Měla jste jako malá doma třeba rybičky v akváriu?
Nějaká zvířata jsme doma vždycky měli, většinou papoušky, morčata nebo křečky. Vždycky mě bavilo se o ně starat. Nějakou dobu jsem dokonce uvažovala o tom, že půjdu studovat veterinu.
Proč z toho sešlo?
Představovala jsem si, že budu žít mezi lvy a gorilami v divočině. Na veterině mi ale řekli, že v zemi, která nemá oceán ani džungli, se mohu tak nanejvýš starat o kravičky, koníky a prasátka. A tahle zvířata mě až tak moc nefascinovala. Mamka v té době vypozorovala, že mám učitelské geny po taťkovi, a poradila mi, ať jdu na filozofii studovat jazyky.
Filozofie má ale ke zvířatům dost daleko.
Na první pohled možná. Ale studovala jsem angličtinu, o které jsem tehdy ještě netušila, jak moc ji budu jednou potřebovat. Během studia také probíhalo v mém rodném městě, Lučenci, mistrovství světa v parašutismu. A já tam tlumočila týmům ze Zimbabwe a z Anglie. Jedna z těch anglických parašutistických rodin mi nabídla, jestli nechci jít k nim pracovat jako au-pair. Považovala jsem to za dobrý způsob, jak si přivydělat a zároveň se zdokonalit v angličtině. Studia jsem proto přerušila a dva roky v Londýně hlídala dvanáctiletou holčičku. Právě v té době u mě propukla žraločí vášeň, ale vůbec nevím proč.
Tomu se mi nechce věřit!
Jenže já to vážně nevím. O život pod vodou se u nás doma nikdo nezajímal, celá moje rodina se pohybovala spíš ve vzduchu. Taťka byl instruktor parašutismu, mamka létala na větroních a sestra si také chvilku pohrávala s paraglidingem. Vždycky jsem milovala různá zvířata. Gorily, medvědy i vlky. Opravdu nevím, co mě přesměrovalo právě ke žralokům. Prostě jsem se jednou ráno probudila a dostala chuť se na ně zajít podívat do londýnského akvária.
Co bylo dál?
V akváriu jsem si koupila svou první knížku o žralocích. Sotva mi skončilo hlídání, už mě to k nim táhlo. Bavilo mě pozorovat je, číst si o nich a pak i pracovat jako dobrovolnice. Jednou týdně jsem je chodila zadarmo krmit rybami, které se jim podávaly na dlouhé tyči. Čím dál tím víc mě ale lákalo dostat se k nim blíž, komunikovat s nimi. A tak jsem to jednou riskla a žralokovi podala rybu přímo z ruky. Bohužel mě přitom někdo zahlédl a byl z toho velký trabl. Od dalších pokusů o navázání kontaktů se žraloky mě to ale neodradilo.
Co na to říkali doma vaši?
Usoudili, že bych se měla naučit potápět, když tolik miluji žraloky. Než jsem přijela na letní prázdniny na Slovensko, domluvili mi dokonce potápěčský kurz. A já díky tomu získala první kvalifikaci, bez které nesmíte do vody. Samozřejmě o mě už tehdy měli strach, ale to ještě netušili, co je čeká.
Jakou měli představu?
Mysleli, že dokončím školu, nastoupím do práce a žraloky si nechám jako koníčka. Už jsem měla dokonce domluvené i místo učitelky angličtiny na přírodovědecké fakultě v Bratislavě, ale… Uvědomila jsem si, že nemůžu nastoupit do práce, dokud si nezaplavu se skutečným žralokem. Rodičům jsem to takhle vysvětlila a oni mi moje rozhodnutí nijak nevymlouvali. Tak začala moje desetiletá cesta kolem světa za žraloky.
Kam jste jela nejdřív?
Manžel mé nejlepší kamarádky mě upozornil na skupinu Slováků, která chystala expedici do Jihoafrické republiky. Dala jsem dohromady úspory z Londýna a poprosila je, ať mě vezmou s sebou. V Africe jsem pak potkala Andre Hartmana, kterému se přezdívá Žraločí muž a dodnes je mým guruem. Nikdy snad nepřečetl žádnou knížku, ale žije celý život na moři, je mistrem Jihoafrické republiky v potápění na nádech, ale hlavně má neuvěřitelné analytické schopnosti při pozorování chování zvířat. Setkání s ním bylo pro mě mnohem důležitější než všechny vyčtené poznatky, jež mnohdy píšou lidé, kteří se napřímo se žralokem nikdy nesetkali. Leckdy jsou v nich proto nejen polopravdy, ale i vyložené lži.
