Začátkem března jste se vrátila z Etiopie. Kolik času potřebujete po návratu na aklimatizaci?

Záleží na zemi, kam jedu. Když dělám těžké téma ve válečných oblastech, kde na vlastní oči vidím explicitní násilí, trvá mi to déle. V Etiopii to bylo trochu jiné. Nereflektovali jsme jen válku ve svazovém státě Tigraj, ale jezdili jsme i po vesnicích a točili příběhy vesničanů. Zkoušeli jsme, jak se dělá pravá etiopská káva (téma natáčeli s manželem pro Objektiv České televize, pozn. aut.). Přijde se na vás podívat celá vesnice, mají radost, děláte srandičky a mentálně si odpočinete. A pak se vrátíte k válečným výpovědím tamních studentů, jedna horší než druhá… Intenzivně jsem na ně myslela asi týden, než jsem se vrátila do starých kolejí. Dodnes si píšeme, posílají nám fotky… (Rozhovor vznikal na jaře roku 2021 - pozn.redakce)

A když se vrátíte domů přímo z oblasti sužované válkou?

Myslela jsem si, že časem otupím, ale čím častěji tam jezdím, tím je to horší. Opravdu nikdy si nezvyknu na násilí páchané na dětech. Když jsem na frontové linii, mám strach „tady a teď“. Bojím se, aby mě nezabili, ale jsem tam součástí boje – pořád je to voják proti vojákovi. Ale když v uprchlickém táboře vidíte děti jezídů, které unesl Islámský stát a používal je jako dětské vojáky a prostitutky… Je to traumatizující. Pak nechápete, proč jsou třeba v tramvaji lidi na sebe zlí. Trvalo mi určitě měsíc, než jsem na ty děti přestala intenzivně myslet.

Čtěte také

Jana Stryková

Čtěte také

Jana Stryková: Nevypadám už jako holka, mám povislý zadek, ale klidnější spaní

Je pro vás náročné respektovat náš život v blahobytu?

Jen bezprostředně poté, co se vrátím. Nechci se chovat jako aktivistka, která se bude snažit vysvětlovat lidem v Česku své emoce. Nemám právo soudit lidi kolem sebe a pořád se učím mít k jejich životu a názorům respekt. Čím jsem starší, jde mi to o trochu líp. Ale je to náročné, s tou mou emocionální povahou.

Přímo do válkou sužovaného Tigraje jste se nakonec nedostali. Mrzelo vás to?

Hodně! Jako fotografka chci být na místě, vidět vše na vlastní oči, nedostávat informace zprostředkovaně. Snažili jsme se tam dostat různými způsoby, ale opravdu to nešlo. Je ale pravda, že jsme na takové neúspěchy zvyklí. Přemýšlím, kdy se stalo, že jsme doma během příprav něco vymysleli a pak šlo vše jako na drátku. No, nikdy! Nějaké svědectví jsme ale přivézt chtěli, tak jsme to udělali nejlíp, jak to v dané situaci šlo. Studenti, se kterými jsme se setkali, nám poskytli autentické záběry natočené v Tigraji. Navzájem se neznali, přesto byly jejich výpovědi totožné, neměla jsem důvod jim nevěřit. Ve finále to byla vlastně úspěšná mise.

Pro evropské novináře je stále těžší pracovat ve válečných zónách v Africe či na Blízkém východě, kde se často sami stávají terčem útoků.

Už jsme zkrátka členy NATO a pohyb v Afghánistánu, Iráku nebo Pásmu Gazy je náročnější. Pro Islámský stát byli dokonce novináři přímo target (terč, pozn. aut.) a jako žena jste jeho velký nepřítel, kór když jste ze Západu.

Čtěte také

Pavlína Němcová

Čtěte také

Pavlína Němcová: O tom, proč dlouho nesměla vychovávat syna, o kráse i stárnutí

Přesto jste se jako fotoreportérka dostala do míst, o kterých se novinářům prestižních zahraničních médií ani nesnilo. Je to díky vašim kontaktům na fixery – místní lidi, kteří vám pomáhají?

Přesně. V Etiopii nám hodně pomohl Jarda Zukerstein z tamní české ambasády, který nás napojil na vynikajícího etiopského novináře. V Afghánistánu a Iráku musíte mít vytvořenou síť ověřených kontaktů, jinak se nehnete z místa. Často se stává, že vás nepustí na frontovou linii, pokud nemáte fascikl papírů podepsaných od těch správných lidí. Proto mě vždy překvapí, když mi napíše někdo bez zkušeností a znalostí dané země – někdo, kdo se tam chce jet podívat jako voyer na lidi trpící ve válce… To fakt nenávidím!

Jsou vaše kontakty zlatem, které si chráníte?

Vůbec to tak nevnímám. Mnohokrát už jsem cenné kontakty předala a dělám to ráda. Díkybohu v sobě nemám hloupou soutěživost „To je jen moje!“. Naopak budu nadšená, když nás tam pojede víc, aby se o dané problematice vědělo. A když to někdo vyfotí líp, je prostě lepší fotograf, což mě může motivovat.

V Etiopii jste byla s manželem Andrejem, jste tým už řadu let. Jaké to má výhody?

Zjistíte, koho vedle sebe máte. Dostáváme se do situací, které partnerství prověří, a to velmi. S Andrejem se skvěle doplňujeme. Já jsem obšírná, on dokáže vygenerovat jasnou dějovou linku. Já mám víc zkušeností jako psavec a zaměřuju se na fotografii, on zase točí a vytváří vizuály.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Rostya Gordon Smith: Ženy dovedou změnit svět

A nějaké nevýhody?

Jako dvě horké hlavy se někdy chytneme, ale výhodou je, že si vše řekneme hned, nejsme náfuky. Když jsme v Iráku dělali těžké téma sebeupalování žen, byla jsem fakt protivná, protože jsem od místních lidí pořád slyšela, že něco nejde… Andrej mě tehdy dobře sklepl, nastavil mi zrcadlo, které jsem potřebovala. I já jemu umím říct „Takhle se fakt nechovej!“ a jdu to pryč vydýchat, ale za deset minut už si voláme. O zásadních věcech se ale nehádáme. Jsou to jen rychlé emoce, které v nás nezůstávají… Oba jsme strašně zrychlení, v tom se navzájem chápeme.

Umíte si představit, že je váš muž z úplně jiné branže?

Upřímně, moc ne, protože by tam asi nebylo maximální pochopení. Ze začátku měl o mě Andrej taky strach. Až když začal jezdit se mnou, pochopil, o čem moje práce je a že ji potřebuju, a pohled na ni změnil. Baví nás to oba, ale v něčem jsme dost odlišní. Miluju poezii a operu – ulítávám do takových hezkostí, abych se z té faktografie nezbláznila. Andrej zase ujíždí na zahraničním zpravodajství. Když jdu běhat já, poslouchám při tom muziku. On si při běhu pouští do sluchátek politické analýzy ze světa.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Leierová žila po celém světě a říká: Ve světě převažují dobří lidé

Andrej je Slovák, kde jste se před dvanácti lety poznali?

Jako výborný kreativec byl v několika soutěžních porotách a já jsem jednu takovou reklamní soutěž fotila. V té době jsem měla na reklamu úplně jiný pohled než dnes, dost opovržlivý, a Andreje jsem úplně ignorovala. „Frajer z reklamy, to není nic pro mě!“ Dnes se mým hloupým předsudkům smějeme. Když jsem se pak vrátila z Kuby, přišla mi od něho poslední SMS výzva – pozvání na večeři. Jenže jsem mezitím zapomněla, jak vypadá! Když jsem na večeři přišla, podlomila se mi kolena… Zamilovali jsme se a po třech měsících mě požádal o ruku. Brzy jsme spolu začali bydlet, pak jsme odjeli do Pásma Gazy, kde jsme při bombardování málem umřeli. Tehdy jsem ho zažila v tak těžkých chvílích a jeho reakce byly neuvěřitelně skvělé. Soužití s ním je krásné doteď a nesmírně si ho vážím pro jeho hodnoty.

Například?

Například si ho nekoupíte. Nesmírně důležité je pro něj přátelství a víra – ve smyslu, když se nějak chováte, vrátí se vám to.

Když jste spolu v nebezpečném „tady a teď“, zažíváte dvojitý strach?

Ano. Jednou v Kajáře (město na severu Iráku, pozn. aut.) po nás začal pálit Islámský stát. Andrej šel točit situaci, kterou jsem vyhodnotila jako strašně nebezpečnou. Řvala jsem na něj, ať jde okamžitě zpátky, že ten záběr za to nestojí: „Kdybych tu byla sama, tak dobrý. Ale o tebe se bojím víc než o sebe!“ Byla to pro mě velmi těžká situace.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

Jak pracujete s vlastním strachem, aby vás při práci neparalyzoval, ale zároveň aby vám zůstal pud sebezáchovy?

V těžkých situacích, jako je třeba přestřelka, jsem zjistila, že mě strach neparalyzuje. Čím víc jich zažíváte, tím víc si na tento druh strachu zvyknete. Bojím se pořád, ale už s tím umím pracovat. Vím, že se rozklepu, zjitří se mi smysly, ale i s třesoucí se rukou dokážu fotit. Horší než strach je ale bolest, když vidím utrpení druhých. Doteď se mi vrací pohled na malé holčičky s úplně rozsekanýma očima, přesně bych vám popsala, jak vypadaly, i celou nemocniční místnost… Tehdy už to na mě bylo moc. Skácela jsem se na zem a brečela, což se mi běžně neděje. Většinou brečím neviditelně jakoby dovnitř. Říkala jsem si, jak strašně nespravedlivé to je a jestli na to ještě mám – snášet pohled na tuhle bolest. Proto jsem pak začala vymýšlet projekty pomoci.

Vzpomenete si na situaci, kdy jste chtěla fotit, a místo toho jste foťák úplně odložila?

Bylo jich více, třeba v Indii – v ášramu, kde byly malé děti umírající na AIDS. Vychovatelky mi sice říkaly, že si musím dávat pozor, protože už měly léze, abych se s nimi nemazlila. Když jsem ale slyšela jejich příběhy, brala jsem si je na klín a hrála si s nimi. Měla jsem tam omezený čas, ale cítila jsem, že nejen pro ně, ale i pro sebe samu, budu takto užitečnější. Často si kladu otázky, jestli jsem se někdy nezachovala špatně, jestli jsem byla dostatečně empatická – je důležité, aby člověku zůstala schopnost sebereflexe. Několikrát jsme se tam vrátili, takže jsem nakonec i fotila, ale byly chvíle, kdy jsem foťák nechala ležet někde na zemi…

Čtěte také

Alena Mornštajnová

Čtěte také

Alena Mornštajnová vydává knihu Listopád. Další její literární plány jsou tajné

Když fotíte, jste lidem a situacím asi hodně blízko…

Na „dlouhé sklo“ většinou nefotím. Jak řekl James Nachtwey (americký novinář a válečný fotograf, pozn. aut.), kterého dlouhodobě sleduju a jako fotografa miluju: „Když necítíte pot respondenta, nejste dostatečně blízko a nevyfotíte ho tak, abyste do toho dostali emoce.“ Když ale chcete na frontě vyfotit vlajku Islámského státu, byla by sebevražda jít se širokoúhlým objektivem až k ní. V takovém případě dlouhé sklo použiju, protože se snažím rizika minimalizovat, co to jde.

Fotit tak, že cítíte pot člověka před objektivem – to vyžaduje jeho velkou důvěru. Musíte být hodně empatická, abyste ji získala?

Přesně tak! Čím větší důvěru získáte, tím větší sílu fotografie mají. Ale hodně záleží, co fotíte. Když jsme fotili v Pásmu Gazy rychlé pohřby poté, co tam Izrael nasázel několik raket, bylo to rychlé „tady a teď“. Na pohřbu chlapce jsem měla čas akorát se zeptat jeho otce nesoucího rakev, jestli mu focení nevadí. Naopak chtěl, abych celou pietu fotila, aby se dostaly ven informace, co se tam děje. Vlastně se málokdo vysloveně nechce fotit. Když ale fotím dlouhodobější reportáž nebo dokument, běžně i den dva nic nevyfotím. Třeba v Etiopii – v kráteru, kde lidé ručně dobývají sůl – jsem foťák první den vůbec nevytáhla. Pomáhala jsem jim se solí, než si na mě zvykli a přestali se stylizovat, teprve pak jsem je začala fotit. Nebo když přijdu do uprchlického tábora, nejdřív si vyslechnu maminky a jejich traumata. Neexistuje, že tam vletíte a začnete cvakat. Ženy často pocházejí z komunit, kde je nepřípustné fotit ženu – to si pak vyslechnu její příběh a ani ji k focení nepřemlouvám.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Jiřičná: Netrápím se tím, co nemůžu mít. Ani tím, že jsem nemohla mít děti

Pomáhá vám při tom skutečnost, že jste žena? Často mapujete právě násilí na ženách…

U těžkých sociálních témat to pomáhá velmi. Když jsme s kolegyní pracovaly na tématu znásilněných jezídek, musely jsme mít tlumočnici, protože mužovi by se nikdy nesvěřily. Muži novináři se často diví: „Jak tam jako žena můžeš zpracovávat i mužská témata?“ Ale opak je pravdou. Uvedu příklad. S Andrejem jsme v Pásmu Gazy dělali náročné a pro nás těžko uchopitelné téma mučedníků – mužů, kteří se nechají opásat trhavinou a jdou vybouchnout třeba do kavárny. Mluvili jsme s nimi, byla jsem tam jediná žena. Vypila jsem s nimi nespočet čajů, vykouřila nespočet cigaret… Když se už témata včetně politických začala opakovat, zvedla jsem se a šla za ženami. Ukazovaly mi prádlo a jak intimně tančí svým mužům před aktem, i s nimi jsem mluvila o vztahu Izraele a Palestiny… Mohla jsem být v obou světech, ale Andrej se do toho ženského nedostal.

Zmínila jste projekty, kterými pomáháte. Jedním z nich je i dlouhodobá pomoc českým popáleným ženám a dětem. Inspiraci jste našla u Indek.

Byly to mladé ženy, které se staly obětmi útoků kyselinou – většinou od zhrzených milenců – a měly těžké popáleninové úrazy, jizvami znetvořené obličeje… Fascinující byla jejich síla to zvládnout, protože většina Indek, kterým se to stane, se stáhne do ústraní nebo si sáhne na život. Tyhle holky ale navzdory všem těžkostem založily neziskovku – chtěly udělat vše pro to, aby se to nestávalo dalším ženám. Po návratu domů jsem na ně pořád myslela, hlavně jako na hrdinky. A pak jsem se dostala k mojí Martince, což už není žádná respondentka, ale veliká kamarádka, na kterou jsem nesmírně hrdá.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

O Martině Půtové dokonce točíte dokument…

Po útoku kyselinou, což byl jediný útok tohoto typu u nás, i oslepla. Když jsme začaly spolupracovat, byla tím útokem velmi traumatizovaná. S novináři se nestýkala a s natáčením dokumentu souhlasila jen s podmínkou, že kdyby chtěla, vše vyhodím do koše. Dnes je z ní holka, co spoluzaložila platformu Burn Figters – společně s dalšími popálenými ženami, Simonou Riedlovou, která dostala ránu vysokého napětí na střeše odstaveného vagonu, a Kájou Dolečkovou, pomáhají popáleným. Je to užitečná krásnost, která má smysl a mě to neustále dojímá. Díky dokumentu jsem se dostala i na Kliniku popáleninové medicíny k přednostovi Robertu Zajíčkovi a vrchní sestře Lence Štelíkové. To jsou též velcí srdcaři, kteří v roce 2003 založili neziskovku Bolíto na pomoc popáleným dětem.

Na jakém dalším charitativním projektu pracujete?

Moje velké téma jsou rozvody – jak při nich chování rodičů dopadá na děti. Sama jsem z rozvedené rodiny a byť mám fajn rodiče, dostávám se dodnes do situací, kdy si říkám: „Aha, to se zas ozvalo dětství!“ S profesorem psychologie Radkem Ptáčkem jsme vymysleli, že na toto téma uděláme představení – společně se scénografkou Agnieszkou Pátou-Oldak, režisérkou Dianou Šoltýsovou a dramatičkou Martinou Kinskou. A mě napadlo udělat vedle toho i knihu. Oslovila jsem jedny z našich nejlepších autorů – Bianku Bellovou, Petru Soukupovou, Kateřinu Tučkovou, Emila Hakla, Miloše Urbana a další, jestli by napsali povídku na základě opakujících se vzorců chování rodičů při rozvodech a jejich dopadů na děti. Všechny to zaujalo a už spolu komunikujeme. Kniha by pak mohla jako prevence pomoct rodičům.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Iva Pazderková: Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat, aby se nebály

To je skvělé! Můžu vědět, jak vás poznamenal rozvod rodičů?

Ve vztazích k mužům. Měla jsem k nim velkou nedůvěru a jednu dobu jsem si myslela, že zůstanu sama. Uvědomuju si, že se s muži hodně přetahuju, ale i oni se mnou, asi kvůli mé profesi… A také jsem přehnaně citlivá vůči tomu, když si lidé navzájem neříkají pravdivě, co potřebují. Taky dodnes nemám miminko a rodinu jsem vlastně dlouho mít nechtěla.

Ve starších rozhovorech jste říkala, že dítě pořád chcete. Platí to i teď, po čtyřicítce?

Dávám tomu ještě poslední rok, ale nechci jít proti přírodě. Navíc to moje tělo nemá se mnou jednoduché. Chci jít ale přirozenou cestou, a když to nepůjde, nemá to být. Můžu si dítě adoptovat nebo dělat spoustu věcí pro cizí děti. Když ho mít nebudu, neznamená to pro mě zkázu. Ale děti jsou zázrak a mám je moc ráda.

JARMILA ŠTUKOVÁ (41)

• Oceňovaná fotografka, fotoreportérka a dokumentaristka.
• Od roku 2005 jezdí do zemí sužovaných válkou, chudobou a sociálními problémy. Věnuje se těžkým tématům, často násilí na ženách.
• Působí v několika charitativních projektech, pomáhá popáleným ženám a dětem v ČR.
• Získala deset cen v soutěži Czech Press Foto.
• Vystudovala produkci na DAMU v Praze.
• Se svým manželem Andrejem Štukem tvoří pracovní tým.
• Narodila se a žije v Praze.
www.jarmilastukova.com

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace