Celý projekt Kapuce od mikiny by měl dospívajícím poskytnout léčbu knihou. Co to znamená?

Nechtěla bych, aby to znělo přehnaně, byť biblioterapie jako obor skutečně existuje (metoda psychoterapie, která využívá léčebné účinky četby, pozn. aut.). Dceři je šestnáct a půl, synovi tehdy bylo šestnáct a půl. Myslím si, že celkem dost vidím do světa náctiletých, ve kterém je mnoho témat, o nichž se nemluví, anebo málo. Mnozí dospělí chápou dospívání jako krásné a bezstarostné období, ale ono není. Je to boj se sebou samým, hledání vlastní identity, vymezování se vůči autoritám, nacházení vzorů. Působí na vás různé vlivy, hází to s vámi všemi směry. Pokud nemáte dobré průvodce, ať už doma, ve škole, nebo v kroužcích, můžete snadno sejít špatným směrem a ztratit se. A možností a lákadel je v dnešním internetovém světě tolik!

Jaká témata se v patnácti povídkách od českých spisovatelek a spisovatelů objeví?

Různorodá. Například závislost na digitálních technologiích, život s handicapem, šikana, poruchy příjmu potravy, dokonce i dvě ekologická. Autory jsme prosili, aby se do světa náctiletých ponořili a nepsali školometsky ve stylu „Ty, ty, ty!“ Nebude-li mladý člověk s literárním textem rezonovat, možná ho ani nedočte a nevezme si z něho nic pro vlastní život. Snažili jsme se, aby povídky zahrnovaly i žebříček obecně platných hodnot. Takový morální kompas, díky kterému mohou mladí čtenáři najít v nejistotách jistoty. Proto se tam objevuje solidarita, čestnost, láska, přátelství, empatie, sebeovládání…

Čtěte také

Když je vedro k padnutí, pomůže vám správný materiál u oblečení

Čtěte také

To je ale vedro! Oblečení ovlivňuje pocení. Máte šaty ze správného materiálu?

Měla jsem možnost přečíst si několik povídek, například od Petry Soukupové i Ivy Procházkové. A musím říct, že mě při tom mrazilo, místy jsem i slzela.

Jsou dobré, že?

A neuvěřitelně silné!

Zdaleka jsme ale nepokryli všechna témata, která bychom chtěli. Autorům jsme vůbec nezasahovali do formy, jakou budou psát. A nikdo z nich nečetl povídky druhých. Každá je úplně jiná.

Bylo náročné získat pro knihu renomované autory?

Někteří už s námi spolupracovali dříve – právě Petra Soukupová, Arnošt Goldflam, Ester Stará nebo Alena Ježková, která pro nás vedla tvůrčí psaní pro náctileté. Známe se i s Alenou Mornštajnovou, jejíž román Hana se mnou otřásl. Oslovit tyto autory bylo o něco jednodušší.

Z patnácti je jich jedenáct žen, váš tým je ženský, semináře na školách povedou většinou ženy. Je to záměr?

U povídek to nakonec vyplynulo samo. Oslovili jsme i další muže – například Miloše Kratochvíla, ale byl tou dobou nemocný, Patrika Hartla, který byl zrovna příliš vytížený… Je ale pravda, že jako ženský tým jsme asi víc hledaly mezi spisovatelkami.

Proč?

Možná je pro ženy jednodušší ponořit se do rozkolísanosti dospívajících, kteří jsou určitě složitá čtenářská skupina. Nechci se dotknout mužů, ale vazba matka – dítě je natolik unikátní, že nic podobného v pří rodě nenajdete. Je fyziologicky přirozená, zatímco otcem se teprve musíte naučit být, říká Marek Herman (český pedagog a spisovatel, pozn. aut.). Pro mě byla láska k dítěti po narození jako tsunami, která si vás okamžitě vezme celou, kdežto otec prostě potřeboval nějaký čas.

Čtěte také

Sprcha dokáže člověka probrat

Čtěte také

Lunární kalendář: V úterý si dejte studenou sprchu, v sobotu jezte ořechy

Jaký výsledek celého projektu by vás potěšil?

Souvisí s jeho druhou částí, kdy psycholožky a lektorky půjdou za dětmi do tříd – na druhý stupeň základních škol, na víceletá gymnázia i střední školy (celkem do osmdesáti škol, zatím jen v Moravskoslezském kraji, pozn. aut.). V povídkách se krásně propojuje literatura s psychologií. Proto by mě zahřálo, kdyby v nich čtenáři našli sami sebe nebo své kamarády. Kdyby jim povídky nějakým způsobem pomohly v jejich vlastním životě. Literatura učí empatii, soucitu k druhým. A party dětí i dospívajících bývají kruté, ze škol často odcházíme s „poškrábaným ochranným nátěrem“. Není jednoduché najít si místo ve školním kolektivu, zvlášť když jste jiní. Druhá věc je, že mnoho náctiletých čte málo. Možná to citlivá kniha cílená přímo na ně pomůže změnit. A zásadní je, že se s nimi bude ve školách pracovat metodou kritického myšlení, které je v dnešní době fake news, dezinformací a propagandy nesmírně důležité (rozhovor vznikl ještě před vypuknutím války na Ukrajině, pozn. aut.).

Co dalšího může teenagerům přinést rozvoj kritického myšlení?

Umět si vybrat to podstatné a odlišit to od nepodstatného. Kolikrát si sama říkám „Co to čteš, Evo? Vždyť to k životu vůbec nepotřebuješ!“. Dnešní náctiletí jsou generace, která je a bude informačně doslova zavalená. Proto by neměli k ničemu přistupovat jako k hotové „pravdě“. Sami by měli umět posoudit, co je dobré a co zlé. A z toho, co je jim předkládáno, by si měli umět vybrat, co v životě opravdu potřebují.

Vedete k tomu i svou dceru?

Snažím se. Co se týče Kapuce od mikiny, dávala jsem jí povídky číst, byla jejich prvním náctiletým „kritikem“. Díkybohu je vášnivou čtenářkou. Nedávno jsem jí dala přečíst O myších a lidech od Johna Steinbecka. Dnes mi do práce poslala SMS, že to bylo strašně silné. Cítím mezi námi velkou ženskou sounáležitost.

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra

Motto knihy jste poskládali z citací samotných teenagerů, které jste oslovili. Je překrásné a řekla bych, že je v něm vše.

Ano! „Kapuce je hebké a příjemné teplo. Kapuce je ochrana před větrem. Kapuce je ulita, bunkr. Kapuce je koncertní síň a přístřeší. A co všechno se do takové kapuce vejde? Všechno… Smutek, hněv, strach, žal, ale i radosti, sny, tužby a lásky.“ A to se nevešly všechny odpovědi, třeba: „Kapuce od mikiny je pro mě uzamčeným světem myšlenek.“ Dokonce nám přišla i básnička: „Kapuce, kapuce, nesmíš ji mít při výuce. Byla by to revoluce, někteří by ti uťali ruce.“

Je vážně skvělé, že jste je do toho autorsky vtáhli! Do projektu zapojíte také univerzitní studenty – budoucí učitele, pro které připravíte ke knize konkrétní výukový manuál.

Protože je štěstí, když najdete svého průvodce v učiteli, k němuž vzhlížíte. Na vysoké škole jím pro mě byl profesor Josef Jařab, amerikanista a literární historik a teoretik, který nám skrze literaturu uměl předat mnohé o životě. Potkat takové lidi na své cestě je dar.

V předmluvě ke knize píšete o lidech jako majácích. Pevně stojí, odolávají bouřím, do temnoty vrhají bezpečné světlo. Prvními majáky by nám měli být rodiče.

Ano! Naši v tom byli fantastičtí, mně i bratrovi foukali do křídel. Věnovali se nám, sportovali s námi, četli nám, naše zájmy a vzdělání byly pro ně prioritou. Měli přísný, ale láskyplný přístup. Když jsem předtím mluvila o morálním kompasu – právě oni nám ukazovali cestu k tomu, abychom rozeznali dobré od zlého. Vždy jsem se k nim mohla vrátit jako do bezpečného přístavu. Doma se hodně diskutovalo. Myslím, že tam jsem dostala první lekce kritického myšlení, aniž bych o tom věděla.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jak na chloupky: Prales už se nenosí, ale ještě pořád se špatně holí a depiluje

Jaká jste byla v pubertě?

Řekla bych, že jsem měla svůj svět. A byla jsem hodně ukecaná a hodně aktivní. Lyžovala jsem, tančila latinsko-americké tance, dlouho – až do prvního těhotenství – jsem chodila do folklórního souboru.

Má smysl náctiletým ještě předčítat?

Má. Dceři jsem četla dlouho do nácti, ale z jiné knihy, než si četla sama. Teď jí už předčítám míň – pokud si večer čteme spolu nahlas, jsou to většinou úryvky z Bible. Když jsem s projektem Celé Česko čte dětem začínala, věřila jsem mu na sto procent. Dnes vím na dvě stě procent, jaký dar je předčítat dítěti, i staršímu, a co vše mu tím můžete dát. Když jste spolu, mluvíte o tom, co čtete, a předáváte mu tím svůj pohled na svět.

Co předčítání dětem přináší naopak rodičům? Co vám?

Vždycky jsem to měla velmi ráda. Synovi jsem četla odmala, aniž bych tehdy přemýšlela o nějakém projektu. Když jsem s Celým Českem začínala, Tomkovi bylo už patnáct. Jako malému jsem mu četla automaticky, protože jsem to znala od svých rodičů. Jen jsem u toho někdy usínala – to pak začínáte blábolit, dokud vás neprobere „Mami, nespi!“.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Osamělost a vyhoření. Mileniálové jsou generací s nejhoršími depresemi

To znám. Večer nesmíte číst vleže!

Přesně! Každopádně, společné čtení má mnohem víc pozitiv než jen samotné předčítání. Čím je dítě starší, tím víc jsou to možná jediné chvíle během celého dne, kdy jste výlučně sami pro sebe. Při tom si povídáte, dítě se vám otevře a bude chtít říct svůj názor, nebo taky ne a únavou usne. Ale jste spolu a cítíte ono foukání do křídel. Aniž by to bylo vysloveno, dítě cítí, že vám stojí za to, abyste vystoupili ze svého večerního programu a byli chvíli pouze s ním. Nechci používat velká slova, ale opravdu mu tím budujete sebevědomí. Ukazujete mu, že čas strávený s ním je pro vás důležitý. Protože čas je láska.

Celé Česko čte dětem jste rozjížděla v roce 2006. Můžete zhodnotit, kde jste teď?

Cítím se stále na cestě, byť už ne na začátku. Ale chtělo by to mnohem víc a hlasitěji mluvit o tom, co vše mohou rodiče dát dětem, když jim čtou, povídají si s nimi – když s nimi prostě jsou a nenechají je virtuálnímu světu napospas. Protože živý kontakt je nenahraditelný a sociální sítě vaše dítě na život prostě nepřipraví. Nejsem žádný kritik internetu, ale vše je o míře používání. Je na nás, rodičích, zda dětem nabídneme alternativní program, zda jim nastavíme pravidla – to ale musíme už odmala, v šestnácti je pozdě.

Náš rozhovor jsme asi o rok odložily, tehdy jste procházela těžkým obdobím, kdy vám umírala maminka. Můžeme o tom mluvit?

Už ano. Víte, moji rodiče měli harmonické manželství bezmála šedesát let. S tatínkem a bratrem jsme se rozhodli, že uděláme vše pro to, abychom ji doprovázeli až do konce. Maminka zemřela loni v dubnu doma. Byla statečná, ještě několik dnů před smrtí s námi vtipkovala… Jestli lze použít spojení „krásné odcházení“, tak ona ho měla. Vnímám to jako neuvěřitelný dar, za který děkuju.

Čtěte také

Žena v klimakteriu

Čtěte také

Strašák jménem menopauza. Poradíme, jak si udržet krásné vlasy, pleť i nehty

Četla jste jí v tu dobu?

Ano, žalmy. Asi dva dny před smrtí jsem si myslela, že už mě nevnímá, ale ona mi najednou se zavřenýma očima řekla: „Čti dál, poslouchám tě.“

Říká se, že každá ztráta je dar. Od loňského března, kdy mi umřel tatínek, jsem stále na cestě k tomu přijmout to. Co vy?

Maminka zemřela ve dvaaosmdesáti, měla dlouhý nádherný naplněný život, odešla smířená, obklopená láskou. Ale po smrti svého syna Tomka, i kdybych se sebevíc přesvědčovala, že je to dar, tak není. Když se mě občas někdo zeptá, zda bych chtěla být mladší, říkám „Ani o jeden den!“. Jsem ráda, že jsem ztrátu syna vůbec přežila, že se můžu opět radovat ze života, že věřím, že se s ním jednou potkám (syn Tomáš zemřel po pádu na lyžích, pozn. aut.).

Uměla byste po patnácti letech od ztráty syna poradit matkám, které prožívají podobnou tragédii?

Nevím, zda mám na nějaké rady odvahu… Každý to prožívá po svém, ale ženy obecně mají větší potřebu o tom mluvit. Ano, mluvte, vymluvte se z toho! Žádné prožívání smrti svého dítěte není nevhodné. Jste jako chráněná srnka a tak by vás měli brát lidé ve vašem okolí. Hledejte jakékoli záchytné body. Nechte si pomoci. Najděte si důvěrného průvodce, duchovního rádce, kněze, pokud jste věřící, a určitě i párového psychologa, který vám může pomoci překonat ztrátu ve dvojici.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marek Němec: Mám radost z každého diváka

Vím, že vaše manželství se několik let poté rozpadlo. A že o tom nerada mluvíte veřejně.

Naše manželství bohužel nevydrželo, dostávala jsem se z toho velmi dlouho. Bylo to pro mě jako další smrt. Hezky na to pasuje citát od Jana Kačera – mám ho zapsaný ve svém citátovníku, který si vedu už od gymplu: „Mám takovou podivnou touhu podržet věci, přátele, kontinuitu. Každé ztráty nebo konce něčeho je mi líto až k úzkosti.“ Dodala bych jen, že mě potkalo největší zklamání, jaké může žena v partnerském životě zažít. Jsou zralí muži, o které se můžete v krizových situacích opřít. Pak jsou ti, kteří se celý život opírají o ženu, zrcadlí se v ní. A když přijde opravdová krize, kdy by měli být oporou a jistotou, zbaběle utečou. Jsou to životní dezertéři.

Zmínila jste citátovník – citáty máte napsané i tady, na zdi své pracovny. Třeba od Leonarda Cohena, ten je krásný!

„Ve všem je prasklina, kterou přichází světlo.“ Podobně jako staré anglické přísloví „Every cloud has a silver lining.“. Každý mrak má stříbrný obrys, protože je za ním slunce. Po noci přichází den. Citáty miluju, chtěla bych tu mít popsanou celou stěnu.

A taky milujete město a kraj, kde žijete. Jste bilingvní, mluvíte polsky a také nářečím „po našymu“. Prý jste velká těšínská patriotka.

Miluju cestování, několikrát jsem měla možnost žít v zahraničí, ale kořeny tu mám tak hluboko zapuštěné, že jsem v Těšíně vždy zůstala. Když jsem se ptala mámy, zda mám odejít do světa, řekla mi jen: „Holčičko, štěstí je úterý v půl páté odpoledne.“ Pochopila jsem, jak důležitá je naše každodennost a že je vlastně jedno, kde jsme. Šťastní můžeme být kdekoli, kde budeme vést obyčejný život. Často říkáme „Už aby byl pátek! Už aby bylo léto a dovolená!“, ale já už si to dlouho neříkám a jsem vděčná za každý den. Moje maminka přesně takhle žila. I já se o to snažím.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Tereza Richtrová: Čas je jediná spravedlnost, která na světě panuje

EVA KATRUŠÁKOVÁ

  • Zakladatelka a ředitelka společnosti Celé Česko čte dětem (2006). 
  • Zakladatelka jazykové školy a překladatelského centra Pygmalion (1998). 
  • Získala řadu ocenění, např. od Nadace Český literární fond; byla finalistkou soutěže Ernst & Young Společensky prospěšný podnikatel roku. 
  • Vystudovala češtinu a angličtinu na Univerzitě Palackého. 
  • Pochází z Českého Těšína. 
  • Má dceru (16), syn zemřel tragicky v roce 2007. Je rozvedená, má přítele. 
  • www.celeceskoctedetem.cz

 

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Lásku potkáte, když ji nejmíň čekáte

Čtěte také

Horoskop na tento týden: Berani, máte šanci na seznámení, Raci, věnujte se lásce