Jak se to stane, že se žena, která má postavu vyloženě jako gazela, dá na kulturistiku?

Posilování onu přírodou nadělenou gazelovitost ještě víc prohlubuje, ale o to mi nešlo. Chtěla jsem se vydat mimo svoji komfortní zónu. Dokázat a poznat něco nového a jiného. Bylo to pro mě, jako když se vydáváte na pouť – neznáte všechny důvody, proč tam jdete, ale cítíte, že tam potřebujete jít. A často až po cestě zjistíte, proč jste na ni vlastně vyrazila.

Takže to bylo něco jako výzva?

Ten prvotní impulz se dá takhle zjednodušit, ale dobrý psycholog by určitě našel víc faktorů, které mě ovlivnily. Jedním z nich byl třeba ten, že jsem sice vždycky sportovala, ale s blížící se čtyřicítkou jsem si uvědomila, že svému tělu příliš dlouho více beru, než dávám. Proto jsem se rozhodla to změnit a postavit se všem těm svým výmluvám na nedostatek času, špatné geny nebo neschopnost vytrvale dodržovat zdravou životosprávu. Jedním z hlavních důvodů bylo i motivovat ostatní. Když já můžu zvládnout extrém, zvládne si doslova každý najít týdně pár desítek minut jen pro sebe. Největší pasti a překážky si klademe před sebe sami a já jsem se rozhodla ty své prostě překonat v té největší možné míře.

Čtěte také

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Když to hodnotíte zpětně, nebyla jste na začátku trochu naivní? Nečekala jste, že cesta za účastí v profesionální soutěži bude třeba daleko lehčí a příjemnější?

To ne, naivní jsem nebyla v žádném případě. Nejsem typ člověka, který by se vrhl do úplně cizích vod bez základních znalostí. Věděla jsem naprosto přesně, do čeho jdu. Nejen díky mému úžasnému trenérovi Jakubu Prchalovi, ale taky jsem měla spoustu informací od mého blízkého kamaráda a parťáka Vaška Noida Bárty, který svoji první soutěž absolvoval už před rokem. On byl mojí prvotní motivací i inspirací, protože jsem tehdy jeho úžasnou cestu viděla zblízka. Jediné, co mě překvapilo a co považuju za určitou chybu, je, že jsem se nezačala učit pózovat dříve než pár týdnů před soutěží. Netušila jsem, jak nesmírně těžké a náročné to je. Vlastně to pro mě byla jedna z nejtěžších věcí celé přípravy a doteď to zdaleka nezvládám.

Jste bohém a volnomyšlenkář, jak moc vám šlo dodržovat tréninkový plán?

Pozor, já jsem bohém ve své svobodomyslnosti. Ale zároveň jsem už třicet let divadelní herečkou. K tomu patří fakt, že jsou na mně závislí ostatní a moje práce je závislá na dochvilnosti, intenzivní koncentraci a velkém fyzickém i psychickém nasazení – ať už na zkoušce, představení, filmovém natáčení, při stand-upu, nebo moderaci. To byla moje velká výhoda. Ale vy asi narážíte na to, že časové možnosti nás herců bývají různé, protože nemáme klasickou pracovní dobu. Každý náš den je jiný a většinou sice začínáme normálně ráno, ale končíme až pozdě v noci. To jsem vyřešila tím, že jsem si všechny tréninky napsala do diáře, jako by to byl pracovní závazek.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

A co je psáno, to je dáno…

Buď něco člověk chce a podřídí tomu svůj rozvrh, nebo ne. Je to vlastně velmi jednoduché. Dodržet tréninky mi problém nedělalo. Navíc jsem nikdy nevysedávala po kavárnách a hospodách, neměla jsem na to čas ani chuť, maximálně jsem při nějaké příležitosti párkrát do roka absolvovala pořádnou párty. Takže v tomhle směru nenastala žádná velká změna. Těžké pro mě ale občas bylo na trénink dojít. Překonat všechnu tu bolest a únavu. A samozřejmě čím dál tím přísnější dieta. Někdy jsem pochopitelně bojovala s pocitem, že to nezvládnu a vzdám. Ale že je něco těžké, neznamená, že je to neproveditelné. Prostě jsem to nakonec vždycky dala.

Svěřila jste se do rukou profesionálního trenéra. Jak na vás působila chlapská síla? Fakt, že v tom někdo jede s vámi?

Myslím si, že bez alespoň občasného dohledu profesionála by se na takové úrovni cvičit moc nemělo, už jen kvůli tomu, že jako laik si můžete ublížit. My s Jakubem, který je sám mimochodem mistrem světa v kulturistice, cvičíme už dva roky. Až předloni v listopadu jsem mu oznámila, že chci za rok na soutěž. Hned mě ale skolila vleklá, těžká viróza, v prosinci jsem si při zkoušce v divadle způsobila problémy se zády, na začátku ledna si zlomila rameno a v březnu přišla celostátní karanténa… Plánovaný čas přípravy se nám nečekaně zkrátil na půlku a značná část proběhla v domácích podmínkách za Kubova občasného virtuálního dohledu. Ano, dala jsem to, ale především díky němu. Ani jednou jedinkrát mi nedal najevo nějaké pochyby. Pořád mě držel „na trati“.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Používal na vás metodu cukru nebo spíš biče?

Musím říct, že Jakub je můj obrovský kamarád a guru, který by dokázal namotivovat i kandelábr. Skvěle kombinuje oba přístupy, a navíc je s ním neskutečná legrace. Musíte se smát, i když vám na tréninku někdy vytrysknou slzy bolestí. Tedy, ne že byste měla důvod brečet, ale existují určité cviky na nohy, při kterých mi slza sem tam ukápla, tělo to prostě pustí… Jakubovy tréninky jsou brutálně náročné a je absolutně nekompromisní, ale tak nějak mile. Když jsem nechtěla patnáct opakování, prohlásil, že to nevadí, že mu stačí dvacet. A když bylo opravdu zle, nakázal mi zapnout Xenu. Věděl, že mám v sobě bojovnici, tak ji vytáhnul na světlo. Na druhou stranu mi v pravou chvíli poskytnul čas na odpočinek a regeneraci. Inspiroval mě k mému osobnímu heslu, kterého se držím: samo se to neodmaká a samo se to nezvedne.

Nekomplikovala vám tréninky panická porucha a deprese, což je diagnóza, k níž se veřejně přiznáváte a o které mluvíte řadu let?

Jsem už šest let úspěšně zaléčená a tedy bez medikace i nutnosti terapií. A sport a jakýkoli pohyb obecně přispívá k duševní pohodě. Jediný malinkatý náznak paniky se objevil v posledním týdnu před soutěží, ale to bylo dáno tou velikou únavou. Zvládla jsem to za pomoci dechového cvičení a meduňky. Jinak musím říct, že mi příprava, která vyžadovala výraznou změnu životního stylu, jednoznačně prospěla. Už jen v tom, že jsem se pět měsíců nedotkla alkoholu. Byla jsem zvyklá pít doma v podstatě pokaždé, když jsem se v noci vrátila z práce. Pár skleniček před spaním. To s tréninkovou přípravou samozřejmě skončilo a já se na svět začala dívat střízlivýma očima a s čistou hlavou, což bylo fajn.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Součástí soutěže bylo i pózování v bikinách, které už jste zmínila. Co se člověku honí hlavou, když stojí polonahý ve světle reflektorů?

Nejen ve světle reflektorů, ale hlavně ve společnosti úžasných sportovkyň, z nichž některé byly o dvacet let mladší… Musím říct, že mi padala čelist obdivem k jejich výsledkům. Nikdy jsem nebyla odhalovací typ. Na koupaliště nechodím a na dovolené u moře si hlídám soukromí, takže to pro mě bylo hodně mimo komfortní zónu. A nejen před porotou – před začátkem jsem se všemi těmi kráskami absolvovala nástřik soutěžní barvou, což samozřejmě probíhalo bez plavek. Naštěstí byli všichni, soutěžící i organizátoři, naprosto v pohodě. Jen se mi během pózování naší kategorie udělalo slabo, bylo nás celkem dost, tak to bylo dlouhé. Chvíli jsem uvažovala nad odchodem z pódia, abych neomdlela přímo tam, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Xena mi nedovolila vzdát to těsně před koncem.

Neblikalo vám v hlavě, že právě tuhle situaci použijete v nějakém svém stand-upu? Není moc hereček, které by se zúčastnily kulturistické soutěže…

Chtěla jsem natočit v té dobré formě bikinový stand-up pro Na stojáka, ale přišla druhá koronavirová vlna, takže jsme podzimní natáčení museli přesunout. Nechám si to tedy na příště, protože se chystám soutěžit i letos. Baví mě to. Ve sportu neexistují zkratky, nemůžete nic ošidit. Cvičení je alespoň pro mě velká škola vytrvalosti, vůle a shovívavosti ke svým selháním, která už neberu jako prohru. Je přirozené chybovat, ale důležité je se na to nesoustředit, nebičovat se, ale pokračovat. A taky se nenechat ovlivňovat názory druhých. Tomu, že se chystám na bikini fitness, se spousta lidí smála. Někteří to samozřejmě považovali za vtip, ostatní se smáli přímo mně. Ale je potřeba si uvědomit, že úšklebky a nepřející či pochybovačné komentáře nezrcadlí jejich adresáta, ale jejich autory.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Čtyřicítka se u žen obecně považuje za zlomový věk. Vnímáte ji tak?

Moc ráda bych řekla, že se každé ráno probouzím smířená a vyrovnaná a že je věk pro mě jen číslo. Není to ale pravda. Jsem normální člověk a mám svoje emoce, komplexy a obavy. Na svou účast v soutěži, navíc ve věku, kdy mi už dávno není dvacet, jsem hrdá. Na druhou stranu je mi líto, že jsem takový odvážný přístup neměla ke svým ostatním snům. Fakt lituju, že jsem spoustu věcí neudělala – ze strachu, nedostatku sebevědomí, víry ve vlastní schopnosti. Tedy, ne že bych se tím denně užírala, ale je to takové smutné poznání. A poučení. Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat k tomu, aby se nebály a věřily svým schopnostem.

Stihla jste tu magickou čtyřicítku alespoň pořádně oslavit?

Jak se to vezme. Měla jsem naplánovanou velkou a krásnou oslavu spojenou s koncertem, ale přišla koronavirová pandemie a celostátní karanténa. Dva dny před akcí bylo jasné, že nic nebude. Tak jsem slavila v domácích podmínkách – s přítelem, nejlevnější tequilou z večerky a s pár kamarády, kteří se ke mně přidali online. Měla jsem na sobě velkou večerní, v troubě jsme rozpekli mraženou pizzu a nakonec to byla nezapomenutelná oslava, i když úplně jiná, než jsem si představovala. Ale člověk míní, pánbůh mění.

Už skoro pět let žijete ve šťastném a spokojeném partnerském vztahu. Jaký je muž, který tohle dokázal?

Ono to není o partnerech, kteří mě mají učinit šťastnou, ale o mně. Já sama musím umět žít tak, abych se cítila šťastná, a pokud mám vedle sebe milujícího partnera, tak to je bonus. Spoléhat se na to, že naše štěstí je závislé na někom jiném, je nesvobodné a nefunkční, přináší to do vztahu závislost a nerovnováhu. Mám vedle sebe partnera milujícího, velkorysého, přejícího, pracovitého, spolehlivého a zodpovědného. Je mojí skutečnou oporou a já doufám, že já jemu též.

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Byla jste dvakrát vdaná, co si myslíte o manželství?

K manželství mám pozitivní vztah, i přesto, že mi dvakrát nevyšlo. Má nejen rituální funkci – a rituály člověka provázejí odpradávna, mají v našem bytí důležitý význam. Ale také nám samozřejmě poskytuje práva, ukládá povinnosti a upravuje rodičovské a majetkoprávní vztahy. Všichni dospělí lidé, kteří se chtějí vzít, mají mít na manželství právo. Bez rozdílu sexuální orientace. Doufám, že se toho brzy dočkáme, protože je to jedna z nejhloupějších a nejabsurdnějších diskriminací, kterých se u nás dopouštíme, a ještě tohle téma populisticky démonizují lidé, zneužívající nevědomosti některých občanů. Cítit se ohrožený něčím manželstvím je přece tak omezené a blbé, že to člověka až rozesmívá.

Poznamenává nás koronavirová epidemie. Jak ji prožíváte?

Psaním, sportem, občasnou prací, která nevyžaduje živé publikum, přípravou svého vlastního velkého projektu, který nesouvisí s mým povoláním herečky, účastí na charitativních akcích a projektech, skládáním, předlouhými procházkami lesem a děkováním bohu, že mám díky příteli teplo domova, střechu nad hlavou, mám co jíst a pít. Což zdaleka není samozřejmost a jsem si toho hluboce vědoma. Být téměř devět měsíců skoro bez práce není snadné pro nikoho. Věřím ale, že bude dobře. Teď možná musíme víc než kdy jindy brát život den po dni, nádech, výdech. A musíme si navzájem pomáhat a nepřestávat být ohleduplní. Taky si nehrát na hrdiny, ale umět si říct o pomoc, komukoli – rodině, kamarádům, odborníkům. Pokud se ocitnete v bezvýchodné situaci, ťukněte na sousedy, zavolejte na krizovou linku nebo zazvoňte třeba na nejbližší faru. Hlavně v tom nezůstávejte sami.

Čtěte také

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

IVA PAZDERKOVÁ (1980)

• Brňačka narozená v Uherském Hradišti, vystudovala osmileté reálné gymnázium v Brně a poté JAMU. Už v době studií hostovala na prknech Národního divadla Brno a v Huse na provázku.

• Hraje na několika pražských scénách (např. Hudební divadlo Karlín, Studio DVA).

• Proslavila se také jako moderátorka a stand-up komička (v show Na stojáka ji můžeme vidět jako „Blbou blondýnu“).

• Hraje na ukulele a zpívá. Na kontě má dvě autorská alba, v šuplíku nachystané třetí.

• V loňské soutěži Bikini-Fitness v Čelákovicích se v kategorii nad 170 cm umístila na desátém místě.

• Je šťastně zadaná.

Čtěte také

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu