Žijete napůl tady a napůl v Praze.

Jsem původně z Jeseníku, což je za kopcem, kde jsem žil celé dětství i mládí. Kolem našeho domu, kam jsem pak jezdil z Prahy za odpočinkem, se ale začalo hodně stavět a mně to už přišlo jako město. Proto jsem asi před deseti lety začal hledat nějakou samotu a před pěti jsem objevil tenhle domek. Když jsem sem přijel poprvé, hned jsem se do toho místa zamiloval.

Takže návrat ke kořenům?

Mně je tu dobře. Když něco dělám, potřebuju si to promýšlet. Tady můžete jít hodiny a hodiny nikoho nepotkat. Píšu tady hlavně písničky – na to potřebuju samotu, to ve městě neumím. Ale na procházkách si promýšlím i komiksy a obrazy. Ke své práci to nutně potřebuju, v Praze pak dělám spíš řemeslo a produkční práce. Moje duše je odsud, tady má klid.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Josefíková: Z trémy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná

Jak vnímáte historii tohoto kraje, bývalých Sudet?

Dlouho jsem k němu hledal vztah. Lásku k němu jsem vlastně získal až na vojně, když jsem poprvé odešel. Když jsem se po dvou letech vracel vlakem domů, cítil jsem, že sem patřím. A když jsem zakládal kapelu Priessnitz, věděl jsem, že inspiraci budeme čerpat z těchto vlkodlačích hor. Že se nebudeme snažit být americkou kapelou, ale jesenickou. Ne že bych byl vášnivý historik, spíš jsem to nacházel pocitově. Pod povrchem tu pořád cítíte ztracenou německou kulturu, do toho energii nově příchozích ze Slovenska, Valašska… A pak je tu další vrstva – současné dějiny, kdy sem přichází žít a skrz internet pracovat nová generace.

Žijete tu samotářsky, nebo se družíte, chodíte se starousedlíky i s těmi novými na pivo?

Všechno, co jste řekla, platí. Tedy platilo před covidem. Do hospody chodím tady dolů – pokecat a taky tehdy, když potřebuju něco opravit, místní jsou ochotní a v hospodě se to domluví nejlíp. Občas zajdu na výstavu králíků, na fotbal do Žulové… Pak se stýkám s lidmi kolem Tančírny a Rychlebských stezek. A taky tu máme Letní kapelu, se kterou občas zahrajeme, třeba támhle nahoře…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Na Boží hoře. To byl boží koncert!

Náš první o prázdninách, kdy se opatření rozvolnila. Bylo to venku a v omezeném počtu lidí, takže docela bezpečné.

A bylo to tam poprvé?

To jo. Ze začátku jsme hrávali ve třech tady u ohně. S Lukášem Morávkem a Apostolem Joanidisem jsme brnkali písničky, co jsem udělal pro Priessnitz, Umakart, Neckáře… Časem jsme přizvali bubeníka, basáka, klávesáka. První koncert jsme měli asi před rokem právě na Rychlebských stezkách. Tak vznikla Letní kapela.

Jak se vám na Boží hoře hrálo?

Je to mystické místo, navíc vyšlo počasí. Tam by mohl hrát kdokoli a bylo by to krásné. Sešel se tam hezký mix lidí. Přijelo hodně lidí zdaleka – fanoušci, co nás znají už od Priessnitz a jsou zvyklí za námi cestovat. A tak půlka byli místní, někteří z nich nás ani neznali. Doufejme, že se všechno příští rok spraví a budeme zase hrát. Furt po mně někdo chce, abych zahrál, ale já hraju nerad sám. Za prvé to na kytaru moc neumím, proto si k sobě vždycky někoho beru. A za druhé je lepší mít stabilní partu, která nemusí moc zkoušet. Ale furt to chci mít jako takovou letní kapelu, bez velkých plánů.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Herečka Kristýna Podzimková: Stydlivá nejsem, ale emotivní scény jsou těžké

Takže nové písničky nepíšete?

