Jako jediný na světě jste vytvořil koronavirus ze skla…

No nevím, jestli jsem jediný… Jako prvního jsem vyrobil červeného, to je ten zlý, který mě namíchnul. Má ošklivý tykadla. Tím jsem si ulevil. Pak jsem vyrobil dalšího, který má na sobě pusinky. Ty symbolizují, že všechno lze zvládnout s úsměvem. Pak přišel ještě jeden se srdíčky, kterým jsem chtěl říct, že při každým průseru je důležitá láska. Potom vznikl koronavirus s pomocnýma rukama, ten vyjadřuje solidaritu, proto je na něm i česká trikolora. No a ten poslední s lístky lípy vyjadřuje naději.

Kromě toho jste otevřel před pár měsíci v místním kostele Křišťálový chrám.

Před šesti lety, když jsem otevíral naši sklárnu, tu byl biskup. Požehnal sklárně, aby se jí dařilo, a já se ho pak zeptal, co by tomu říkal, kdybych udělal v kostele nějakou výstavu skla. Ten kostel mě totiž fascinoval. A on souhlasil. Kostel je prý od toho, aby se tam lidi potkávali. Pořád to byl ale sen, který jsem měl jen v hlavě. Jenže pak přišel koronavirus a všechno se zastavilo. Zeptali jsme se starosty, faráře, jak by to mohlo vypadat, abychom nenarušili církevní atmosféru, a začali jsme instalovat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

Co všechno tam vystavujete?

Většinou hotové věci, které jsem vyrobil předtím. Jsou tady ale i nové, například anděl, kterého jsem vyráběl tři dny před otevřením, lustr s trnovou korunou nebo kříže, které jsem vytvořil přímo pro kostel.

Takový showroom má asi málokterá sklárna.

Tenhle kostel není jediný v České republice, kde je sklo, ale unikátní je to citlivé propojení skla s atmosférou kostela. Dostal nový náboj.

Prý jste měl být bagristou nebo nádražákem. Ale zrovna dávali seriál Synové a dcery Jakuba skláře a měl jste jasno.

No ano, já ten seriál znám skoro nazpaměť. Bylo mi patnáct a zaujalo mě v něm úplně všechno. Hlavně ta atmosféra.

Vzpomínáte si na chvíli, když jste v ruce držel poprvé sklářskou píšťalu?

No jasně. Bylo mi patnáct a měl jsem spolužáka Ondru, jehož brácha jezdil do Boru do sklárny jako učeň. Tak mi říká, pořád o tom skle mluvíš, pojeď s námi. To jsem byl ještě na základce. Jeli jsme do Nového Boru, a když jsme prošli vrátnicí a starou tmavou chodbou, najednou se přede mnou otevřela huť. Pec, žhavý kukaně, rachot skla. Cítil jsem něco neskutečného, nedokážu to popsat, jako bych byl součástí toho všeho. Na rohu jedné pece stál sklář v kostkované košili s vyhrnutými rukávy a něco vyráběl. A to byl Petr Novotný, můj pozdější mistr, zaměstnavatel, kamarád a sklářský táta.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Měl jste i další vzory?

Kromě Petra Novotného i René Roubíčka nebo Bořka Šípka. Petr Novotný byl tehdy největší mistr uměleckého řemesla. Viděl, že mě to moc baví, tak mi umožňoval, abych si něco zkoušel vyrábět i o přestávce. Nebyl jsem nejlepší, byli šikovnější spolužáci, ale neměli v sobě tu lásku.

Kde berete inspiraci?

Ve své ženě, neskutečnou. Moje žena je moje první láska. Té jsem vyrobil první věci ještě na učňáku. Má je pořád. Motivuje mě a dokážeme pracovat i společně.

Vaše žena je také sklářka?

Není, ale pomáhá mi s provozem sklárny, provádí návštěvy po sklárně a vykládá lidem historii, příběhy výrobků…

Čtěte také

Petra maluje obrazy.

Čtěte také

Petra Černocká o tom, jak umí vnučku odehnat od telefonu a proč tak ráda chodí

Co nejraději vyrábíte?

Zvířata, ženské tělo a baví mě okřídlené věci, andělská symbolika. Nejraději vyrábím koně, ptáky, ryby.

O vás je známo, že neděláte stejný výrobek znova, i když by vám slibovali miliony…

To je pravda. Každý výrobek má svůj příběh. Bez něj to nejde. Dokážu se do toho vcítit s lidmi a pak to vlastně děláme spolu. Výrobek potom má i větší sílu a energii. Je tvořený s nějakým záměrem, v nějakém duchu. Nejde jen o to, vyrobit půllitr a prodat ho.

Viděla jsem, s jakou radostí jste vyráběl koníka pro holčičku, která z vás nespustila oči.

Baví mě dělat i věci za pár korun, hlavně když udělají druhým radost. Když ta holčička se mnou prožije ten příběh, tak si na to později určitě vzpomene.

Nevadí vám vyrábět na zakázku?

Naopak, to je pro mě umělecká výzva. A když se to povede a lidem se věc líbí, je to taková moje odměna.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Není nic, co byste nevyrobil?

Jednou chtěl kdosi vyrobit v životní velikosti tygra. Říkal jsem, to nejde, to neudržím na píšťale. Technicky to není možné.

To je technická překážka, myslela jsem, jestli jste třeba něco vyrobil a nebylo to podle vašich představ.

No, to se mi stává u koček. Kočky miluju, ale nejdou mi. A to máme doma kocoura Zrzka.

Vaší sklárnou už prošly mnohé celebrity, dokonce i bhútánská královna, o které se ví, že je milovnice skla. Čím jste ji okouzlil?

Vyrobil jsem pro ni dárek ještě předtím, než přijela. Vázu, která na ni čekala. Byla nadšená a napsala mi pak krásný dopis, že se jí u mě ve sklárně moc líbilo. Z jejího českého výletu ji prý nejvíc zaujali právě čeští skláři.

Čeští skláři měli vždycky zvuk, platí to pořád? Může se český sklář něco naučit třeba od těch italských?

Jasně, že může, a může se to naučit kdekoli. Zvuk české sklářství neztratilo, ale po roce 1989 se spousta skláren rozpadla, privatizovaly se, malé sklárny už nevytvářely nic kvalitního. Taky chybí nadšení mladých. Školy jsou poloprázdné, učitelé v dětech neprobouzejí radost. Je to těžké, protože dělat sklo je dřina. Proto existuje naše sklárna, kam můžou chodit i děti a dívat se, jak tvoříme. Třeba je to zaujme a budou v tom pokračovat. Moje poslání je snažit se, aby si to zamilovali sami. Když se zamilují, pak možná vyroste další generace sklářů.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Tak mě napadlo, najdou se mezi skláři i sklářky?

Sklářská profese je fyzicky dost náročná. Pracují spíše jako brusičky nebo malují, ale najdou se i takové, co pracují s píšťalou. Ovšem fyzické limity existují, takže stejně musí přijít nějaký chlap a odnést to, přinést. Ženy mají ovšem lepší cit a lepší návrhy.

Dokážete vycítit talent u mladých sklářů?

Myslím, že dokážu. Už to, jak se k té píšťale postaví, jak mají vystrčený jazyk…

Nevadí vám, že se na vás při práci lidi koukají?

Vůbec, já jsem komediant. Jen se mě nesmí ptát na kraviny. Nepálí vás to? Není vám teplo?

Co vás na procesu výroby skla přitahuje nejvíc?

Mě baví, že to nemá konec. Pořád mě sklo něčím překvapí. Je to proměnlivá hmota. A vlastně i pak, když je to hotové, pořád vás to nějak ovlivňuje.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Sklo někteří lidé považují za studené.

Studený člověk to tak samozřejmě vnímá, citlivý nikoli.

Výroba skla je složitý proces, která fáze je pro vás nejzajímavější?

Nejdůležitější je mít po ruce dobrou partu. Když máte vedle sebe někoho, koho to nebaví, tak vám to naruší myšlení, a je lepší toho nechat. Nebo když má někdo blbej den, když jsou kluci rozhádaní nebo je špatná atmosféra, tak to raději ani nezačnu. Když je všechno v pohodě, tak to jde samo. Symbióza je důležitá.

Ještě se vrátím k českým sklářům. Můžou nabídnout světu něco navíc?

Češi jsou stejně dobří jako jinde ve světě. Ale my jsme jiní. Máme jiné vtipy, takové venkovské. I ti naši výtvarníci a jejich nápady jsou originální. Pořád máme navrch, i když nás ve světě pomalu dohánějí, to je pravda, Amerika a hlavně Čína, kde mají státní programy pro skláře a žádné limity. Podpora sklářství u nás nebyla zatím žádná, ale snad se to začne měnit a sklářství se opět začne vnímat v Čechách jako národní stříbro.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Restaurátoři starožitného nábytku: Jsme lovci výjimečných příběhů

JIŘÍ PAČINEK (1972)

• Sklářský výtvarník.

• V 90. letech zakládal spolu se sklářem Petrem Novotným a architektem Bořkem Šípkem sklárnu AJETO v Lindavě.

• V roce 2008 vybudoval vlastní sklárnu v Lindavě. V roce 2015 rozšířil produkci a založil druhou sklárnu v Kunraticích u Cvikova. Tam také založil magickou Skleněnou zahradu.

• V červnu 2020 otevřel Křišťálový chrám, který vytvořil z chátrajícího kostela Povýšení sv. Kříže, kde vystavuje tvorbu své hutě.

www.pacinekglass.com

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha