Polka Renia Spiegel si začala psát deník jako patnáctiletá v roce 1939. Po třech letech života v ghettu ji nacisté zastřelili. Jaká byla, vašima očima?

Obyčejná dospívající holka z polské Přemyšle, která si psala deník, aniž by měla literární nebo svědecké ambice. Zajímavá je právě jeho autentičnost – je to skutečný dívčí deník jakoby jen okrajově poznamenaný dobou, ve které vznikal. K tématu holocaustu existuje více deníků a knih, které zaznamenávají obyčejný život. Většinou jsou to ale rekonstrukce ex post, vzpomínky přeživších, kde už podvědomě funguje selekce a vytěsňování. Člověk si dokáže zpětně pojmenovat dobro a zlo, co bylo příčinou čeho. Kdežto Renia si psala deník, jak dny šly, a válečné dění pro ni bylo dlouho jen na pozadí, i když bylo pro její život zásadní. Není to ale deník o válce. Je o tom, co trápí náctiletou slečnu, která chtěla mít někoho ráda a být milovaná.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

V čem je její příběh silný?

Ukazuje, jak válka zasáhla do života jí a milionům dalších lidí, kteří to museli přijmout jako osudem danou nutnost. Kulisy života, které kolem nich osud rozestavěl, jsou neskutečně dramatické a neopakovatelné. Pro mě je tam silné napětí mezi křehkostí patnáctileté dívky a hrůzou, která se kolem ní děje. Nepřipouští si ji, možná ji nejdřív nechce vidět, ale pak se s ní musí vypořádat. Ne že by šla válčit, ale válka jí znemožňuje prožívat lásku.

Její autentické zápisky jsou plné emocí, ale i humoru. Třeba jak popisuje své spolužačky: „Belka nebo Belania – zavalitá a tlustá jako prase!... Je příšerně ‚zabouchlá‘ do paní Skorske a kdykoliv se na ni podívá, tváří se jako husa.“

Jen se to čte o to hůř, že vidíme dál než ona. Ani za války si deník nepsala zpětně, takže nevěděla, co přinese další den, měsíc, rok… My to už víme a neumíme se od toho při čtení oprostit. Toto drama do deníku nevložila Renia, ale čas. O to je to celé silnější.

Jaký jste si k ní vytvořil vztah? Prý jste se stal na čtvrt roku dospívající dívkou. Snažil jste se přemýšlet jako ona, představovat si její nálady, city…

Potřeboval jsem pochopit její vidění světa, abych dobře přebásnil její verše. Nejprve jsem musel překonat shovívavý pohled „No jo, holčičí básničky!“. Musel jsem je přijmout za své a respektovat její věk, styl… Nejdřív jsem pro ni měl velké pochopení, ale někdy v polovině práce mi začala lézt na nervy svou afektovaností a vším, co je pro ten věk přirozené. Měl jsem jí plné zuby, a kdyby to byla moje dcera nebo holka ze sousedství, dal bych si od ní pauzu. Nejtěžší bylo udržet se a nevylepšovat její verše.

Čtěte také

Alena Mornštajnová

Čtěte také

Alena Mornštajnová vydává knihu Listopád. Další její literární plány jsou tajné

Jak to myslíte?

Cítil jsem, že to – dejme tomu pohledem literárního kritika – není ono. Že někdo řekne: „Hele dobrý, ale v polovině už je to na jedno brdo!“ Ale věděl jsem, že to není ani ostuda, ani vyčerpání témat. Renia prostě takhle psala a mojí povinností bylo přeložit to volně včetně opakování motivů a nepodlehnout pokušení jí napovídat: „A nechtěla bys to zkusit napsat jinak?“ V tu chvíli jsem její básničky i nenáviděl, ale protože jsem znal její osud, měl jsem ji rád. S každou další chronologicky překládanou básní víc a víc, protože mi jí bylo líto.

Deník si psala v polštině, anglický překlad z něho udělal světový bestseller. Poprvé jste překládal verše z angličtiny?

Ano. Sám od sebe bych to nedělal, ale neuměl jsem říct nakladateli ne. A pak mi přišlo vlastně dobré, že se to moje neumětelství k patnáctileté holce hodí, že si v tom budeme na dálku rozumět.

Pamatujete si nějaké Reniiny verše nazpaměť?

Přiznám se, že teď mám úplně prázdnou hlavu. Když jsem odevzdal rukopis, vypadlo to ze mě. Spíš si pamatuju motivy nevlídného města – plískanice, vítr v ulicích, který něco odnáší pryč… Při čtení mi hned naskakovaly obrazy jako v komiksu. Kéž by to tak fungovalo i v překladu! A pak její zoufalá touha po lásce, kterou se snažila vyjádřit. Někdy šikovně, jindy méně obratně. Když měla klidnější dny, chvílemi jsem úplně zapomínal, že žila za války v ghettu. Mnohem víc ji trápilo, jestli se jí její chlapec Zygmunt ozve nebo jestli nekoketuje s jinou holkou.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

Vrátil jste se při té práci do svých nácti?

To ne, protože to byly úplně jiné roky než ty její. V tom věku jsem studoval lodní dopravu na průmyslovce v Děčíně. Vyloženě klučičí obor, takže jsem vyrůstal na internátu a v podnájmech v čistě chlapském kolektivu. Zajímala nás muzika, pivo, fotbal, lodě a s tím jsme si vystačili.

Holky vás nezajímaly?

To jo, ale lodě, muzika a hospody asi víc.

Psal jste si v té době taky deník?

Nepsal jsem si ho nikdy.

Ale fotodeník si vedete už sedmým rokem. Proč jste s tím začal?

Z praktického důvodu. Pracoval jsem tehdy v České televizi jako reportér a uvědomil jsem si, že si nepamatuju spoustu věcí, které bych měl nebo potřeboval. Třeba pro vyplnění cestovních příkazů. Neměl jsem v sobě ani disciplínu napsat si to večer do diáře. S prvním mobilem, který uměl fotit, jsem zjistil, že se zápisky pro paměť dají dělat jedním cvaknutím. Protože v ten okamžik prostě nevyndáte z kapsy diář a tužku, abyste si zapsali: „Teď jsem ve Strakonicích, kde svítí sluníčko a je krásně, a v půl jedné odjíždím do Budějovic.“ Zatímco u fotky v telefonu vidíte všechny údaje, kde jste kdy byli.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

Z čistě pragmatického důvodu vznikl projekt fotodeníku, který mi přijde ale dost poetický, když ke každé fotce píšete dvojverší.

To ale vzniklo jako mnemotechnická pomůcka! Po pár týdnech jsem zjistil, že jen z fotky mi vzpomínka na některý den nenaskočí. Někdy mi obrazy splývaly, když jsem týden nevytáhl paty z Pardubic, nebo jsem byl naopak zavřený v televizní střižně. Z toho, co mi při focení běželo hlavou jako volná asociace, jsem pak dal dohromady dva řádky, abych do toho víc otiskl neopakovatelnou náladu okamžiku.

Kdy jste si uvědomil, že se „zápisky pro paměť“ mění v něco víc, co vaši fanoušci na Facebooku nadšeně sledují? Máte jich tisíce…

Knihu Den po dni jsem vydal asi po třech letech naléhání lidí. Když už mé odmítání začalo být trapné, tak jsem řekl: „Když ji chcete, udělám vám ji.“ A nemyslím to vůči nikomu neuctivě. Bylo to stejné jako v komedii S tebou mě baví svět – přátelé, já vám ty medaile přivezu! Řekl jsem, že pokud se najdou tři stovky zájemců, aby se zaplatila tiskárna, fotodeník vydám.

Pamatuju si, že kampaň měla velký ohlas a kniha je dnes až na pár kusů rozprodaná.

Překvapilo mě to. Očekával jsem, že to celé zamrzne na nějakých sto dvaceti objednávkách. Jako Pardubák, který chodí od dětství na dostihy, na to mám takový příměr: Když chceš vyhrát, musíš pro koně vybrat správný dostih. Není umění vyprodat knížku, když se vyrobí šest set výtisků. Kdybych nechal udělat náklad dva tisíce kusů, budu jich mít plný sklep a nebudu mít kam dát kolo a lyže. Ale abych to úplně neshazoval – známí z renomovaných nakladatelství považují za obrovský úspěch prodat šest set kusů tohoto žánru. A co se týče úspěchu na Facebooku – co navenek působí lehce jako akce pro kamarády, byla od července do Vánoc každodenní marketingová práce. A ne jednoduchá. Vymyslet jen jazyk, jakým budu s lidmi na Facebooku komunikovat! Je příjemné oznámit jim, že udělám knížku a jet na vlně jejích fanoušků. Ale pak jim musíte říct nepříjemnou pravdu, že už fakt potřebujete zaplatit grafika, koupit papír do tiskárny… To přichází tvrdá dřina, kdy si připadáte jako realiťák nebo pojišťovací agent, který jim musí připomínat „Zaplaťte!“.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

Jak moc na své příznivce myslíte, když fotíte do deníku?

Je to záznam mého života, který dělám pro sebe, takže vůbec. Potěší mě, když tím někomu dokážu zpříjemnit den nebo pro něj má zaznamenaný obraz velkou emoční hodnotu. Ale jinak jsou mi všichni ukradení – a myslím to v dobrém! Často se totiž ukazuje, že fotka, kterou považuju za silnou a jsem s ní spojený, se úplně mine s tím, co se lidem na Facebooku líbí. Mám rád úplně jiné fotky než ty, které sbírají lajky. A neřeším to. Ale hlavně jsem si zakázal fotky dělat.

Asi nerozumím…

Musím je potkat, aniž bych jim šel naproti. Není to tak, že bych si každý den řekl: „Teď udělám fotku do fotodeníku.“ Fotím to, co potkávám během normálního života. Někdy natrefím na vizuálně atraktivní věc, někdy ne. Na lidi kašlu.

Přitom si je tím ale dost pouštíte do svého osobního života.

V tom je asi největší problém s vlastní rodinou a blízkými lidmi. Každý interpretuje zveřejněnou fotku a dvojverší po svém a vyvozuje z toho, že jsem asi hodně smutný, když už mám pět dní po sobě smutné záznamy. Někdy to může být otisk nálady, jindy jen technická hra s češtinou, která nemusí souviset s tím, co ve skutečnosti zažívám. Ale moje okolí si už zvyklo, že v tom nemají číst žádné šifry, protože se to nemá vysvětlovat. Jen nechat působit.

Renia Spiegel si začala psát deník, aby měla přítele, kterému se může svěřovat. Slyšela jsem, že vám fotodeník přinesl životní zpomalení.

A naučil mě vážit si toho, co mě ten den potkalo. Připomínkami v obrazových záznamech zpětně zjišťuju, jak je život bohatý, i třeba v nepříjemném období. A taky mě učí dívat se na všední věci jinou optikou. Zjistil jsem, že nepotřebuju jezdit na exotická a atraktivní místa, protože hezké je to všude. Zní to jako klišé, ale je to tak. Cestuju rád a pořád bych někam jezdil a jezdím, ale jsem už mnohem smířlivější s tím, kam to bude. Ať pojedu naslepo do jakékoliv vesnice, vím, že tam najdu něco, co mě zaujme, okouzlí a bude bavit prohlížet.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

Ve vašem deníku převažují černobílé fotky a fotky bez lidí – zátiší, detaily, architektura…

Černobílá je pro mě odpočinutím si od barvy, kterou jsem měl spojenou vyloženě s prací v televizi. Ve zpravodajském a publicistickém zpracování záběrů musíte s barvou pracovat korektně. A mě už otravovalo dělat barevné korekce u reportáží. A není to ani nostalgie nebo návrat ke starým časům. Na černobílé fotce víc vystoupí, co je pro mě důležité – jasné tvary, linie, kontury, stíny…

A proč tak málo lidí?

Jednak mě baví architektura – ještě ten samý den se snažím dohledat si autora vyfocené stavby a kdy byla dokončena. A jako introvertovi je mi svět bez lidí blízký, protože nemusím s nikým komunikovat. Barák na mě nepromluví, neptá se… Asi je to dáno mojí touhou po klidu a ostychem. Ale otisk člověka na těch fotkách je.

Fotky do deníku pořizujete výhradně mobilem, zároveň studujete na opavském Institutu tvůrčí fotografie. Jde to dohromady?

Jde. Ale jsou tam určité technické disciplíny, které by šly jen s mobilem splnit obtížně – třeba ateliérová fotografie se svícením nebo krajinářská fotografie. Nejsem rebel ani nechci dělat pózu, že budu fotit jen telefonem, ale je prostě dobrý a pohotový. Fotograf Jindřich Štreit, který mě částečně přivedl ke studiu fotky, mi na otázku, jaký foťák by mi doporučil, odpověděl: „Nejlepší foťák je ten, který máš v ruce.“ A má pravdu. Když je člověk příliš pohlcený technickým aspektem fotky, okrádá ho to o samotné pozorování. Fotografie je záznam světa kolem nás. Není to technická disciplína nebo lehká atletika, abychom měřili, kdo bude mít menší zrnitost nebo lepší proostření do hloubky. Jsem rád, že jsem se od toho dokázal oprostit, a telefon mi stačí.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

Do knihy jste mi napsal věnování o životní plavbě k obzoru. Když si představíte svou loď a podíváte se zpět ke břehu, co vidíte?

Tak to se musím zamyslet… Že jsem vlastně spokojený s tím, že brázda za lodí je klikatá. Člověk asi podvědomě touží po tom, aby byla pěkně rovná – jako že si plavbu sám řídí a má vše ve svých rukou. Ale nakonec mám radost, že se klikatí. Protože za každým pohybem kormidla, kterým něco v životě vyrovnáváme, je zajímavý prožitek. Něco, kvůli čemu na světě jsme. Kdyby to bylo jen rovně, můžeme jet na autopilota. A to by byla škoda.

DAVID MACHÁČEK (50)

• V médiích pracuje přes dvacet let. Nyní jako editor zpravodajství Českého rozhlasu. Nejdéle jako investigativní reportér České televize (13 let pro pořad Reportéři ČT).

• Jako novinář získal desítky ocenění, loni dvě první místa v soutěži Czech Press Photo.

• Sedm let si vede fotodeník, loni vyšel knižně pod názvem Den po dni. V knize Reniin deník přebásnil verše židovské dívky popravené nacisty.

• Vzděláním strojní inženýr, nyní studuje tvůrčí fotografii v Opavě.

• Narodil se a žije v Pardubicích, má dceru a syna (22 a 19).

• Ve volném čase fotí a cestuje, kamkoliv.


Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž