V neděli a pondělí byly předány výroční ceny Magnesia Litera a jednu z kategorií ovládl i František Šmehlík. Za knihu Šelma získal cenu nejlepší detektivka roku. K této příležitosti přinášíme rozhovor, který se spisovatelem vyšel v únoru 2022 v časopisu Vlasta.

Váš první román vyšel loni na jaře, druhý, nazvaný Šelma, by měl vyjít letos v květnu až červnu. Na čem teď, v knižním mezidobí, pracujete?

Šelmu mám napsanou už dlouho, ale před vydáním je na ní stále hodně práce, hlavně stylistické. Je to celkem dlouhý text – původně měl pět set normostran, teď jsme asi na čtyři sta padesáti… Co se týče další knihy (po Šelmě to bude druhý díl z chystané trilogie, pozn. aut.), jsem ve fázi rešerší a přípravy příběhu, až poté dojde na samotné psaní.

Máte ročního synka. Když zatím nepíšete, máte víc času na rodinu?

Mám, ale i redakční práce zabírá dost času. Nad úpravami Šelmy jsem s paní redaktorkou z nakladatelství Argo strávil už víc času než nad „Jeleny“. A potrvá to ještě několik měsíců.

Když jsem pročítala rozhovory s vámi, o rodině v nich příliš nemluvíte. Je to záměr?

Myslím si, že prozrazuje-li autor o sobě něco osobního, trochu tím ochuzuje své dílo a bere si vítr z plachet. Čtenáři pak často hledají souvislosti mezi jeho životem a obsahem knih, někdy i zbytečně... Ale o rodině mluvit můžeme.

Jste poměrně mladý tatínek – od pětadvaceti.

Je pravda, že mezi svými kamarády vrstevníky jsem byl první. Ale za mě – přišlo to v pravý čas.

Je to pro vás velká změna a co přinesla?

To každopádně! Téma otcovství je pro mě zajímavé i jako pro autora, rád bych ho nějak zpracoval. A zcela nový je pro mě pocit rodičovského strachu – čekal jsem ho, ale překvapuje mě, jak je intenzivní. S návaly oxytocinu současně narůstá i strach o dítě.

Během uplynulých dvou let se ve vašem životě odehrály zásadní změny – zasnoubil jste se, narodil se vám syn, vydal jste první román…

Na příjemné změny se hezky a rychle zvyká. Takže pokud si to vyloženě nezrekapituluju v hlavě, jako jste to teď udělala vy, ani mi to nepřijde. Řekl bych, že život teď moc hezky plyne a je na co se těšit.

Líbí se mi věnování v „Jelenech“, kde děkujete své partnerce Martině za podporu, kterou cítíte v každém jejím slově.

Je to pro mě nesmírně důležité. Martinina podpora je úžasná nejen v tom, že mi pomůže odrazit se ze dna, když se nedaří, ale pomůže i „zůstat nohama na zemi“. Psaní je tak subjektivní záležitost a chvíle euforie a nejistoty se u téhož textu střídají skoro ze dne na den. Někdy mám pocit, že jsem napsal text přesně podle svých představ, jindy že je to hrůza, kterou bych nejraději vyhodil. V každém případě je ale nejdůležitější, aby proces samotného psaní autora bavil.

Jak zvládáte pocit autorské nejistoty? Co vám pomáhá?

Stephen King doporučuje nedávat rukopis číst nikomu v průběhu psaní, ale ani číst ho po sobě nebo zpětně redigovat. Naopak radí napsat první verzi v co nejplynulejším tempu a pak si od ní dát odstup. Já ale texty opravuju už za pochodu, vracím se v nich… Nikdy se mi ale nestalo, že bych si řekl „nemá cenu pokračovat!“. Obecně mám sice tendence věci nedokončovat, ale u psaní je to jinak – pokud ho vezmu jako svůj projekt, dokončím ho. Čas vyléčí vše a udělat si odstup mi opravdu pomáhá. A pak četba autorů, kteří pracují bravurně s jazykem. Vrátím se při tom nohama na zem, utřídím si myšlenky, zaměřím pozornost jinam, inspiruju se. Říkám tomu „olíznout mozek“ jiného autora.

A čí „mozky“ máte rád?

Mám rád českou klasickou literaturu – i proto, že jsem ji studoval. Nejvíc mě ovlivnil Milan Kundera, kterého mám hodně rád, i když se samozřejmě jedná o úplně jiný typ literatury, než píšu já. Hodně v oblibě mám i Bohumila Hrabala, i když ho už moc nečtu, protože jsem pak podvědomě začal imitovat jeho styl, což zvláště pro žánr hororu nebo detektivky dopadalo strašně. Mimo českou literaturu mám rád i klasický realismus devatenáctého století, hlavně Dostojevského, Balzaca…

Související články

Četla jsem, že ještě studujete.

Bakalářské studium české filologie mám už za sebou, teď pokračuju dálkově v magisterském studiu, obor Ediční a nakladatelská praxe. Snad to časem dokončím, ať se můžu naplno věnovat psaní a trenérství.

Pomáhá vám při psaní, že máte vystudovaný český jazyk a literaturu?

Při studiu literatury jsem jednoznačně cítil, jak mi v lecčems otevírá obzory. A pomáhají mi i ty tři roky jazykovědy, i když jsem tedy lingvista na baterky.

Až dostudujete, chtěl byste se živit i redakční prací?

Nedávno jsem byl na týdenní praxi v Argu, což bylo velmi zajímavé. Teoreticky si sebe jako redaktora umím představit, ale za svou současnou práci bych určitě neměnil. Jako studijní obor mě to ale lákalo víc než pokračovat v klasické bohemistice, což je vědní obor, a to mě svým způsobem vždy trochu děsilo. Důležité je také, že můžu studovat dálkově, protože denní studium bych s trénováním, psaním a rodinným životem už časově neskloubil. Semináře jsou na katedře většinou odpoledne, a to už potřebuju být na tréninku.

Kdy během dne píšete? Máte nějaké své místo?

Nejradši bych psal večer, ale synek je docela sova, takže jsem se musel chtě nechtě přeorientovat na ranní a dopolední psaní. A vyloženě své místo, svůj kout nemám. Během pandemie jsem psal jenom doma, předtím jsem často chodil psát do knihovny, kavárna je taky dobré místo… Ale psát můžu leckde, pokud je tam aspoň trochu klid, protože jsem při tom stejně duševně uvnitř příběhu.

Zmínil jste judo, které děláte od devíti let. Několikrát jste byl mládežnickým mistrem České republiky. Proč nepokračujete dál vrcholově?

Dělat judo vrcholově by znamenalo odejít do Prahy (žije s rodinou v Olomouci, pozn. aut.), kde bych se musel nějak protlouct. Rozhodl jsem se jít trenérskou cestou, byť tělo by ještě vrcholově fungovat mohlo… Ale trénování dětí má určitě přednost.

Judo a psaní jsou prý vaše vášně.

To ano! Musím ale říct, že jsem celkem antisportovní typ – kromě juda mi nic moc nejde a většina sportů mě vlastně ani nebaví. Ale judo opravdu miluju! Jeho etika, například jak se chovat k soupeři, je hodně specifická. Vychází z japonské kultury, která je v mnoha ohledech jiná, což mě doteď fascinuje. Judo je velice kreativní sport – je to podobné jako u psaní, kde z bílého papíru může vzniknout cokoli a fantazii se meze nekladou. Obdivuju třeba běžce nebo oštěpaře, kteří celou kariéru opakují jeden jediný pohyb a to je celý jejich vesmír. Judo je naopak nesmírně rozmanité a můžete při něm i rozvíjet fantazii. Není to jen bezhlavá rvavost, ale také technika, což je řehole, a i kreativita.

Související články

Četla jsem, že vám judo posiluje sebevědomí při psaní a odvahu vydávat knihy. Svou první, povídky Temné znamení, jste vydal vlastním nákladem jako dvacetiletý mladík.

Už v době, kdy mě okolí vnímalo jen jako „judistu, který něco píše“, mi dalo odvahu své texty někomu ukázat. A kdyby se nelíbily, měl jsem v judu jistá zadní vrátka.

Co vám jako trenérovi dělá největší radost?

Je toho víc. Když se moji svěřenci chovají slušně a příkladně jako judisté, tedy s respektem ke svému okolí. Ať už na žíněnce, závodech, nebo úplně mimo tělocvičnu – už to beru jako úspěch. Pak mě samozřejmě těší jejich sportovní výsledky, a když vyhrají díky tomu, co a jak jsem je naučil. A hlavně vás to musí bavit. Zní to jako klišé, ale je to opravdu tak. Když jakýkoli sport trenéra baví, své nadšení a vášeň přenáší i na děti. U psaní to ale neplatí – když to baví autora, apriori to neznamená, že to bude bavit i čtenáře.

Říkáte, že judo i psaní pro vás představují souboj podle pravidel založený na vzájemném respektu. Na konci hry pak mají být obě strany spokojené a obohacené. To se mi moc líbí!

Pro mě je zásadní vzájemný respekt a cením si, že se mnou do toho soupeř nebo čtenář vůbec jde. Že investuje čas do mé knihy a vybere si ji z kvadrilionu jiných. Už proto k němu musím mít úctu. Zároveň to ve mně vyvolává jistou sebereflexi – proč si vybral právě můj román z osmnácti tisíc knih, které u nás ročně vycházejí?

Já jsem s vámi „bojovala“ tři noci, kdy jsem „Jeleny“ fakt nerada odkládala, a to dlouho po půlnoci.

To je nádherné! Samozřejmě mě to těší a děkuju.

A co negativní ohlasy? Umíte prohrávat?

Pořád se to učím. Nad negativní kritikou přemýšlím mnohem víc než nad pochvalami, které mě samo sebou těší. Ale negativní reakce si prostě víc beru, prý se tomu říká „syndrom podvodníka“. Za každou pochvalou cítíte nějaké „ale“ nebo máte pocit, že je to jen náhoda – jak to, že tam ten chválící čtenář neviděl to, co našel ten kritizující? Pokud je ale negativní kritika konstruktivní, leccos si z ní můžete vzít. Co se týče Šelmy, doufám, že se tak stalo – možná až na vysoký počet postav, který mi byl u „Jelenů“ vytýkán. Šelma byla de facto dopsána před jejich vydáním a výrazně méně postav v ní není, i když jsem proškrtal, co se dalo. Je opět mnohovrstevná, ale je to delší román, takže s postavami strávíte více času. A mezi detektivy je už jedna hlavní vyšetřovatelka, na kterou se čtenář může soustředit.

„Jeleni“ ale vyvolali hlavně pozitivní reakce u čtenářů i kritiků. Někteří o vás píšou dokonce jako o „českém Nesbøvi“. Je jejich očekávaní pro vás závazkem?

Vůbec nemám pocit, že by mě to nějak drtilo, i když srovnání s Nesbem trochu svazující je, naštěstí nezaznívá tak často. Jak zvládat tlak – v tom mi určitě hodně pomohlo judo. Je pravda, že na Šelmu už čeká mnoho lidí, ale mě to spíš pozitivně nabíjí a taky nutí brát psaní skutečně vážně, což je dobře. Jen psaním se živit nechci, ale můj sen je, abych měl dvě rovnocenná zaměstnání se vším všudy. Psaní a judo. Ale pod určitým tlakem jsem, a to termínů, abych celou trilogii stihl. „Jeleny“ a vlastně i Šelmu jsem psal do šuplíku – datum vydání Šelmy je až čtyři a půl roku poté, co jsem s ní začal. Tolik času na napsání knihy už zřejmě nikdy mít nebudu.

Jak se vám v Šelmě psala ženská postava hlavní vyšetřovatelky Laury Ary? Oproti ostravské mordpartě šesti kriminalistů v „Jelenech“ je to dost velká změna.

Je pravda, že „Jeleni“ jsou taková testosteronová parta. Ale s každou postavou pracuju individuálně – neříkám si, že muže budu psát tak a ženy jinak. Ani jsem si striktně neřekl, že v Šelmě bude hlavním vyšetřovatelem právě žena. Svou motivaci, proč právě Laura Ara, vám zpětně neumím říct. Hlavní vyšetřovatel ke mně přišel sám svým příběhem a jeho pohlaví se s tím svezlo. Možná je v tom i jistá kompenzace vůči mužským postavám v „Jelenech“… A zároveň jsem nikoho z nich neviděl jako hlavního detektiva potenciální trilogie. Ale postavy z ostravské mordparty budou vystupovat i v Šelmě a ještě více ve druhé knize série.

Když jsme u těch žen – je vaše partnerka vaší první čtenářkou?

Jednou z prvních asi tří čtyř, protože díky miminku se k tomu dostala trochu později. Ale po kapitolách jí to číst už nedávám. Musí dostat ucelený text, který prošel alespoň podrobnou autokorekturou. Zrovna u Šelmy jsem udělal chybu, že jsem ji dal Martině i několika dalším lidem přečíst v půlce. Vše se ale pak tolik změnilo, že nemělo smysl dávat jim rukopis do rukou dřív, než byl hotový a řekněme v reprezentativní podobě. Postupně jsem zjistil, že je dobré si prostě počkat.

Vaše snoubenka je profesí lékařka radioložka. Konzultujete s ní při psaní detaily z oboru?

Ano, ale z hlediska psaní detektivek bych spíš potřeboval, aby byla patolog! Dělám si legraci, na atestaci v tomto oboru se nechystá. Byla ale vynikající studentkou a má výborný základ ze všech svých studijních oborů. Je schopna poradit mi s ledasčím.

Líbí se jí, jak píšete?

Četla už spoustu mých nevydaných věcí ještě před prvním románem a líbily se jí. „Jeleny“ četla ještě v prapůvodním rukopisu, na který reagovala pozitivně. Ale ještě víc se jí pak líbila výsledná podoba knihy po redakčních úpravách Arga, které odvedlo fantastickou práci. Nejvíc na ni prý působila atmosféra jako v severských detektivkách a pak konkrétně hor a lesa, kde se stal zločin (v malé odlehlé osadě v Beskydech, pozn. aut.).

Prý se vám děj lépe zasazuje do míst, která dobře znáte. Beskydy máte rád?

Je to moje srdcovka a jako ostravský patriot jsem na ně i hrdý. Myslím, že snad s výjimkou Liberce u nás není jiné větší město tak blízko horám s tak krásnou divokou přírodou. Jako člověk, co prožil kus života v Ostravě, je vnímám jako „naše“ a cítím se tam jako doma.

FRANTIŠEK ŠMEHLÍK (27)

  • Autor úspěšného detektivního románu Slyšet jeleny zpívat (debut z roku 2021).
  • Prózu s prvky krimi a hororu psal už jako náctiletý. Ve dvaceti si sám vydal první povídky Temné znamení. Na jaře 2022 vyšel další kriminální román Šelma (v Argu). a letos za ni získal cenu Magnesia Litera.
  • Trénuje žáky v judu, sám je trojnásobný mistr ČR.
  • Vystudoval českou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.
  • Pochází z Ostravy, s partnerkou a synem (1) žijí v Olomouci.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články