V novém seriálu Anatomie života hrajete lékařku na traumatologii Olgu Boháčkovou. Jak jste tuhle novou roli získala?

Absolvovala jsem casting, na kterém bylo zajímavé, že na něj byli pozvaní herci a herečky dohromady, což se běžně nedělá – většinou se chodí jednotlivě (Rozhovor vznikal v listopadu 2020 - pozn. redakce). Tentokrát nás ale tvůrci před kamerou zkoušeli různě kombinovat, aby našli tu nejlepší variantu. Není žádným tajemstvím, že se jedná o adaptaci finské předlohy s názvem Syke, z níž vychází i slovenský seriál Sestřičky, takže určitou představu měli. V mém případě se rozhodovali mezi dvěma postavami. Nakonec vyhrála Olga.

Jak byste ji popsala? Co je to za ženu?

Pohodová, empatická a přátelská. Rozhodně nemá takové ego jako její mužští kolegové. Co se týká vztahů, je zatím svobodná. Občas si sice vyjde s někým na večeři, ale spíš nezávazně. Žije hlavně svou prací. Pro mě je to premiéra – v televizních seriálech už jsem hrála, ale bílý lékařský plášť jsem oblékla vůbec poprvé.

Zatím je v plánu dvacet dílů. Natáčení vás baví?

No jasně. Atmosféra na place je skvělá, a to díky režisérům Petru Nikolajevovi a Peterovi Magátovi a členům štábu. S některými se znám už z Kriminálky Anděl, která vlastně vznikala za podobných podmínek – na všechno bylo dost času a prostoru. Kamera, světla, zvuk a další složky se řešily v klidu a pohodě, což se odráželo na celkové atmosféře. Člověk se mohl spolehnout na to, že výsledek bude mít jistou kvalitu. A to samé platí i u „Anatomie“, za kterou jsem moc vděčná.

Mít v dnešní době práci je ve vaší branži asi výhra…

Přesně tak, bez přehánění volám: haleluja! Nabídka hrát v seriálu mi přišla ve chvíli, kdy se na podzim zavřela divadla. Mám to štěstí, že pravidelně spolupracuju s Českým rozhlasem, takže úplně bez koruny bych nezůstala, ale přece jen žiju sama se synem a platím všechny výdaje. Tahle role mě zachraňuje, abych v téhle době mohla přežít. Dává mi určitý klid a jistotu. Na druhou stranu k práci i životu přistupuju od jisté doby s nadhledem.

Jak před kamerou zvládáte operace a další lékařské zákroky?

Svým způsobem si je užívám. S Jendou, kterému jsou čtyři a půl, si doma hraju na policajty nebo kosmonauty, tady hraju doktorku a „oháním“ se chirurgickými nástroji. Jediný rozdíl je v tom, že se synem se necháváme unést fantazií, kdežto na place nás hlídají odborní poradci. Pečlivě a trpělivě nám vysvětlují jednotlivé termíny a ukazují, jak probíhají operace. A my to po nich opakujeme, všechno pěkně podle skutečnosti. Musím říct, že je to moc hezká spolupráce. Jedná se o lékařský tým z urgentního příjmu v Hradci Králové a všichni jsou vstřícní, sestřičky navíc i pohledné. Vnější krása se u nich snoubí s tou vnitřní. Prostě dokonalá kombinace.

Sama máte s lékaři své zkušenosti – není to tak dávno, co jste bojovala s vážnou nemocí. Pamatujete se, jak to celé začalo?

Všechno odstartovala bolest hlavy. Do té doby, tedy do roku 2017, jsem žádné zdravotní problémy neměla, dokonce jsem nikdy nebrala prášky, vždycky jsem se nějak vyléčila sama. Tohle byl ale tak šílený stav, že jsem musela vyhledat odbornou pomoc. Verdikt zněl: skřípnutí nervu mezi krčním obratlem a lebkou. Dostala jsem léky, které to měly uvolnit, jenže nefungovaly. Krk jsem sice měla jako z gumy, ale bolesti nepřestávaly. No a pak jsem se jednoho večera v pražském Divadle v Dlouhé chystala na inscenaci Polední úděl, v níž jsem měla hlavní roli, a těsně před začátkem jsem zjistila, že nemůžu pořádně artikulovat. Ochrnula mi polovina jazyka, přesto jsem šla na jeviště a hrála.

Proč jste představení nezrušila? Nebyla byste první ani poslední.

To bych udělala dneska a věřím, že by to diváci pochopili. Ale tenkrát jsem uvažovala jinak – nechtěla jsem je ani kolegy zklamat, všechno bylo nachystané a divadlo vyprodané. A tak jsem šla sama proti sobě. Svoje zdraví jsem odsunula na poslední místo a na to první postavila práci. Představení trvalo dvě a půl hodiny a bylo to utrpení, pamatuju si, že mi po celou dobu dělalo obrovský problém vyslovovat. Stálo mě jednou tolik sil, abych svůj part odehrála. Pak jsem odjela do Českých Budějovic, kde jsem v té době žila s přítelem a synem. Následovala návštěva pohotovosti, ze které mě poslali rovnou do místní nemocnice na neurologické oddělení. A začalo kolečko různých vyšetření.

Pokud to chápu dobře, bylo jasné, že vám něco je, ale nevědělo se, o co se jedná. Jak dlouho to trvalo?

Dlouho, bylo to těžké a bolavé období, v jehož průběhu jsem se dostala do nemocnice v pražských Střešovicích. Tam mi diagnostikovali chemodektom, nádor na nervu, ale pořád nebyla jasná příčina. Tehdy jsem se rozhodla, že už ve špitále ležet nechci a že se dám dohromady sama. Do cesty mi přišla jedna úžasná psychosomatička, která mě podpořila.

Co vašemu rozhodnutí říkala rodina?

Samozřejmě byla zoufalá. Partner i rodiče pro mě chtěli to nejlepší, ale nechápali, že s nimi být nemůžu. Řešili, co bude se synem a kdo se o něj postará. Proč najednou odmítám lékaře a co tím chci dokázat. Nechápali, že to všechno jde mimo mě a že zoufale potřebuju samotu a klid. Byl to velký tlak a neskutečně stresová situace, ale ustála jsem ji. Navzdory všem a všemu jsem si v Praze pronajala byt, na dva týdny se tam zavřela a za pomoci už zmíněné psychosomatičky pracovala sama se sebou.

Co se stalo pak?

Vlastně další katastrofa, zvlášť pro herečku – když jsem po dvou týdnech samoty a psychického čištění přijela k rodičům, ze dne na den mi ochrnula tvář. A hned vzápětí konečně přišly výsledky. Verdikt lékařů zněl: rakovina lymfatického systému. Dostala jsem na výběr, jestli se chci léčit v Budějovicích nebo v Praze. Vybrala jsem si tu první variantu a absolvovala pět cyklů chemoterapie plus bioléčbu. Pak jsem se léčila ambulantně.

Říká se, že zdravým lidem běží čas rychle, nemocným velmi pomalu. Souhlasíte s tím?

Naprosto. Sice jsem v poslední fázi léčby většinu času trávila doma, ale byla jsem naprosto nepoužitelná. Zvládala jsem tak akorát vstát z postele, zajít si do koupelny a něco sníst. O syna se v té době staral jeho tatínek. A pomáhal i zbytek rodiny. Celé to bylo dost komplikované, protože máme babičky a dědečky rozeseté po republice. Jeníček tak dojížděl na Moravu nebo do Prahy. U prarodičů se měl hezky, ale ten deficit je téma, na kterém je třeba pracovat.

Jak dlouho jste se léčila?

Zhruba půl roku. Když mělo dojít na pátý cyklus chemoterapie, věděla jsem, že už další kolo nechci. Lékaři si klepali na čelo, už podruhé, ale já cítila, že moje tělo nastartovalo samočisticí proces a uzdravuje se. A tak jsem podepsala papíry, že si za svůj zdravotní stav nesu zodpovědnost sama, a s léčbou skončila. Asi to zní šíleně, ale pro mě to bylo přirozené – prostě jsem opět poslechla svůj vnitřní hlas. Klasické medicíně jsem byla samozřejmě neskonale vděčná, pomohla mi a vrátila mě do života, zbytek cesty k úplnému uzdravení byl ale na mně. Byla jsem si jistá, že ho mám ve svých rukou. Za pár týdnů jsem se pak setkala s jednou ženou, která mi vyprávěla o Indii a ájurvédských masážích. Zarezonovalo to ve mně, a tak jsem tam odletěla.

Není na takovou exotickou cestu potřeba nějaké očkování?

Doporučuje se jich hned několik, třeba na žlutou zimnici nebo břišní tyfus, ale nic takového jsem si nemohla dovolit. Moje tělo bylo po léčbě panensky čisté a tvořilo si novou imunitu. Jakákoli chemie by mě položila. Někoho by to možná stresovalo, já byla v klidu. Cítila jsem, že jednám správně a že se nemám čeho bát.

Co všechno jste v Indii podnikala?

