Termín rozhovoru jsme hledaly mezi vaším investigativním natáčením. Prozradíte, na čem pracujete?

Společně s novinářkou Zuzanou Vlasatou z Deníku Referendum děláme investigativní seriál o daňových podvodech.

Další těžké téma – po audioseriálu Matematika zločinu o nekalých praktikách v české justici.

Hlavně další suché téma! Příběhy jsou tam pohřbeny pod papíry, slovy a čísly. To je i problém lidí, kteří se dostanou do daňových potíží – jak se mají bránit, když je systém tak komplikovaný, že mu nerozumí už od začátku? Nic v něm nejde vysvětlit jednoduše a občan má pak vůči státu velmi slabé postavení. Je to o penězích, ale také o lidech, kteří mohou skončit ve vězení a nemusí to být vždy oprávněně.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Nikol Kouklová: Velkou bolest jsem sebou nechala projít. Posílilo mě to!

Jak udělat, aby takový audiodokument nakonec nebyl suchý?

Pořád o tom přemýšlím! Navázaly jsme spolupráci s výborným hudebníkem Ondřejem Mertou. Jeho hudba může pomoct. Pak máme ještě skvělého zvukaře Adama Voneše, který tam vnese oživující prvky. Mým úkolem je najít příběhy lidí a vytáhnout je do popředí, ale chce to balanc, protože je potřeba i vysvětlit ty komplikované věci. Jen zážitkový poslech to asi nikdy nebude. Spíš náročnější dokument pro lidi se zájmem o fungování společnosti, politiku, lidská práva…

Podobně jako zmíněná Matematika zločinu, kterou jste v roce 2018 natočily s reportérkou Magdalenou Sodomkovou?

Ano. „Je to tak šílené, že to nikdo poslouchat nebude!“ říkaly jsme si, když jsme to natáčely. Náročné, suché a těžké vysvětlit, o co jde. Šéfredaktor ČRo Plus (Petr Šabata, pozn. aut.) to odmítl odvysílat – kromě jiného s tím, že se to absolutně nedá poslouchat.

Přitom dokument pak získal první místo na festivalu Prix Bohemia Radio 2018, loni vyšla jeho stejnojmenná knižní verze a jeho poslechovost je ve stovkách tisíců!

Lidé jsou totiž často velmi dobří posluchači. Lepší než autoři – my jsme vybíraví a netrpěliví… Opakovaně mě překvapuje, jak jsou lidé ochotni poslouchat a jak to umí, včetně mladých lidí. Říká se o nich, že u ničeho nevydrží, že chtějí jen krátká videa. Moje zkušenost je úplně jiná. Zajímají se o svět a jsou ochotni i schopni poslouchat i dlouhé dokumenty a reflektovat je.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Černochová: Jak se těší na StarDance a co obnáší život samoživitelky

To mě těší, protože občas narážím při běžné komunikaci na to, že lidé, bez rozdílu věku, víc mluví, než naslouchají…

To ale při poslechu rádia jaksi nemají šanci. Mám skvělou zkušenost i se staršími posluchači. Dělám dramaturgyni dokumentárního cyklu na Radiu Wave (stanice ČRo pro mladé a mladě smýšlející, pozn. aut.) a asi před rokem jsme natočili dokument o mladých lidech, kteří si z náboženských důvodů chtěli uchovat své panenství a panictví. Po odvysílání mi napsal věřící pán, který žije s jednou ženou padesát let, že k tomu má pár připomínek. Odepsala jsem mu, jak jsem ráda, že to poslouchal, i když nebyl v cílové skupině.

Může to souviset s tím, že audiopořady teď zažívají i u nás boom? Takzvané podcasty se na nás valí z mnoha médií včetně těch primárně tištěných.

To si nemyslím, lidi byli dobrými posluchači i předtím. Ale nesporný fakt je, že těch, kteří poslouchají audio, přibylo, protože ho mohou poslouchat „on-demand“. To znamená, kdykoli a kdekoli chtějí, nejčastěji ve svých telefonech, bez ohledu na program a vysílací čas stanic. To je pro audiotvorbu výborná zpráva, byť se to v Česku stalo neuvěřitelně pomalu! Asi před osmi lety jsme chtěli v ČRo začít s podcasty, což vůbec nešlo. Ale nebyl to jen rozhlas, kdo je nechtěl. Když jsme s Magdalenou pracovaly na Matematice, nabídly jsme ji i několika největším novinám, ale slyšely jsme jen: „Cože, podcast? No, kdo by tohle chtěl?!“

Čtěte také

Martha Issová hraje ve filmu Danu Zátopkovou

Čtěte také

Martha Issová o přípravě na roli Dany Zátopkové, výchově dětí a uklízení

Audiodokumentární tvorba byla tehdy takovou Popelkou…

Bohužel jí pořád trochu zůstává, protože se s ní stále nepočítá v kulturních strukturách. Zatímco dokumentární film se má o co opřít a kde žádat podporu, v audiu to zcela chybí. Granty pro dokumentární tvorbu jsou omezené na audiovizuální produkci, proto o ně nemůžeme žádat. A to je velká škoda. Je ale jen pár zemí, kde to je nastaveno jinak. Věřím, že se to zlomí i tady, jen to vše prostě dlouho trvá.

A točit dokumentární filmy vás neláká? Nebo je audio vaše největší láska?

Zvuk mám hrozně ráda, vnímám ho jako svobodný prostor pro věci, které mě zajímají. Dokumentární film sleduju, ale nemám k němu tak osobní vztah. V poslední době jsem ale začala pomáhat s filmovou dramaturgií a je to úžasné, i když jsem původně netoužila dělat film.

A dělat audio ano?

To ano! Jako teenager jsem v Dánsku poslouchala různé pořady. Byl mezi nimi jeden, který trochu dokumentárně řešil mladé lidi a jejich témata. To mi tehdy přišlo jako nejhezčí věc na světě. Měla jsem ale pocit, že tahle práce je jen pro vyvolené, že ji nemůže dělat kdekdo. Vůbec mě nenapadlo, že bych ji mohla někdy dělat já. Asi jsem tehdy neměla dost odvahy. Pocházela jsem z venkova, kde se to tak nebralo, že by člověk mohl chtít dělat cokoli…

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

Jak se holka z dánské farmy stala oceňovanou dokumentaristkou žijící v Česku?

Dost náhodou. Studovala jsem rétoriku v Kodani, a když jsem byla v Česku na studijním pobytu, začala jsem své projekty nabízet dánskému rozhlasu. Bez reakce. Pak se jednou ozvala paní, že dělá tematickou sobotu o Maďarsku a že se k ní dostal můj dopis, který byl ale úplně o něčem jiném. A že by potřebovala, abych zajela do Budapešti natočit rozhovory s tamními umělci. Vůbec jsem nevěděla, jak se to dělá! Ale točila jsem je ráda a postupně jsem se na to celé nějak nalepila, k tomu jsem měla velké štěstí na lidi. Třeba tehdejší šéf dokumentu Dan Moravec se nebál toho, že jsem cizinka a nemluvím úplně dobře česky.

Do Česka jste se přestěhovala v roce 2004, s dokumenty jste začala asi o dva roky později. Teď už jistě víte, jak se to dělá!

Pokaždé je to jako skočit do hluboké vody. Když skočím, můžu si už říct, že jsem plavala dřív, a začnu dělat stejné pohyby a ono to nejspíš nějak půjde. Vím, jak natáčet a stříhat – znalost řemesla pomůže. Ale pokaždé jsou tam nové situace, noví lidé a nové nejistoty. Pochybovat k tomu ale patří.

A nejistota se rozplyne, když si vaše práce najde posluchače, nebo když získá ocenění?

To je těžká otázka… Samozřejmě to dělám proto, aby to někdo poslouchal. A když reaguje, je to čistá radost. Ale při samotném natáčení tomu chci spíš sama rozumět a složit to jako obrovský hlavolam. Ve chvíli, kdy dokument dokončím a pustím ven, odpoutá se ode mě a žije si svým životem, což je příjemné. Nejdůležitější je pro mě první poslech doma, třeba s přítelkyní, je těžké to někomu pustit poprvé. Když pak vyhrajeme nějakou cenu, je to obrovská radost. Ale se samotným tvůrčím procesem to nesouvisí, to jsou dva oddělené světy.

Jaký je váš autorský přístup?

Důležité je jít do toho pokaždé naplno. Téma mě musí silně zajímat, udivovat, dráždit, strašit – jako neznámé autentické mystérium, které musím objevit.

O strachu je i váš loňský seriál Anatomie strachu, který jste dělala s dokumentaristou Jiřím Slavičínským. Čeho se tam lidé bojí?

Tmy a zvířat v přírodě. Druhý strach je z opuštění a ztráty lásky. Třetí z výšek, čtvrtý ze smrti a poslední je environmentální žal. Je to trochu generační výpověď, protože respondenti jsou ve věku mezi dvaceti a třiceti pěti lety. Součástí byla výzva, aby se nám lidé ozvali s prožitkem konkrétního strachu. Nejčastěji to byl strach z opouštění milovanými lidmi a osamělosti. Jevil se jako všeobecný strach, který má skoro každý.

I vy?

Jsem hodně úzkostný člověk. Můj strach se týká milovaných lidí, ale i existence jako takové – strach ze smrti je asi nejsilnější.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Střihavková: Nejsem protekční mazánek a popularita tatínka mi život nekazila

Na jaře vám umřel tatínek. Můžeme o tom mluvit?

Můžeme.

Změnil se tím váš strach ze smrti?

Je to ještě příliš čerstvý pocit. Teprve teď si uvědomuju, že už je to navždy. A zatím nerozumím tomu, že už tady nikdy nebude. Je pryč a já se s tím musím smířit a začít ho nacházet někde jinde… Natáčím o daňových podvodech a můj táta byl daňový poradce! Měl svou firmu a celé dětství jsem od ledna do léta zažívala ten stres, kdy musel dělat daňová přiznání, všude byly hromady papírů… Dokument už točíme delší dobu a vždy jsem mu do telefonu říkala o jednotlivých kauzách, které ho zajímaly. Vždy špatně nesl jakoukoli nespravedlnost ze strany daňového systému, který je v Dánsku taky dost brutální. Když to teď stříhám, hrozně mi chybí, že mu o tom nemůžu vyprávět. Ale chybí mi ve spoustě jiných věcí, tak celkově…

Co vám do života předal nejcennějšího?

Určitě niterný zájem o spravedlnost. Byl ale také velice komplikovaný a bylo těžké ho mít za tátu. Hodně velký svéráz. Ale i to na něm bylo hezké.

Podařilo se vám s ním něco natočit, máte na něj nějakou zvukovou vzpomínku?

Něco mám, ale chtěla jsem toho natočit víc. Domluvila jsem se s dětmi, že to uděláme spolu – jen pro sebe natočíme něco s babičkou a dědou. Děti začíná minulost zajímat a já nevím přesně, jak to vše bylo. Ale s tátou už jsme to nestihli, což je hrozná škoda.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

S maminkou to určitě stihnete! Jak to teď zvládáte, že jste od sebe tak daleko?

Maminka žije na obrovském dánském ostrově – v menším městě, kam se s tátou přestěhovali z venkova z farmy. Bydlí hned vedle mé sestry s rodinou, což je dobře. Ale samozřejmě mě mrzí a bolí, že jí nemůžu být dostatečně nablízku. Před pandemií sem jezdívala tak dvakrát ročně na týden nebo dva. To pro ni bude čím dál tím náročnější. V noci přemýšlím, jak to udělat – třeba ji vzít sem, ale to je hloupost, to by vůbec nechtěla. Kromě mě má svou rodinu a přátele tam. Má tam svůj život.

Kde jste doma vy? V Česku i Dánsku?

Asi už mám dva domovy. Dlouhou dobu jsem řešila, proč jsem tady a zda se mám, nebo nemám vracet. Hledala jsem odpovědi a topila se v tom. Lidé se mě tu pořád ptají, jestli se nechci vrátit. To je pro Čechy specifické – svou zemi milují a sami se chtějí odevšad vracet. Přitom mají ale pocit, že je to tu nejhorší na světě a že nemůže být pravda, že by tu někdo chtěl žít. Doteď mi to nedává smysl a je psychicky náročné pořád obhajovat, proč tu zůstávám. Jak jsem se přestěhovala z Prahy do Brna, zase se mě na nových místech, třeba u lékaře, ptali: „A nechcete se radši vrátit?“ No nechci, protože tady mám svůj život! Kdyby se mi tu stala nějaká tragédie, asi bych se vrátila, protože v Dánsku cítím své kořeny – generační zázemí, které mě zachrání. Ale je to jen pocit, nemusí to tak vůbec být.

Možná proto se tu tolik stěhujete? Žila jste na vesnici na Vysočině, pak v Praze, teď v Brně…

Ale já jsem neplánovala, že se budu stěhovat jako blázen! Do Brna jsem se přestěhovala kvůli vztahu. Měla jsem strach, že riskuju, ale přitom je to ten nejlepší důvod ke stěhování.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

To znám. Za svým mužem jsem se stěhovala přes celou republiku. Vy jste se přestěhovala za ženou. Proto už nepoužíváte celé své příjmení po bývalém manželovi – Plieštik Jensen?

Já jsem ho takto nikdy vlastně nepoužívala. Původně jsme chtěli mít všichni příjmení Plieštik Jensen, ale pak se to na českých úřadech celé nějak pomotalo… Syn se jmenuje Tadeáš Plieštik a dcera Tinke Jensen – neuvěřitelné, že?

Tak trochu! Proč se v rozhovorech s vámi nemluví o vašem bývalém muži, sochaři Jiřím Plieštikovi?

Asi se na něj předtím nikdo nezeptal.

Aha. A můžu se zeptat na vaši současnou partnerku? Žijete spolu jako rodina?

Bydlíme blízko sebe, ale ne spolu – já se svými dětmi, ona se svým synem.

Souvisí tato životní změna s vaším dokumentem Velký plán o osamělých ženách seniorkách, které nemohou najít partnery, protože mužů v jejich věku je prostě málo, a tak jim navrhujete řešení – žít se ženou?

Všechno souvisí se vším. Ten dokument byl součástí změny v mém životě, ale jen s ním to určitě nesouviselo.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

Ženy ve vašem dokumentu nechtějí dožívat život samy. Zase ta osamělost, které se tolik bojíme.

Přišlo mi mimořádné, jak Claire (hlavní hrdinka dokumentu, 87letá ovdovělá Kanaďanka, pozn. aut.) otevřeně mluví o osamělosti a touze s někým být i intimně žít. Přišlo mi nepochopitelné, proč si nezkusit najít ženu – skvělý nápad, který by jí vše vyřešil. Ale u ní to nešlo a není možné se k něčemu takovému nutit. Ale po odvysílání mi psaly známé a kamarádky z mladší generace, že jim to přijde jako dobrý nápad – žít na sklonku života se ženou. Že by do toho ve stáří klidně šly.

Jak to vzaly vaše děti, že teď žijete se ženou?

Vše jsem jim vysvětlila a zdá se mi, že to pro ně nebylo těžké pochopit. Je to pro ně stejné jako pochopit dospělý vztah ženy a muže – ještě cizí svět, dimenze, kterou nežijí. Těžké pro ně ale bylo přijmout rodinnou změnu – rozpad manželství jako ztrátu, která způsobila hluboký smutek. Na druhou stranu to ale neznamená, že to nebylo správné. Protože i silně nefunkční vztah rodičů může být pro děti velmi těžký a smutný… Tak bych je chtěla ochránit před každou bolestí, ale nejde to.

A jak k tomu přistoupili vaši rodiče?

Úplně v pohodě. Táta býval dřív lehce homofobní – v rámci žargonu, který v jeho kruzích panoval obecně. Proto jsem byla zvědavá, co tomu řekne. Byl konzervativní a potřeboval nějaký řád, kterého se chtěl držet. Měl rád silné názory, ale když už se něco konkrétně stalo, měnil je. A pro mě a sestru vždy udělal jakoukoli výjimku. To, že mám přítelkyni, vzal a nikdy z toho nic nedělal.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Je vám čtyřicet, bilancujete?

Spíš ne. Když jsem měla narozeniny, říkal mi táta do telefonu, že jsem ještě hodně mladá! Ale já jsem se vždy cítila hodně stará. Připadá mi, že život stejně proběhne jinak… A taky, když nejste příliš krásný člověk, nemáte při stárnutí co ztratit. To může být časem výhoda.

Vy si myslíte, že nejste na pohled krásná?

No, to si myslím. Vypadám jako můj táta! Jako jde to, ale není to nic, na čem bych mohla něco budovat.

Asi bych měla napsat, že se tu teď obě dost smějeme! Ale vrátíme se ještě k práci – máte nějaké vysněné téma?

Nápadů je hodně. Někdy mám pocit, že mi z nich praskne hlava. Jsou to spíš nahodilé věci. Nedávno jsem byla u lékaře na kontrole srdce, kam chodí většinou o dost starší lidé. Všichni přijdeme ráno a odsedíme to tam. Seděly tam starší paní, které se neznaly, povídaly si a začaly sdílet, jak v noci nemůžou spát a co dělají, aby se necítily samy a aby jim to do rána uteklo. Jedna říkala, jak se to neuvěřitelně vleče, že se čas zrychlí, jen když něco uklízí. Druhá se dívá na televizi, a když ji to přestane zajímat, hledá si různé věci na internetu… A já jsem si říkala: „To je výborný námět – co dělají starší lidé v noci, když nemůžou spát?“

A jak spíte vy?

Normálně dobře, usnu hned a mám hodně snů. Ale poslední dobou spím hodně blbě. Nejdřív umřel táta, pak jsem dostala covid – měla jsem šílený stres z nahromaděné práce. Pořád mám pocit, že lezu na obrovskou horu a nevidím její vrchol. Budím se ve čtyři jako ty staré paní a pak už nemůžu usnout…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

Tak to vám přeju, ať už je ten vrchol brzy vidět.

To bude.

BRIT JENSEN (40)

• Audiodokumentaristka dánského původu, v ČR žije od roku 2004.
• Řadu let pracovala v ČRo, vytvořila dokumentární cykly na Radiu Wave a Vltavě.
• V červenci v ČRo končí, pracovat bude pro Audionaut a Deník Referendum.
• Vystudovala rétoriku na univerzitě v Kodani.
• Její dokumenty jsou oceňované i v mezinárodních soutěžích.
• Pochází z dánského venkova, žije v Brně.
• Má dvě děti (13, 10), je rozvedená, má partnerku.
www.britjensen.dk

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný