mají vliv na to, co se točí.
Jak to můžete stíhat, té produkce je strašné množství.
Nesleduju vždycky celý seriál, podívám se na úryvek, a pokud mne to chytí, koukám dál. Zrovna včera jsem dokoukal na HBO seriál Paní Fletcherová. Je to příběh čtyřicetipětileté maminky, která sama vychovává syna a na začátku toho seriálu ho posílá na vysokou školu. A my paralelně sledujeme příběh kluka na škole a té maminky, která zůstala sama a řeší to. Najednou jako by ožila, začne sledovat porno a strašně to ovlivňuje její život. Zkoumá tenhle fenomén sama na sobě. Přitom to vůbec není vulgární, ale je to citlivě a zábavně natočené. A ta herečka je skvělá. Pobavilo mě to.
BISER A. ARICHTEV
BISER A. ARICHTEV
• Narodil se v roce 1976 v Ostravě.
• Vystudoval obchodní akademii a VOŠ filmovou v Písku.
• Stál u počátků hudební skupiny Kryštof.
• Jako asistent režie spolupracoval s D. Kleinem, V. Polesným, M. Cieslarem. Točil reklamy, publicistiku, hudební klipy, dělal hudební produkci.
• V roce 2006 začal točit seriál Horákovi, v roce 2008 Vyprávěj, od té doby je podepsaný pod seriály První republika, Četníci z Luhačovic, VIP Vraždy, Anatomie zrady, Kukačky.
• Je ženatý. Má dva syny.