Chvíli jsem s partou Čechů cestovala a pak se na dva týdny přesunula na jih, kde jsem každý den podstupovala dvouhodinové ájurvédské masáže. Ty člověka zbavují škodlivin a obnovují jeho životní energii. Po každé masáži jsem se posadila naolejovaná, zabalená jen v prostěradle, do písku a několik hodin pozorovala oceán a přemýšlela.

K čemu jste došla? Přišla jste třeba na to, proč jste onemocněla?

Já jsem to věděla hned, jak nemoc začala – byla jsem vyřízená z péče o dítě i z přesídlení do Budějovic. Prostě jsem si toho na sebe naložila až příliš. Kojila jsem a moc toho nenaspala. Ájurvéda říká, že ke zdravému životu jsou důležitá 3S – tedy spánek, strava, sex. Moje tělo ale bylo v obrovském deficitu a já si to nechtěla připustit… Dneska už vím, že základem všeho je sebeláska. Mít se ráda zní možná jako klišé, ale skrývá se v tom velká pravda. Ta pravá cesta vždycky vychází zevnitř.

Uzdravila jste se a našla sama sebe, ale ztratila partnerský vztah. Není vám to trochu líto?

Není, protože to nešlo jinak – na vztah jsem neměla kapacitu. Potřebovala jsem se sebrat a integrovat do života. Navíc jsem matka, mám malé a velmi živé dítě, které mě potřebuje. A tak jsme se s přítelem dohodli, že půjdeme od sebe. Zajímavé je, že moje životní číslo je trojka a tohle moje „zmrtvýchvstání“ trvalo tři roky a tři měsíce. Koncem ledna jsem oslavila dvaačtyřicátiny a teprve teď cítím, že začala nová etapa.

Změnila jste nějak zásadně životní styl? Všimla jsem si, že se před každým jídlem modlíte.

Ano, je to výraz vděčnosti a laskavosti. Na jídlo teď dbám opravdu hodně. Poslouchám svoje tělo a snažím se jíst zdravě a pravidelně. Mám skvělou bylinkářku a svému organismu pomáhám bylinami a meditací. Jsem co nejčastěji v přírodě, cvičím, otužuju se a věnuju se věcem a lidem, kteří mě nabíjejí a dělají mě šťastnou. Dá se říct, že nedělám nic, co nechci.

Na rozdíl od vašich hereckých kolegů se vyhýbáte sociálním sítím, není to škoda?

Teoreticky bych se jako herečka měla víc „prodávat“, ale prakticky cítím, že to nepotřebuju. Nezajímá mě, co si o mně myslí ostatní, a nepotřebuju si na nich potvrzovat svoje já. Vím, kdo jsem a co mám za sebou. Na druhou stranu chápu, že je internet velmi inspirativní. Když se chci něco dozvědět, dokážu si to najít a stáhnout. Ale nejsem a nikdy nebudu otrokem.

Divadlo vám nechybí?

Nechybí mi nic. Pochopila jsem, že na prvním místě je život, takže práci už nepovažuju za prioritu. Mám chuť si teď užívat, být v proudu s tím vším okolo a držet pevně své veslo. Jsem svobodná a mám čas na sebe i svého syna. Víc nepotřebuju. Samozřejmě budu ráda, až tahle šílená doba skončí a divadla se otevřou. Jsem na volné noze, ale pořád mám jako svou domovskou scénu pražské Divadlo v Dlouhé, kde jsme těsně před podzimní karanténou odpremiérovali rozvernou komedii Bez roucha. Až to situace dovolí, přijďte se pobavit. Smích léčí.

HELENA DVOŘÁKOVÁ (1979)

HELENA DVOŘÁKOVÁ (1979)

• Vystudovala herectví na JAMU. Před koncem studia získala angažmá v Městském divadle Brno, od roku 2006 je její domovskou scénou pražské Divadlo v Dlouhé.

• Za roli Ysé v inscenaci Polední úděl získala Cenu Thálie a Cenu Alfréda Radoka. Tu si odnesla i za ztvárnění Faidry ve stejnojmenné tragédii. Je také držitelkou ceny za nejlepší ženský herecký výkon GRAND Festivalu smíchu (za postavu Anežky Nulíčkové v Maškarádě).

• Hrála ve filmech Modelář, Lída Baarová, Colette, Schmitke, Stínu neutečeš a v seriálech Kukačky, Kriminálka Anděl, Život a doba soudce A. K. Aktuálně ji můžeme vidět v Anatomii života na TV Nova.

• Věnuje se také načítání audioknih a práci v rozhlase.

• Žije za Prahou a má malého syna.