Jak jste se vlastně ke sčítání lidu dostala? Další výzva?

Byla to zvláštní souhra náhod a okolností. Celý poslední rok jsem se snažila přijít na to, co vlastně mám v životě dělat dál, když ta moje práce je s lidmi a pro lidi a ti se s přestávkami vlastně už rok nemůžou potkávat. Pak nedává smysl ani to, co posledních osm let aktivně dělám. A jak jsem tak na podzim při dalším striktním omezování veřejných akcí přemýšlela, kam přehodit výhybku, přišla tahle nabídka, časově omezená a spojená pouze s projektem Sčítání 2021. Rozhodlo nejen to, že se mi tenhle projekt líbí, že mu věřím a že nabízí obrovský prostor pro vlastní kreativitu v komunikaci směrem k veřejnosti, ale taky to, že mi zůstává svoboda v tom rozhodnout se, co budu v profesním životě dělat dál, až pandemie a sčítání skončí.

Být tiskovou mluvčí je pro vás asi něco úplně nového. Jaké vlastnosti by měl ideální tiskový mluvčí mít?

Empatie, trpělivost, schopnost obhajovat projekt, kterému věříte, i když se setkáváte s nepochopením. Ale já jsem v téhle roli poprvé a možná i naposledy v životě, takže je možné, že tahle představa je trochu idealizovaná.

Čtěte také

Biser a Veronika Arichtevovi

Čtěte také

Biser A. Arichtev: O Kukačkách, nových projektech, manželství a dětech

Myslíte, že osmnáct let moderátorské praxe vám dává nějakou výhodu?

Jistou výhodu mi to skutečně dává. Teď si vlastně denně ověřuji, jak bylo těch osmnáct let před kamerou užitečných. Nemám problém vysvětlovat projekt sčítání v médiích, nemám problém s krizovou komunikací, vím, co od svých kolegů novinářů můžu čekat, využívám v tom nejlepším slova smyslu svoje „kontakty“ v branži… A protože se celým mým životem prolínala „veřejná služba“, a nikoli komerce, jsem snad i pro kolegy novináře čitelná a důvěryhodná.

Sčítání – to jsou hlavně čísla. Studovala jste gymnázium a tam bylo matematiky dost. Měla jste ji ráda?

Jestli něco nebyla moje silná stránka, tak to byla právě matematika. Nebavila mě, v řadách a změti čísel jsem neviděla nic vzrušujícího, takže jsem byla jen průměrná. Ale ve statistice i mně dávají čísla smysl. Zvlášť když je někdo umí dát do patřičných souvislostí a vysvětlit, co vlastně znamenají. Za tím stojí i příběhy a tomu už rozumím velmi dobře. Někdy čekání na to, co se o sobě dozvíme prostřednictvím posbíraných informací, může být docela napínavé.

Čtěte také

Alena Mornštajnová

Čtěte také

Alena Mornštajnová vydává knihu Listopád. Další její literární plány jsou tajné

Takže jste našla adrenalin i ve statistice?

Adrenalin mě v nějaké formě provází celý život, je to takový můj hnací motor. Ale je třeba ho držet na uzdě, aby pomáhal a neškodil. Teď je toho adrenalinu tak akorát. Momentálně mi tepovou frekvenci spíš zvyšuje naše divoká pandemická doba a opatření, která se mění tak rychle, že něco podle nich plánovat je skoro nemožné. Odhadnout, jak se kvůli nim musí upravit i proces sčítání, zejména ta jeho terénní část, aby se riziko kontaktu mezi lidmi snížilo na absolutní minimum, ale zároveň aby sčítání splnilo svůj účel, je momentálně velmi adrenalinová disciplína.

Letos bude sčítání o dost jiné než před deseti lety?

Bude jiné především v tom, že je primárně připraveno jako online. To znamená, že bude možné vyplnit formulář přes počítač nebo mobil, a to odkudkoliv, kde je připojení k internetu.

Čtěte také

Čtěte také

Iva Pazderková: Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat, aby se nebály

Myslíte, že to zvládnou opravdu všichni?

Dneska umí pracovat s počítačem nebo chytrým telefonem většina populace. Téměř 90 procent z nás má přístup k internetu, takže to bude nejpohodlnější cesta, jak se rychle sečíst. A v době pandemie i ta nejbezpečnější, protože už se pak nemusíte potkat se sčítacím komisařem. I když i tenhle kontakt bude zcela minimální a za přísných hygienických podmínek. Sčítání startuje 27. března, od kdy je možné vyplnit formulář online, a to do 9. dubna. K těm, kteří dají přednost papírovému formuláři, se od 17. dubna vydají sčítací komisaři. Budou otestovaní, vybavení povinnými respirátory a pouze ve venkovních prostorách předají formuláře a odpovědní obálky. Do domů a bytů chodit nebudou. Sčítání skončí 11. května, do kdy je potřeba formulář odevzdat na poště nebo hodit do schránky.

Na kolik otázek budeme muset odpovídat?

Proti poslednímu sčítání před deseti lety na podstatně méně otázek. Už jen asi na polovinu. Je to proto, že se postupně doplňují registry, ze kterých se některé údaje přebírají, třeba o občanství nebo za domy, a taky proto, že některé otázky ztrácejí smysl. To, že máte koupelnu, záchod nebo připojení k internetu, je už dnes pro většinu domácností běžný standard.

Sčítání lidu probíhá v době pandemie, která už trvá rok. Jak ten rok vnímáte a co nového jste o sobě zjistila?

Je to hodně divná doba, která prověřuje schopnosti i míru přizpůsobivosti každého z nás. Kde by mě napadlo, že budu někdy tisková mluvčí, že budu sedět doma v kuchyni a deset hodin denně přes počítač trpělivě odpovídat na otázky ke sčítání a řešit na online poradách s novými kolegy procesy toho, jak se sečíst a k čemu je to vlastně dobré. Mnohé z nich jsem ještě v životě neviděla a poznám je jen po hlase. Já?! Z podstaty netrpělivý člověk, který si lidi mapuje podle mimoverbální komunikace, který potřebuje osobní kontakt, který je zvyklý věci řešit v řádu minut, maximálně hodin, protože to je styl zpravodajství, ve kterém jsem vyrostla. Někdy je pro moji zpravodajskou duši náročné zvyknout si na jiný rytmus…

Čtěte také

Čtěte také

Tereza Boučková: O trápení při umírání maminky a o tom, jak jí pomohl buddhismus

Takže vás to vlastně baví…

Baví, zjišťuji, že míra mojí přizpůsobivosti je alespoň dočasně uspokojivá, že jsem schopná alespoň chvíli „přežít“.

Žijete šestnáct let v malé obci u Mladé Boleslavi, máte dům a zahradu. Milujete i zahrádkářské výzvy, nebo to přenecháte jiným?

V tomto směru jsem dost rozpolcená. Miluju svoji zahradu, jsem na ni pyšná, na těch šestnáct let, co ji tvořím podle svých představ. Když jsem začínala, nebylo na ní kromě haldy hlíny vůbec nic. Ale nejsem odborník ani stratég, který by s ní měl jasný plán. Spousta zákoutí vznikla nějakou náhodou a já s tím byla buď spokojená, nebo jsem neměla sílu a čas to měnit. A za těch šestnáct let jsem se smířila s tím, že nejsem zahradní architekt a že moje milovaná zahrada je do jisté míry souhrou nahodilých událostí.

Jaký je váš největší pěstitelský úspěch?

Všechno, co úspěšně přežije první sezonu a sžije se s okolím.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Pěstujete raději zeleninu nebo květiny?

Zeleninu jsem do jisté míry vzdala, protože jílové podloží si žádá speciální péči a údržbu a na to nemám čas ani energii. Takže každoročně předpěstuji sazenice a tvrdošíjně pak čekám na záhonech na zázrak, který se ovšem nedostavuje. Moje pěstitelské úspěchy s květinami jsou tedy daleko výraznější. Za poslední dva roky mám největší radost z růží, kterým se u mě překvapivě skutečně daří.

Prý nemáte ráda nudu a nicnedělání, jak si krátíte čas v době karantény?

Nuda je zabiják, já ji prostě nesnáším. Dny, na které nemám žádný plán, mě hrozně znervózňují, protože se mi zdají promarněné. Dvacet let ve zpravodajství prostě dalo mému životu nějaký řád a je těžké si v době covidové poradit s nečekaným úbytkem práce. Díky Sčítání 2021 to naštěstí nehrozí, teď mám spíš opačný problém. Naučit se, kdy se včas zvednout od počítače a jít třeba ven.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Pandemie přinesla do většiny rodin velké změny. Někdy je složité být společně v jednom malém prostoru a nemít ponorku. Máte nějaký recept na to, jak vše zvládat?

Tak tohle je pro mě největší soukromé a příjemné překvapení doby pandemické. Byť jsme doma pohromadě už více méně rok, nemá nikdo z nás nějakou zásadní ponorku. A těší mě, že je to do určité míry potvrzení toho, že je nám spolu dobře, že zvládáme i krizové situace. Myslím, že rada je jednoduchá: nesnažit se za každou cenu organizovat program ostatním členům rodiny, nechat každému dostatečný „životní“ prostor a nevstupovat do něj a najít si svoje každodenní drobné radosti. Jsme v tom sice spolu, ale zároveň každý sám a na každého z nás přece funguje jiná terapie.

Pomáháte ještě seniorům s nákupy?

Ano, to bylo loni na jaře, v té první vlně, kdy nikdo z nás nevěděl, jak vlastně fungovat. Aktivně jsem nakupovala nejen rodičům, ale i sousedům, kterým se třeba nechtělo kvůli pár položkám do obchodu. Ale bylo to vzájemné. Kdo jel nakoupit, napsal lidem v nejbližším okolí, jestli něco nepotřebují. Do jisté míry to funguje i teď, i když „výlet“ do supermarketu se tak nějak stal pro mnoho lidí vítaným zpestřením každodenního stereotypu v mnohaměsíčním lockdownu.

Čtěte také

Čtěte také

Herečka Kristýna Podzimková: Stydlivá nejsem, ale emotivní scény jsou těžké

Nedávno jste si udělala řidičák na motorku. Jak vás to napadlo? To byl nějaký pubertální sen?

Motorka, moje pozdní vášeň. Já ani nevím, co mě to napadlo, ale opět to souvisí s nějakým druhem adrenalinu. Já jsem osoba, která se o sebe dost bojí, nikdy jsem neměla potřebu v nějakém sportu něco dokazovat sobě, nebo snad dokonce ohromovat svoje okolí. Ale tohle opravdu přišlo nějak samo. Dokážu ovládnout motorku, přidat se ke vzrušující a nesourodé partě lidí, kteří to mají podobně a kteří mě vezmou mezi sebe? Tohle je dovednost, kterou moc žen neovládá, o to víc si cením těch, které jsem díky motorce poznala. A taky je potřeba čas od času vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit něco, co byste od sebe třeba před deseti lety vůbec nečekala.

Co vás na jízdě na motorce přitahuje? Že je rychlá, dobrodružná a možná i nebezpečná?

Všechno, co jste zmínila, asi platí. Ale hlavně je to o tom, že zkusíte překročit svůj vlastní stín, dokázat si, že s trochou trpělivosti ovládnete různé dovednosti, pokud opravdu chcete. Sednout si na vlastní motorku poprvé v padesáti není projev nějaké nerozvážnosti, ale zcela zodpovědný a promyšlený krok, který má nějaké opodstatnění. Jinými slovy, nejde jen o tu motorku jako takovou, ale zároveň o vaši schopnost stále ještě překvapit sama sebe, neustrnout a neříkat si: Na tohle už nemám, na to už jsem stará.

Čtěte také

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Před několika lety jste se objevila v pořadu České televize Tajemství rodu, který odhaloval osudy předků. Vyprávěla jste o svých předcích, kteří se na začátku minulého století vydali na riskantní cestu za oceán. Co zajímavého jste během natáčení o nich zjistila?

Tajemství rodu byl zcela výjimečný projekt, který mě ukotvil a připomněl to, co je v životě opravdu důležité. Nic se neděje žádnou náhodou, žijeme podle nějakých pravidel, která nám vštěpovali nejen rodiče, ale která souvisejí i s „rodinným dědictvím“, s rodovou genetikou. Když na tuhle hru přistoupíte, je to něco, co vás obohatí na zbytek života. Najednou si dokážete v souvislostech vysvětlit, proč máte například prchlivou povahu, po kom jste ji zdědila a jaké přednosti, ale i zatížení si ve své genetické výbavě nesete, po kom a proč. Celý život mě zajímají silné příběhy a Tajemství rodu bylo v tomhle směru ohromující. Od té doby se i na zažloutlé fotky svých předků, které jsem neměla šanci osobně poznat, dívám s daleko větším respektem. Už to nejsou jen tváře, které mi připomínají samu sebe, ale lidi z masa a kostí, kterým je třeba věnovat pozornost a trochu svého pozemského času.

Tančila jste ve StarDance, vydala dvě knihy, hrála jste divadlo, absolvovala kurz kreslení pravou hemisférou Serafin. Co byla nejnáročnější výzva?

Rozhodně StarDance. Když dneska srovnám všechno, co jste právě vyjmenovala, tak právě tanec v přímém přenosu bylo to největší a nejodvážnější, čeho jsem se v životě dopustila. Bez průpravy, bez zkušeností, bez hlubší znalosti standardních a latinskoamerických tanců a jejich kroků, to byla vzrušující cesta do neznáma. Bože, jak já se občas trápila, když mi to nešlo, jak jsem padala únavou, sotva jsem doma za sebou zavřela dveře, jak jsem si nevěřila, jak jsem se bála, že to bude trapas, kolik hrůzných snů o pádech v přímém přenosu jsem přetrpěla, jak jsem se v soukromí rozbrečela, když jsem vypadla, to všechno bylo něco úplně nového, zcela mimo důvěrně známou realitu mého malého zpravodajského světa. Tehdy jsem to ještě nevěděla, ale rozhodně to ovlivnilo můj další profesní život, třeba jenom v tom, že jsem se přestala brát tak vážně a že mi došlo, že je v životě celá řada věcí, které mě dokážou udělat opravdu šťastnou.

Čtěte také

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Patří k nim třeba to kreslení? Řekla jste, že je to dobrá cesta k budoucí vášni…

Vášní mám hodně, i když to tak možná na první pohled nevypadá. Když mě něco opravdu baví, dokážu tomu propadnout a jdu si za svým. Ale záleží na tom, jak dlouho trvá, než narazím na své limity. Tahle cesta je někdy bolestivá, ale většinou dost rychlá. Jsem si přísným kritikem a znám se tak dobře, že si nemusím nic namlouvat. To platí i o kreslení. Ovládla jsem nějaké základní dovednosti a techniky, ale taky brzy pochopila, že jsem spíš řemeslník, sice precizní, ale bez nějakého velkého talentu. Takže se strašně těším na každý další kurz v rámci mého milovaného Serafinu, ale samotné mi to doma prostě nejde.

Po gymnáziu jste chtěla studovat herectví, ale na DAMU jste se nedostala. Znova jste to nechtěla zkoušet?

Herectví je (ne)uzavřená kapitola mého života. Divadlo miluju, vyrostla jsem s básničkami a divadelními texty, se kterými jsem chodila spát a ráno se s nimi probouzela. V určitém období mého dospívajícího života to byla alfa a omega mého života, takže když mě nevzali na DAMU, skoro se mi zhroutil svět. Dneska mi to přijde úsměvné a jsem ráda, že jsem se s tím tehdy překvapivě rychle vypořádala. Ale před pár lety jsem si zahrála spolu s Dobřichovickou divadelní společností a bylo to okouzlující, protože mě to mentálně vrátilo k něčemu, v co jsem už ani nedoufala: že se má člověk pořád v životě snažit splnit si své sny, byť to jsou sny, které snil někdy hodně dávno.

Hrávala jste v místním divadle, pomohla vám herecká průprava při práci v televizi?

Moje divadelní průprava mi výrazně pomohla, když jsem začala koketovat s novinařinou, respektive s nějakým projevem před rozhlasovým mikrofonem. Já jsem uměla mluvit, měla jsem dobrou dikci, a to bylo v devadesátkách, těsně po revoluci rozhodující. V rádiu to bylo fajn, ale v televizi, doplněné o obrazový rozměr, vyšel najevo jeden problém: zůstaly mi divadelní manýry, byla jsem příliš „dramatická“, neuměla jsem zprávu přečíst civilně. Tohle jsem se musela odnaučit.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Emotivní projev je u herců normální, myslíte, že i to vám pomohlo k tolika televizním cenám popularity?

Nevím, s trochou nadsázky říkám, že mi k mým čtyřem cenám TýTý pomohly ještě jiné okolnosti: poprvé, to jsem byla těhotná se synem, v roce 1999 všichni řešili, jak to jako svobodná matka zvládnu. Zvládla, takže přišla další cena. Pak byla několikaletá pauza, než se mi narodila dcera, a já vyhrála potřetí. A naposledy to bylo těsně po StarDance a mně přišlo, že je to jakési odškodnění. Na rozdíl od některých kolegů jsem tyhle ceny nikdy nebrala úplně vážně, za což mě řada lidí z branže skoro nesnášela. Ale radost jsem z nich samozřejmě měla.

Vzpomenete si ještě na dobu, kdy jste moderovala hlavní zpravodajskou relaci? Nebo se v minulosti nerýpete?

Já nejsem člověk, který by se ohlížel za tím, co bylo. Vždycky mě zajímá přítomnost, maximálně blízká budoucnost. Někdy jsem v úžasu, když mi někdo někde připomene moji kariéru, přestože pro mě je to víceméně uzavřená kapitola. Ale chápu, že někdo to má jinak.

Napsala jste knihu K čemu jsem došla: Výlety do mého života, kde čtenářům představujete zajímavá místa v Česku. Touláte se ráda?

No vidíte, skoro bych zapomněla na jednu svoji vášeň, se kterou jsem se už asi narodila. V nejhorších, ale i nejlepších chvílích svého života jsem se vydala na pochod. Vždycky když musím něco důležitého rozhodnout, potřebuju vzduch a spoustu místa, tak si obuju tenisky a jdu. Někdy mi stačí čtyři kilometry, někdy mi nestačí ani dvanáct. V každém případě je chůze ten nejpřirozenější pohyb, který znám a který mi pomáhá, když stojím na nějaké životní křižovatce. A toulky po Česku? Já tuhle zemi prostě miluju, tady je tak krásně, že by byla škoda nepodělit se o svoje pochody s ostatními. Jestli někoho inspiruju, tím líp.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

JOLANA VOLDÁNOVÁ (1969)

• Pochází z Pardubic, kde vystudovala gymnázium.

• Od roku 1989 pracovala v ČRo, od roku 1993 ve zpravodajství ČT. V roce 2013 z ČT odešla.

• Čtyřikrát vyhrála anketu TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství.

• Zúčastnila se soutěže StarDance, když hvězdy tančí.

• Od roku 2012 v Českém rozhlase Pardubice uváděla vlastní talk show Rande s Jolanou, kam si zvala známé osobnosti se vztahem k Pardubickému kraji.

• Pro server Aktuálně.cz točila několik let pořad Kafe s Jolanou.

• Vydala knižně výběr rozhovorů a knihu K čemu jsem došla: Výlety do mého života.

• Od listopadu 2020 je tiskovou mluvčí Sčítání 2021.

• Je vdaná, má dvě děti.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům