Těšíte se na muzikál Cikáni jdou do nebe, který měl premiéru loni v září, a pak se kvůli pandemii nehrál?

No, musíme to trošku oprášit. Ale těším se moc.

Tenhle slavný kus je plný romantiky. Jste romantik?

Musím přiznat, že jsem asi romanticky založený. Ale milovník muzikálů nejsem.

Proč?

Je to jako v kterémkoli lidském oboru, kde existují různé proudy. A není muzikál jako muzikál. Asi by pro mě bylo těžké zpívat nějaké normalizační hity nejmenovaného autora, který byl ale dost dobrý jazzový klávesista a výborný varhaník, ale šel cestou, kterou šel. Já bych to ale dělat nemohl, stejně jako bych nemohl hrát v něčem, co napsal Daniel Landa. To by se neslučovalo s mým přesvědčením. Když se ale podíváte na muzikál Cikáni jdou do nebe, poslechnete si muziku, tak tím vlastně odpovím znova na vaši otázku, jestli jsem romantik. Protože co jiného by mě asi přesvědčilo než romantika a kvalitní hudba.

V muzikálu hrajete cikánského zlodějíčka Buču. Jak se perete se zpěvem a tancem?

Spíše v omezené formě. Jsem přece jen zástupce činohry. Na tanec a zpěv jsou tam studovaní kolegové, kteří jsou k tomu povolanější. Ale mám jedno krásné sólové číslo.

Zpíváte v romštině. Jak vám to šlo?

Romských muzikantů si enormně vážím, ale je to jazyk, který jsem se učil spíše foneticky, protože neznám základy. Máme naštěstí i romské kolegy, tak se k nim utíkám pro radu. Nerad bych jejich řeč devastoval.

A devastujete?

Byli v klidu a říkali, že není možné na bílé interprety tlačit, protože romština není jejich jazyk. Tak to dělám s největší pokorou, aby to nějak dopadlo. A když bylo potřeba, zeptal jsem se. A ptám se vlastně pořád.

Muzikály moc nemusíte, ale k hudbě blízko máte. Na konzervatoři jste studoval klavír.

Nejdřív jsem studoval osmileté gymnázium, odkud jsem v kvartě odešel na státní konzervatoř, kde jsem studoval klavír. Tam jsem si ale s jedním pedagogem nesedl a vyhodili mě. Pak jsem přešel na Ježkovu konzervatoř, kterou jsem dokončil.

A pořád klavír?

Ano, ale ještě trombon. Trošku jsem na piano zanevřel a nechtěl se mu už věnovat. Cítil jsem, že už z toho nemám moc radost. A dechové nástroje mi imponovaly.

Trombon a klavír, trochu velký rozdíl.

Je. A to mi ještě profesor říkal, že jsem lajdák a že bych měl víc cvičit, že na to mám. Já muziku hodně miluji a v určitých oblastech jí i snad rozumím, ale živit se tím je deziluzní. Jsem rád, že dělám, co dělám.

Na klavír jste hrál odmalička?

Asi od osmi let. Začal jsem docela pozdě.

Byl jste rodiči přinucen?

Ani ne. Šlo o takové spontánní rozhodnutí mámy, která to takhle v životě má. Když mě přehlašovali po první třídě do jazykovky, šli jsme kolem hudební školy a maminka říká: Pojď, budeš na něco hrát. Během cesty po schodech do prvního patra jsem se musel rozhodnout, na co budu hrát. Bylo to dost zběsilé.

Housle vás nenapadly?

Pragmaticky jsem se rozhodl pro nástroj, který jsem znal. S pianem jsem měl nějaký kontakt v rodině mého nevlastního dědy, protože ho doma měli.

Živit muzikou byste se nechtěl, ale kapelu máte.

Ano, ale už to není tak, že bych musel posedávat po kavárnách a brát práci po studiích, abych se uživil. To bych nechtěl. Pro mě je muzika zábava.

Vaše kapela se jmenuje dost zvláštně, Green Småtroll… Co to znamená?

Zelení skřítkové. To je virtuozní skladba pro piano od norského skladatele Edvarda Griega. Ze srandy jsme tak naši kapelu pojmenovali, protože jsme netušili, že to bude někdy navážno.

Ještě s kapelou hrajete?

Ano. Devatenáct let. Za ty roky se to dost proměnilo. Mívali jsme šestatřicet koncertů ročně, i víc, a všechno při studiu konzervatoře a pak DAMU. Navíc ještě chodil do práce. Vodil jsem loutky, pracoval ve skladech.

Když jste se dostal na DAMU, byl jste v porovnání s ostatními poměrně starý. Byla to výhoda?

Bylo mi čtyřiadvacet. U zkoušek to možná výhoda byla, protože profesoři věděli, že už mám něco za sebou a že to chci opravdu dělat. A tak k tomu přistupovali. Lustrovali si mě, co jsem zač. Spolužáci si ke mně ale pro rady nechodili.

Ještě jako student jste dostal nabídku do Národního divadla. Hostoval jste ve hře Konec masopustu či Deváté srdce. Tam jste hrál prince, přestože jste řekl, že se svou oční vadou prince nikdy hrát nebudete.

To byl takový princ neprinc. Filmový srabík. Každopádně zajímavá postavička. Vzpomínáte na pohádku S čerty nejsou žerty, kde pan Vydra říká, že tatínek vám vyhlásí válku? Tak takový druh prince to asi byl…

Pak jste jednou zaskočil za zraněného Karla Dobrého ve Strakonickém dudákovi, prý sedmnáct dnů před premiérou. To se dá zvládnout?

Nazkoušel jsem to. Ale zazněly návrhy, že bych hrál já a Karel Dobrý by mě daboval. To bylo na prvních zkouškách. Pak jim řekl Ondřej Pavelka, že jsou blázni a že odchází, tak jsem měl možnost se roli naučit normálně. Mě tyhle situace ale pronásledují…

Myslíte záskoky? V Záskoku od Cimrmanů jste hrál přece už na gymnáziu…

Se Záskokem u mě všechno začalo. To byl prazáklad mé touhy po hraní. Cimrmany miluju. Když jsme udělali fór, lidi se zasmáli a bylo to úžasné. Úplně jsme se tím nechali opít. Jako klasický muzikant to nezažijete, ale v divadle je energie okamžitá. Mimochodem, kamarád vede Cimrmanovskou společnost dodnes, jmenují se Holé neštěstí a pořád hrají.

Záskok za Karla Dobrého nebyl jediný, později jste se objevil jako záskok při Letních shakespearovských slavnostech za kolegu Davida Novotného. To už je snad osud, ne?

Záskoky moc rád nemám. Když se od toho ale oprostíte, může přijít příležitost. A když uděláte maximum, nějak to vyjde. Nakonec to bývá dost jízda.

Kdy naposledy jste za někoho zaskakoval?

Zrovna zítra jdu zaskočit za Karla Dobrého. Mám premiéru v Divadle v Dlouhé a měl jsem tři zkoušky. Roli ale přebírám, nejde o klasický záskok.

Kromě divadla hrajete často v televizi a ve filmu. Na rozdíl od divadelních rolí ale většinou neřády a zločince. Už vám to nevadí?

Jednu dobu jsem si říkal, že už padouchy nikdy hrát nebudu, ale pak jsem to několikrát porušil. Teď mám ale konečně možnost hrát na správné straně. Hraju v novém televizním seriálu policejního technika a hrozně mě to baví (Rozhovor vznikal v červenci 2021 - pozn.redakce).

Seriózní postava, nebo vtipná?

Jsem kriminalistický technik a mám různé vtipné průpovídky, tak jsem rád.

Oční vada vám kdysi působila těžké chvíle, ale teď možná pomáhá získat zajímavé role. Je to tak?

To mi někdo podsunul, takhle jsem to neřekl. Ale jasně, že jsem si s vadou něco prožil. Děti a lidi obecně vnímají jinakost špatně, takže s tím se musí člověk nějak vyrovnat.

Hodně jste točil na Slovensku. Historický seriál 1890 či pašerácký thriller Čiara.

Točilo se úplně současně, bylo to šílené. Od srpna do prosince jsem byl pořád na Slovensku a chvílemi si musel uvědomit, jestli jsem v Košicích, v Bratislavě, nebo na Ukrajině. Hodně jsem se nacestoval, a navíc jsem hrál v Praze v divadle.

Čiara je dost drsný film ze slovensko-ukrajinských hranic. Máte rád filmy, kde se vyskytuje násilí?

Film je umělecká disciplína a režisér je vypravěč. Pokud se má nějaká taková problematika sdělovat, měla by se ukázat se vším všudy. Já se pak potkal v Praze se Slovákem, který na tom hraničním přechodu pracoval, neskutečná náhoda. A on říká: „No, udělali jste to dobře, ale je to tak na šedesát procent, ve skutečnosti je to ještě horší.“

Co vy a slovenština?

Rozumím perfektně a po pár pivech i mluvím. Ale Slováci to nevyžadují. Tam už od odmalička děti koukají na pohádky v češtině.

Jako muzikant máte hudební sluch, takoví lidé se snáz učí cizí jazyky.

Určitě hudební sluch pomáhá a jsem schopen ten jazyk věrně napodobit, ale třeba němčina mi nejde. K jazykům mám kladný vztah, ale nikdy jsem se jim nevěnoval tak, abych je ovládl perfektně. To je jedna z věcí, které si vyčítám. Asi jsem líný se je pořádně učit.

Seriál 1890 byl historický, s kriminální zápletkou. Baví vás historie?

Trpím trochu averzí vůči takovým obdobím, jako je paleolit, neolit. Mám je spojené se školou a nevím, kdo ty osnovy nastavoval. Pořád se řeší trojpolní systém, ale podstatné okamžiky českých a světových dějin jsou opomíjené a nevím, z jakého důvodu. Přijde mi trestuhodné, že je některým studentům jedno, jestli se probírá rok 1968, nebo 1989, protože nemají dostatek informací. Nebo nemají zájem? Zacílení na tyhle milníky by mělo být větší, aby zase nedostali prostor extremisté. Ať levicoví, nebo pravicoví.

Asi se neumíme poučit z chyb.

Neumíme. Tedy někteří lidé určitě ne.

Prý neznáte volný čas, ovšem v době lockdownu ho měli herci dost, protože nehráli. Co jste dělal?

Všechno, co jsem chtěl stihnout, jsem nestihl. Třeba věnovat se jazykům. Nebo osobním věcem, které mám pod pokličkou. Ale zase jsem pomáhal kamarádovi stavět barák, což byla krásná práce. A začal jsem běhat.

A co pečení chleba nebo otužování jako půlka celého národa?

Otužovat jsme se začali spontánně, protože moje přítelkyně se tomu už věnuje delší dobu. Ani jsme netušili, že to pak budou dělat všichni. Do pečení chleba se nehrnu, peče partnerka, já vařím jiné věci.

V Národním divadle jste ve stálém angažmá, volná noha vás neláká?

Nechtěl jsem být na volné noze, neuměl jsem si to představit. Jsem člověk, který má rád jistotu a řád. To mi dělá dobře. Až teď, po letech, jsem díky koroně zažil zkoušení v Budějovicích, v Dlouhé, v Divadle Bez zábradlí s jinými lidmi. Snažím se vzít si ze všeho to pozitivní. Někdy se samozřejmě nechce nebo se člověk naštve, protože naše práce je hodně pocitová.

Jak zvládáte negativní emoce?

Docela dobře. Naštvaný jsem nebyl asi patnáct let. Dřív jsem míval problémy s agresivitou a nezvládáním určitých situací, ale to už je pryč. Bylo by strašné, kdybych v tom pokračoval. Hodně mi pomohla moje pedagožka Eva Spoustová na DAMU, která mě srovnala psychicky i fyzicky. Dodnes na ni vzpomínám a jsem rád, že ji znám.

Míváte trému?

Mívám, což je ale důkaz zdravého zájmu o věc. Když nemáte trému, něco asi není v pořádku. Ale s trémou, která paralyzuje, nemůžete hrát. Znám herce, kteří se museli kvůli ní začít věnovat jinému oboru, protože se nemohli postavit před lidi.

Dokážete odmítnout roli, nebo k tomu nemáte odvahu?

Co se týče natáčení, s tím problém nemám. Mnohdy na něco kývnu, protože vše nasvědčuje, že to bude dobrý, ale výsledek dopadne šíleně. To se nedá nic dělat. Když do něčeho jdete s dobrou vírou, holt se někdy člověk spálí. Ale v Národním jsem si tedy ještě nedovolil říct ne. Nebyl důvod.

Uplynulý rok byl zvláštní. Hodně lidí zpomalilo. Co jste se naučil vy?

Některé věci jsem si srovnal, což bylo dobře. Hekticky jsem žil osm let. A teď jsem do toho zase skočil. To, že jsme všichni museli zpomalit, bylo dobře. Doufám, že od září si nechám jen to, co je nutné, a budu s časem nakládat jinak. Nechci se zbláznit. Moje předsevzetí? Abych měl z hraní pořád radost.

FILIP KAŇKOVSKÝ (36)

FILIP KAŇKOVSKÝ (36)

• Pochází z Prahy, kde vystudoval Ježkovu konzervatoř a DAMU.

• Je ve stálém angažmá v ND, kde momentálně hraje v inscenacích Král Oidipús, Proslov k národu, Plukovník Švec, Modrý pták, chystá se Kráska a zvíře a drama Lid versus Kramer.

• Hostuje v Divadle Bez zábradlí, kde ho od září můžeme vidět v muzikálu Cikáni jdou do nebe a Cabaret. Hraje také v Divadle v Dlouhé, Jihočeském divadle, ve Vile Štvanice a dalších.

• Zahrál si v seriálech Případy 1. oddělení, Čtvrtá hvězda, Bohéma, Herec či 1890. Dotáčí seriál pro TV Prima Dvojka na zabití.

• Objevil se ve filmech Nabarvené ptáče, Příběh kmotra, Čiara i v zahraniční produkci, například Muž, který se směje nebo Serena.

• Je frontman kapely Green Småtroll, kde zpívá a hraje na klávesy. Skupina získala v roce 2009 Cenu Anděl v kategorii Ska & Reggae.

• Jeho přítelkyní je herečka Daniela Šišková.