Rozhovory s vámi obvykle začínají stylem: Jste nejmladší rektorka, navíc první žena-rektorka, což chtělo hodně úsilí takovou roli obhájit. Já dodávám, že jste z Brna. Je to komplikace?

Ano, i to je náročné. Třeba v tom, jak často musím překonávat dé jedničku. Kvůli chabé dopravní infrastruktuře v Česku mi pořád cesta z Brna do Prahy zabere dvě a půl hodiny. Trochu to změnilo nastavení práce během pandemie, mnohem víc lidí dnes akceptuje propojení přes Zoom nebo jiné platformy, což práci hodně zefektivnilo. Na druhou stranu jsem po roce a půl přesycená diskusemi v on-line prostředí a ráda vidím zase živé lidi. Osobní setkání je výhodné v tom, že máte možnost spoustu věcí domluvit neformálně, v kuloárech, mimo oficiální porady nebo schůzky.

Jak a proč jste se rozhodla kandidovat na rektorku?

Nemám ráda, když je zjevné, že věci jsou systémově špatně nastavené a není v mé moci je ovlivnit. Na univerzitě jsem se v roce 2016 dostala do situace, kdy jsem se svým výzkumným týmem stála před rozhodnutím buď odejít z univerzity, tedy odejít komplet jako tým, nebo zůstat a změnit některá nastavení. V Česku se s celým výzkumným týmem odchází těžko, protože, na rozdíl od západního univerzitního prostředí, jsme mnohem menší trh. Takže mi vyšlo, že bude lepší zůstat, ale zasadit se o změnu na univerzitě.

Můžete být konkrétnější?

Získali jsme jako první tým na poli společenských věd velmi prestižní mezinárodní grant nazvaný Horizon. Univerzita na to nebyla připravená. Všechno bylo najednou problém.

Neměla by být univerzita spíš hrdá?

Jistěže měla. Zabývám se oblastí mezinárodního zdanění, což je v akademické oblasti doména mužů. Dlouhé roky, podobně jako v řadě dalších oblastí u nás, se nikdo nezamýšlel nad tím, že je to trochu zvláštní a nefér, že kapacitami v tomhle oboru nejsou i ženy. Napříč univerzitami v Evropě jsme se domluvily s kolegyněmi, že je třeba poukázat na genderové perspektivy daňového systému, a vymyslely jsme společný projekt. Daňový a sociální systém, jak je nastavený, klade před ženy mnohem víc překážek než před muže, protože nebere v potaz socioekonomické vztahy, v nichž ženy žijí. To jsme chtěly zkoumat a zasadit se o narovnání. Úspěšnost v Horizonu jsou tři procenta podpořených žádostí – a my tehdy mezi ta tři procenta patřily.

Tak to se vám povedlo!

Vůbec jsem tomu nechtěla věřit, myslela jsem si, že mám vlčí mlhu. V takové chvíli jste nadšená, slavíte, cítíte obrovskou energii i vděčnost, chcete se pustit do práce – a místo toho, aby vás domovská univerzita podpořila, hází vám klacky pod nohy a zpochybňuje vaše kompetence. Jeden vedoucí pracovník na univerzitě pronesl, že jsme projekt získaly jenom proto, že jsme ženy. To byla věta, která rozhodla, že nestačí být dobrá v mém oboru, ale že je třeba změnit konzervativní strukturu univerzity, aby se tohle už víc nedělo. Shodou okolností bylo před volbami rektora a mnoho lidí mi říkalo, ať kandiduji, když už ten univerzitní konzervativismus kritizuji. Mám ráda výzvy a nemám strach z neúspěchu.

Jak tomu mám rozumět?

Neúspěch je nepostradatelnou esencí úspěchu. Společnost se bude vyvíjet, jen pokud její součástí bude dostatečně velký počet lidí, kteří nemají strach z neúspěchu. Protože ti, kdo společnost posouvají, prošli na své cestě slepými uličkami. U nás máme nejnižší počet start-upů v Evropské unii. Nikdy nedoženeme třeba Izrael. Tam, když máte pět neúspěšných start-upů, po vás každý nadšeně sáhne, protože vidí, že myslíte takzvaně „out of the box“, mimo zaběhané škatulky. Máte obrovskou hodnotu na trhu práce – zatímco u nás dostanete nálepku losera. O tom jsem se teď přesvědčila, když jsem si dopisovala s panem premiérem.

Proč?

Napsali jsme mu jako vědci a vědkyně dopis, že je třeba připravovat se na naše předsednictví v Evropské unii, jaká to může být příležitost, nabídli jsme témata, a on nám v odpovědi jmenoval, jak neúspěšní lidé signovali náš dopis.

Jako například?

Neúspěšná kandidátka na prezidentku, čímž myslel Magdu Vášáryovou, nebo poradce neúspěšného kandidáta na prezidenta, čímž myslel Petra Koláře. Všechna velká jména otituloval jejich neúspěchy. Jenomže chce-li mít premiér úspěšnou zemi, musí dávat prostor lidem, kteří mají úspěšné kariéry a v nich dílčí neúspěchy, které jsou plnohodnotnou součástí jejich úspěchu. Společnosti velmi prospívají ti, kteří nedělají celý život to, co už umějí, ale nebojí se neúspěchu a zkoušejí nové výzvy a prošlapávají nové cesty. Ty navíc nemusí být nutně slepé, jen třeba ještě nenazrál jejich čas a jsou prostě „jen“ vizionářské.

Zpátky k vaší kandidatuře na rektorku.

Právě proto, že se nebojím neúspěchu, jsem s lehkým srdcem kandidaturu přijala, že je to další výzva a zkušenost. Boj se tehdy sváděl úplně mimo mě, mezi jinými kandidáty, protože muži měli prostě pocit, že já nejsem soupeř. No a pak se stalo, že jsem byla jako první v historii univerzity zvolena v prvním kole. Žádný jiný rektor z prvního kola nevzešel.

Jaké hlavní teze pro svoje rektorování jste měla?

Rovné příležitosti a řízení lidských zdrojů. To se povedlo splnit velmi rychle, protože jsme jako první univerzita u nás získali ocenění HR Award, kterou uděluje Evropská unie.

Je to tím, že v čele univerzity stojí žena, zatímco v čele těch oceněných až po vás jsou muži?

Částečně ano. Jako první jsme ale například zavedli návratové granty pro pečující rodiče, kteří se vracejí z rodičovské dovolené, aby mohli sdílet péči o dítě. Je za tím obrovská práce, doteď si polovina kolegů myslí, že to vlastně není moc potřeba.

Lepší se to?

Ano. S každou další prosazenou věcí se stává normálnější, že je třeba vnímat genderové rozdíly a narovnávat je. To, co ještě před čtyřmi lety nešlo a těžko se to vysvětlovalo, se teď najednou hýbe.

Čím to je?

Protože na tom systematicky pracujeme. Otvíráme téma hybridní války proti ženám a brojíme proti němu. Zažila jsem to, když jsem se stala předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody. Tam jsem čelila neskutečným nadávkám trollů, nechutným e-mailům. A to jenom proto, že upozorňujeme, že ženy, které dlouho pečují o děti, pak mají nižší důchody, což považujeme za nespravedlivé. Mluvila jsem jednou v televizi o sdílení neplacené práce a začaly mi chodit e-maily typu „Vy máte asi problém se sexem?“ nebo „Za kolik žehlíte manželovi košili?“. Ne každá žena je připravená tohle ustát.

Vy ano?

Mě to moc zocelilo. V určitou chvíli jsem si ale uvědomila, že musím udělat maximum, aby se to změnilo.

Co je třeba udělat?

Jen velmi málo žen otevřeně mluví o své kariérní cestě. Prorazily skleněný strop, ale už nemluví o tom, že to bylo náročné a co je nutné změnit, aby se to podařilo i ostatním ženám. Říkáme tomu přístup včelí královny – hlavně si pohlídat, aby to know-how nezískal nikdo další. Z mého pohledu to je strašně nekonstruktivní. Víc žen ve vedoucích pozicích prostě potřebujeme, protože jinak se společnost nezlepší, je to neekonomické a neefektivní, aby ženy zůstávaly diskriminované a musely například volit mezi kariérou a mateřstvím.

Hodně lidí si myslí, že je třeba takhle volit. Není?

Razila jsem vždycky názor, že aby si žena mohla skutečně vybírat, musí být obě cesty plnohodnotně podpořené. Ne že si vybíráte v situaci, kdy vám stejně nic jiného nezbývá, třeba proto, že rodina nemůže přijít o mužský plat, zatímco ten ženský je nižší, takže o něj se přichází snadněji.

Jak tuhle filozofii promítáte do práce?

Říkám ženám u nás na univerzitě, že si mohou poskládat svůj pracovní čas, jak jim to osobně bude vyhovovat, a nesmí dát na jakékoli tlaky z venku. Vím, že ženy, které pracují z domu od dětí, budou dvakrát efektivnější než leckdo, kdo sedí osm hodin v kanceláři. Takže jsem už dávno před covidem zavedla možnost účastnit se práce z domu přes počítač. Můžete být dva dny doma s dětmi, dva dny máte chůvu, den má dítě babička, je to jen na vás. Mladším kolegyním říkám, aby se nenechaly vmanévrovat do pocitu, že když jdou po porodu do práce a mají chůvu, jsou krkavčí matky. U mužů se takové věci taky neřeší.

To ano, ale dokud stát nepodpoří jesle a mateřské školy, bude to pořád strašně těžké a dokážou to jen zapálené a vzdělané matky.

Jistě. Žijeme ve světě, který si muži stvořili k obrazu svému. A odráží se to i v zákonech, nebo dokonce i jen v procesu jejich vzniku.

Miroslava Němcová říkala, že si jako poslankyně musí vybrat, zda dělat kariéru, nebo mateřství, a že jako matka politička se musí smířit s tím, že neuvidí vyrůstat svoje děti. S tím hluboce nesouhlasím. Mužům v politice je jedno, jestli jednání sněmovny začíná v šest ráno, nebo jestli se táhne do devíti do večera, protože málokdy musí odvést děti do školky nebo je z ní vyzvednout. Musíme změnit systém, ne se spokojit s tímhle konstatováním. Ve Švédsku nebo ve Finsku zasedá vláda v normálních pracovních hodinách, které se kryjí s provozem jeslí a školek, protože je výhodné a spravedlivé to obojí skloubit, ne říct, že to nejde. Je úplně legitimní, že chcete pracovat v politice a zároveň chcete dítěti večer číst pohádku na dobrou noc. V politice je ženský element strašně důležitý. Kolektivy, kde je vysoká míra diverzity, mají i vysokou míru inovace. A nejde jen o diverzitu genderovou, ale třeba i etnickou. Ženy žijí v jiných sociálních vztazích, mají jinou zkušenost, kterou mohou vnášet do politiky nebo do řízení institucí. To je cenné a bez toho se neposuneme.

Kam se chceme posouvat?

Třeba zrovna směrem ke spravedlivější důchodové politice. Setkávám se s argumentem, že je dobře, že muži mají vyšší důchody, protože žijí kratší dobu. To je stejný nesmysl jako říkat, že kuřáci nebo onkologicky nemocní mají dostat vyšší důchod, protože mají vyšší pravděpodobnost, že zemřou dřív. Řešili jsme i to, jak stát umí zohlednit v důchodech pečující profese, nejenom matky dětí, ale pečující osoby obecně. Jedna z cest je stanovit společný vyměřovací základ. Neumíte si představit, jakou nevoli to způsobilo. Jeden kolega mi říkal, že to je diskriminační vůči mužům.

Jak?

Když se muž třikrát rozvede, bude základ sdílet se třemi ženami. Nebo další absurdní protiargument: klesne sňatkovost bohatých mužů, protože se kvůli tomu nebudou chtít ženit. Přitom v Belgii nebo ve Švédsku tohle mají a normálně to funguje, jejich společnost nevymřela. Dám příklad: Máme ženy, které byly doma třeba deset let postupně se třemi nebo čtyřmi dětmi, připravovaly muži, otci těch dětí, zázemí, vychovaly jejich společné děti – a stát jim vypočítá důchod osm tisíc. Jenomže co když se s takovou ženou manžel rozvede? Ona bude mít svých osm tisíc a on třeba dvojnásobek. Ona mu vytvářela roky podmínky pro kariéru, ze které se vypočítává důchod. Ve společnosti jedenadvacátého století je přece neoddiskutovatelné, že je fér na to brát ohled. A můžeme diskutovat o mechanismech, kterými to ošetřit, jak to vypočítat – ale nemůžeme dnes zpochybňovat, že je to nutné takhle spravedlivě nastavit.

Komu to nejvíc vadí? Mužům?

Muži si často vůbec neuvědomují, jaké automatické výhody jako muži mají. Součástí změny ale musí být jak ženy, tak muži. Musí to dojít velké části dotčených mužů, jinak s tím nehneme. I tady ale vidím velký posun. Slovo feminismus už konečně přestává být toxické, vidím mnoho pečujících otců, lidí, kteří sdílejí péči o rodinu nebo domácnost, o staré rodiče.

Protože dorůstá nová generace mužů?

Ano, vidím to mezi studujícími a kolegy. Ale třeba sdílená péče o malé děti je možná nejenom proto, že to lidé tak chtějí, ale i proto, že třeba my jako univerzita to svým zaměstnancům a zaměstnankyním umožňujeme, že ti lidé zkrátka žijí v systému, který je jejich plánům nakloněný a vítá je, netváří se, že to je nemožné nebo problematické. Mnoha třeba úspěšným právničkám nahrál i covid. Byl sice pro ženy náročnější než pro muže, ale souběžně hodně věcí umožnil – třeba mít děti neznamenalo odcházet z domu do práce, ale poskládat si to z home officu.

Vrátím se zpátky k vašim rektorským vizím. Co kromě podpory genderové rovnosti jste měla a máte jako hlavní témata?

Chtěla jsem, aby Mendelova univerzita vystoupila ze stínu brněnských univerzit, což se povedlo, je o nás slyšet čím dál tím víc. Chtěla jsem také udělat z univerzity otevřenou instituci, což se povedlo tak napůl. Jde třeba o zapojení zahraničních studentů a studentek, máme jich deset procent, dokonce i během covidu tu byli. Jenomže třeba v zapojení zahraničních pracovníků do výzkumných týmů je to horší. Když jsem nastoupila, neměla univerzita pracovní smlouvu v angličtině, všechny maily chodily jen v češtině, neměli jsme přístup na portály, které nabízejí místa výzkumníkům a výzkumnicím napříč Evropou. Přesvědčit konzervativní část akademické obce, že jsme součástí Evropy a že je třeba se jí otevřít, je pořád těžké. Takže není hotovo, ale to vlastně ani v případě těch rovných příležitostí není. Že něčeho dosáhnete, neznamená, že si to odškrtnete a jdete od toho.

Velmi palčivým tématem je změna klimatu.

Máme výzkumný tým Intersucho a klima je naše téma. Epidemie covidu to opět velmi urychlila.

Jak?

Když máte v reálu šestnáct hodin denně pracovní schůzky, dá se to zvládnout. Když je máte šestnáct hodin on-line, je to k zbláznění. Manažeři si uvědomili, že nutně musí odejít od počítačů. Do lesa, do přírody. A staly se dvě věci: jednak jim došlo, že ve chvíli, kdy se zdálo, že není naděje, ji našli v lese, v klidu a v harmonii přírody, která ostře kontrastovala s hektickým vlivem zpráv o neustálé smrti a hrozbě. A jednak, což je možná ještě důležitější, najednou viděli, že změna klimatu skutečně existuje. Že lesy mizí, vládne sucho, kácí se kvůli narůstající kůrovcové kalamitě, která nemá obdoby. Už v době, kdy jsme pracovali na projektu Horizon, jsme kromě genderových aspektů řešili i trvalou udržitelnost a přišli jsme s indexem udržitelnosti daňového systému. Musím ale stále vysvětlovat, že nejde o levicové téma.

Hodně lidí to tak stále vnímá.

Do lesa ale chodí všichni. Lidé levicového i pravicového zaměření. A všichni vidí, že je problém. Už i pravice, snad kromě bývalého pana prezidenta, akceptuje, že klimatická změna existuje. I velké podniky už chtějí být součástí změny, dávno nejde o takzvaný zelený terorismus. Jen jim chybí transformační plán. Mnoho špičkových manažerů dávno neříká, že nechce přecházet na udržitelné zdroje, ale volá po jasném plánu, jak to udělat. Pro ekonomiku to bude jen plus. Transformace na udržitelnější ekonomiku vytvoří spoustu pracovních příležitostí, nepoloží nás to. Byznys se chce transformovat, jen to nesmí politici brzdit. Vědci mají dvě funkce. První je popularizace směrem k veřejnosti. Druhá je komunikace směrem k politikům. Máme v šuplíku mnoho strategií, jak transformovat ekonomiku, ale politici to stále ignorují. Na Západě je běžné, že premiér a prezident mají poradní sbor vědců a vědkyň, jimž naslouchají. Naši politici řídí stát podle Facebooku a Twitteru.

Politiku kritizujete dlouhodobě a mluví se o vás jako o možné kandidátce na prezidentku. Představte si, že jste se jí stala. Jaké by byly vaše první kroky?

Prezident nemá možnost změnit svět ze dne na den. Prezident ale jmenuje mnoho lidí do čela důležitých institucí, tam bych ráda viděla fundované odborníky a odbornice. Změnila bych obraz České republiky v zahraničí, abychom opět byli spolehlivým a předvídatelným partnerem v nadnárodních strukturách. Je velké klišé říct, že je třeba spojovat společnost. To uděláte jen tak, že budete naslouchat a komunikovat. Skutečně sjednocovat, nikoli tříštit politickou scénu.

Myslím na Zuzanu Čaputovou…

… která má ale jako slovenská prezidentka víc možností než český prezident. Ona je předně inspirativní svou lidskostí. Umí skutečně naslouchat lidem, kteří mají jiný názor. U nás vymizela konstruktivní kritika, ten, kdo má jiný názor, je nepřítel. Mužská ega v politice příliš nenahrávají tomu, nebrat si kritiku osobně, ale vnímat ji konstruktivně a dojít ke společné shodě.

A jsme u problému kvót, které vy kritizujete, ale z výzkumů vyplývá, že žádná společnost se bez kvót směrem ke spravedlivější politice neposunula.

U nás na ně ještě není čas. Potřebujeme ještě dvě nebo tři ženy, které svým pozitivním příkladem ukážou, že to může klapat. Když jsem nastoupila do vedení univerzity, všichni říkali: „A budou kvóty!“ Kdybych zahájila svoje rektorování zavedením kvót na univerzitě, velmi rychle bych skončila. Místo toho jsem udělala několik desítek malých změn, které v součtu měly význam jako polovina kvót.

DANUŠE NERUDOVÁ (42)

• Ekonomka a pedagožka.

• V roce 2018 se stala první ženou rektorkou české univerzity.

• Současně byla v lednu 2018 jmenována předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody. Jako předsedkyně Komise i jako vědkyně se věnuje otázkám rovného postavení mužů a žen, dlouhodobě udržitelnému důchodovému systému a jeho financování.

• V dubnu 2020 založila spolu s dalšími ekonomy občanskou iniciativu KoroNERV-2.

• Má dva syny, je vdaná.