Mnozí chemici rádi vaří. Jak jste na tom vy?

Vaření je asi můj jediný pořádný koníček! Vařím strašně ráda, takže potvrzuju!

Improvizujete, nebo ctíte postupy?

Jsem přece chemik, ctím receptury, postupy se musí dodržovat. V naší rodině dochází ke střetu dvou filozofických kuchařských škol. Když mně chybí jedna dvě ingredience, které jsou uvedené v receptu, raději vařím něco jiného. Máma mého muže klidně nahradí čtyři i pět surovin, líská to tam! A nakonec to chutná skvěle. Já jsem systematická, manžel říká: „To je prostě vidět, že jsi vědec.“ Na druhou stranu, když už něco uvařím desetkrát, nebaví mě to. Pořád hledám nové a nové recepty. Mám ráda italskou kuchyni, francouzskou, teď jsem se naučila thajskou.

Sice jsem vás hodila do jednoho pytle s chemiky, vy jste chemii vystudovala, ale v posledních letech jste spíš přesedlala na biochemii, váš výzkum už je víc biologie než chemie. Co to?

Chemie už mě nebavila. Ta krásná základní věda v organické chemii už je víceméně hotová a ubírá se dvěma směry – do biologie, kde se stává nástrojem, nebo do materiálového inženýrství, jako jsou nanotechnologie. Dělat chemii pro chemii to už není věda. Nechci vymýšlet komplikované blbosti, abych učila přírodu něco dělat, ale využívám chemii, abych pochopila, co se děje v přírodě.

Mluvíte rychle, věci řešíte rychle. Jste taková od malička, nebo vás tak nastavila věda a soutěživé prostředí?

Jsem taková. Nemám ráda pomalé věci. Manžel se mě teď snaží naučit šachy, ale to je strašně nudný, poooomaaaalýýýý. Já jsem rychlá. Kolegové z mého týmu ze mě mají srandu. Měli jsme tu jednoho žadatele, chytrej kluk, ale hrozně pomalej. Nevzali jsme ho. Kolegové říkali: „Ty bys ho zabila.“

Co máte na své práci nejradši?

Pestrost. Věda není ani nemůže být rutina. Každý den je jiný. Práce s lidmi, psaní článků, studování nového tématu, experimenty v laborce, i hovory o vědě s kolegy. Ale co miluju nejvíc, je takový to: Wow! Ono to funguje! Heuréka. Obrovská radost z toho, že člověk na něco přišel, něco pochopil. To je k nezaplacení. Vědy bych se nikdy nechtěla vzdát, nedokážu si to představit.

„Hana Cahová zkoumá stres.“ I takovou zkratku jsem se v médiích dočetla o vaší práci. Nevadí vám to?

Ani ne. Věřím, že je potřeba vysvětlovat, podávat lidem vědeckou práci jednoduše a přitažlivě. Obrovská zkratka to je, ale věda je tak strašně komplikovaná, jdeme hlouběji a hlouběji ke stále jemnějším detailům, že se bez zkratek neobejdeme. Nedávno byl u nás v ústavu jeden nobelista, který přiznal, že je rád, že už jde do důchodu. Když dělal molekulární a strukturní biologii v 80. letech, všechno bylo jednoduché. Každá látka měla svoji roli. Dnes se všechno staví na hlavu.

A vy jste do té komplikovanosti přidala svůj díl.

Přesně tak.

Nezkoumala jste stres jako takový, ale zkoumali jste, jak se chovají buňky, když jsou stresované hladem. Ty mechanismy jsou nesmírně složité, zkuste říct jen velmi jednoduše ten princip.

Zdravá fungující buňka si pořád staví velikánské molekuly, proteiny, RNA, které mají nějakou specifickou funkci, spouští práci konkrétních genů. Když svou práci vykonají, buňka se té molekuly zbaví a staví si zase novou. Každá ta molekula je poskládaná z malinkých dílků. Aby buňka mohla stavět, musí mít dost energie, dost živin. Když hladoví nebo má kolem sebe jen špatné a nevhodné živiny, dostává se do stresu, a ty makromolekuly, proteiny, RNA už stavět nemůže. A my jsme přišli na to, že se v takové chvíli buňka uzamkne ve stavu, ve kterém se v té chvíli nachází.

Hibernuje?

Přeneseně řečeno. Zablokuje se. „Není to pro mě ideální, ale musím nějak přežít, vystačím si tedy s tou RNA, kterou právě mám, až bude líp, začnu zase stavět.“ Zůstává, jak je, nepracuje, nestaví další proteiny, nespouští práci dalších genů. Ale pokud se zase dostane do vhodného prostředí, odhodí tu RNA a začne zase získávat živiny, energii a stavební materiál na stavbu dalších proteinů a pokračuje dál ve svém životě. Jede dál. A dál. Staví a staví. Každou chvíli potřebuje něco jiného.

Vy jste na to přišli na vašich pokusných králících, na bakteriích E-coli, což jsou ty, kterých máme v břiše každý pár kilo.

Jsou výborný modelový organismus. A právě E-coli umíme namnožit bez problémů litry a litry. Nemusíme ubližovat žádným zvířátkům, na molekulární úrovni nám bakterie úplně stačí. Ale k tomu, nač jsme přišli, jsme se dostali velkou oklikou. Nedávali jsme si za cíl „studovat stres“. Ale začalo to do sebe zapadat. Díky tomu jsme objevili nový mechanismus, jakým může buňka reagovat na různé podněty z prostředí.

Nejdřív jste chtěla jako modelový „organismus“ použít viry, ne?

Nešlo nám to. Vylámali jsme si zuby na třech virech. HIV, Zika a jedné formě hepatitidy. Viry jsou hrozně komplikované, nedařilo se nám získávat dost materiálu pro studium. To je pro vědu typické. Za každým úspěchem je spousta neúspěchů. Jedna ze základních vlastností pro vědce je odolnost. Někam lezete, horko těžko, pomalu se šplháte, nejde to, spadnete a jste zase dole, tak se musíte pustit nahoru znovu. Neúspěch je denní a permanentní součástí vědy. Čas od času je potřeba alespoň dílčí úspěch mít, dlouhodobá frustrace by vedla jen k tomu, že by to člověk zabalil.

Váš objev byl publikovaný ve velmi dobrém vědeckém časopise Nature Communications, což je ohromný úspěch. Pojďme se podívat daleko do budoucna. Kam by váš základní výzkum mohl jednoho dne vést?

Mechanismy budoucího možného využití jsou v podstatě dva. Když zůstaneme u bakterií, mohlo by se to dostat až do vývoje nového typu léčiv. Nových antibiotik, která budou umět ty „zlé“ bakterie vyhladovět, zastavit. Ale už neprobudit k životu. To je jedna možná vize, ale opravdu jen vize, jsme na startu.

Ale molekuly (alarmony), co jsme objevili v RNA, mají velký potenciál interagovat například s tumorsupresorními proteiny v lidském těle.

Tedy s proteiny, které potlačují rakovinu?

Ano. A tak bychom se mohli dostat až k rakovině, k pochopení nových mechanismů, proč tumor supresory fungují, ale proč někdy selžou. Tyhle geny v sobě máme všichni, ale za určitých okolností selžou nebo nefungují dobře a pak dochází k malignímu bujení a vývoji rakoviny. Naše znalosti by mohly být v budoucnu aplikovatelné na mnoha úrovních, ale zatím tomu nerozumíme. Taky záleží na tom, jaké vědecké týmy se na to vrhnou.

Myslíte, které týmy na vaše poznatky navážou a budou je rozvíjet?

Jo. Je dost možné, že další laborky na ty naše poznatky navážou taky, nějak je využijí, bude to zajímavé. Zatím jen soutěžíme s jednou laboratoří v New Yorku. Přišli totiž na to samé, co my, ve stejnou dobu, ale jinak.

Jako když se jiným početním postupem dojde ke stejnému výsledku?

Ano. Náš objev to na jednu stranu strašně podporuje, když se jinou cestou došlo ke stejnému zjištění, ale zároveň v nich máme velkou konkurenci. Ale oni pravděpodobně zůstanou u bakterií, půjdou víc do hloubky. My se chceme spíš zaměřit na lidské buňky. Pochopit, jak to funguje v nich.

Někteří vědci říkají, že v sobě to puzení měli od dětství, jiní se pro vědu rozhodli třeba až během doktorátu. Jak vy?

V podstatě od dětství. V první třídě jsem chtěla být kosmonaut a zkoumat vesmír... ale už v tom byla věda. Navázalo dinosauří období – paleontologie. Později archeologické období. Pak mě začala bavit biologie, ale zároveň mi přišla hrozně složitá a nechtělo se mi ji učit, tehdy ve škole to představovalo úmorné memorování. Táta je chemik, asi k tomu mám přes něj nějaký vztah, chemie mi najednou přišla zajímavá a logická, šlo to bez memorování. Asi ve druháku na gymnázium jsem se pro ni rozhodla. Když jsem začala studovat VŠCHT, úplně jsem rozkvetla. Vzpomínám, jak první nebo druhý týden jedu vlakem domů na Moravu a jsem totálně šťastná. Pak v laboratoři při vypracovávání magisterské práce se to zlomilo.

Jak to?

Vedoucí mi tehdy dával najevo, že jsem nemehlo. Známky dobrý, ale v laborce prý nemožná... už jsem to vzdávala, že teda půjdu někam do praxe dělat technologa. Ale tehdy jsem potkala profesora Michala Hocka, který nás měl na bioorganickou chemii. A on mi tehdy nabídl, abych šla k němu na doktorát. Řekla jsem si, že to zkusím, když to nepůjde, tak to zabalím... Ale naráz to bylo perfektní.

I v laboratoři?

Jo. A když jsem se potřebovala naučit jednu techniku, poslal mě na dva týdny do Kostnice do Německa k profesorovi, se kterým mám dodnes výborný vztah. A tam jsem měla první článek, kde jsem byla druhý autor. Všechno se krásně rozjelo. Najednou nešlo o to, jestli perfektně myju laboratorní nádobí. Nebo jestli umím všechno učivo do detailů.

O co jde ve vědě?

Klást si správné vědecké otázky. Potřebujeme uvařit tyhle látky, protože s nimi chceme zkusit to nebo to. A šlo se za tím.

Po postdoktorandské stáži v Heidelbergu jste se s manželem přesunuli do Paříže, tam jste měla vědeckou přestávku...

... mateřskou. Můj manžel dělá v nadnárodní firmě, i v Heidelbergu jsme byli spolu – kompromis, je tam dobrá univerzita a jeho firma tam měla pobočku. Ale zůstat déle jsme tam nechtěli, Německo mi nesedlo. Přestěhovali jsme se do Paříže. A už jsme s sebou pašovali dvouměsíční Karličku.

Pašovali?

České úřady nebyly schopné jí vyřídit doklady. Půl roku jsem byla doma, ale pak jsem si hledala práci v Paříži, zkusila jsem asi sedm laboratoří, ale nic nevyšlo. Výborné reference a výsledky, ale nemají na mě prý peníze. Doma jsme byli na hranici s rozvodem, byla jsem bez práce a hrabalo mi z toho. Po roce a půl jsem zavolala profesoru Hockovi do Prahy na ÚOCHB (Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, pozn. aut.).

Strážný anděl?

V podstatě jo. „Přijeď, pro tebe mám vždycky práci, ale jestli si chceš dělat vlastní věci, založ si skupinu.“ Podařilo se mi získat velký grant a přestěhovali jsme se zpátky do Prahy.

Byla jste tedy mimo práci rok a půl. Vědkyně mi říkávají, že už rok znamená dost zásadní výpadek. Vy jste naskočila v pohodě?

Ne. Bylo to znát. Už jsem to dohnala, ale ze začátku to bylo znát. Naštěstí jsem měla dobré publikace. Kdyby ne, v životě už nenaskočím. Být rok a půl doma pro mě bylo hrozný. Když jsem podruhé otěhotněla, měla jsem strach, co bude. Manžel říkal: „To zvládneme.“ A zvládli jsme to. S Marlenkou jsem byla doma jen tři měsíce. Manžel byl a je úžasnej parťák, skvěle jsem si vybrala.

V Paříži, kde je běžné, že děti jsou s chůvami a matky pracují, vás ale prý na jednu pozici odmítli i kvůli dítěti.

Jedna profesorka mi rovnou do telefonu řekla: „Ne, s dítětem to nezvládnete.“ Ženská!

Žena ženě vlkem?

Častá věc. Teď jsem to zažila se svou studentkou, kdy jsme šly do naší grantové kanceláře. „Jak to uděláme, když bude mateřská?“ A ty úřednice zděšený: „To se nesmí stát!“ A já povídám. „Ale to se nejspíš stane.“ „Zkuste to naplánovat jinak,“ říkaly. Já na to: „Mateřství je součást života.“ Ony hned děs a hrůza! Vždyť je přece normální mít děti. I ženy vědkyně chtějí mít děti, je potřeba jim pomoct, ne jim házet klacky pod nohy.

Vy své holky v týmu podporujete?

Snažím se. A říkáme si i na rovinu, jaké mají plány, snažím se o maximální podporu. Kratší úvazek, velká část práce z domova. Mám jednu maminku na mateřské, do práce chodí jednou týdně. Pak postdoktorandku s jedním dítětem a laboratorní manažerku se dvěma dětmi.

Ještě mi řekněte, kde jste toho svého úžasného parťáka-manžela našla?

Hned v prváku na vysoké. On je taky chemik. Na naší koleji Volha na Jižáku vzniklo hned několik manželství „z jedné chodby“. V prváku přeskákaly jiskry a přes různé peripetie spolu ty lidi pak nějak zůstali. Mirek mě okouzlil permanentním úsměvem na tváři. Usmívá se skoro pořád, je to optimista. „Yes, we can.“ Všechno jde, všechno půjde. A nemá žádný mindrák, takže mě dokáže snést. S vědkyněmi to není jednoduché.

HANA MACÍČKOVÁ CAHOVÁ

HANA MACÍČKOVÁ CAHOVÁ

• Narodila se v roce 1981 ve Zlíně.

• Vystudovala organickou chemii na VŠCHT v Praze.

• Na univerzitě v Heidelbergu absolvovala postdoktorandský pobyt.

• Od roku 2016 vede výzkumný tým v Ústavu organické chemie a biochemie AV v Praze.

• V roce 2015 získala Cenu Otta Wichterleho pro mladé vědce. Je držitelkou ceny Alfreda Badera za bioorganickou chemii. V roce 2018 jí byla udělena Cena Neuron pro mladé vědce v oboru chemie za objev nových chemických struktur v RNA.

• Je vdaná, má dvě dcery.