Jaký mýtus o žralocích mezi lidmi nejčastěji koluje?
Určitě to, že žerou lidi. Ve skutečnosti však nikdy nikoho nesežrali! Člověk prostě není součástí jejich potravního řetězce. Pravdou ale je, že někteří lidé zemřeli po kousnutí žraloka na vykrvácení. A tohle mě právě zajímá. Proč se tahle nehoda stala? Jaká byla interakce mezi žralokem a člověkem, než to tak dopadlo? Jediným odborníkem na světě, který se právě tímto zabýval, byl Erich Ritter, jenž bohužel loni umřel na covid. Měla jsem vzácnou příležitost, a hlavně úžasné štěstí, že mě jako jednoho z šesti účastníků na světě vždy bral s sebou na své výzkumy, při nichž se zabýval interakcí mezi žralokem a člověkem.
Kde jste k němu přišla?
Potkala jsem ho před pětadvaceti lety v Jihoafrické republice a nabídla mu pomoc. Pozval mě tehdy na Bahamy, jenže přišel hurikán a celou jeho výzkumnou stanici zlikvidoval. Pár let nato ji opět obnovil, vybral si mě do svého týmu a já mohla konečně odcestovat. Během výzkumu, na kterém jsem se podílela, vyšlo najevo, že nejspolehlivěji k sobě žraloka přilákáte, když plavete kraul. Tahle zvuková stopa je pro něj úplná lahůdka, něco jako čokoládový dort s jahůdkou. O rok později jsme zase zjišťovali, jak žralok rozlišuje obličejovou část člověka od zad.
Jak to probíhalo?
Klečeli jsme na dně se zavázanýma očima s páchnoucí návnadou na ploutvích a čekali jaká bude reakce. Asi po dvaceti minutách nám skupinka žraloků tašku s rybami vzala a odplavala pryč. Vůbec se o nás nezajímali, pach člověka totiž nemají ve svém genetickém vzorci, a pokud zůstane v klidu, neidentifikují ho jako kořist. To ovšem neznamená, že žraloci nejsou zvědaví. Svými bravurními smysly vnímají vibrace, energii i pohyb a čekají na reakci cizího objektu ve vodě. Dokážou mimo jiné zjistit také to, jak rychle vám bije srdce. Člověku, který propadne panice, se zrychlí tep a žralok to okamžitě zaregistruje.
Kdy dochází nejčastěji k nehodám?
Viděla jsem několik videí z Egypta, která takové střety zachytila. Žijí tu žraloci dlouhoploutví, takzvaní longimani. Jsou tady už tak zvyklí na potápěče, že do plavce občas narážejí. Záleží na tom, jak člověk na takový kontakt zareaguje. Pokud chce rychle odplavat, podpoří tím zvědavost žraloka, který ho pak začne pronásledovat.
Jak tedy ze sebe neudělat snadnou kořist?
Pokud se ocitnete v blízkosti žraloka, nikdy před ním neutíkejte a neotáčejte se k němu zády. Snažte se nepropadnout panice, netřást se, nemáchat rukama a nohama. Důležité je hned se zastavit, překlopit se z plavání do vertikální statické pozice. Prodloužíte tím čas, který žralok potřebuje k analýze neznámé bytosti ve svém prostředí. Rozhodně nemá v úmyslu vás sežrat!
Loví ryby, želvy, lachtany, záleží na druhu, a rozhodně nechce zbytečně plýtvat energií. Proto se zaměřuje hlavně na kusy, které jsou slabé a nemocné, třesou se a vydávají vibrace slabšího jedince. Jestliže podobné vibrace zachytí u člověka, snaží se ho ulovit.
Pokud se psovi díváte přímo do očí, považuje to za signál k útoku. Žraloci to tak nemají?
Nejednou jsem četla, že žraloci napadají člověka zákeřně zezadu. Ve skutečnosti jen chtějí zjistit, co ve vodě plave. Mladší žraloci mají nízké sebevědomí, nevědí, jestli nejste silnější predátor než oni sami. A proto se přibližují zezadu a nesmíte je vidět. Naopak ti starší, s více zkušenostmi, připlouvají většinou zepředu.
Je pravda, že se dožívají až stovky let?
Grónský žralok se může dožít až šesti set let, ale ten žije v černých, studených vodách, proto má i zpomalený metabolismus. Málokdy přijde do kontaktu s člověkem. Někteří žraloci ale žijí jen do chvíle, než je chytí nějaký rybář.
Kteří jsou vám nejsympatičtější?
Určitě žralok tygří, nazývaný popelnice oceánu, to je můj miláček. Ze zvědavosti dokáže spolknout třeba i dopravní značku, ale umí se jí zase snadno zbavit. Prostě vyplivne žaludek, vyprázdní ho a znovu nasaje zpátky. Miluji také kladivouny a velkého bílého, neprávem přezdívaného lidožravý. Jsou fascinující.
Jak vám žraloci změnili život?
Řadu let jsem za nimi cestovala po celém světě, pozorovala jejich chování i to, jak reagují na člověka. Přes žraločí poznatky leccos vidím jinýma očima, třeba více vnímám, jak se lidé, které potkám, právě cítí, v jakém jsou rozpoložení a co říká jejich řeč těla.
Co byl zatím váš největší zážitek?
Každé setkání se žralokem je pro mě velký zážitek, balzám na duši. Už jenom to, že jsem s nimi sama, oni plavou kolem mě a já mohu vnímat řeč jejich těla i pozorovat jejich chování. Pro mě je to něco jako meditace, která mi přináší energetickou harmonii. Čím víc rozličných druhů žraloků mám příležitost potkat, tím jsem raději. Každý totiž reaguje jinak. A právě to mě baví.
Když se potápíte sama, nemáte obavy z toho, že vás zradí technika?
Člověka může skutečně zradit technika nebo se může přecenit. Nevěřím ale, že by mi v té situaci někdo jiný pomohl. Vím, že chci být sama, užívat si v klidu setkání se žraloky, vnímat jejich energii a vibrace i s tím rizikem, že se může něco stát. Rizika ovšem nevyhledávám, adrenalin nemám ráda, to jsou pro mě rozvařené emoce.
Nechybí vám ani parťák, se kterým byste se o své zážitky podělila?
S lidmi se ráda potkávám na vzduchu, pod vodou jsem ale radši sama. A o zážitky se ráda podělím při přednáškách. Parťáka, kterému bych věřila a chtěla ho vzít s sebou do vody, jsem zatím nenašla. Jako instruktorka potápění se pořád starám, aby byl ten druhý v pohodě a bezpečí. A to je úplně něco jiného, než když se mohu soustředit jen sama na sebe a interakci se žralokem. Ale i při skupinovém ponoru se dá někdy zažít něco zajímavého.
Třeba?
Hodně věřím na komunikaci přes energie, zvíře nedokáže lhát. I delfín k vám ve vodě přijde jen tehdy, když on chce. Jednou jsme v Mosambiku, kde běžně přeplouvají keporkaci, končili ponor a už vůbec nedoufali, že je spatříme. A právě v tuhle chvíli k nám připlavalo šest velryb s mláďaty, nevěřím, že to byla náhoda, prostě nám je chtěly ukázat. Až se mi z toho tehdy zastavil dech. Když vidíte dvanáctimetrovou velrybu a čtyřmetrové mimčo, najednou vám dojde, že člověk ani zdaleka není takovým pánem tvorstva, za jakého se považuje.
Máte i další zvířecí mazlíčky?
Miluji gorily, vlky, medvědy grizzly a krokodýly, ale takovou cestu jako za žraloky jsem za nimi neušla. O víkendech se ráda potápím i ve sladkých vodách, pozoruji ryby a život ve stromech. Obzvlášť jsem si oblíbila starý lom Borek na Vysočině, kde je pod vodou nádherný les. Neznám nic hezčího než se brzy po ránu ponořit a posnídat se štikou nebo sumcem. Pozorovat je, jak sedí na stromech, probouzejí se nebo proplétají mezi větvemi. Občas o Vánocích pod vodou zdobíme i stromeček.
Spřízněnou duši jste zatím třeba mezi potápěči nepotkala?
Občas slýchám dotazy, kdy se vdám a budu mít rodinu, ale já tohle neřeším. Mám svoji vášeň, kolem které se všechno točí. Vím, že chci jet za žraloky, třeba teď do Afriky, a co bude za pár dnů, měsíců nebo let, nechávám otevřené. Možná se někdy přestěhuji k oceánu... Spoléhám na to, že mi moje pocity napovědí, až přijde ta pravá chvíle. Baví mě učitelování a také chci šířit osvětu o žralocích. Aby se jich lidé nebáli a věděli, co dělat, když se k nim přiblíží. Možná proto si mě před pětadvaceti lety vybrali za svého ambasadora.
Co děláte, když se nepotápíte?
Přes týden učím angličtinu, do které vždycky nějakým způsobem aplikuji zážitky se žraloky. Ve volném čase běhám po lese, jezdím na kole, na bruslích nebo podnikám výlety za poznáním. Víkendy trávím pod vodou. Píšu také blogy o žralocích, hodně čtu, maluju, šiju, batikuju, vyrábím věci z recyklovaného papíru, pohledy, zápisníky. Covid mi na tyhle záliby dopřál dost času, dotvářela jsem si doma svoje žraločí doupě, zdobila zdi žraločími fotkami ze svých cest, vyráběla pro ně rámy z mušlí, větví a palmových listů nalezených na různých plážích světa. Také doháním se studenty to, co během covidu zameškali.
Daří se to?
Maturanti si letos mohli dobrovolně vybrat, jestli půjdou na ústní zkoušku z angličtiny. Hodně z nich ji vzdalo, vybrali si jednodušší cestu. Ale moji maturanti k nim nepatřili. Na každé hodině ode mě slyšeli životní mantru – nehledat výmluvy, nebát se výzvy a nic nevzdávat. Šest studentů z devíti si ji vzalo k srdci a k ústní maturitě se přihlásilo. Byla jsem na ně tak hrdá! Považuji je za hrdiny už proto, že pro většinu z nich to byla první výzva v životě, kterou měli příležitost nevzdat. Až přijde nějaká další, věřím, že se jí zase neleknou. Budou už vědět, že v té první obstáli. Kdybych před lety hledala výmluvy, nikdy bych se asi za žraloky nevypravila.
Strach jste z nich nikdy neměla?
Strach jsou vibrace, které do své hlavy nevpouštím. Zato v sobě chovám obrovský respekt a pokoru. Jdu do vody jen tehdy, když mi to oceán dovolí. Pokud směr větru, příliv, odliv, velikost vln a celá příroda se mnou hrají stejnou hru. A zanořuji se ke žralokům s energií, která s nimi nebude soupeřit. Čtyři roky jsem bydlela pár metrů od Atlantiku a přímo z okna pozorovala šestimetrovou skálu. Když se přes ni přelévaly vlny, bylo mi jasné, že z potápění nebude nic.
Z čeho jste měla v poslední době největší radost?
Potěší mě, když mi účastníci mých přednášek píšou, jak při potápění potkali žraloka a díky mým radám nepropadli strachu a panice. Naopak si z tohoto setkání odnesli krásný zážitek. Velkou radost jsem měla i ze skupiny Asiatů, kterým jsem během služební cesty do Anglie na univerzitě vyprávěla o žralocích. Úplně jsem se tehdy rozbrečela z toho, když mi řekli, jak napíšou rodičům, že už nesmějí kupovat žraločí ploutve, které se u nich tradičně jedí. Možná i proto se ještě zatím nechci přestěhovat k oceánu.
DANIELA KOTEKOVÁ
DANIELA KOTEKOVÁ
• Vystudovala angličtinu, slovenštinu a světovou literaturu na Filozofické fakultě Univerzity P. J. Šafárika v Prešově.
• Vedla kurzy potápění doma i v zahraničí, teď vyučuje potápění individuálně.
• Učí angličtinu na Střední a Vyšší odborné škole umělecké a řemeslné v Praze-Strašnicích.
• Ve volném čase se potápí, přednáší o žralocích, píše o nich. Také hodně čte, věnuje se sportu nebo některému ze svých rukodělných koníčků.
