Před měsícem odstartovala nová divadelní sezona. Jak se cítíte?
Mám v sobě takový mix pocitů, ve kterém jednoznačně převládá zvědavost – uvidíme, co podzim přinese. Plán představení a premiér je daný, teď jde o to, jestli se nějak radikálně nezmění situace a místo v divadle nebudeme večery opět trávit doma, což je pro nás herce smrtící. Jsme jako závodní koně, potřebujeme trénovat, cítit adrenalin, energii, určitou odezvu… Nikdo netouží po tom, aby se lockdown opakoval a kultura šla v lepším případě do on-line režimu, v tom horším úplně k ledu. To už jsme zažili a po profesní stránce to nebyly dobré časy.
A po té lidské? Přinesla vám pandemie třeba něco pozitivního?
Protože jsem měla po dvaceti letech volné večery, chodila jsem dřív do postele a konečně se vyspala. Taky jsem viděla spoustu filmů a seriálů, na které do té doby nebyl čas. A hodně četla plus chodila u nás v Krkonoších na dlouhé procházky. Najednou jsem měla prostor všímat si detailů, vnímat, co se v kterém ročním období v přírodě děje. Všechny ty změny a proměny mě naprosto fascinovaly. Pak jsem ale začala natáčet televizní seriály Slunečná a Pan profesor a k tomu celovečerní filmy Běžná selhání a Láska na špičkách. To znamenalo, že jsem se opět dostala do pracovního kolotoče. I bez divadla jsem měla plný diář, za což jsem byla samozřejmě vděčná. V lese je sice krásně a skvěle si tam dobiju baterky, ale na druhou stranu si tam nezahraju a tím pádem nic nevydělám. A složenky se, jak je známo, neptají.
Pokud to chápu správně, pendlujete na trase Praha–Krkonoše. Jak se to stalo?
To je jednoduché – chtěli jsme s partnerem synovi udělat hezké dětství. Co si budeme povídat, ve velkoměstě to pro malé a živé dítě, které do sebe všechno nasává jako houba, není zrovna ideální. A tak jsme se přesunuli do hor, kde má Jáchym víc možností i svobody. A vidí život, jaký doopravdy je. V Praze se lidi zaměřují hlavně na výkon a na svou image, předvádějí, že mají dokonalou práci, dokonalé auto, dokonalý outfit. Na venkově si nikdo na nic nehraje. Je to tam klidnější a uvolněnější, moc pozérů tam nepotkáte, což nám naprosto vyhovuje.
Ovšem i na venkově děti propadají mobilům a tabletům. Máte to v synově případě pod kontrolou?
V tomhle směru u nás panuje diktatura – myslíme si, že na virtuální realitu má Jáchym ještě času dost. Zatím žádný přístroj nevlastní, ovšem je nám naprosto jasné, že v budoucnu se tomu nevyhneme. Tyhle kouzelné skříňky s internetovým připojením fungují na chlapečky jako magnet. Zvlášť když vědí, že jde o zakázané ovoce.
A jaký vztah k nim máte vy sama? Všimla jsem si, že jste uživatelkou Instagramu a Facebooku.
To je pravda, ale aktivní na nich moc nejsem. Svět kolem mě se hodně změnil, ale nevzal mě s sebou. Pocházím z generace, která vyrůstala s klíčem na krku a v tlupě. K životu potřebuju živý kontakt z očí do očí, a ne vyumělkovanou virtuální sebeprezentaci. Stačí mi, že v práci musím nosit make-up a kostým, což ze mě na chvíli dělá řekněme atraktivní ženu. Ale že bych se tak tvářila i v soukromí a hrála si na to, že mám strašně zajímavý život? To mi přijde neskutečně vyčerpávající. Já se chci s lidmi potkávat, a ne sledovat jejich mediální obraz na sociálních sítích. Ještě si tak dokážu představit, že se mi čas od času podaří nějaká pěkná fotka přírody, kterou se pochlubím kamarádům, ale dneska lidi fotí hlavně sami sebe. Hodiny tráví tím, že hledají nejlepší úhel a pózu, aby jim to slušelo. Aby vlastně vypadali jinak než v reálu. To mi přijde jako totální ztráta času a známka narcismu.
A není celé herectví svým způsobem narcistické?
Víte, čím jsem starší, tím víc vnímám, že jsem svoji kritičnost odevzdala vesmíru. Už si dokážu představit důvody, proč někdo jedná, jak jedná, a neodsuzuju ho za to. Jen konstatuju, jestli s jeho přístupem souzním, nebo ne. A co se týká herectví? Sama za sebe můžu říct, že mě hrát baví, protože každé představení je jiné a s jinými herci. Líbí se mi ta pestrost. Stejně jako překonávání vlastních hranic. Herectví není věc, která se dá naučit. To se člověk učí permanentně – ze života, od kolegů, z různých okolností. Je to nekonečný koloběh a šílená dřina. Vždycky jste na začátku. Každý večer máte pocit, že jste uspěla i neuspěla zároveň. I když lidi tleskají, vy víte, že to vždycky může být lepší. Dřív jsem toužila dělat ty nejlepší věci na světě, hrát v nejlepších hrách a filmech. Teď chci hlavně zkoušet nové věci sama pro sebe.
A popularita je vám příjemná, nebo ne?
Řekněme, že mi není nepříjemná, ale nejsem typ, který by si ji vyloženě užíval, tedy pokud se v mém případě dá vůbec mluvit o nějaké popularitě. Víte, jak se to říká, jména hloupých… Být známá z televizních obrazovek nebo divadelních prken je jako poznat svoji paní učitelku ze základky. Lék na rakovinu jste lidstvu nepřinesla.
Proč jste si vlastně herectví vybrala jako svou profesi?
Abych byla upřímná, nebyl to můj životní plán. Já vlastně ani žádný neměla. Jsem typ, co neplánuje. K herectví jsem přišla jako slepá k houslím. Chodila jsem do dramaťáku k paní Daně Hlaváčové a chtěla si jen tak pro nic za nic zkusit přijímačky na vysokou školu. Když mě na pražskou DAMU přijali, studium jsem brala spíše jako prodloužené mládí než jako přípravu na seriózní zaměstnání.
Na škole vás učil Ladislav Mrkvička, jeden z bardů českého divadla, který koncem minulého roku odešel. Jak na něho vzpomínáte?
Láďu nešlo nemilovat, byl to výjimečný herec a pedagog. Dokázal v nás probudit obrovské nadšení a chuť do práce, učil nás milovat své role a pěstoval v nás smysl pro kolektivní hraní. Na jeho hodiny herectví nikdy nezapomenu.
Už pátým rokem jste členkou pražského Národního divadla. Jste tam spokojená?
Vždycky počítám raději s nejhorším, abych mohla být příjemně překvapována. A Národní divadlo bylo velmi milým překvapením. I po těch pěti letech si tam v určitém směru připadám jako nováček, ale je mi tam dobře. Věřím, že cesta, kterou jdeme, je správná, a hlavně, že má smysl. To je pro mě zásadní.
Vidět vás můžeme v několika inscenacích včetně hry Za krásu, která je složena z myšlenek zapáleného divadelníka Karla Hugo Hilara. Vzala jste si nějakou jeho větu, názor či myšlenku k srdci?
Setkání s Hilarem musí být pro každého divadelníka čirou radostí. V jeho slovech je tolik tíživé pravdy o divadle, opravdové lásky a upřímnosti, a přitom dechberoucího běsu. Hilar divadlem žil, dýchal pro něj. Jeho postřehy jsou aktuál ní dodnes. Nechci konkretizovat žádné jeho myšlenky, přijďte se podívat do divadla. Nebo si nás můžete pustit online.
Než se inscenace dostane k divákům, prochází pokaždé dlouhým procesem. Jak vnímáte etapu zkoušení? Je to pro vás spíš radostné, nebo bolestné hledání?
Jak kdy. Obvykle mám divadelní zkoušení moc ráda, ale někdy opravdu až bolí. Fyzicky i psychicky bývá velmi často namáhavé. Zkoušení je hlavně o setkání. S lidmi, s novými tématy. V dnešní podivné době je to pro mě takový ostrov, kde se zastavil čas. Toho si cením nejvíc. A když se zadaří a potkáte se s lidmi podobné krevní skupiny, je to hledání velmi inspirativní.
Ono to platí i pro normální život – všichni hledáme spřízněné duše. Kde jste se seznámila s tou svojí, s vaším partnerem Matějem?
V dabingovém studiu při postprodukci televizního seriálu Okresní přebor. Do jednoho dílu jsem namlouvala roli navigace, do níž mě obsadil podle hlasového rejstříku.
Co vás na něm tak upoutalo, že jste si ho vybrala?
Já jsem si ho nijak nevybírala, ale bylo by fajn, kdyby se chlapi dali vybrat jako nábytek v obchodě. Porovnaly bychom praktičnost a krásu a měly jasno – ten se hodí, tamtoho raději nechat ležet… Ale vážně: když jsem Matěje potkala, rozhodně v tom nehrál roli mozek a takzvané racionální uvažování. To prostě přišlo. Zamilovala jsem se.
Takže láska na první pohled?
Ano. Žádné tanečky a dobývání.
Co na svém partnerovi oceňujete nejvíc ze všeho?
Že je mi s ním moc dobře. Cítím v něm oporu, má velmi empatickou povahu. Mým vzorem vždycky byla rodina mého židovského kamaráda z Izraele. Když mě pozval do svého domu na večeři, všimla jsem si nápisu nad dveřmi: největší štěstí na světě je vzít si svého nejlepšího přítele. Po nějaké době jsem pochopila, že to v jejich rodině přesně tak fungovalo. Ale ani přátelství nemá člověk zadarmo. Na každém vztahu se musí neustále pracovat.
S Matějem žijete na hromádce. Vdanou paní byste být nechtěla?
Takovou potřebu nemám – já ani Matěj. Jsou mnohem zajímavější činnosti než se jít vdávat.
Žijeme ve zvláštní době – svatba je ze společenských důvodů žádoucí, přitom se rozvádí každé druhé manželství a mluví se o celkové krizi vztahů.
Nemyslím si, že by to bylo o dost složitější než dřív. Jen se o tom daleko víc mluví a píše. Není nic horšího než neustálé pozorování míry porozumění, lásky nebo společně stráveného času. To je vyloženě cesta do pekel. Vztahy byly vždycky komplikované a lidi se nemění. Jen mají v dnešní době možná vyšší nároky. A možnost, že se můžou rozvádět, tomu samozřejmě nahrává. Všichni chtějí šťastný vztah, ale ne všichni mají o vztahu stejnou představu. Soužití dvou lidí opačného pohlaví je prostě alchymie.
Jak vypadá definice šťastného vztahu ve vašem případě?
S Matějem je mi dobře, protože si před sebou nemusíme na nic hrát a neočekáváme nemožné. Můžu se s ním chovat svobodně. A spojuje nás smysl pro humor. Ten jeho se samozřejmě od toho mého ženského liší. Je krutější, cyničtější, ale přitom plný nadhledu. Rozhodně mě ale baví.
Před dvěma lety jste oslavila čtyřicítku, o které se říká, že je pro nás ženy zlomová. Jak ji vnímáte vy?
Pro mě zlomová opravdu byla. Opakovaná cizí pravda se velmi často stane i naší pravdou, nejsem výjimkou. Velmi dlouho jsem doufala, že mě ono pověstné bilancování mine, ale bohužel jsem neunikla. Čtyřicítka mě rozhodně bolela víc než několikaměsíční zkoušení na divadle, u kterého máte navíc jistotu, že brzy skončí. Byla mnohem proradnější. Navíc vám slibuje brzkou výměnu „cet“ na „sát“, aby byl život veselejší. Ale abych jen nestrašila a u mladších žen nevyvolávala paniku: nevypadám už jako holka, mám povislý zadek, spoustu věcí už nedoženu, ale s počtem příležitostí se údajně zmenšuje i stres, že jsme ony příležitosti nevyužily. Takže jsem vlastně vyměnila pružné tělo za klidnější spaní. Za mě dobrý.
Známe vás nejenom jako herečku, ale i jako moderátorku oblíbeného televizního pořadu o bydlení. V jakém prostředí je vám dobře?
Líbí se mi velké vzdušné prostory s minimem nábytku a nulovou dekorací. Klidné barvy a hodně světla. Takové zámecké sanatorium s výhledem do zahrady. A nejlépe někde na samotě, poblíž hor i moře. Ale to už jsem ve fázi snů a pohádkových představ. V Praze žijeme v bytě, na venkově dáváme dohromady starou chalupu. Během natáčení pořadu Bydlet jako... jsem se seznámila s celou řadou šikovných designérů, dekoratérů a architektů. Musím říct, že jejich rady a nápady jsou k nezaplacení.
Odjakživa jste pejskařka. Co vás na psech tak přitahuje?
Odmalička to byli moji nejvěrnější společníci. Život bez jejich kamarádství si nedokážu představit. Fascinuje mě jejich radost ze života, spontánní veselost a každodenní vítání nového dne. Psi a zvířata vůbec jsou prostě nenapravitelně k pomilování.
JANA STRYKOVÁ (44)
- V rodném Brně vystudovala gymnázium, poté odešla na pražskou DAMU. Prošla několika divadly, dnes je na volné noze.
- Známe ji z televizních seriálů Pan profesor, Slunečná, Tátové na tahu, Ordinace v růžové zahradě, Modrý kód a z filmů Jak se zbavit nevěsty, Hodinový manžel či Zakázané uvolnění.
- Namlouvá reklamy a věnuje se načítání audioknih. S kolegou Romanem Zachem moderuje televizní magazín Bydlet jako…
- Žije střídavě v Praze a v Krkonoších. Je zadaná a má devítiletého syna.
