Na rozhovor jste dorazil v doprovodu bílé fenky Karly. Kdy se z vás stal pejskař?

Fyzicky loni v srpnu, kdy jsem si ji poprvé přivedl domů, ale jinak psy miluju odjakživa. Původně jsem si přál štěně, abych si ho mohl vychovat po svém, ale ukázalo se, že v Čechách je to celkem problém – tedy pokud chcete psa z útulku, a ne „papíráka“. Už to vypadalo, že zůstanu pejskař teoretik, ale pak mi kamarádka poslala odkaz na Tlapky z Korfu, což je neziskovka, která na řeckém ostrově zachraňuje opuštěná a zraněná zvířata. Napsal jsem jim, absolvoval důkladný video pohovor, během něhož si ověřili, že nejsem žádný úchyl nebo třeba majitel množírny, a pak se jedné srpnové půlnoci dostavil na pražské letiště, kde jsem si vyzvedl několikaměsíční bílou kuličku. Podle místa jejího nového bydliště jsem ji pojmenoval Karla z Karláku.

Co vám Karla přinesla do života?

Hravost, radost, energii, spoustu lásky a taky pravidelný režim, jehož součástí jsou každodenní procházky. Už nejsem zalezlý doma u počítače, ale často pobývám venku, což je skvělé pro fyzičku i pro psychiku. Člověk si krásně vyčistí hlavu a má čas všímat si různých věcí – od přírody přes architekturu až po ruch města. S Karlou máme hned několik oblíbených tras a pokaždé na nich objevíme něco nového.

Berete ji s sebou často na pracovní schůzky?

Jak na které. O vás jsem věděl, že máte psy ráda, ale někteří lidé je nemusí. Třeba režisér mojí talk show na ně má alergii, takže na natáčení Karlu nevodím. Jsem ohleduplný, a navíc by mi vadilo, že se jí nemůžu věnovat. Oba bychom trpěli… To samé platí i pro letní prázdniny – v červenci jsem s kamarády vyrazil do Rumunska, což nebyla žádná válečka na jednom místě, ale dobrodružná a aktivní dovolená s batohem na zádech. Vzít s sebou psa by bylo nezodpovědné, a tak jsem Karlu poslal mimo Prahu, k rodičům na chalupu poblíž Jičína. V té době tam byla i moje sestra se svým buldočkem, takže měla parťáka.

Slyšela jsem, že kromě pejskaření vás chytlo i hraní na příčnou flétnu, je to pravda?

Ano, ale nečekejte, že po večerech hraju Rachmaninova! Jednak už jsem v určitém věku a jednak se hudbě věnuju čistě pro radost. Je to pro mě takový skoro až meditační čas, kdy se naprosto odstřihnu od okolního světa a devadesát minut myslím jen na noty. Mám skvělou paní učitelku, která za mnou chodí domů a má nekonečnou trpělivost. Když hrajeme nějaký jednoduchý duet z listu a mně se ho podaří dotáhnout do finále, někdy dokonce bez chyb, jsem fakt nadšený. Připadám si jako v devatenáctém století, kdy se v rodinách společně muzicírovalo. V tomhle směru jsem staromilec.

Jen v tomhle případě? Nemáte někdy pocit, že se svět zbláznil?

Myslíte, jestli na prahu padesátky nezačínám sentimentálně vzpomínat na mládí? To ne, jen si uvědomuju, jak se doba změnila a hlavně zrychlila. Když se před třiceti lety objevil nějaký seriál či film, všichni jsme si o tom druhý den povídali. Zajímavých věci bylo pomálu, takže když se něco podařilo, všichni byli v obraze a sdíleli svoje pocity. Celá moje generace viděla Spielbergův snímek E.T. – Mimozemšťan a šílela z toho. A dneska? Společný zážitek se hledá jen těžko. Existují stovky televizních kanálů a k tomu videotéky s filmy. To samé platí pro muziku, která se na nás hrne ze všech stran a aplikací.

Četl jsem, že když v roce 1963 debutovala skupina Beatles, tak ve Velké Británii vyšlo 143 alb. Dneska jich stejné množství vyjde za dva a půl dne! A to nemluvím o knížkách, kterých jen u nás v Čechách ročně vychází patnáct tisíc. I kdybyste četla od rána do večera a od večera do rána, tak takové množství nemáte šanci zvládnout.

Do slepé uličky se dostaly i mezilidské vztahy – jsme sice propojení na sociálních sítích, ale fyzicky vlastně často sami. Jak to vnímáte?

Zase jako stará škola, která sítě používá jako pracovní nástroj – k reklamě na svou talk show, ale jinak dávám přednost živému kontaktu. Vždyť novinařinu jsem začal dělat hlavně kvůli tomu, že mě bavilo povídat si s lidmi. Povídat, a ne chatovat na internetu… Ovšem to neznamená, že bych dnešním mladým jejich způsob virtuální komunikace vymlouval. Mají svůj svět, a jestli jim je v něm dobře, je to tak v pořádku. Já ale nevyznávám nekonečný monolog, ale dialog.

Platí to i pro partnerský život? Věříte coby rozvedený muž, že vztah může vydržet navždy?

Ano, věřím. Dnes i tehdy, kdy jsem do manželství vstupoval s vírou, že bude trvat v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí. A to jsme neměli církevní obřad, ale normální civilní svatbu… Jsem prostě typ, který partnerský vztah bere vážně. Nedovedu si představit, že bych do něčeho skočil jen tak na zkoušku, že bych počítal s tím, že to nevyjde… O to víc mě samozřejmě semlel konec. Přiznávám, že to jsem se propadl na dno.

Jak jste se z toho dostal? Kdo nebo co vám pomohlo smířit se s tím, že pohádka se nekoná?

Nejdřív jsem to řešil chlastem. Zapíjel jsem bolest a každému, kdo byl ochotný naslouchat, vyprávěl, co se mi stalo. Omílal jsem to pořád dokola, až jsem byl protivný sám sobě i všem kamarádům. Prostě depka jako blázen, jejíž součástí byly i různé převoznice. Klasicky po chlapsky jsem vytloukal klín klínem a myslel si, že to zabere… Pomohla mi až psycholožka, ke které jsem začal pravidelně docházet. A taky čas, o kterém se říká, že je to nejlepší lékař. V mém případě to trvalo dva dlouhé roky. Jak už jsem ale řekl, o iluze mě to nepřipravilo. I po špatné zkušenosti věřím, že můžu mít krásný a naplňující vztah. A mám kolem sebe několik názorných příkladů. Třeba dva mé blízké kamarády – jemu je přes šedesát, ona je o deset let mladší a děti už mají dospělé. Před pár dny jsem je potkal, jak se vedou za ruce a míří na náplavku k Vltavě na drink. Po více než třiceti letech manželství… Krása. I díky tomu se toho, co mě čeká, nebojím.

A jak vidíte svou pracovní budoucnost? Momentálně jste moderátorem úspěšné talkshow, která boduje v televizi Prima i na YouTube, kde má neuvěřitelných 55 milionů zhlédnutí.

Na YouTube jsme začínali a po deseti letech se dostali na televizní obrazovku, což byl můj sen. A ten se mi splnil, což je fantastický pocit. Pamatuju si, jak mi to někteří „kamarádi“ vymlouvali a tvrdili, že se to nikdy nestane… Nebudu zastírat, že mě úspěch těší a dodává mi na sebevědomí. Ať si kdo chce, co chce říká, naplněné ambice jsou fajn. Navíc jsem nejenom moderátor, ale i scenárista – hosty si vybírám sám. Po letech v různých médiích, ve kterých jsem působil jako novinář, vím, po kom sáhnout. Spoustu lidí znám osobně a mám je rád. A oni snad mají rádi mě. Příkladem je třeba herec Jiří Langmajer, který ke mně pravidelně chodí v den svých narozenin, což pro mě znamená, že pro něj připravím nejenom otázky, ale i nějaký vtipný dárek. Právě v té skladbě hostů vidím obrovskou variabilitu. Talkshow je podle mě formát, který se hned tak nevyčerpá – obsahem i formou.

Důkazem je vlastně i vaše aktuální turné po českých a moravských zámcích, které potrvá až do začátku září a dohromady má devatenáct zastávek. To je slušná nálož…

Když už, tak už. Vždycky mi přišlo super, když nějaká kapela vyjela na šňůru a každý den skončila v jiném městě… Přišlo mi to jako fajn jízda, kterou jsme ještě povýšili tím, že se bude odehrávat v elegantním prostředí – na zámeckých nádvořích. Každá talk show potrvá devadesát minut a oproti televizní bude jiná i v tom, že vyzpovídám dva hosty, a ne čtyři. To znamená víc prostoru pro každého, víc informací i zábavy. (Rozhovor vznikal v červenu 2021 - pozn. redakce)

Zatím máte za sebou tři vystoupení, a to na zámcích Dačice, Lednice, a v brněnském Biskupském dvoře. Jaké z toho máte pocity?

Ty nejlepší. Prubířským kamenem byl Státní zámek Dačice, který jsem do té doby neznal. Okouzlilo mě už samotné prostředí – to nádvoří je nádherné a inspirativní, stejně jako zbytek města. Věděla jste, že tam vznikla kostka cukru? Roku 1843 ji vynalezl jistý Jakub Kryštof Rad, kterého k tomu údajně inspirovala jeho žena Juliana – pořezala se při sekání cukrové homole do prstu a svému choti pak vyčinila, aby vymyslel něco praktičtějšího. Místní osvícení obyvatelé pak kostce nechali postavit pomník… Mimochodem, na naši talkshow jich dorazily rovné čtyři stovky a všichni byli skvělí.

Takže z vaší strany žádná tréma?

To víte, že ano. Při natáčení i teď na cestách jsem vždycky nervózní, ale jakmile nastoupí úvodní host a publikum se poprvé zasměje, všechna tréma ze mě spadne. Když diváci reagují, člověka to nabíjí. Přirovnal bych to k toboganu – nahoře nasednete na skluzavku a dole vás to vyplivne. Je to pořádný adrenalin.

Prozradíte, s kým konkrétně takovou jízdu do konce léta zažijete?

Těch jmen je celá řada a na všechna jsem pyšný – od Jiřího Krampola a Josefa Dvořáka přes Danu Morávkovou, Tomáše Matonohu a Martina Zounara až po Štěpána Kozuba, Vladimíra Polívku a Marka Taclíka. Myslím, že bude hodně veselo, ale týká se to opravdu jen daného představení. V noci se vracíme zpátky do Prahy, teda kromě Moravy. Takže to moje přirovnání ke kapelovému turné nebylo tak úplně přesné.

Plány máte i na další měsíce, kdy budete opět natáčet další řadu Sedmi pádů. Jak vůbec vnímáte konkurenci a celkem logické srovnávání s Karlem Šípem a Janem Krause?

Ano, všichni děláme talk show, ale každý úplně jinak, což vychází z našich profesí – Kraus je herec, Šíp moderátor a autor, já novinář. Každý z nás má jinou polohu a na divácích je, koho a proč si vyberou. Znám lidi, co nás sledují všechny tři, i ty, kteří mají svého favorita a ostatní ignorují. Od toho má televize kouzelný knoflík, kterým můžete přepnout na jiný program nebo ji rovnou vypnout. Já se nějakým srovnáváním netrápím. Navíc jsem se nikdy netajil, že mojí velkou inspirací byl právě Jan Kraus.

Vážně? V Čechách nebývá zvykem někoho chválit.

Jasně, on byl ten, který český národ naučil dívat se na talk show a já ho naprosto zbožňoval. Dokonce tak, že jsem si nenechal ujít žádný díl a ještě si kupoval DVD s vystřiženými scénami. Vyrůstal jsem na Werichovi s Horníčkem a na Šlitrovi se Suchým. Vždycky se mi líbilo, když si dva lidi povídali, a většinu své profesní kariéry jsem hledal toho druhého. Jenže jsem ho nemohl najít – když někoho zpovídáte pro časopis, jste v úplně jiné pozici. Pak se najednou objevilo Uvolněte se, prosím, kde měl moderátor rovnocenného parťáka, který se navíc měnil s každým dílem, a to mě nadchlo. Formát talk show je geniál ní.

Váš pořad je ovšem jiný v tom, že se v něm lidi opravdu uvolní. To byl váš záměr od začátku?

Přesně to jsem chtěl. Hosté si dají pivo, víno, občas i něco tvrdšího a užijí si večer. Bez stresu, dotěrných otázek, nebo dokonce útoků. Rozhovor přece nemá být výslech, při kterém čekáte ránu, ale pohodový dialog. Slova mají plynout, jako když žonglujete barevnými míčky. A když se dotyčný rozjede, rád mu dám prostor a na chvíli se stanu divákem, který ho pozoruje a usmívá se pod fousy.

HONZA DĚDEK (49)

HONZA DĚDEK (49)

• Moderátor a novinář. Vystudoval střední průmyslovku. V roce 1992 začal pracovat v médiích.

• Přispíval do mnoha časopisů hlavně hudebními články a rozhovory.

• Na kontě má i několik úspěšných knížek (např. biografii kapely Lucie s názvem Šrouby do hlavy).

• V roce 2011 začal moderovat talk show 7 pádů Honzy Dědka, která se z pražského Divadla Viola postupně přesunula do Malostranské besedy. Vedle živého publika pořad dlouhá léta sledovali jen diváci serveru YouTube. Loni ho do svého vysílání nasadila televize Prima.

• Momentálně po republice jede letní tour s názvem 7 pádů Honzy Dědka na cestách.

• Je rozvedený a žije v centru Prahy.