Nejste už alergický na otázky typu, jak vzpomínáte na své dětství?

Nevadí mi, pokud z toho pak autor neudělá něco úplně jiného, než co jsem řekl.

Tak to zkusím: proč vás vlastně vychovávala babička Jiřina Stránská, a ne rodiče?

Když jsem se v roce 1971 narodil, patřili mí rodiče Klára Jerneková a Josef Čáp k vytíženým hercům Národního divadla. Maminka byla doslova na vrcholu. Hrála třeba hlavní ženskou postavu v Radúzovi a Mahuleně, Desdemonu v Othellovi, kterým byl pan Radovan Lukavský, Rosalindu v Jak se vám líbí. Proto bylo těžiště mé výchovy na babičce Jiřině Stránské – maminčině mamince, která měla jakožto bývalá divadelní herečka velké pochopení pro náročnou práci rodičů.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Lenka Wimmerová o Boženě Němcové: Nikdy nedospěla ke zralé lásce s kompromisy

Kdy jste maminku poprvé viděl na jevišti?

Pamatuju si ji ze Zkrocení zlé ženy, kde hrála Kateřinu. Byl jsem s ní na zkoušce šatů, byla nadšená. Když jsem pak seděl s babičkou v lóži na premiéře a došlo ke scéně, kdy ji Vladimír Brabec chytne a začne ji škrtit a utrhne jí při tom rukáv, na celé divadlo se ozval můj šestiletý hlásek: „Netrhej mamince šatičky, ona je má ráda!“

Vaše babička se později úspěšně věnovala výuce herectví. Ta probíhala i u vás doma, jak na to vzpomínáte?

Babička skutečně učila v našem bytě na Smetanově nábřeží. Když za ní přišel nějaký žák, hrál jsem si vedle v pokoji a přes zeď jsem poslouchal, jak v obýváku předvádí třeba Honza Hartl krásnej monolog z Goldoniho Sluhy dvou pánů. Jednou mu vypadl text, já jsem to v mých asi sedmi letech už znal nazpaměť, tak jsem tam vletěl a říkám: „To musíš takhle“ – a on se tomu smál – „Paní profesorko, váš vnuk to umí líp než já!“

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Alena Doláková z pohádky Tři bratři odjela do Ameriky za svým snem

Zdá se, že vás herectví už tehdy bavilo.

Hlavně mě bavilo poslouchat babiččiny připomínky. Já babičku bytostně miloval a její žáci ji milovali také.

Ona tehdy žila s právníkem panem Kučerou a vy jste mu říkal dědečku. Toho pravého – Karla Jerneka – jste asi moc nepotkával?

Dědeček Karel Jernek se s babičkou rozvedl, už když byla máma malá a pak měl novou rodinu a spoustu práce. Dědeček Kučera poskytoval babičce zázemí a ke mně byl moc hodný. Díky nim jsem se vlastně potkal s první republikou, měli v sobě tu její noblesu a morálku. Zahrnovali mě obrovskou láskou. Bohužel tahle idyla trvala jen do mých šesti let, kdy dědeček Kučera zemřel. V té době se tatínek a maminka rozešli a já jsem až do svých osmnácti žil s maminkou a babičkou.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Vy jste však byl obklopen i dalšími slavnými osobnostmi.

Začalo to už v porodnici, kam za maminkou přišel Josef Kemr, její kolega z Národního divadla. Měl zvláštní schopnost dostat se bez problémů na poporodní oddělení. Navíc maminka, když mě rodila, tak se ženskými na pokoji mluvila o mém tatínkovi jako o „Pepíčkovi“. Najednou se ozvalo zaklepání, vešel puget, klobouk, brýle – Josef Kemr. Podal mámě květinu a řekl: „Děkujeme ti za syna!“ A ty ženské si možná dodnes myslí, že jsem Kemrův syn.

Vy jste s ním měl ještě i jiné zážitky.

Pan Kemr k nám chodil na návštěvy a já mu jednou dal na hlavu igelitový pytlík, což někdo tehdy vyfotil. Pro mě je ale nejdůležitější fakt, že zařídil moje křtiny. A protože chodil pravidelně na mše do katedrály svatého Víta, rozhodl, že to bude tam a že mými kmotry budou Vlasta Fabianová a Bohoušek Záhorský. Nikdy bych nevěřil, že se do toho chrámu po 33 letech vrátím a že v něm dokonce budu číst z Písma svatého. Od svého křtu jsem přitom k víře nijak vedený nebyl…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Chtěl jste být odmalička hercem?

Neměl jsem žádnou konkrétní představu. Jen mě nebavila matematika ani fyzika, ale chodil jsem do jazykové školy v Ostrovní ulici a ruština a němčina mi šly dobře. Tatínek měl vizi, že bych mohl být vojákem nebo námořníkem, s maminkou si rozhodně nepřáli, abych dělal to, co oni. Už věděli své. Táta později vystudoval operní režii a hraní se nevěnoval, maminku v divadle obsazovali méně a o to víc se trápila… A tak ani moc neřešili mé ráčkování v dětství. Babička mě ale přesto připravila na zkoušky na konzervatoř. Když jsem předstoupil před přijímací komisi, položil jsem před ně na stůl potvrzení, že u mě bude do dvou měsíců odstraněna logopedická nedostatečnost při výslovnosti hlásky r. Pohybovou zkoušku jsem taky zpestřil. Když jsme měli usednout do tureckého sedu, praskly na mně poněkud těsné trenýrky a paní Klenová z Národního divadla prohlásila: „Ukazuje nám prdel, toho vezmem!“ Seifertovu báseň Tatínkova dýmka mě snad ani nenechali dorecitovat, jak jsem byl od babičky dokonale připravený. Takové zjevení tam asi ještě neměli…

Končil jste školu, když vypukla sametová revoluce. Jaké to tehdy bylo?

Náš ročník se skutečně ocitl ve vášnivé revoluční době. Na nic nebyl čas. Do té doby se v šestém ročníku spolupracovalo s režiséry, ti si vybírali mezi adepty. Teď měli ale všichni docela jiné zájmy. Část ročníku odešla do Chebu, já si začal vydělávat dabingem a zůstal jsem v Praze.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

A daboval jste Johnnyho Deppa a další hvězdy.

Po revoluci byla obrovská poptávka po dabérech a spousta zahraničních filmů, které bylo potřeba namluvit. Postupně vzniklo mnoho dabingových studií a práce se neustále zrychlovala. Měl jsem ale štěstí, že jsem ještě zažil éru klasického dabingu, například pod režijním vedením skvělé Marie Fronkové a dalších lidí, třeba Petra Pospíchala. Teď jsem zrovna u něj namluvil tři francouzské filmy pro Českou televizi.

A co divadlo a film? Otvíraly se také netušené možnosti?

Ještě jako konzervatorista jsem hostoval v Divadle Na zábradlí u Jana Grossmanna, který si mě vybral do Dona Juana. S úžasným Václavem Postráneckým jako režisérem jsem dělal milovníka v Goldoniho Vějíři na Kladně. V divadle TaFantastika jsem v Zahradě rajských potěšení vábil jako anděl Lucii Bílou do nebe… Projeli jsme s tím státy Beneluxu. S režisérem Petrem Kracikem jsem nazkoušel roli ve hře Vychovatel v Divadle pod Palmovkou, zahrál jsem si i v Činoherním klubu, ale angažmá z toho nebylo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Agnieszka Holland: O kartářce, co jí předpověděla dceru, vězení a ženách u filmu

Pro televizní divačky jste byl idolem díky seriálům Rodinná pouta a Ordinace v růžové zahradě. V té vás ale scenáristky nechaly brzy umřít a divačky plakaly…

Co na to říct? Jsem výkonný umělec. Mou úlohou je podat výkon, který se ode mne žádá. O osudu postavy rozhoduje scenárista a specifikum u těchto seriálů je, že celý scénář předem k dispozici nemáme. Už jsem se naučil respektovat i věci, které nejdou úplně podle mých představ. Herecké povolání je vrtkavé. Talent ani dřina nemusí stačit. Je to taky hodně o štěstí, náhodě a konexích. Prožil jsem si naplno, jak těžce nesla moje máma, když jí ubylo pracovních příležitostí. Jak ji ten smutek pomalu zabíjel a nešlo jí pomoct. Jak trpělo i její nejbližší okolí, protože vidělo její sebedestrukci a bylo bezmocné. Rozhodl jsem se proto v jistém momentě pro nadhled a smíření s věcmi, které neovlivním.

K tomu jste ale musel nějak dospět.

Odmalička je pro mě přirozené přemýšlet o věcech, které se mi dějí, a diskutovat o světě a o životě. Svého času jsem absolvoval Pražskou psychoterapeutickou fakultu, jejíž přednášky mi otevřely netušené obzory. Chtěl bych někdy sám lidem pomáhat pouhým rozhovorem tak, jak rozhovory s moudrými lidmi pomáhaly mně. Ale stále si ještě nejsem jistý svou moudrostí...

Já myslela, že na prvním místě řeknete, že vás změnilo otcovství.

Tak to byla samozřejmě zásadní změna a týkala se kromě obrovského návalu lásky a vytvoření doživotního pouta i obrovského pocitu zodpovědnosti. I když bohužel nežiju s dcerkou a její maminkou ve společné domácnosti, jsem s ní tak často, jak to jen jde. Z úlohy otce jsem nadšený možná i proto, že jsem sám klasického otce nezažil. Náš vztah s Terezkou Annou je hodně založený na objevování světa, cestujeme, milujeme krásy Čech a máme prolezlé české hrady a zámky. Hodně si při tom povídáme. Jsem velice vděčný osudu i její mamince Lence, že mohu být šťastný otec. Jen někdy těžko snáším, když Terezku Annu vracím a dalších několik dní se nevidíme.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Často její fotky dáváte na Facebook. Vypadá to, že ráda pózuje a že možná zdědila umělecké geny.

Je pravda, že naše výlety, návštěvy divadel i jiné aktivity někdy pojímám tak trochu jako umělecké dílo, ale baví nás to oba. Terezka je ta nejlepší múza, která mě v životě potkala.

Kdysi jste byl spojován s různými krásnými ženami – například s modelkou Terezou Maxovou. A inspirovaly vás dokonce k psaní básní.

Moje rodina a hlavně máma byla ohromně sečtělá, knížky hltala, byla to její vášeň. Když jsem ale viděl, jak někdy těžce bojovala se životem, říkal jsem si, kde je ta moudrost z těch knih a že radši číst ani nebudu. Život mě ale stejně dohnal. Několik let načítám knížky pro nevidomé a sám jsem také napsal nějaké povídky a vydal sbírku básní. K psaní mě přivedla malířka Alena Holá, která mi jednou dala šest obrázků holčičky s pejskem a požádala mě, abych k tomu něco vymyslel. Holčičce jsem dal jméno Hendelka a napsal šest povídek. Vzápětí jsem napsal deset básní a napadaly mě další. Bylo to jako vnuknutí. V současné době mám připravenou druhou sbírku. Možná jsem se našel v poezii nebo spíš to vypadá, že si ona našla mě.

FILIP ČÁP (49)

• Narodil se hercům Kláře Jernekové (1945–2003) a Josefu Čápovi (1946–2001), kteří se poznali v Národním divadle.

• Herečkou byla i Filipova babička Jiřina Stránská (1912–1999).

• Dědeček Karel Jernek (1910–1992) se věnoval divadelní režii.

• Oba Filipovi rodiče zemřeli předčasně, svůj podíl na tom měla závislost na alkoholu.

• Čas od času se píše o pohádkovém jmění, které měl Filip zdědit. Skutečnost je ovšem podle něj „méně pohádková a víc obyčejná“.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům