V Klicperově divadle v Hradci Králové momentálně režírujete dramatizaci bestselleru Hana z pera spisovatelky Aleny Mornštajnové. V jaké jste fázi?

Máme po neveřejné premiéře a hlavně po generálkovém týdnu, který bývá vždycky nejnáročnější – hra se projíždí každý den od pondělí do pátku. Je to jedna z nejdůležitějších fází zkoušení, kdy sleduju hlavně temporytmus představení, světla a další technické složky. Herci už znají své role lépe než já, takže jim říkám: „Roztáhněte křídla, je to vaše.“

Čím vás příběh zaujal? Co jste v něm sama pro sebe našla?

Sílu a naději. Je až neuvěřitelné, kolik utrpení je člověk za svůj život schopen snést. Moje babička vždycky říkala, že člověk dostane naloženo tolik, kolik unese. Nevím, co je na tom pravdy, ale právě při čtení Hany jsem si tuhle otázku položila. Přemýšlela jsem o sobě, zda bych byla schopná zvládnout tolik bolesti a utrpení. Zda bych šla při selekci doleva, nebo doprava. Zda bych dokázala přežít. Samozřejmě si na to nedokážu odpovědět, protože člověk nikdy nemůže dopředu vědět, jak by se zachoval. Ale díky strastiplné Hanině cestě si uvědomíte, že vaše starosti a problémy jsou řešitelné a že je váš život vlastně krásný. Hana mi dodala sílu neztrácet naději.

Čtěte také

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Hana ovládla žebříčky prodejů i sociální sítě. Nebylo to pro vás trochu svazující? Přece jenom jste měla v rukou „vzácné zboží“…

Bylo to pro mě svazující pouze do té chvíle, než jsem odeslala svou dramatizaci autorce Aleně Mornštajnové. Když mi pak zavolala s tím, že se jí text moc líbí, že se jí zamlouvá náš koncept obsadit pouze ženy a že nám drží palce, všechny pochybnosti zmizely. Vrhla jsem se do zkoušení s nadšením. Teď můžu říct, že se o tu naši Hanu nebojím. Mám skvělý tvůrčí tým, herečky byly po celou dobu zkoušení velmi koncentrované a vydávaly ze sebe maximum. Cítím, že je Hana pro všechny vzácná, a to právě díky dechberoucímu příběhu, který Alena Mornštajnová napsala. Je nám ctí uvádět právě tento titul, který oslovil takové množství čtenářů.

Prozradíte, jak vaše pojetí vypadá?

Jak už jsem řekla, v inscenaci hrají pouze ženy, přesně je to devět hereček, které jsou na jevišti od začátku do konce. Občas přebírají i mužské role, ale velmi citlivým a netradičním způsobem. Inscenaci zdobí opravdu nádherná hudba, kterou složil David Hlaváč. Scénografka Agnieszka Pátá Oldak zvolila velmi jednoduchou a syrovou scénu, která je nemírně inspirativní a hravá. Spolupráce s ní je blahem pro mou duši, troufám si říct, že na umění pohlížíme ze stejného úhlu pohledu. Směřujeme k syrovému a obnaženému divadlu co do obsahu i formy.

Jaký jste vlastně typ režisérky? Předehráváte třeba svým hercům?

Nepředehrávám, to pro herce nemá žádný význam. Herec vychází ze sebe samého, pokud má být „pravdivý“, musí si sáhnout do své duše. Když se stane, že se občas ztratí a neví si rady se svou postavou, řeším to s ním většinou individuálně – pokládám mu otázky, trochu ho provokuji, připodobňuji situace ze svého života, ukazuji mu inspirativní videa nebo s ním dělám různá herecká cvičení. Jsem v sedmém nebi, když mám na jevišti herce, kteří se nebojí šlápnout vedle, jsou otevření, vášniví a tvořiví. To se pak pracuje jedna báseň.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

A jak vypadá vaše příprava na zkoušky? Herci musejí umět text, co režisérka?

Připravuji se nejméně půl roku před zahájením první čtené zkoušky. U Hany jsem začala ještě dřív. Scházela jsem se s dramaturgyní Lenkou Smrčkovou, probírala jsem s ní scénu po scéně. Vzájemně jsme si doporučovaly další četbu, která by nás mohla inspirovat. S válečnou fotografkou Jarmilou Štukovou, která se na Haně též podílí, jsme vyrazily do Terezína. Tady jsme měly možnost projít si všechna autentická místa v Malé pevnosti a nafotit tam plakát. Tahle zkušenost pro mě byla velmi zásadní.

Do inscenace jste investovala spoustu času a energie, ale divákům ji zatím předvést nemůžete. Co to s vámi dělá?

Snažím se na to nemyslet, nechci podlehnout pocitu, že tvoříme takzvaně „do šuplíku“. Bála jsem se spíš o herečky, že nebudou mít motivaci, ale mé obavy byly zbytečné, zkoušení je baví. Teda, aspoň mi to tvrdí. Říkáme si, že jednou tu Hanu přece někdo uvidí a všechno naše úsilí a radost ze společné tvorby v té inscenaci zůstane. Už její začátek je dost aktuální – ocitáme se v roce 1954, kdy ve Valašském Meziříčí vypukla tyfová epidemie. Když mi umělecký šéf Pavel Khek před rokem a půl režii v Klicperáku nabídl, ani ve snu by mě nenapadlo, že budeme zkoušet v rouškách (rozhovor vznikal na jaře roku 2021, pozn. red.).

Čtěte také

Čtěte také

Eva Josefíková: Z trémy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná

Za sebou už máte režii několika dalších inscenací. Měla jste někdy problémy s tím, že jste žena?

Občas se na mě muži v divadle dívají trochu skepticky. A já se jim nedivím, vím, jak působím na lidi, hlavně na muže: „A jéje, blondýna.“ Ale když pak vidí, že pro divadlo opravdu dýchám, jsem tam od rána do večera a lezu klidně po štaflích, když je potřeba, změní názor. A když mi začnou říkat Didi, vím, že už mě berou.

Do divadelní podoby jste převedla i román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Znamená to, že vás přitahují syrové a silné ženské příběhy? Nebo je to náhoda?

Není to náhoda. Příběh je pro mě základ, musí mě chytit za srdce. Opravdu nejsem typ režisérky, které nabídnete jakýkoli titul a ona ho zpracuje. Ráda bych hrála Hanu a Vyhnání Gerty Schnirch v jeden den. Aby měl divák možnost zhlédnout dva příběhy z válečného a poválečného období: strastiplný příběh Hany a vyhnání Gerty.

Čtěte také

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Vystudovala jste pedagogickou školu, jak se z učitelky stane herečka?

Herečkou jsem se chtěla stát už ve třinácti letech. Moc jsem si přála studovat na DAMU, takže pedagogická škola byla takový mezistupeň. A dobrá volba, z níž těžím dodnes. Herci jsou trochu jako děti.

Jak vzpomínáte na DAMU?

Měla jsem opravdu štěstí na pedagogy herectví. Třeba na Jaroslavu Adamovou, skvostnou herečku, která se se mnou nemazlila. Vyžadovala naprosté odevzdání se. Už z prvního slova poznala falešnou a nepravdivou intonaci. Jít k ní na hodinu občas vyžadovalo velkou odvahu. Nepřipravenost nebo neznalost textu si člověk v žádném případě nemohl dovolit. Přiznám se, že jsem často odbíhala ze zkušebny s pláčem. Ale časem jsem si zvykla a oblíbila si ji natolik, že jsem za ní chodila i po škole a žadonila o radu. Pan Ladislav Mrkvička zase vyžadoval energii, zaujatost a vášeň. A byl na mě hodný, říkal mi sluníčko.

Slyšela jsem, že jste se spolužáky založili takzvaný Klub sviní. O co šlo?

Tak to jste mě překvapila, že o tom víte! Klub sviní založili moji spolužáci Jiří Panzner a Jan Holík. Spočívalo to v tom, že jsme si ze sebe dělali trochu drsnější legraci. Například mi volali z anonymního čísla a nabídli mi hlavní roli v celovečerním filmu, takže jsem celá šťastná pobíhala po škole a chlubila se jim, že budu točit. Nechali mě v tom dva dny a pak mi někde na večírku oznámili, že to byli oni a že mě nikdo do žádného filmu nechce. Nebo mě nechali jet z rodného města na zkoušku, která se nekonala. Nepřišli na mou narozeninovou oslavu, poslali vzkaz, že mě nemají rádi. Až když jsem se rozvzlykala, vylezli zpoza rohu... No, ale já jim to samozřejmě všechno vrátila. Oni vám to někdy povypráví.

Čtěte také

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Po škole jste zůstala na volné noze.

Po škole jsem žádnou nabídku nedostala a později už mě angažmá nelákalo, zvykla jsem si na určitou svobodu. Každé divadlo má jinou atmosféru a mě baví být každou chvíli v jiném prostředí a poznávat nové lidi. Zkrátka mě to nutí být ve střehu, ke každé nabídce se snažím přistupovat zodpovědně.

Dostala jste se někdy do fáze, kdy jste si musela přivydělávat? Udělat si kratší či delší praktický výlet do jiné branže?

Ano, po škole jsem si přivydělávala za barem. Vzpomínám si, že to bylo chvílemi dost náročné – směna mi končila třeba ve tři ráno a v devět už jsem musela být v divadle na zkoušce. Každopádně zkušenost to byla k nezaplacení. Když se provoz uklidnil, mohla jsem sledovat hosty – to byla úplná „študýrka“ lidské povahy! Několik let jsem na celé léto odjížděla k rodičům a pomáhala jsem jim v restauraci Atmosféra. Díky tomu obdivuji lidi, kteří pracují celý život v gastronomii.

Vaším hereckým „majstrštykem“ je role mexické malířky Fridy Kahlo v monodramatu Frida K., které uvádí pražské Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Jakou cestou se vám dostala do života?

Roli mi nabídnul před sedmi lety režisér Martin Vokoun. Byla jsem z toho trochu vyděšená, vůbec jsem si nevěřila na monodrama. Navíc jsem si nedokázala představit, že zrovna já, se svým zevnějškem, bych měla ztvárnit Fridu Kahlo. Martin mě přesvědčil, že jsem ta správná volba. Řekl mi: „Ty tu Fridu máš v sobě, je jedno, že jsi blond.“ Já mu uvěřila a udělala jsem dobře. Hraji ji dodnes a patří mezi mé nejoblíbenější inscenace. Dokonce mi i vyhovuje, že jsem na jevišti sama, nikdo mi neskáče do řeči a mám celou šatnu pro sebe.

Čtěte také

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Je vám Frida něčím blízká?

Frida byla silná osobnost a velká umělkyně. Miluji její pravdivost. Tu najdete i ve všech jejích obrazech. Nemusela si nic vymýšlet, malovala to, co viděla, a hlavně co cítila. Když byla připoutaná po autonehodě na lůžko, malování se pro ni stalo drogou. Neřešila, zda se její obrazy budou líbit, měla silné nutkání dávat na plátno všechnu svou bolest a touhu. Umění pro ni bylo na prvním místě, byla to potrava pro její duši. Vychází ze své podstaty. Tím vším je mi blízká.

Frida měla spoustu milostných afér.

Pro ni existoval pouze jediný muž – Diego Rivera. Milovala ho, obdivovala a vzhlížela k němu. Byl to její učitel, průvodce uměním, hodnotil její dílo. V tu dobu netušila, že její obrazy mají mnohem větší výpovědní hodnotu a jednou budou známé po celém světě. Diego byl ale taky velký záletník, což ona brzy po svatbě přijala a zálety mu trpěla do té doby, než ho přistihla se svou sestrou. To ji zlomilo. Takže všechny ty její milostné vztahy a aférky trochu vnímám jako pomstu. Jedna citace ze hry: „Ano, měla jsem spoustu mužů, i s ženami jsem se milovala. Když máte tělo stejně sešité a označkované jako silniční mapu, jsou často ženy jedinými spolehlivými navigátory. A přitom všichni věděli, že Diego je u mě vždy na prvním místě...“

Sama jste už několik let šťastně provdaná. Jak jste se s manželem seznámili?

Během studií na DAMU jsem si přivydělávala jako servírka v Týnské literární kavárně a Radek se tam chodil učit a číst si. Pozvala jsem ho na představení a stali se z nás přátelé. Až po pěti letech jsme se do sebe zamilovali.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Jaká byla vaše svatba?

Nádherná! V loketském amfiteátru pod širým nebem. Před námi hrad a řeka, za námi rodina a ti nejlepší přátelé.

Co vám manželství přineslo do života?

Když sleduji vztahy kolem sebe, fungují tím způsobem, že jeden z páru své „pravé já“ malinko potlačí a přizpůsobuje se tomu druhému. U nás to tak není. Troufám si říct, že jsme oba dva celkem nepřizpůsobiví, takže někdy narážíme a soupeříme, nedokážeme se pochopit, vcítit a ustoupit. Pak si uvědomíme, že to nemá smysl, že právě proto jsme se do sebe zamilovali. Že jsme nekompromisní a tak rozdílní – až jsme si vlastně podobní. Co nás drží pohromadě, je láska a smích. Nikdo mě nedokáže tak rozesmát jako on. Těším se na naše společné stáří, kdy už nebudeme mít tolik temperamentu a budeme se někde v lázních u sklenky šampusu tomu našemu manželství smát.

Používáte nepřechýlenou podobu manželova příjmení. Jak jste k tomu došla?

Chtěla jsem si nechat rodné příjmení Šoltýsová po otci, mám totiž toho nejlepšího tátu na světě a jsem na něj pyšná. A kdybych byla Nečásková Šoltýsová, bylo by to moc dlouhé. Diana Nečásek Šoltýsová mi hezky znělo v uších.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

S manželem jste oba nadšení cestovatelé. Kde se vám doposud líbilo nejvíc?

Na prvním místě máme jednoznačně Řím. Je to město lásky, umění, filozofie, architektury, svobody a skvělého jídla a pití. Neustále se tam vracíme. A pak New York. Minulý rok jsme si chtěli splnit sen, měli jsme naplánované, že si autem projedeme USA, ale cestu nám přerušil lockdown.

Jak odpočíváte? Čím dobíjíte baterky?

Odpočívám právě na těch cestách s mým mužem. Tam se z nás stanou nejlepší přátelé a milenci. Umíme společně sdílet a radovat se z každé maličkosti. Ochutnávat nepoznané. Bereme si s sebou spoustu knih a někdy celý den ležíme na pláži a čteme si.

Jak vidíte příští měsíce? Co pracovního máte před sebou?

Spoustu zajímavých projektů. Nejvíc se těším na Annu Kareninu, kterou začnu zkoušet v příští sezoně. Je to má vysněná role. Navíc se těším na spolupráci se skvělým režisérem Jakubem Šmídem. Souzním s jeho divadelním vnímáním.

Čtěte také

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

DIANA NEČÁSEK ŠOLTÝSOVÁ (37)

• Vystudovala pedagogickou školu a poté pražskou DAMU, kterou absolvovala roku 2006.

• Je na volné noze a hostuje v několika divadlech, např. v Městských divadlech pražských, Komorní činohře nebo v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

• Zahrála si ve filmech Nevinnost a v televizních seriálech Hořící keř, Dokonalý svět nebo Ordinace v růžové zahradě.

• Kromě herectví se věnuje také dramaturgii a režii (Vyhnání Gerty Schnirch, Přítelkyně z domu smutku, Máma říkala, že bych neměla). Její zatím poslední režijní prací je dramatizace románu Hana v královéhradeckém Klicperově divadle.

• Je vdaná a žije v Praze.

 

Čtěte také

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Čtěte také

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný