Na rozhovor jste přijela na skútru. Kdy se z vás stala vespařka?

V červnu, kdy jsem měla čtyřicátiny a Vespu sama sobě nadělila jako dárek. Jezdit na ní byl můj velký sen, protože miluju Itálii a všechno, co k ní patří – nejenom skútry v ulicích, ale i řeč, kulturu, mentalitu. Italové jsou neuvěřitelně spontánní a přátelští. Když jsem se projížděla po Římě, troubili na mě a mávali mi. Jen tak, čistě pro radost. Můj kamarád Massimo mě varoval, že v Čechách je to trochu nebezpečnější, ale zaplaťpánbůh se setkávám s moc hezkými reakcemi, dokonce se na mě lidi usmívají. No, popravdě, ono to nebude mnou, ale kvůli té mojí mintové (světle zelené, pozn. aut.) krasavici.

Čtěte také

Bára Basiková

Čtěte také

Bára Basiková je zase zamilovaná a říká: Nechtějte muže předělávat

Kde se ta slabost pro vše italské ve vás vzala?

Když jedu do Itálie, mám pocit, že jedu domů. Nějak mě to k ní přitahuje. Dokonce jsem italianistiku vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od malička jsem věděla dvě věci – že chci být zpěvačkou a že se kromě uměleckého vzdělání budu snažit i o to humanitní. Měla jsem štěstí, že mě na HAMU učila Maruška Kronbergerová, která mě v tom podporovala. Bez ní bych „fildu“ určitě nevystudovala. Většina mých spolužáků měla buď italské gymnázium, nebo italské rodiče či přítele, takže byla napřed. Já měla Marušku a s její pomocí doháněla, co se dalo. Informace jsem do sebe nasávala jako houba. Musím říct, že to byly krásné časy.

Máte Itálii ráda i ve vztazích?

To ne, chybí mi trocha té hysterie. Ale mám jiné neduhy – třeba bývám vzteklá, ale dlouho mi to nevydrží, za chvíli o tom nevím. Ovšem hysterie, ta mě děsí. Když narazím na hysterickou ženu, všechno se ve mně sevře a snažím se zmizet. Konfrontacím se vyhýbám, jsem diplomat po tatínkovi. Někdy je to dobře, jindy zase ku škodě.

Čtěte také

Jana Stryková

Čtěte také

Jana Stryková: Nevypadám už jako holka, mám povislý zadek, ale klidnější spaní

Ale ženami se obklopujete ráda...

Ano, přijdou mi inspirativní, dokonce jsem jim věnovala i jeden ze svých klipů Co řekne žena ženě. Obklopila jsem se v něm kamarádkami, které mám ráda a které mi v životě pomohly. Kdyby nebylo korony, tak by jich tam bylo na šedesát, ale i tak se nám podařilo dát do kupy spoustu krásných osobností včetně mojí maminky. Baví mě ta pestrost, jinakost a originalita žen. Jedna je jedničkářka, to s oblibou říká moje kamarádka Jitka Sedláčková o mně, druhá rebelka, třetí klikařka… A já mám na životě ráda pozorování těchhle esencí. Někým se inspirovat, něčeho se naopak vyvarovat. Ale hlavně brát lidi takové, jací jsou. Nesoudit, nechat žít, a naopak fandit si. Když mě pochválí žena, beru to jako větší satisfakci než od muže. Od něj je to ale samozřejmě dechberoucí, alespoň na okamžik.

S Jitkou Sedláčkovou, Vandou Hybnerovou a Kateřinou Kairou Hrachovcovou máte autorský projekt Můžem i s mužem. Jak vznikal?

Z potřeby podívat se pravdě do očí. Když jsme ho s holkama připravovaly, každá z nás se vypsala ze svých partnerských zkušeností, často i z určitého bolu. Vnímaly jsme to jako terapii, která ale přešla i na publikum – lidi se s našimi postavami ztotožňují. Na svůj Instagram dostávám spoustu krásných vzkazů a důvěrných příběhů. Nedávno mi dokonce poslala jedna slečna fotku s miminkem a datem jeho narození. Součástí představení je totiž interaktivní „splynutí“, kdy Vanda a já chodíme mezi lidi a vykuřujeme je, takhle to zní šíleně, musíte to vidět. V jednu chvíli na mě zavolala kamarádka téhle slečny, ať se u ní taky zastavím, že nemůže otěhotnět. A tak jsem ji vykouřila a řekla, že se jí narodí holčička a to 9. června. To je totiž moje datum narození. A ono to vyšlo! Jinak moje postava se jmenuje Stella a složila jsem pro ni píseň Prázdný dům. Zpívám v ní: „Už nechci být okrasou chvilkovou, chci se mít s mužem svým a smečkou svou.“ Což je o tom, že nechci být ta druhá.

Čtěte také

Lucie Benešová

Čtěte také

Lucie Benešová: Spoléhejte sama na sebe. Žena nemá být závislá jen na chlapovi

V civilním životě máte partnera, který je o hodně starší, vnímala jste to někdy jako omezující?

Spíš mě to ovlivnilo v tom, že si uvědomuju konečnost života, a to daleko dříve než moji vrstevníci. Starší přátelé mého muže bohužel odcházejí a já to neumím zpracovat, trápí mě to. Přitom se svojí smrtí jsem absolutně smířená. Ale jinak jsem celých těch patnáct let šťastná a spokojená. Chápu, že se žena zamiluje do někoho mladšího, ale já potřebuju zkušenosti, nadhled, oporu. Moudrého člověka, který mě bude vést. Ale který se naopak nechá vést mojí energií. A přesně takového muže vedle sebe mám. Dává mi skvělé rady do života, přitom mě nijak nevychovává ani nepoučuje. A je vtipný. Často si opakuji větu, kterou mi řekl nedávno: „Miláčku, běž si lehnout, ať na sebe alespoň na chvilku zapomeneš.“

V jaké to bylo situaci?

Šlo o zhruba půlroční období, kdy jsem intenzivně pracovala. Byla jsem jako Forrest Gump – ráno jsem vstala a už někam běžela. Vrátila jsem se v noci, ale mozek mi pořád jel naplno. Usnout se mi dařilo až k ránu, takže jsem se rychle dostala do fáze totální vyčerpanosti. Ale ani to mě nezastavilo – místo odpočinku jsem šla veslovat. Dala jsem si devět kilometrů na Vltavě a myslela si, že je to tak v pořádku. Samozřejmě nebylo – jednoho dne jsem zkolabovala… Dneska už vím, že i hyperaktivní člověk, což já jsem, potřebuje relaxovat. Poučila jsem se.

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

Jak vztah s mužem o tolik starším přijala vaše rodina?

Jestli čekáte, že mi někdo něco vymlouval, tak vás zklamu. Moje rodina je fantastická, mám v ní skutečné zázemí, sílu a bezpečí. Moje mamka, která je velkorysá a moudrá, mi řekla, že pokud jsem šťastná, tak není co řešit. Ale že musím počítat s tím, že jednou prožiju těžké období. Upřímně, to jednou málem nastalo teď v červnu. Nikdy jsem nezažila takový strach… Žít teď a tady je pro nás momentálně nejdůležitější a nejkrásnější okamžik našeho bytí. Neplánujeme, žijeme.

Je vám čtyřicet a zatím žijete bez dětí. Plánujete je?

Člověk míní, pánbů mění. A pak mám ráda ještě jedno pořekadlo: „Pokud chcete Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech.“

Čtěte také

Martha Issová hraje ve filmu Danu Zátopkovou

Čtěte také

Martha Issová o přípravě na roli Dany Zátopkové, výchově dětí a uklízení

Svému muži jste věnovala píseň Jazzovej anděl, k níž jste natočila zvláštní videoklip. V něm kráčíte krajinou s malým žebřiňákem, na kterém vlečete svoje věci. Postupně je všechny ztrácíte až vám na konci zůstane v náručí jen panenka… Není to trochu depresivní?

Jak se to vezme – ty věci, které si vezu a postupně je ztrácím, to je můj osud, můj domov. Já to vnímám jako velké vyznání, jehož leitmotivem je Vrchlického citát „Za trochu lásky šel bych světa kraj“. Rozhodně v životě ničeho nelituju. A na závěr klipu, který vnímám spíš jako takový malý filmový příběh, je naděje. A o naději ten život přece je.

Klip režírovala Olga Špátová společně se svým partnerem, kameramanem Janem Malířem. Proč jste si vybrala zrovna je?

To je jednoduché – věděla jsem, že nikdo jiný by ten příběh neuchopil tak citlivě a pravdivě jako oni. A navíc jsme letití přátelé, máme společná témata a baví nás spolu tvořit. Možná to někomu bude znít jako fráze, ale mezi námi skutečně funguje souznění a respekt. Máme se rádi a věříme si. Bez Olgy a Honzy by prostě můj „Anděl“ nikdy nevzlétl. Díky nim jsem se opět vrátila k absolutní koncentraci, na všechno jsme měli čas, což mi dneska v práci hodně chybí.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Danuše Nerudová: Muži si vůbec neuvědomují, jaké automatické výhody mají

A jak vzpomínáte na samotné natáčení? Fyzicky pro vás muselo být docela náročné…

Bylo to náročné pro celý tým. Ale ta energie a touha, že víme, pro koho klip točíme, byla povznášející. Atmosféra, kterou vyvolal Honza Malíř tím, že od první klapky pouštěl Mahlerovo Adagietto, byla sama o sobě hodně silná. Navíc jsem měla úžasné produkční zázemí, takže jsem se mohla uzavřít do své bubliny a být sama za sebe. Natáčeli jsme u Jevan a pak se přesunuli do mých rodných Votic na Polský vrch k javoru, kam jsem chodívala jako malá. To místo je přesně v půlce cesty, která vedla k mé babičce Růžence, takže návrat do mého dětství ale už s jiným příběhem.

Pokud vím, tak ve Voticích není žádná řeka. Jak jste přišla ke koníčku jménem veslování?

Objevila jsem ho ve třiceti, kdy mě začala bolet záda. Zkoušela jsem různé babské rady, pak běhala po doktorech a nakonec pomohla voda, loď a vesla. Tahle kombinace mi skvěle zpevnila zádové svalstvo, a bylo po bolesti. Radost z pravidelného pohybu ale zůstala. Veslovat na Vltavu chodím, kdykoliv mám trochu času. Jsem dokonce členkou Veslařského klubu Smíchov a mám skvělou parťačku Kačenku. Musím říct, že veslování je geniální sport. Člověk se koncentruje na svůj dech a tempo a do toho se „mazlí“ s vodní hladinou. Nemá čas myslet na nesmysly a je mu fajn. Je to takové souznění těla a duše, navíc uprostřed romantické Prahy. Akorát teď jsem se k tomu dlouho nedostala.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Ztracený: Za každým úspěšným mužem stojí silná žena. Rád ji vidím šťastnou

A jak se cítíte coby průvodkyně hobby magazínu Všechno, co mám ráda, který vysílá Česká televize?

Baví mě, že se vracím k činnostem, které mě kdysi učili babička s dědečkem. Například už jsem si nepamatovala, jak se plete košík. Pak jsem před kamerou pletla ošatku a vzpomněla si, jak to děda dělal. Magazín je díky naší paní producentce a scenáristce Jarce Timkové dobře vyvážený. Jsme tam tři moderátorky a každé sluší něco jiného, moc mě to baví. Navíc tam máme dobrý tým a přesně o tom to je. Být s lidmi, kteří mi jsou blízcí – od produkce přes kameramany až po moje skvělé kolegyně Kristýnu Kociánovou a Martinu Černou.

V době covidové jste se pustila do natáčení podcastů nazvaných Zázvůrkovej čaj. Co vás k tomu vedlo?

V době pandemie mi bylo smutno po některých kolezích a kamarádech, tak jsem si řekla, že je budu živě vyzpovídávat skrze svůj Instagram, a pozvala je na pomyslný čaj. Letos v květnu jsem pak natočila první dva pilotní díly přímo jako takovou diskusi. Do toho prvního jsem si pozvala Jitku Sedláčkovou, Irenu Pavláskovou a Alenu Mornštajnovou, do druhého Libora Peška, Mira Žbirku a profesora Tomáše Kozáka. Těším se, až to vypustíme ven. Zakládám si na hostech, kteří jsou vzdělaní a mají v sobě humor.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Černochová: Jak se těší na StarDance a co obnáší život samoživitelky

Aktuálně vás taky můžeme vidět v muzikálu Kouř, který uvádí pražské Divadlo Na Fidlovačce. Jak jste se sžila s postavou sekretářky Vlastičky?

Když mi tu roli nabídli, měla jsem velkou radost. Za prvé z toho, že to bude režírovat Šimon Caban, za druhé, že tam bude hrát moje kamarádka Sara Sandeva a taky David Kraus, a za třetí, že jsem na téhle scéně ještě nehrála. Je pravda, že jsem byla během zkoušení hodně překvapená – angažovali mě jako zpěvačku, ovšem ve skutečnosti moc nezpívám, zato skoro pořád tančím. Já netanečnice… Premiéru jsem bohužel nehrála, protože mě doma uvěznil covid, ale těším se na svoje první představení, které proběhne 28. září. Máme tam fakt skvělý kolektiv, dlouho jsem takhle přátelskou atmosféru v divadle nezažila.

Nedá mi, abych na závěr nezmínila jednu charismatickou ženu, k níž jste měla velmi blízko. Co vás vaše přítelkyně, herečka Hana Maciuchová, naučila o životě?

Nemyslím si, že by měla potřebu mě něco učit, ale měla talent mi napovědět skrze své zkušenosti. Je divné psát minulý čas, stále se s tím nemůžu smířit, že tu není. Když mám nějakou životní svízel, mám chuť se jí zeptat, jak by si s tím poradila. Když jsme loni natáčeli klip Co řekne žena ženě, věděla jsem, že už jí není dobře, ale vůbec si nestěžovala. Byla neuvěřitelně silná a říkala, ať kolem ní nechodím po špičkách… Hanička měla dar propojovat lidi a já jsem teď moc ráda, že si občas voláme s její sestrou. Když zavřu oči, slyším její hlas. Sylvie má totiž stejně krásnou češtinu a podobnou barvu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Monika Duarte Štreitová: Češi jsou zakřiknutí. Mají problém vyjadřovat city

DÁŠA ZÁZVŮRKOVÁ (40)

• Vystudovala nonverbální a komediální divadlo na HAMU a italianistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
• Na svém kontě má dvě alba: Ať trvají ty nymfy a Mirákl 9.
• V letech 2003–2014 byla externí členkou divadla Semafor. V roce 2007 získala roli Vanilky v jazzové opeře Dobře placená procházka (režie Miloš Forman a Petr Forman) v Národním divadle. 
• V současnosti vystupuje v autorském představení Můžem i s mužem a v muzikálu Kouř (Divadlo Na Fidlovačce).
• V pražské Jindřišské věži 21. října proběhne koncert, kde zazpívá písně Hany Hegerové.
• Je také průvodkyní televizního hobby magazínu Všechno, co mám, ráda.
• Zahrála si i ve filmech Fotograf a Jak básníci čekají na zázrak.

• Je zadaná a žije v Praze.

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Chodívala ke kartářce. Jobovky ale nikdy slyšet nechtěla