To jo. Chtěli bychom je příští léto vydat. Proto tu jsem teď s naším producentem Dušanem Neuwerthem, trochu to probíráme.

Ale budete hrát dál i kultovní písně od Priessnitz, Umakartu…?

Pro mě jsou písničky jako děti, rád se o ně starám. A když se nehrají u Neckáře nebo v Umakartu, rád si je zahraju. Některé jsou úplní miláčci. Nejsem ale koncertní typ, raději tvořím, než interpretuju.

A co energie publika?

Koncerty k tomu samozřejmě patří, ale už to nemusí být za každou cenu. Třeba propagační koncertní šňůra – to už mi nic neříká.

S Priessnitz jste začali hrát ještě před rokem 1989. Kam jste se za těch třicet let posunul?

Tenkrát pro nás bylo důležité hlavně mít kapelu. Ani jsme nepřemýšleli, jakým směrem se vydat. Nikdo z nás neuměl pořádně hrát. Celé to vzniklo živelně, ale postupně to začalo krystalizovat. První úspěchy nás překvapily – David Ondříček (režisér a producent, pozn. red.) nám dokonce nabídl desku, jeli jsme podepsat smlouvu do Prahy a začali hrát po klubech. Bylo to přirozeně divoké a hektické, taková svojská kapela… Pak jsem se přestěhoval do Prahy, kde jsem začal poprvé psát písničky sám doma. Našel jsem se jako poklidný písničkář a v tom jedu doteď. Přestal jsem tlačit na pilu. Buď písnička přijde sama, nebo ne.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Jak a kdy přichází?

Většinou vezmu kytaru a zkouším si. Když tam něco uslyším, zkusím si to zapamatovat. A když to funguje ještě za dvě hodiny, začnu na tom trochu pracovat. Pokud melodie zůstane v hlavě, nosím ji s sebou a snažím se k ní napsat text. Ale někdy je to naopak úplně náhlé a hned, taková bezprizorní písnička.

A texty?

Rád cítím někde vzadu koncept – třeba vzpomínky na mládí u posledního alba Priessnitz. U písniček pro Letní kapelu hodně přemýšlím o rodičích, o jejich kultuře, co poslouchali…

Co vaši poslouchali?

V televizi hrála dechovka, to jsem nemusel. Byli ze Slovenska a měli rádi lidovky, máma je furt zpívala. I tátova rodina měla nějakou cimbálovku. Když se sešly tetky, zpívalo se až do rána, byly to nádherné mnohohlasy. Na tom jsem vyrostl, i proto se cítím nejsilnější v melodice a melodie si musím psát sám. Třeba tahle písnička o tátovi… Co já tam vlastně zpívám? Někdy to přijde tak rychle, ještě to nemám zpracované. Ale Dušan říkal: „Je to dobrej song!“ a já mu věřím.

Teď ji hledáte v mobilu? Vy si texty ťukáte do telefonu?

Některé už jo. Nejprve to musím vymyslet v hlavě, pak si to naťukám, abych to mohl zpívat. Tady to je! Příběh, jak mi táta vyprávěl o dědovi, co šel do války. Žili tehdy v rumunských horách, čtyři zimy tam během války zažili. Táta si pamatoval, jak se jako malý díval skrz okno na vlky. A jak měli vykopané jámy na brambory, kde si je před válkou uskladnili, a díky tomu docela slušně přežili. Písnička se jmenuje Hladové jámy.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Píšete písničky i na objednávku?

Moc mi to nejde. Když po mně někdo chce napsat text, necítím se v tom. Melodii musím vymyslet sám, aby mi mluvila z duše. To je nejdůležitější, text už do toho nějak dostanu. Někdy za den, někdy za půl roku. Ale nemám jediný problém, když je to text na moji melodii a písničku pak pustíme dál – jako to bylo u Vaška Neckáře. Melodii Půlnoční jsem měl v hlavě dva tři roky. A když jsme dělali film Alois Nebel, přišel za mnou režisér Tomáš Luňák, že potřebuje vánoční písničku jako podkres. Najednou jsem měl konkrétní motivaci a text vznikl za čtrnáct dní, jinak bych na něm pracoval půl roku.

A z Půlnoční se stal hit, který si umí zabroukat kdekdo…

Až mě to překvapilo. Ale lidi, hlavně starší generace, si to se mnou moc nespojují. Je to prostě Neckářova píseň a nazdar!

U nás se tolik nerozlišuje interpretace od autorství, jako je to ve světě. Na základě Půlnoční pak vzniklo celé album Dobrý časy. Řekl jsem tehdy Václavovi, že mám ještě další písničky v podobném ranku, kdyby chtěl. A ony k němu krásně sedly… Tolik k těm písničkám. Napíšu jich pět deset za rok, netlačím se do toho. Ale ony se vždycky rozutečou – něco skončí v Kafka Bandu, něco v divadle… Teď se ale snažím dodělat do léta album pro Letní kapelu.

Čtěte také

Štěpán Kozub

Čtěte také

Bavím se nad lidskou blbostí, říká Štěpán Kozub. Jak dělat seriál i v epidemii

Zmínil jste film Alois Nebel. Předcházela mu stejnojmenná komiksová trilogie, kterou jste vytvořil se spisovatelem Jaroslavem Rudišem. V době pandemie se k tomu vracíte na sociálních sítích a měníte texty v bublinách na aktuální satiru.

Vzniklo to už v březnu, když jsem tady byl v izolaci. Napadlo mě, co by tomu říkali tihle chlápci z generace mých rodičů. Jenže na jaře jsem viděl na konci tunelu světlo a přišlo mi, že k tomu humor nebo satira patří. Přiznám se, že teď už mě vtipy moc nenapadají, protože to doprčic už není sranda. Na druhou stranu, je dobré být lehce nad věcí – když máte sílu si z toho dělat trochu srandu, abyste to ustál. Teď jsem ale více v Praze než tady, hodně pracuju v ateliéru. Jako výtvarník jsem docela odolný, protože jsem zvyklý být sám a mám to rád. Nemám teď ani žádnou zakázku, takže si dělám jen volnou tvorbu. Hodně kreslím Rychleby a obloukem se vracím k romantickým časům.

Jak to myslíte?

Jestli byli Priessnitz něco na začátku, tak romantici! V tom dobrém slova smyslu. Romantismus, Máchu mám rád, toulání se v přírodě je mi blízké. Dělám romantické výjevy na plakáty – zříceninu támhle nad Tančírnou, mostek dole ve Žlíbku… Pomáhá mi to přežít tuhle dobu a je mi dobře, protože u toho nemusím moc přemýšlet. Naopak když dělám komiks, musím vymýšlet zkratky a budovat příběh. Když se dokončuje deska, je kolem toho taky hodně práce.

Existenčně vás jako umělce tahle doba nedrtí?

Není to tak strašné. Celý život jsem se rozmýšlel, jestli budu malířem nebo hudebníkem – a zůstalo mi obojí. Teď zjišťuju, že je to docela výhodné. Když ztratím jednu práci, druhá ji jakžtakž nahradí. Tvořit se dá vždycky, takže čas trávím psaním a kreslením. Peníze ještě nějaké jsou, snad to do léta všichni přežijeme a věci se vrátí do normálních kolejí. Samozřejmě vidím, jak přátelé nemají práci a jsou nucení hledat ji jinde i v jiném oboru, což je hodně nepříjemné. Ale co se týče mého pocitu – kdyby to nebylo nebezpečné, tak mě vlastně baví, že se planeta trochu zastavila.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Fabiánová: Muži v USA o sobě na rozdíl od českých nepochybují a váží si žen

Jak pracujete jako výtvarník?

Tvořím digitálně, kreslím na tabletu, i všechny komiksy, už asi deset let. Pak z toho vzniká buď sítotisk, což musí být míň barev a míň detailů, ale je to vzácnější grafika. Nebo to může být digitální inkoustový tisk, kde je obraz hodně propracovaný. Jen to v Česku není ještě tak ceněné oproti jiným tiskům.

Takže se romanticky touláte přírodou s tabletem, žádný skicák a tužka?

Jsem digitální romantik. Jdu s iPhonem, a když vidím nějaké motivy, vyfotím si je – hezký strom, mostek, poskládané šutry… Podle mě, kdyby Mácha mohl, taky si to fotí a neskicuje. Fotky si dávám do archivu jako inspiraci, doslova to ale nepřekresluju. Až doma to pak zpracovávám na tabletu. Jako romantik si vytvářím vlastní světy nebo si je skládám z různých míst. Nejsem malíř, který by si v plenéru postavil stojan. Nic proti tomu, ale můj svět je trochu někde jinde.

Jak to máte s barvami? Ve volné tvorbě i komiksech jste se posunul od černobílé k výrazným barvám – třeba právě v komiksu Čáslavská.

Kdyby to bylo na mně, kreslím furt černobíle. Digitální doba umožnila v kreslení i hudbě rozplynout se do milionu světů, což je někdy na škodu. Rád si dávám omezení. U muziky si řekneme, že nebudeme natáčet žádné vesmíry, takže zůstaneme u čtyř nástrojů, tří vokálů… U kreslení taky – když jsem dělal Zátopka, byl tam požadavek, aby byl komiks barevný. Vyšel jsem tedy z barev na sportovních plakátech z padesátých let. Když jsem se pak přijel podívat do Zlína na linky, kde Emil pracoval, vyšlo mi z toho, že jsou to barvy toho města, Baťových baráků… Ale dal jsem tam tři čtyři odstíny a v nich jsem jel. Pracuju tak, že si najdu koncept, dám si omezení a pak se to učím. Když má komiks dvě stě stran, baví mě to tak do půlky, pak už je to dřina.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

A u Čáslavské?

Tam jsem použil olympijské barvy. Je to trochu psychedelické, někdy má Čáslavská modrou hlavu. Ale chtěl jsem to mít hodně barevné, aby to čtenář vnímal skrz barvy. Nejsou tam náhodně, něco vyjadřují. Je dobré, když vás komiks vtáhne i skrz barvy, nejen vyprávěním.

Kolik času jste nad Věrou strávil?

Nejdřív jsem půl roku dohledával spoustu věcí. Čím více fotek a videí máte, tím líp. Ideální by bylo mít k ruce rešeršistu, protože nad tím strávím spoustu času, a ne vždy a všechno včas najdu. Pak jsem si nakreslil storyboard (předběžný grafický scénář, pozn. red.) a podle něj ještě dohledával další reference. Vždycky si koupím blok a do něj si nejdřív skicuju. Když knížku naskicuju celou, naskenuju ji do počítače a tam pak začnu kreslit naostro. Finišoval jsem tady v Rychlebech od března asi do konce léta. Ale většinou už je to celé připravené v tom obyčejném bloku.

Přece jen papír a tužka. Jak dlouho to celé obvykle trvá?

Celá práce na komiksu trvá půl roku až rok a půl. Je to vyčerpávající práce a u autobiografického komiksu není tak svobodná, jako když si ho vymýšlím sám.

Už jste ho měl v rukou?

Ještě ne.

Těšíte se?

Jasně, bude to vonící kniha. Když jsou knihy čerstvě z tiskárny, krásně voní. To si je pak načichávám. Argo vydává komiksy hezky, určitě to bude pěkná práce. Jsem zvědavý.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

JAROMÍR ŠVEJDÍK (1963)

• Pod pseudonymem Jaromír 99 skládá a zpívá v mnoha kapelách (Priessnitz, Umakart, Kafka Band, Letní kapela).

• Zároveň je oceňovaný výtvarník, kromě volné tvorby kreslí komiksy, překládají se do mnoha jazyků.

• Podle komiksu Alois Nebel se natočil animovaný film, který získal evropskou cenu.

• Narodil se v Jeseníku, žije střídavě na Jesenicku a v Praze.

• S ilustrátorkou a grafičkou Johanou Švejdíkovou mají dceru Annu (10), z prvního manželství má syna Matyáše (32).


Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku