Cyklus 13. komnata, který jste vymyslela, letos slaví patnáct let své existence. Čekala jste, že na televizní obrazovce vydrží tak dlouho?

Kdepak, původně to měla být jen třináctidílná série. Ale diváci ji přijali s takovým nadšením, že trhala rekordy sledovanosti, takže se rozhodlo o jejím pokračování. Do dnešního dne jsme natočili přes pět set dílů a jsme nejdéle běžícím dokumentárním cyklem v historii televize.

Proč je podle vás u diváků tak oblíbený?

Protože jde o silné příběhy s dobrým koncem. Ukazují sice lidské trápení, ale prostřednictvím těch, kteří to takzvaně dali. Ustáli rány osudu či nástrahy života a měli odvahu jít dál. Mnohokrát se mi stalo, že jsem přišla do střižny se špatnou náladou, měla pocit, že jsem „největší chudák“ na světě, a pak jsem si přehrála příběh někoho z našich třináctkářů a měla chuť si nafackovat za to, jak se rouhám. A tohle myslím funguje i u diváků. Prostě si po zhlédnutí řeknou: buďme rádi za to, co máme. Může být hůř. A těm, kteří si třeba zrovna něčím podobným procházejí, zase dáme naději, že je jejich situace řešitelná, protože jiní ji zvládli. Je to vlastně taková léčba příběhem či terapie sdílením. A tu někdy potřebujeme všichni.

Svou 13. komnatu za ty roky odkrylo více než pět set různých osobností. Vím, že je těžké vybírat, ale najde se nějaký příběh, který vás hodně zasáhl?

Těch bylo. Z posledních můžu jmenovat třeba díl s herečkou Michaelou Kuklovou. Soudní martyrium, kterým si kvůli dluhům svého exmanžela prošla a s nimiž sama neměla nic společného, by zlomilo i mnohem tvrdší povahy, natož jemnou křehkou ženu. Vždyť mohla přijít úplně o vše a skončit de facto na ulici! Ona to ale psychicky ustála a prokázala tak svou vnitřní sílu. Bohužel si tenhle vleklý a léta trvající boj vybral svoji daň v podobě zákeřné nemoci, s jejímiž následky se statečně vyrovnává dodnes. Překvapil mě i zpěvák a moderátor Bořek Slezáček, který otevřeně promluvil o své závislosti na alkoholu a pádu na úplné lidské i společenské dno. Je vlastně zázrak, že se dokázal vrátit zpátky, a svědčí to o jeho pitbulí vůli. Přitom možná málokdo ví, že spouštěčem k jeho problémům byla neléčená úzkostná porucha, jíž od mládí trpěl.

Umíte si představit, že byste se v roli zpovídané objevila vy sama? Neuvažujete o tom?

Nejste první, kdo se mě na to ptá… Ale točit dokument sama o sobě mi připadá takové řekněme hodně samožerné. Navíc dramaturgovat sebe sama? To jde těžko. Člověku chybí dostatečný odstup a nadhled.

Málokdo ví, že jste původně chtěla studovat DAMU. Proč k tomu nedošlo?

Protože jsem ztratila hlas. Rok a půl jsem mluvila jako náruživý kuřák a notorický alkoholik dohromady. A foniatrička, u které jsem se léčila, se spletla v diagnóze, což jsem ovšem zjistila až o pár let později. Tvrdila, že mám na hlasivkách trvalé defekty, takže ať na uměleckou školu rovnou zapomenu. Obrečela jsem to, zbořil se mi tenkrát svět, a rodiče mě poslali na peďák. Ten jsem sice dokončila, ale s vědomím, že učit nikdy nepůjdu. A taky jsem nešla.

Říká se, že zdraví je odrazem duševního stavu, že začíná v hlavě. Přišla jste na to, proč jste hlas ztratila?

Ano, ale až po letech. Byla to nejspíš psychosomatická reakce na tragédii v naší rodině – moje maminka se totiž tehdy pokusila o sebevraždu. Pro nás všechny to byl obrovský šok, ale udělali jsme velkou chybu, že jsme si o svých pocitech a bolesti nepovídali. Buď se o tom doma mlčelo, nebo se hledal viník a jeden ukazoval na druhého. Mně bylo osmnáct a vůbec jsem si s tím vším nevěděla rady. Jenže nikdo se mě nezeptal: Jak ti je? Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco? Tak jsem všechny strachy a úzkosti zavřela v sobě a přestala mluvit úplně. Obrazně i doslova. Prostě jsem vše ze sebe nevybrečela, nevykřičela a začalo mě to svírat a dusit zevnitř.

Jak moc tahle zkušenost ovlivnila vaše dospívání a pohled na život?

Zásadně. Protože maminka začala stonat po těžkém porodu mé sestry, brala jsem to tak, že dítě není radost, ale riziko, a že se můžu taky zbláznit. Mateřství i manželství jsem proto velmi dlouho odkládala. Prostě jsem měla strach. A taky mě to vychýlilo z už zmiňované umělecké dráhy. Najednou jsem si se životem a sama se sebou vůbec nevěděla rady. Šla jsem studovat vysokou školu, na kterou jsem jít vůbec nechtěla, nikoho tam neznala, takže jsem se neměla ani komu svěřit. Bylo to hodně divné a taky divoké období. Byla jsem neustále v diverzi a na útěku. Nejvíc sama před sebou a svými černými myšlenkami.

Co vám pomohlo postavit se na nohy?

Vytáhly mě z toho knížky, ale pár let to trvalo. A pak taky, že jsem odjela pracovat do ciziny. Daleko od všech jsem zase našla sama sebe.

Duševní zdraví je velmi křehké. Jak se o něj staráte dnes?

Když mi je nejhůř, vždycky mi spolehlivě pomáhá mých pět P – příroda, postel, pohyb, přátelé a práce.

Jste autorkou, dramaturgyní, moderátorkou, šéfujete několika televizním projektům. Člověka napadne, jestli náhodou nemáte sklony k workoholismu…

Ne, jen jsem od mala takový tvořivý magor. A pak i puntičkář a srdcař, což je vražedná kombinace. Funguje to následovně: něco vymyslím, což mě baví asi nejvíc. Pak je taky hrozně vzrušující uvádět onen nápad v život, nadchnout pro něj další lidi a následně společně pracovat na tom, aby naše dílo rostlo a líbilo se. Tuhle etapu mám ráda. Pak ale nastupuje druhá, čítající každodenní rutinu v podobě čtení námětů, scénářů, nekonečné debaty ve střižnách, polemiky a hádky s tvůrci, mnohdy velmi ješitnými a často nespolehlivými, předělávky, dotáčky a dotahovačky všeho druhu, hašení požárů a tak dále. A to mě už tolik nebere. Jenže mi to nedá, protože jsem ten perfekcionista, takže bych nějaký nedodělek nikdy nepustila… A tak je to pořád dokola. Potřebovala bych někde najít svůj klon, kterému bych tu druhou část práce s velkou radostí předala a mohla zase v klidu a rozletu něco nového vymýšlet.

A z jakého důvodu je pro vás přitažlivá právě televizní obrazovka?

Od mala mě bavilo poznávat svět a poslouchat příběhy lidí. A teď je můžu i sama vyprávět. Navíc nejen slovy, ale hlavně obrazem. To je fascinující.

Jednu dobu jste s televizí měla propojený i svůj soukromý život – chodila jste s moderátorem a posléze ředitelem České televize Jiřím Janečkem, který byl ženatý. Jak na tuhle etapu vzpomínáte?

Uf. Hodně mi to dalo, mnohé vzalo a po všech stránkách mě to zocelilo. Jako ženu i jako tvůrce. Nebylo to jednoduché období. Jiří měl víc tajemství, než jsem tušila. A že se stal ředitelem během našeho vztahu, mě jen nutilo k tomu, jet ne na sto, ale na tři sta procent. Jinak by mu každý vmetl do tváře, že mě protěžuje. To ale on nikdy nedělal. Naopak byl mým největším kritikem. A že mé pořady mají úspěch pořád, i když už dávno z televize odešel, snad vypovídá za vše. Nechci, aby to vypadalo, že se chlubím, ale je to tak. Za což s pokorou děkuji tam někam nahoru.

Váš vztah a poté i rozchod se stal veřejnou záležitostí, a to kvůli bulváru, který vás pronásledoval. Jak jste to tenkrát prožívala?

No bylo to hodně prima, v uvozovkách samozřejmě. Hlavně, když za mnou bulvár posílal paparazzi. Ale ani v zaměstnání to nebylo nic příjemného. Pořád jsme totiž spolu pracovali a kdekdo nás řešil. S nadsázkou řečeno, nejlepší bylo, když se mě kolegové na náš rozchod stále dokola vyptávali nebo měli zapotřebí mi určité věci důvěrně sdělovat a já pak měla jít klidná živě vysílat Události a třeba vést rozhovor s premiérem. Ale zase jsem si tehdy osvojila pár užitečných technik sebeovládání, protože utéct jsem vážně nemohla. A ty se mi hodí dodnes.

V televizi působíte už 26 let. Jak byste tu dobu zhodnotila?

Uteklo to jako voda. Připadá mi, že to bylo včera, když jsem šla na konkurz na pozici redaktora Studia 6 a za pár týdnů mi volal tehdejší šéf domácí redakce Ota Černý, že mě berou… I v areálu na Kavčích horách se toho změnilo jen málo. Budovy, chodby, kanceláře a maskérna jsou pořád stejné, jen nám se někam ztratilo 26 let života. Že by důkaz platnosti Einsteinovy teorie relativity? Kdo ví. Ale byla to po všech stránkách vzrušující etapa života, byť ne vždy zrovna snadná.

Stal se vám na obrazovce nějaký průšvih, na který nemůžete zapomenout?

Mnoho, ale vždycky jsem je dokázala nějak ustát, uhrát, zamaskovat. Na jeden se ovšem zapomenout nedá. Tehdy ČT přecházela z kazet na počítačové odbavování příspěvků do zpráv a my jsme s Bohoušem Klepetkem zrovna moderovali Události. Pozdravili jsme diváky, přečetli headline, uvedli první příspěvek, ten se rozjel, uvedli druhý, ten se rozjel také a v půlce se zastavil. Z režie mi tehdy přišel pokyn, že přejdeme rychle na živý rozhovor, ať ho natahuji, co nejdéle to půjde, že ten nový systém snad naskočí. Naskočil, ale jen na pár vteřin a pak se zasekl znovu a znovu… Snad nikdy v životě jsme s kolegou tolik neimprovizovali jako tenkrát. Jenže nakonec už nebylo z čeho vařit, takže jsme relaci museli v necelé její polovině přece jen zastavit, což se nikdy předtím ani potom nestalo. Tehdy jsme se oba opravdu zapotili. A hodně.

Byla to pro vás výhoda, nebo nevýhoda být v televizní branži ženou?

U nás se na genderovou strunku nikdy moc nehrálo. Buď na tu práci někdo měl, nebo neměl. Hotovo, dvacet. Takže jsem si všechno musela sama poctivě odpracovat a mnohdy i tvrdě vybojovat či vyvzdorovat.

Takže spíš bojovnice než křehká víla?

Tak nějak. Jsem bojovnice, ovšem vytrénovaná životem. V dětství jsem měla blíž k té malé víle pohybující se raději ve světě fantazie než v tom reálném.

Ženy bojovnice ale muži moc nemusejí. Báli se vás potenciál ní partneři?

Narážela jsem na to a někteří se tím ani netajili. Příkladem za všechny může být jeden z mých, troufnu si říct, osudových vztahů. Skončil krachem v době, kdy se mi rozjížděla televizní kariéra. Začali jsme se hodně hádat a nakonec jsme si dali takzvanou dočasnou pauzu, která se ale protáhla napořád. Během jedné scény můj tehdejší partner pronesl nezapomenutelnou větu: Nechci být manželem anglické královny. To zabolelo. Takže asi tak.

V jakém období jste se rozešli?

Bylo to právě v době, kdy jsem začínala pracovat v televizi. Obecně na to období nerada vzpomínám. Ten rozchod byl pro mě velkou ranou. Myslela jsem si, že je to muž mého života a budoucí manžel, opravili jsme spolu byt a chystali společný život. A pak přišel konec… Hluboce jsem to prožívala.

V partnerském vztahu žijete i dnes, ale moc o něm nemluvíte. Proč?

Ano, nemluvím. Dopřejte mi taky trochu soukromí, prosím.

Tak se zeptám jinak: věříte v rovnocenný vztah mezi mužem a ženou?

Ano. Pokud nebude chtít jeden druhého předělat k obrazu svému, budou k sobě tolerantní a zachovají si vlastní svébytnost.

A co si myslíte o manželství? Vnímáte ho spíš jako instituci, nebo celoživotní posvátný svazek?

Myslím si, že je fajn, když se povede. Je skvělé mít parťáka, oporu, být na život a jeho radosti i starosti dva. Vlastně bych si to hrozně moc přála. Ale je taky fakt, že páry, kterým se to poštěstilo, spočítám na prstech jedné ruky a měly by napsat manuál, jak na to.

Mrzí vás, že jste se nestala matkou?

Ano. I když od mala jsem věděla, že se jí nestanu.

Jak to? Vysvětlíte mi to?

Když mi bylo asi osm let, šla jsem s maminkou po ulici, pršelo, a proti nám šla paní se dvěma psy. Vidím to jako dnes. Maminka se s ní dala do řeči, a když jsem se pak ptala, co to bylo za paní, řekla mi o ní všechno i to, že se nikdy nevdala a nemá děti. A mně v těch osmi letech „něco“ řeklo, že mě to taky čeká. Lekla jsem se toho, nikdy jsem si to nechtěla připustit, utíkala jsem před tím sdělením, a vidíte, je to tady. Takže existuje osud? Neexistuje?

Co vám do života přinesla padesátka, kterou jste oslavila před dvěma lety?

Příjemný vnitřní klid. Už se víc opírám sama o sebe. Vím, v čem jsem dobrá a v čem ne. Dokážu si to přiznat a nezlobím se za to na sebe. Neberu se už tak moc vážně a svým případným přešlapům a chybám se umím i zasmát, aniž bych měla pocit, že mě všichni kolem považují za hlupáka a že se zboří svět. A taky už jsem poznala, že hlavou zeď neprorazím. Některé věcí nezměním a musím se halt naučit s nimi žít a přijmout je. To je nesmírně osvobozující.

Svět už skoro rok blokuje koronavirová epidemie. Jak tuhle zvláštní dobu plnou různých zákazů prožíváte?

To trochu souvisí s mojí předchozí odpovědí. Zní to možná podivně, ale tím, jak se svět kolem zpomalil a mnohdy až zastavil, musela jsem i já ubrat na rychlosti a začala si víc všímat věcí kolem sebe a také sebe. Svých myšlenek, potřeb, plánů, životního stylu, tempa. Vzhledem k tomu, že se nikam nesmělo, nachodila jsem stovky kilometrů v lese. Na jedno a to samé místo, které mám za humny, jsem vyrážela třeba obden, abych se nadýchala čerstvého vzduchu a trochu si vyčistila a okysličila hlavu. Přitom jsem měla konečně šanci detailněji pozorovat, jak dokonalá příroda je, jakou neuvěřitelnou proměnou prochází, jak čaruje, a pokud jste bdělí, jak vám pokaždé nabídne něco nového. Navíc je velmi inspirativní.

V čem přesně?

Vystačí si s málem a svou laskavou otevřenou náruč poskytuje naprosto všem. Bezelstně, spravedlivě. V těch zvláštních chvílích jsem asi pochopila rozpoložení dávných poustevníků, kteří před hektickým lidským hemžením utekli kamsi do hloubi hvozdů a tam v samotě a tichu byli schopni setrvat celou věčnost. Ostatně co doopravdy potřebujeme k životu?

Přiznám se, že tuhle otázku jsem si položila i já.

Taky jste méně nakupovala a nevadilo vám to? Měla jste potřebu obměňovat si šatník? Chodit do fitka, do baru, na manikúru, do kina? A chybělo vám to? Když jsem se na totéž zeptala svých známých, většinou mi odpověděli, že ne. A že po prvotním šoku následovala fáze příjemného zklidnění a hlavně výrazného zvolnění. Najednou mohli sledovat, jak jim za okny rozkvétají kytky, jací ptáci hnízdí na jejich zahradách. Jedna moje kamarádka si dokonce nechala u svého domu nainstalovat fotopast a pak mi s nadšením líčila, kdo všechno v okolí jejich domu „bydlí“. Bavilo ji to víc než sledování nekonečného seriálu v televizi. Další známá začala šít boty, jiná fotit, malovat, vařit, kamarád vyrobil synovi ze dřeva totem… Prostě měli čas tvořit, probudit to malé spící dítě v sobě a hrát si, opustit staré zajeté koleje, které nás svádějí k zažitým stereotypům, či dokonce ke stagnaci, a rozvíjet svou kreativitu.

Myslíte si tedy, že tohle období máme brát jako jakousi lekci uštědřenou odněkud shůry?

Možná. Třeba je to začátek nějaké naší transformace. Kdo ví… Přece každý lidský život začíná bolestí, ale bez ní by nebyl. Bolí i každá změna či zkouška, ale bez nich bychom se nepoučili a neposouvali dál. Tak věřme, že ten nahoře je skutečně dobrák a altruista, jak zpíval Karel Gott. Ví, proč nám tuhle tvrdou lekci uštědřil, a má s námi nějaké vyšší a pozitivní plány, byť o nich zatím nevíme. Možná jen chtěl, abychom ho konečně zase začali brát vážně.

IVETA TOUŠLOVÁ (52)

IVETA TOUŠLOVÁ (52)

• Rodačka z Vimperku vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity. Po škole pracovala dva roky v Německu jako servírka.

• V médiích začínala jako redaktorka Deníků Bohemia, působila v Českém rozhlase a Rádiu Faktor. Od roku 1994 externě spolupracovala s Českou televizí, v roce 1995 nastoupila do zpravodajství ČT, posléze moderovala pořad Události.

• Je autorkou i dramaturgyní několika velmi úspěšných televizních projektů: 13. komnata, Rub a líc, Za zrcadlem. Vymyslela a spolumoderuje pořady Gejzír a Toulavá kamera (ta také vyšla knižně už ve třiceti dílech).

• Je zadaná a žije v Praze. Nahoře se sestrou a jejími dětmi. Dole: V keramické dílně v Děbolíně, kde natáčela Toulavou kameru.