Jak jste se s bratrem vůbec ke krasobruslení dostali?
Naši rodiče byli sportovně založení, oba byli členy Sokola. Tatínek nás vedl ke sportu, nechtěl, abychom trávili volný čas jenom tak bezcílně a „lítali“ po ulici. V létě jsme pravidelně chodili plavat, buď v Olomouci, kde jsem se narodila a žila do svých asi pět let, nebo u babičky a dědečka v Náměšti na Hané, kde tehdy bylo krásné koupaliště. Tam jsme s Pavlem jezdili denně na kolech. V zimě jsme chodili bruslit na zimní stadion. Tatínek byl pak služebně přeložený do Prahy, kde jsme pokračovali v našich sportovních zájmech. V zimě jsme bruslili a v létě plavali a hráli tenis. Když byl zimní stadion na Štvanici zastřešený (v roce 1956, pozn. red.), mohli jsme bruslit po celý rok. Tatínek nás zapsal do místního krasobruslařského klubu, a tak jsme s Pavlem začali jezdit v disciplíně sportovních dvojic.
Kdy přišly první úspěchy?
V tu dobu jsme rozhodně nemysleli na nějaké úspěchy, vše bylo bráno jako rekreační sportování. Časem se ale nějak dostalo krasobruslení na první místo. Pravděpodobně tím, že jsme byli jediná sportovní dvojice v našem věku? Účastnili jsme se závodů sportovních dvojic s možná o pět nebo více let staršími dvojicemi.
Jak jste trénovali?
Ledová plocha nám byla k dispozici jen brzy ráno před školou. Jezdili jsme první tramvají ve 4:20 a pak šli z tréninku do školy. Nejdřív nás trénoval tatínek, ale když jsme začali závodit i v tancích na ledě, našel nám trenérku Mílu Novákovou. V roce 1959 jsme se s Pavlem kvalifikovali na mistrovství Evropy v Davosu. Mně bylo 13 let, Pavlovi 15 let.
To musel být zážitek! Jak na to vzpomínáte?
Bohužel nikdo z rodičů s námi nesměl jet a ani naše paní Míla, jak jsme jí říkali. Za celou naši závodní kariéru s námi byla jenom jednou na mistrovství Evropy v Dortmundu v roce 1964. Kdo ale jel s námi, byli členové krasobruslařské sekce, kteří byli naším „politickým“ doprovodem. Nepamatuji si, že by nám s Pavlem jakkoliv pomohli. Vše jsme si museli sami řešit. Například zjistit, kdy máme trénink, kdy jsou závody. Naštěstí nás tatínek učil německy a později i anglicky, tak jsme se mohli domluvit. Tím, že jsme byli tak mladí oproti všem závodníkům, nám někteří „soupeři“ pomáhali. Jako například tehdejší mistr světa v tancích na ledě Courtney Jones. Asi nemohl pochopit, že tak malé děti jsou tam samy? Pro všechny závodníky z tehdejších západních zemí to bylo naprosto neuvěřitelné!
Skloubit sport se školou asi nebylo jednoduché…
Náš život byl od mládí nesmírně zajímavý, i když někdy dost tvrdý. Třeba právě ty ranní tréninky. Před školou trénink, po škole tenis, balet nebo gymnastika a potom domácí úkoly. Žádné úlevy ze školy jsme neměli. Výborní studenti jsme asi úplně nebyli, ale úspěšní dostatečně pro nás i učitele. Dostávali jsme třeba extra den volna, když byly nějaké důležité závody.
Dostávali jste za vítězství honoráře?
Jako amatéři jsme nesměli přijmout žádné finance, ale byli jsme obdarovávaní krásnými dárky, například od Bohemia Crystalu, nebo krásnou jabloneckou bižuterií. V roce 1964 jsme jeli na mezinárodní exhibice. Jejich organizátoři rovněž připravovali pro účastníky věcné dárky, které jsme ale moc nevyužili. A tak Pavel dostal geniální nápad a požádal je, zda by nám za všechny peníze, které hodlají dát za dary, nemohli koupit starší ojeté auto. Tehdy byl na ojetá auta dlouhý čekací seznam zájemců. Často čekali několik let, než na ně přišla řada. A tak jsme dostali své první auto Volkswagen Brouk, které jsme věnovali tatínkovi. Ten s námi pak jezdil všude po republice po závodech. Do zahraničí s námi ale rodiče nesměli.
Museli být nesmírně obětaví.
Naši rodiče se nám opravdu obětovali ve všech směrech. Nejen časově, ale i finančně. Kupovali všechno sportovní vybavení. A měli jsme i to štěstí, že maminka byla výborná švadlena a šila nám všechny kostýmy. Byla zaměstnaná jako kostymérka na Barrandově v Praze. Když jsme sezonu skončili, přešila z kostýmu něco užitečnějšího. Třeba mně nebo sobě sukni a kalhoty. Maminka spolužáka, paní Šotolová, prodávala v Domě látek. Vždy, když přišlo nějaké nové zboží, volala mamince a ona tam hned běžela.
V 60. letech jste byli milovaní celým národem. Rodiče museli být pyšní. Jak jste nesli popularitu?
Po prvním vítězství na mistrovství světa měli naši rodiče samozřejmě velkou radost, jako asi tehdy celá naše republika. Ale pro nás to zkrátka bylo jako vyhrát jeden ze závodů. Brali jsme to tak nějak „normálně“. Tehdy nebyl svět celebrit, jako je tomu dnes. A tatínek nám kladl na srdce, že jsme sice mistři světa, ale nic se nemění. Naopak, že budeme muset trénovat o to více a titul stále obhajovat, což je náročnější, neb se očekává, že příští rok to musíme zase vyhrát. Našimi největšími konkurenty byli vždy Angličané. Právě oni v těchto letech tance na ledě ovládali, a to už od jejich samotného vzniku. My jsme byli první, kteří jejich nadvládu přerušili.
Přemýšleli jste o emigraci?
Musím říct, že nás to nikdy nenapadlo, ani jsme netoužili žít jinde než v Československu. Naše sportovní úspěchy nám umožnily vidět cizí země včetně těch západních. Vždy nás těšilo, že jsme reprezentovali Československo, a byli jsme na to hrdí. A též nás těšilo, že jsme dělali radost všem, kteří tehdy sledovali naše úspěchy v televizi. V těch letech nebylo běžné mít doma televizi. Později mi přátelé vyprávěli, jak se lidé scházeli u někoho doma s televizí, aby sledovali přenosy ze závodů v zahraničí, kde jsme vystupovali.
Kdy přišla nabídka účinkování v zahraniční lední revui?
V roce 1965 jsme vyhráli mistrovství světa počtvrté. A protože tehdy tance na ledě ještě nebyly na olympijských hrách, byl to největší vrchol v kariéře, kterého jsme mohli dosáhnout. Tak jsme se rozhodli, že skončíme s naší závodní kariérou. Čtyři roky na vrcholu byly náročné fyzicky, duševně a pro naše rodiče i finančně (letenky a ubytování na závodech platil ČSTV, ale veškeré ostatní náklady na trénink a vybavení hradila rodina, pozn. red.). V Colorado Springs, během mistrovství světa v roce 1965, za námi přišel pan Chalfen, majitel Holiday on Ice, která vystupovala po celém světě. Také za námi přišel majitel Ice Capes, též lední revue, která ale vystupovala pouze v USA a v Kanadě. S Pavlem jsme se rozhodli přijmout nabídku do Holiday on Ice z jediného důvodu – skupina vystupovala kolem Vánoc v Praze.
Museli jste být nadšení!
Abych řekla pravdu, já jsem vůbec neměla zájem vstoupit na dva roky do lední revue, jenže Pavel ano. Už jen kvůli té možnosti cestovat. Jeho zajímaly auta a motorky, a tak jej lákala i možnost vydělat si konečně nějaké peníze a za ně si koupit třeba nějaké krásné auto. Hodně jsme o tom debatovali a rozhodla skutečnost, že bychom mohli konečně finančně pomoci i rodičům, kteří se nám věnovali po tolik let a vlastně obětovali všechen svůj volný čas a všechny finance.
Přijmout angažmá v zahraničí nebylo jednoduché. Co všechno to obnášelo?
Byla zapotřebí různá povolení. Smlouvu na dva roky nám vyřizoval pan Gerhard Bubník u Pragosportu, který požadoval deset procent z našeho měsíčního platu. Přerušili jsme také svá studia. Při podepsání smlouvy nám pan Chalfen vyplatil větší sumu v českých korunách. Proto jsme mohli koupit dva pozemky na barrandovském kopci vedle sebe. Plán byl, že až se vrátíme, dostudujeme a pak si postavíme domky. Rodičům jsme též dali nějaké peníze. No, dali, spíše vrátili něco z těch jejich mnohaletých investic do naší sportovní kariéry. Za jejich obětavost jsem jim dodnes vděčná.
Jaké to v revui bylo?
Nastoupili jsme v létě 1965. Náš první rok v Holiday on Ice byl extra zajímavý tím, že jsme vystupovali v hlavních městech Evropy. Pro nás s Pavlem to znamenalo zajistit vždy různá víza a výjezdní povolení do všech zemí. Dobře si pamatuji naše obavy, abychom něco nezmeškali. To by bylo v ČSSR bráno, jako že jsme zůstali v zahraničí bez povolení a tím pádem by na nás padlo podezření a obvinění, že jsme vlastně utekli. Abychom ušetřili za hotely, pořídili jsme si karavan a žili v něm. Museli jsme vždy po představení jet do dalšího města, kde jsme vystupovali.
Během angažmá v revui jste se také seznámila se svým budoucím manželem.
Naše plány na návrat se časem změnily tím, že já jsem se zamilovala do svého budoucího manžela Jackieho Grahama. On byl Angličan a vystupovali s partnerem jako komici v naší skupině. Pavel se zase zamiloval do Švýcarky Soni Grand. V roce 1968 jsme se s Jackiem vzali. Svatba byla v Anglii, ale mí rodiče na svatbu nemohli přijet. A pořádat svatbu v Praze, na to jsme neměli dostatek času. Protože po celou dobu našeho angažmá v Holiday jsme neměli nikdy dovolenou. Den po svatbě jsme ihned jeli zpět do Francie, kde začínaly zkoušky na nové představení. Pavel se Soňou měli svatbu nedlouho po nás. Oba jsme si v ČSSR chtěli vyřídit veškerá nutná povolení v případě svatby s cizími příslušníky. Já jsem si mohla ponechat obojí státní příslušnost, českou i britskou. Ale na velvyslanectví Británie mi vysvětlili, že mi nedoporučují ponechat si tu českou, protože až přijedu do Československa, může se stát, že bych nemusela získat obnovené povolení k výjezdu z republiky. Tak mi můj tatínek poradil, abych se legálně vzdala české příslušnosti. Za to jsme museli našemu státu zaplatit za veškeré naše studium.
Co se dělo dál?
Jackie, já, Pavel a Soňa jsme byli v Holiday on Ice v Evropě do roku 1970. A v ten samý rok jsme dostali možnost všichni vystupovat v USA. S revue jsme tam vystupovali skoro ve všech státech. Jenže v tu dobu byl už náš tatínek těžce nemocný. Bojoval několik let s rakovinou, které bohužel v roce 1971 podlehl. Nejenom, že jsme ztratili tatínka, ale nemohli jsme si vzít volno, abychom se vrátili do ČSSR a strávili těžké a smutné dny s maminkou. Dodnes lituji této tehdy nemožné situace, a dodnes maminku obdivuji, jak vše zvládla sama. A nikdy si nestěžovala. Na konci roku 1971 pan Chalfen prodal své stadiony, kde jsme vystupovali. Já, Jackie a jeho partner jsme si našli angažmá na deset měsíců v jedné malé lední revui v Jihoafrické republice. Pak jsme měli v plánu začít žít „normální“ život v Anglii.
Takže se rozdělily i vaše cesty s bratrem Pavlem?
Pavel se Soňou se rozhodli, že by rádi skončili s bruslením, a tak si Pavel našel pozici manažera v nově vybudovaném sportovní středisku v Tennessee. Když už jsme byli s Jackiem v Jižní Africe přišel šokující telefon od Soni, že Pavel měl automobilovou nehodu, při které zemřel. Zase jsme byli v hrozné situaci. Nemohli jsme si vzít volno. Soňa byla na vše sama, maminka byla zase sama v Praze. Já jsem měla Jackieho, který mi pomohl se smířit s tou smutnou zprávou. Bohužel jak se říká: „Nic není zadarmo a za vše se platí.“ A náš zajímavý život byl perfektní, jak se možná zdálo. Jenže po celou dobu v Holiday jsme neměli nikdy žádnou dovolenou. Ani v době smutku. Museli jsme se zúčastnit každého představení a dělat, že je vše v pořádku.
Nechtěla jste se někdy vrátit do Československa?
V tu dobu by pro nás nebylo možné bydlet v Československu. I když já bych to s radostí přivítala, ale Jackie, který vyrostl v Británii, by nemohl spokojeně žít v komunistickém režimu. Tehdy jsme ještě netušili, že jednoho dne ta možnost bude. A taky jsme toho později využili a šest let jsme bydleli v Lipnici u Spáleného Poříčí, což bylo po našem návratu z Texasu. Starali jsme se o nemocnou maminku. Po její smrti jsme se v roce 2006 vrátili do Anglie. I když jsme život v Lipnici milovali.
Sledovala jste krasobruslení i po ukončení kariéry?
Po skončení naší závodní dráhy jsem delší dobu neměla možnost krasobruslení a jeho vývoj sledovat. Ne že bych neměla zájem, ale nebyly dnešní možnosti jako počítače, chytré telefony, tablety atd. Žili jsme chvilku v Jižní Africe a pak v jižní Anglii, kde jsme úplně náhodně v kraji Devon koupili velký dům z roku 1765, zařídili a vedli jsme v něm domov seniorů. Krasobruslení v těch místech nebylo moc populární, a proto televizních přenosů vysílali minimálně. Zimní stadion nebyl ani nikde v našem blízkém okolí. Po deseti letech jsme se přestěhovali do Texasu, kde byla situace obdobná. Až teprve v posledních letech mám možnost sledovat nějaké přenosy. A v roce 2017 jsem byla na mistrovství Evropy v Ostravě. Mohla jsem obdivovat dnešní neuvěřitelné výkony, speciálně ve sportovních dvojicích. Řekla bych, že je to dnes nejobtížnější disciplína. Za těch 50 let se toho hodně změnilo. A to nemyslím jen ty fantastické výkony dnešních krasobruslařů, vlastně vše spojené s krasobruslením. Tím, že pravidlům dnes absolutně nerozumím, obdivuji všechny výkony jako normální divák.
Ale pořád sportujete.
Než přišel lockdown, hrála jsem skoro každý den tenis a pětkrát v týdnu ráno od 6:30 hodinu plavala. To teď nejde, ale když počasí přeje, chodím bruslit na inlinech na naši pobřežní promenádu a na procházky. Začíná se očkovat a já pevně věřím, že se situace zlepší a nám vrátí životy, které jsme žili.
EVA GRAHAM ROMANOVÁ (1946)
EVA GRAHAM ROMANOVÁ (1946)• Narodila se v Olomouci.
• S bratrem Pavlem byli sedmkrát mistry republiky, dvakrát mistry Evropy a čtyřikrát mistry světa.
• Po ukončení závodní kariéry působili v zahraniční lední revui Holiday on ice.
• V roce 1968 se Eva provdala za anglického komika a krasobruslaře Jackieho Grahama. Společně cestovali po Evropě, žili v Jihoafrické republice, v USA i v Anglii.
• Od roku 2001 do 2006 žili v Čechách, poté se vrátili do Anglie. Od smrti manžela v roce 2014 žije Eva v Anglii sama.
• Letos v březnu vyšla v nakladatelství Brána kniha Eva Romanová – Vzpomínky.
Autorka je kurátorka tělovýchovné a sportovní sbírky Národního muzea.
