Jako malá jste se věnovala závodnímu lyžování. Jak se to stalo, že jste lyže vyměnila za klavír?

Touha po klavíru se u mě objevila po jednom nepěkném úrazu v pěti letech – tehdy jsem v Beskydech sjížděla kopec a lyžařskou hůlkou si propíchla břicho. Na několik měsíců jsem skončila v nemocnici, kde mě dávali dohromady, a když jsem pak měla jít domů, rodiče se mě zeptali, co bych si přála. Odpověděla jsem, že pejska nebo klavír. A tak byl klavír. Kde se to ve mně vzalo, vážně netuším. Možná to bylo jen takové dětské plácnutí, ale díky bohu za něj. Pak se četnost úrazů zvyšovala, stejně jako finanční náročnost lyžařského sportu, navíc jsem nebyla žádná hvězda, takže jsme doma došli k závěru, že půjdu cestou jistoty. U klavíru se mi toho tolik stát nemohlo.

Čtěte také

Kateřina Macháčková

Čtěte také

Kateřina Macháčková: O psaní knih i otci, kterému se přiblížila, až když umřel

Hned jste věděla, že se chcete muzice věnovat profesionálně, nebo to přišlo postupně?

To druhé. Hraní na klavír jsem ze začátku vnímala jen jako koníček a součást všeobecného vzdělání. A myslím, že to tak měli i moji rodiče, rozhodně nikdo nečekal, že to bude cesta, po které se vydám. Až v sedmnácti letech jsem zjistila, že mě to opravdu baví a naplňuje. Když jsem pak o dva roky později odjela do Ameriky, vášeň přerostla v touhu věnovat se muzice profesionálně. Zpívat, hrát, skládat, nic jiného pro mě neexistovalo.

Do Spojených států jste odjela za svým bratrem Pavlem, který tam tenkrát žil a studoval. Líbilo se vám tam?

Ano, a to snad od první chvíle, kdy jsem vystoupila z letadla. Hodně jsme s bráchou cestovali – Ameriku jsme projeli stopem od východního až po západní pobřeží, navštívili všechny národní parky, podívali se do hor, plavali v oceánu, viděli Grand Canyon, Niagarské vodopády… Prostě nádhera. Ta země je neskutečně krásná a rozmanitá. A ty možnosti… No, co vám budu povídat. Nakonec jsem tam zůstala pět krásných let.

Čtěte také

Bára Basiková

Čtěte také

Bára Basiková je zase zamilovaná a říká: Nechtějte muže předělávat

Za oceánem jste taky vystudovala prestižní hudební školu Berklee College of Music v Bostonu. To muselo být dost náročné…

To bylo, a to především po finanční stránce. Ta škola je nejenom špičková, ale i neskutečně drahá, a když se k tomu přidaly ještě náklady na ubytování, jídlo a letenky domů, tak mi toho na život už moc nezbývalo. Bez bráchovy pomoci, stipendií a různých grantů, které jsem si vyběhala, bych to nezvládla. Taky jsem se samozřejmě snažila vydělávat si sama, třeba jsem hlídala děti, pracovala v kanceláři nebo obsluhovala v restauraci. Můj den měl běžně osmnáct hodin, ale když je člověk mladý, tak toho hodně vydrží. Určitě to stálo za to. Spoustu jsem se toho naučila a zdokonalila se ve všech směrech.

Po návratu domů na Moravu vás ovšem zradilo tělo. Co se přesně přihodilo?

Jednoho rána jsem se probudila a necítila levou polovinu obličeje. K tomu jsem se začala motat, byla malátná a velmi nejistá v chůzi. Tak jsem zašla k neurologovi, který mi řekl, že to mám od krční páteře, od toho věčného sezení u piana a natahování se za mikrofonem, čemuž jsem uvěřila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla být vážně nemocná… Jenže potíže přetrvávaly, rodičům se to nezdálo, a tak jsem na jejich popud navštívila jiného odborníka, který mě poslal na magnetickou rezonanci.

Čtěte také

Barbora Jánová

Čtěte také

Herečka Bára Jánová o konci Slunečné, nových plánech i psychoterapii

Vyšetření jste absolvovala, ale už jste nepočkala na výsledky. Proč?

To jsem celá já – měla jsem naplánovanou cestu do Anglie, tak jsem všechno hodila za hlavu a odletěla. Chuť poznávat nové věci byla větší než zodpovědnost za vlastní zdraví. Navíc potíže časem ustoupily, takže nebylo co řešit. Musím říct, že v Anglii se mi moc líbilo. Vlastně se tak trochu opakoval model, který jsem zažila v Americe – místo pár měsíců jsem tam zůstala pár let, v tomhle případě tři intenzivní roky.

V Anglii jste poznala svého manžela. Byla to láska na první pohled?

Spíše na druhý, přece jen to byl můj šéf – v Londýně vlastnil bar, kde jsem pracovala jako barmanka. Když pak přišla ekonomická krize, rozhodli jsme se, že se přesuneme na Moravu. Svatbu jsme měli ve Slavkově a pak se zabydleli v mém rodném Brně. Bylo mi osmadvacet, byla jsem čerstvě vdaná a neskutečně šťastná. A dařilo se mi i po profesní stránce – textař a producent Michal Horáček si mě vybral ke spolupráci na šansonovém albu Ohrožený druh, což mimo jiné znamenalo spoustu živých vystoupení po celé republice.

Všechno bylo zalité sluncem, jenže pak se opět objevily zdravotní problémy…

Ano, nemoc opět vystrčila drápky a tentokrát v daleko horší míře než poprvé – už nešlo jen o obličej, ale o celou jednu polovinu těla, konkrétně levou, která mi ochabla. Nemohla jsem pořádně chodit, měla závratě, bylo mi strašně zle nejenom fyzicky, ale i psychicky. Skončila jsem v nemocnici, kde jsem podstoupila řadu vyšetření.

Čtěte také

Petra Nesvačilová

Čtěte také

Hvězda seriálu Osada Petra Nesvačilová: Ženy by měly ubrat, muži přidat

Pamatujete se, co vám prolétlo hlavou, když jste se dozvěděla, že trpíte roztroušenou sklerózou?

Ze sportu jsem byla zvyklá čelit úrazům, takže jsem to brala jako fakt, jako další problém, který zvládnu, a hotovo. Vzpomínám si, že když mi doktor oznamoval diagnózu, pořád jsem se usmívala, což ho šokovalo. Zeptal se mě, jestli mi dochází, co to znamená. Že jde o těžké onemocnění centrálního nervového systému, tedy mozku a míchy. A že mi hrozí problémy s inkontinencí, invalidita a tak dále. V ten moment mi to přišlo tvrdé, dneska vím, že to myslel dobře. Nastavil mi zrcadlo a chtěl, abych v něm viděla realitu, a ne nějaký přelud či iluzi. Nějakou chvíli mi to trvalo, ale pak mi došlo, že situace je vážná.

Jak reagoval váš manžel?

Řeknu to takhle – neustáli jsme to, bohužel. Půl roku po svatbě a čerstvě po diagnóze už to mezi námi nebylo tak růžové a on brzy nato odešel. Sbalil si věci a vrátil se zpátky do Anglie.

Čekala jste takovou reakci? Nebojím se říct zradu…

Víte, já to tak radikálně nevnímám. Jsou páry, které zátěž zvládnou. A pak ty, které to naopak rozdělí. A tohle byla mega zátěž… Myslím, že šlo hlavně o děti. S rodinou jsme počítali, dokonce ji už plánovali, a najednou nebylo jasné, co se mnou bude. V mých devětadvaceti se nade mnou vznášel velký otazník. On byl o deset let starší a nechtěl na nic čekat. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to nebolelo a že jsem neprobrečela několik nocí, ale svým způsobem jsem jeho chování chápala. Každý z nás se ocitnul v úplně jiné životní situaci. A každý jsme ji řešili po svém.

Čtěte také

Pavla Gajdošíková

Čtěte také

Pavla Gajdošíková má Lva a říká: Obávám se, že nikdy nebudu úplně dospělá

Myslíte si, že tahle zkušenost nějak ovlivnila váš vztah k mužům?

Možná malinko, ale nemyslím si, že bych zahořkla. Jen jsem pochopitelně opatrnější. Přece jen výběr životního partnera je ta nejnáročnější disciplína…

Jakého muže byste si přála? Jaký by měl být?

Tak to je otázka na tělo. Chtěla bych partnera vnímavého a hodného. Se smyslem pro humor a pracovitého. Aby měl v životě nějaký cíl. A bylo by hezké, kdyby to byl mazel, protože já sama jsem hodně kontaktní. Jinak jsem velkou fanynkou manželství, život ve dvou, byť byl relativně krátký, se mi moc líbil a určitě bych se vdala znovu.

V současné době bojujete nejenom s roztroušenou sklerózou, ale i s další nemocí jménem arachnoiditida. Jak se projevuje?

Krutou bolestí, tou to také všechno začalo – bolela mě záda a nohy. Původně jsem to přikládala té první diagnóze, ale pak se to začalo zhoršovat. Bolest gradovala, chvíli byla pálivá, další bodavá, pak křečovitá. Stala se skoro až nesnesitelnou, a hlavně neustupovala, provázela mě ve dne i v noci. A tak jsem šla na vyšetření páteře, které před třemi lety ukázalo, že mám chronický zánět mozkových plen, konkrétně té části, které se říká pavoučnice. Mimochodem, ten název je naprosto výstižný, protože vypadá jako pavouček, jako propletené pavoučí nožičky.

Čtěte také

Zuzana Osako

Čtěte také

Zuzana Osako: Ženě s velikostí 42 nemůže sedět to, co modelkám s velikostí 36

Dá se s tím něco dělat?

Nic moc. Snažím se posilovat tělo, aby drželo pohromadě. A užívám silné léky na tlumení bolesti. Doporučuje se i lékařské konopí, ale s ním zatím šetřím… Nechávám si ho na dobu, kdy bude hůř. Jedno je ale jisté – arachnoiditida se nedá vyléčit. A moc se toho o ní neví. Já získávám informace hlavně ze zahraničních serverů a ze sociálních sítí, kam lidé píšou své zkušenosti a radí si ohledně léků, nemocí ovlivněných partnerských vztahů i pracovních příležitostí. Je ale pravda, že většina pacientů časem pracovat přestává, protože to jednoduše nezvládnou… Já se zatím držím. A hlavně se snažím svými problémy nikoho nezatěžovat. Nedávat najevo, že je to tak moc bolavé. Často mám slzy v očích, ale pořád se usmívám.

Myslíte si, že vás vaše dvě nemoci nějak zásadně změnily?

To si nepřipouštím. Chápu, že mi asi mají něco sdělit a nasměrovat ke klidovému režimu, ale jinak mám stále stejný hodnotový žebříček. Vždycky jsem se radovala z maličkostí a na všem hledala to dobré. Jsem celoživotní optimistka. Nežiju nemocí, ale s nemocí.

Z čeho čerpáte energii, co vás nabíjí?

Bohužel se mi nepodařilo založit rodinu, takže sílu a radost mi přináší především práce. Tu miluju. Každý koncert, který se podaří, složená píseň, která někoho chytne za srdce, čas s blízkými, zasněžené kopce, které ještě zvládnu sjet na lyžích, každý míček, který na tenise doběhnu, každý kilometr v autě, jejž ještě zvládnu odřídit… Zaplať pánbůh je toho hodně.

Čtěte také

Zdeněk Svěrák a Vojtěch Kotek v Betlémském světle

Čtěte také

Vojtěch Kotek: Chtěl bych bydlet na hezkém místě, mít rodinu a něco pěstovat

Před pár dny vyšlo vaše druhé autorské album s názvem Krajina má. Jaká z vašeho pohledu je?

Je to moje intimní zpověď o lásce k mužům, lidem a krajině, kterou miluju, tedy k Moravě. Žánrově je laděná do popu a jazzu, možná se dá říct, že je to až taková jazzová poezie. Moc si přeju, aby se líbila a hladila po duši. Přiznám se, že cesta k tomuto albu byla dlouhá, napsala jsem za několik let spoustu songů, ale teprve když jsem do studia přinesla píseň Dvě duše, bylo jasné, že jsme našli směr, kterým se chceme vydat. A když říkám my, tak myslím nejenom sebe, ale i neskutečně talentovaného muzikanta a producenta Jirku Vidasova. On mým písním věřil, a především je posunul ještě o několik úrovní výš a do podoby, v jaké je dnes můžete slyšet. Někdy si holt člověk musí na osudová setkání počkat a možná i sám vyzrát. Trpělivost růže přináší.

Která písnička z alba je pro vás vyloženě srdeční záležitostí? Máte takovou?

Vlastně všechny, každá vznikla z nějakého popudu, příběhu, který jsem prožila. Třeba už zmíněná píseň Dvě duše vznikla jako vzpomínka na velkou lásku, songy Krajina má a Země jsou zase o přírodě, o Moravě, kde mám své kořeny. Ve všech případech jde o moje autentické pocity, žádná přetvářka.

Čtěte také

Sara Sandeva

Čtěte také

Herečka Sara Sandeva: Nemusím brát všechno, co se namane

Co plánujete pro nejbližší měsíce?

Zima u mě probíhá ve znamení milovaného sportu, který mi pomáhá udržovat se ve fyzické a psychické kondici. A taky mě živí – už řadu let pracuju jako lyžařská instruktorka a organizátorka lyžařských zájezdů ve firmě svého bratra. Když to okolnosti dovolí, do konce března mě nenajdete nikde jinde než na horách. Koncerty, na nichž bych ráda představila svou novou desku, plánuju na jarní měsíce. A moc se těším. Ať si říká kdo chce co chce, výměnu energie mezi jevištěm a hledištěm nic nenahradí.

A co byste vzkázala lidem, kteří jsou na tom podobně jako vy a limituje je jejich zdraví?

Poslouchejte své tělo, dokud ono poslouchá vás. Radujte se z drobností a vyřaďte ze svého života lidi, kteří vám jen vysávají energii. A hlavně se usmívejte, tím člověk nic nepokazí.

Hana Robinson (42)

  • Rodačka z Brna vystudovala gymnázium. Poté odjela do USA, kde zůstala pět let a vystudovala skladbu a harmonii na Berklee College of Music v Bostonu.
  • V roce 2005 se přestěhovala do Anglie, kde mimo jiné hrála na piano v hotelích.
  • Na kontě má spolupráci s textařem a producentem Michalem Horáčkem na desce Ohrožený druh a dvě vlastní autorská alba (Brouk v hlavě, Krajina má).
  • Pro pacienty s roztroušenou sklerózou složila píseň Romantik. 
  • Přes zimu pracuje jako lyžařská instruktorka a organizátorka lyžařských zájezdů. 
  • Je rozvedená a žije střídavě v Brně a v Praze.

 

Čtěte také

Marta Dancingerová

Čtěte také

Marta Dancingerová: Pokračování Kukaček? Snad se začne točit letos na jaře