Kniha o tichu vyšla čtyři roky po té poslední. Necítil jste už touhu psát?

Mně zmizely různé touhy včetně té, že budu psát. Své bývalé ženě, když se mě ptala, jestli něco píšu, jsem řekl, že jo, ale že mi to nejde, a dodal jsem: „Ale kdyby Bůh chtěl, abych psal, tak bych přece zažíval něco jako výbuch tvořivosti.“ V tu chvíli vybouchlo auto, v kterém jsme seděli. Pak mi začali do života přicházet lidé, kteří mě rozepsali. Spontánně mi totiž vyprávěli příběhy, které mě inspirovaly nejen při psaní knihy, ale i v mém životě. Psala se prostě sama, podle toho, koho jsem potkal nebo co jsem zažil, ať to bylo v Čechách, nebo v deštném pralese, na afrických pláních v Serengeti nebo za polárním kruhem.

Některé příběhy jsou zvláštní, až mi z nich běhala husí kůže, protože jsem před časem sama zažila věci mezi nebem a zemí. Vy na ně věříte?

Nebývalo to tak, dřív jsem se prohlašoval za ateistu. Dnes nepochybuji o existenci Stvořitele. Daleko líp se s tím žije. Člověk se učí číst situace, které zažívá, přemýšlí, proč mu je osud do života posílá, jestli mu to nemá něco sdělit třeba tím, že se mu určité věci dějí opakovaně. Vlastně mi to dává zpětné zrcadlo, pak se ptám sám sebe, co mi to má říct.

A odpověď najdete pokaždé?

Někdy přijde, někdy ne. Jen se prostě ptám. Třeba když si syn postaví hlavu, tak si řeknu, aha, tak mi tím má něco ukázat, třeba to, jaký jsem byl já jako malý kluk, jak to se mnou asi měli rodiče těžké, a přitom to zvládli s grácií. Tak i já bych tedy měl být na svého syna laskavý a nenechat se rozhodit.

Jde vám to, zvládat to s grácií?

Snažím se. Jak jsem starší, mám pocit, že život vnímám jinak, že těch padesát jedna let uběhlo strašně rychle a že je vlastně moc málo času na to, být na někoho nepříjemný.

Sám sebe označujete za sběratele příběhů, který naslouchá. Naslouchání se dnes ale moc nenosí.

Nedávno jsme se bavili s mým tatínkem o pití. Říkal jsem mu, že naštěstí ani nemám nutkání zajít do hospody, a on mi řekl, že o nic nepřicházím, protože zjistil, že v těch hospodách stejně nikdo nikoho neposlouchá. Měl pocit, že kdyby tam mlčel, vyšlo by to nastejno. Pro mě je asi příjemnější naslouchat druhým. Baví mě to. Navíc jim tím i dávám pocit, že jsem sounáležitý s jejich příběhem, že se můžou rozdělit o svou cestu. Zároveň se něco dozvím a je též velmi úlevné jen sedět a poslouchat. Je to ta nejjednodušší činnost, při které si odpočine i duše. Takže v naslouchání vidím jen samé kladné věci.

Neztratili jsme tu schopnost i kvůli tomu, že je všude kolem nás spousta informací a sdělení, takže chceme taky mermomocí něco říct?

Možná si spousta lidí myslí, že když nepřečtou všechny příbalové informace, návody a zprávy, budou o něco ochuzení. Mají nejspíš i kvůli tomu pocit, že svět je plný hluku, že všichni křičí, podívej se na mě, podívej se sem, podívej se na tenhle výrobek, bez kterého nemůžeš být, jak jsi mohl být bez toho anebo slyšel jsi tyhle novinky? Ano, chápu, že potom mají potřebu hodně mluvit, když jsou s druhými. Paradoxně tím ale od sebe ostatní spíš odhánějí, když u toho zapomenou naslouchat. Pro mě je úlevné a zároveň zajímavé naslouchat, je to důležité i pro moji práci. Poděkuji vždy za příběh a občas se zeptám, jestli je volný.

Slovo ticho se prolíná celou knihou. Co pro vás ticho znamená?

Když jednou ticho skutečně potkáte, naučíte se ho slyšet úplně za vším. Často se mi stane, že jdu po Praze, houkají auta, cinkají tramvaje, ale já mám pocit, že jsem za skleněnou tabulí a že to všechno kolem se mě příliš nedotýká. Za tím lomozem jsem jen já a hluboké ticho. Jen pozoruji ten děj na plátně života. Naplňuje mě to úžasem a zároveň uklidňuje.

Na začátku píšete o tom, že myslet není vědět a že víme, teprve když cítíme. Umíme vůbec vnímat naše pocity a využít je ve svůj prospěch?

Naše nejvnitřnější „já“ vnímá jakékoli, i velmi letmé pocity, které si v každodenním kolotoči třeba ani neuvědomíme nebo nepřipustíme. Ucítíme to potom až skrze tělo. Když jsme unavení, ani nevíme proč, nebo nás začnou zničehonic bolet záda. Jenže my jsme se naučili vzít si prášek. Jsem smutný, dám si prášek nebo se napiju. Bolí mě hlava, vezmu si prášek, bude mi líp. A tak to, co nám duše a tělo vysílá, my vlastně jen na chvíli umlčíme práškem. Tam uvnitř se to ale postupně střádá a pak se to vyvrbí s ještě větší silou.

Taky říkáte, že život je hra, ve které máme něco pochopit.

Od dětství mě provázely různé otázky. Jednou jsem si hrál u babičky, bylo slunečno, běhali jsme, blbli s kamarády a já byl tehdy jiskřivě šťastný. Najednou mi ale v hlavě zničehonic zazněl hlásek: Stejně umřeš! Tenkrát jsem se zastavil uprostřed toho veselí a pocítil silnou úzkost. Od té doby jsem často přemýšlel o třech otázkách, které mě pak provázely celým životem a odrazily se i v mém psaní. Co je po smrti? Jaký je smysl života? A co v něm má vlastně smysl?

A našel jste odpovědi?

Odpověděl jsem si na ně, ale nejsou to univerzální odpovědi. Každý jsme naprostý originál a každý z nás potřebuje pro svou cestu něco jiného. Mně ty odpovědi přinesly klid a vnitřní tichou spokojenost. Najednou nic nemusím a nikam nemusím, můžu, ale není to nutnost, nepotřebuji o nic soutěžit a ani už ve svém životě něco doplňovat. Jsem plný všeho a jsem za to osudu opravdu vděčný.

Vám se vaše sny splnily?

Chtěl jsem založit geografický magazín, založil jsem ho. Chtěl jsem žít v pralese s přírodními lidmi, žil jsem. Chtěl jsem psát, píšu. Chtěl jsem cestovat, cestoval jsem. Chtěl jsem žít na samotě u lesa a žiju. Mám širokou rodinu, která spolu koexistuje v míru a lásce. S úžasem jsem zjistil, když jsem Knihu o tichu dopisoval, že se mi vlastně všechny sny splnily. Cítím hlubokou vděčnost.

V knize Úsměvy smutných mužů popisujete svůj boj s alkoholem. Zároveň říkáte, že opisování nikomu nepomůže, přesto právě váš příběh mnohým lidem pomohl.

Doslovné opisování a inspirace jsou dvě různé věci. Opisování je, když slepě následujeme nějaká slova, která někdo někde řekl. Něco jiného je, že mě inspiruje příběh někoho jiného. Neinspiruje mě to, že šel z bodu A do bodu B, ale jeho vnitřní rozhodnutí, že se svým životem něco udělá. Že ho změní, že si vytkne kroky, které k tomu povedou, a skutečně po nich půjde. Inspirace je vlastně jen to, že si řeknu, když to dokázal on, dokážu to také. Beru odpovědnost za sebe na sebe, na svou vůli, na své rozhodnutí, co se svým životem udělám, a naději, že je to možné. A jestli můj příběh někoho inspiroval, že je možné přestat pít a být šťastný a netrpět tím, že nemůžu, co ostatní můžou, tak mě to jen těší.

Podle Úsměvů se v roce 2018 natočil film, ve kterém jste se také objevil. Nebylo těžké ocitnout se znova v prostředí protialkoholní léčebny?

Ten film se točil jinde, než jsem se léčil já, ale každá léčebna, její pach lyzolu i společných záchodů na vás dýchne tak neskutečným pocitem dejà vu, že si okamžitě vzpomenete na ten tísnivý pocit, který jste tam kdysi na začátku zažíval. To byly ale jen první okamžiky. V druhé půlce léčby jsem naopak kvitoval to odhlučnění od okolního světa, to uklízení si sám v sobě. Když se film točil, říkal jsem si: Hm, bude to asi hezkej film, ale o ošklivejch věcech. Neměl jsem z toho bůhvíjaký dobrý pocit. Ale říkal jsem si, že jestli to pomůže jedinému člověku, měla ta má sebetrýznivá otevřenost smysl.

Co na to říkala rodina?

Ptal jsem se ženy, jaké to bylo, když bylo po premiéře, a ona mi povídá: Hele, ve skutečnosti to bylo daleko horší než to vidět pouhou hodinu a půl na plátně. Já to s tebou žila několik let. Ta skutečnost pro ni určitě musela být ještě horší než pro mě, který to často díky alkoholu ani pořádně nevnímal.

Už nedostanete chuť dát si skleničku?

Díkybohu v současnosti nemám žádné myšlenky na alkohol.

Ani když vedle vás někdo pije?

Ne, naštěstí to zmizelo. Nevím proč, ale už nemám potřebu všemu rozumět. Jako zmizel z mého života strach ze smrti. Neptám se proč, jen jsem za to rád.

Strach ze smrti zmizel ve chvíli, kdy jste se stal věřícím?

Ano, ale nemám potřebu to rozklíčovávat na prvočinitele, ani nad tím nechci přemýšlet, stejně jako proč nemám chuť na alkohol. Jak to bude dál, nevím, jen si můžu přát, aby to tak bylo pořád.

Zmínil jste víru. Co vám přináší?

Každý to má jinak, těžko se o tom mluví. Jsou to niterné pocity klidu a vnitřního ticha, i když to v okolním světě vře, bublá. Stvořitele vnímám jako přítele, bratra, otce, rádce a učitele. Vlastně mě to dojímá, když o něm teď mluvím.

Změnil jste se díky víře?

Určitě. Asi to byla největší změna v mém životě. Přišla asi před čtyřmi roky, kdy jsem zažil něco velmi zvláštního. Víra mě naučila hned na všechno nereagovat. Nemusím třeba druhým okamžitě říkat, že udělali nějakou chybu nebo něco nekorektního, často to zjistí sami a omluví se, aniž bych je předtím poučoval. Pro mě je lepší být divákem toho příběhu, nevstupovat do něj.

V Knize o tichu se vracíte k pobytu v Indonésii, kde se odehrává vaše první kniha Prsatý muž a zloděj příběhů. Žil jste tam s domorodci a od té doby jste se tam několikrát vrátil. Změnili se?

Starší generace se nezměnila, jsou to pořád oni. Můžou nosit tričko, které dřív nenosili, ale jsou to pořád oni. Přírodní lidé, kteří dokázali přežít v pralese, ulovit zvíře a věřit svým šamanům. Mají svoje legendy, své listové náboženství Arat sabalungan. Pro mě je žádné tričko nezmění. Já nepotřebuji povrchní atributy, abych věděl, že jsou to přírodní lidé. Civilizace jim sice něco špatného i dobrého přinesla, ale oni někde uvnitř zůstali stejní. Tedy hlavně starší generace, část mladších lidí má touhu odejít na pobřeží, část má chuť žít po staru s lukem a šípy jako jejich předci.

Domorodé kmeny mají napříč světem spoustu rituálů, které stále dodržují. Máte rád rituály?

Mám rád rituály, ale nemusí být o zevních věcech. Všechno je na našem vnímání a přístupu. Je jen na nás, co chceme v tom rituálu vidět. I nejsvětější rituál můžete udělat přezíravě a stane se z toho komické nic. Když něco cítíte, že je to skutečné, tak k tomu ani nepotřebujete okázalé kulisy, kostýmy ani ozdoby. V pralese pro mě třeba není důležité, kolik má šaman náhrdelníků a náramků, ale s jakým zaujetím a přístupem, pokorou ten rituál dělá. Celé tajemství je uvnitř nás. V našem přístupu k čemukoli, u sportovce třeba v uvolněném soustředění při závodech, u křesťana v ponoření do sebe i v čistotě modlitby, kterou neříká jako naučenou básničku. My jsme ten přijímač. Záleží pouze na tom, nakolik je přijímač uvnitř čistý, ne čím je ozdobený.

Prý se chodíte koupat každý den do rybníka. I v zimě?

V zimě si po ránu jdu nejdřív zaběhat a pak jdu do ledové vody. Vlezu si tam, pomodlím se, to mě zklidní, takže za chvíli přestanu vnímat ten chlad a tělo začne najednou samo topit. Stačí pár minut a cítím absolutní klid. Vylezu ven, zacvičím si a jsem parádně nastartovaný do nového dne.

Co vám běh dává?

Běhám asi pět let, dva roky se otužuji. Při běhání nesleduji čas ani jaký mám tep nebo kolik stupňů má voda. Jen jsem. Prostě běžím a užívám si přírodu kolem. Že mají stromy jinou barvu než před týdnem či jak ten les po dešti jinak voní. Běh mi dává možnost být jen sám se sebou. Dřív jsem si při běhání pouštěl muziku, ale dnes už ne, protože chci slyšet šum větru, vnímat svůj dech, jak mi pod nohama šustí listí. Když přiběhnu, mám čistou hlavu a jsem nabitý energií.

Kdysi jste začínal jako novinář v ústeckém Průboji, což byl předchůdce dnešního Deníku. Jaká to byla zkušenost, kromě toho, že jste dostal výpověď, protože jste zaspal rozhovor s prezidentem Havlem?

Ano, byl jsem tenkrát nezodpovědný bohém a možná i frajírek. Nemá smysl to popírat. Byl jsem kluk, který se v něčem až moc obdivoval, ale v něčem si zase hluboce nevěřil. A to ve mně vytvářelo takové divné vnitřní pnutí.

To byl důvod, proč jste začal pít?

Ano, asi nějaká nespokojenost sama se sebou. Mně se stávalo, že jsem byl v baru a lidi mě zvali na panáka a říkali, že moje knížky jsou fajn. Že jsou úžasný a že i já jsem úžasný. Jenže jen já jsem věděl, že úžasný nejsem. Že moje knížky, které jsem psal naplno, ze srdce, jsou rozhodně lepší než já sám. Bylo mi z toho smutno a rozhodl jsem se to po léčebně změnit.

Bohémství odvál čas?

Člověk se jako bytost nezmění, změní se pouze zevní projevy. Myslím, že tam někde uvnitř je pořád ten samý člověk, jenž byl kdysi bohém, opilec a dnes je zase klidný a spokojený chlap. To hluboké vnitřní já je pořád stejné. Jen jsem se rozhodl být laskavější ke všem lidem i k sobě. To je podle mě ta nejtěžší laskavost, mít rád sám sebe. Středně obtížná je absolutní laskavost k blízkým lidem, u kterých často dopředu víme, co řeknou, co udělají, a nás to třeba nemusí těšit. Úplně nejlehčí je být laskavý k cizím lidem. Popřát jim hezký den, usmát se, poděkovat, omluvit se, být milý, to přece nic nestojí, a přitom to těm druhým i mně udělá hezčí den.

Odpustil jste sám sobě všechno to, co jste v minulosti udělal?

Nemám potřebu se dokola ráchat v minulosti a říkat si, co jsem mohl udělat jinak, protože to stejně nezměním. Ale můžu začít tam, kde jsem teď, v přítomnosti, podle toho, co a jak v ní dělám, a změnit tím svou budoucnost. Když třeba odpustím někomu jinému, osvobodí to hlavně mě. Chvíle, kdy jsem odpustil sám sobě, mi pak přinesla i náhlé rozhodnutí být laskavý ke všem. Každý den. Baví mě to.

JOSEF FORMÁNEK (1969)

JOSEF FORMÁNEK (1969)

• V roce 1992 založil geografický časopis Koktejl, stál u zrodu časopisů Everest, Fénix či Kleopatra.

• Procestoval asi 40 zemí světa, na ostrově Siberut strávil přes rok života s kmenem Mentawajců. Zde se odehrává děj jeho první knihy Prsatý muž a zloděj příběhů (2003).

• V roce 2004 napsal za 11 hodin a 19 minut knihu ve výloze knihkupectví Neoluxor v Praze.

• Je autorem celkem 8 knih, poslední Kniha o tichu vyšla letos v říjnu.

• Léčil se ze závislosti na alkoholu a napsal o tom knihu, kterou v roce 2018 zfilmoval režisér Dan Svátek.

• Žije na samotě u lesa v Českém středohoří. Má tři děti, je podruhé ženatý.