Čas na rozhovor jste měla jen brzy ráno nebo až k večeru. Přes den jste v hospici?

Přesně tak. A práci, která není pro Cestu domů, se snažím poskládat mimo pracovní dobu od devíti do pěti.

Co přesně znamená, že jste tam kmenovou lékařkou?

Na rozdíl od našich externích lékařů mám vlastní pacienty, za kterými jezdím do rodin. Výjezdy si můžeme často naplánovat, ale někdy je potřeba vyjet akutně. Proto jsem se s vámi domluvila raději na ráno, později bych nemohla zaručit, že zrovna nebudu nečekaně u pacienta.

V Cestě domů pracujete od roku 2013, s tříletou přestávkou na atestaci. Po ní jste se vrátila, protože je to vaše srdcovka?

Ano. A během atestační přípravy jsem se ještě více utvrdila v tom, že je to moje cesta.

Čtěte také

Michal Pavlíček

Čtěte také

Kytarista Michal Pavlíček o strachu, hubnutí, osudové ženě a hlavně o muzice

Péče o těžce nemocné a umírající lidi je prý vaše vysněná práce…

Původně jsem chtěla studovat psychologii, ale mnohem snáz se mi učily přírodní vědy. Když jsem šla na medicínu, neměla jsem ale vůbec jasno, jaký obor chci dělat. Na konci prváku jsem se poprvé setkala s péčí o lidi v závěru života – v lůžkovém hospici tenkrát byla manželova maminka. Tehdy jsem si řekla, že by to mohl být můj obor, a během studia jsem si to potvrzovala. Po škole jsem nastoupila na LDNku do Berouna, kde jsem se ujistila, že tuto práci chci dělat.

Proč?

Ne vše se dá popsat slovy… Možná to vyzní hloupě, ale vždy mě lákali pacienti, se kterými si člověk moc nepopovídal. Nemají šanci komunikovat a potřebují úplně jiný přístup, který ale vyžaduje dostatek času. A ten jsme právě na LDNce měli. Dotýkalo se mě, jak byli celý den na pokoji sami, měla jsem potřebu za nimi chodit i několikrát denně. Oni sami po ničem nevolají, jsou tam odložení… a mě to k nim vnitřně táhlo. Pak jsem zjistila, že existuje Cesta domů – že by mohli být doma, kam bych za nimi jezdila. Tahle práce je opravdu můj splněný sen, bezpochyby jsem se v tom našla. Beru to jako štěstí – co víc si můžeme přát než najít to, co nás naplňuje.

Setkala jste se s domácí péčí o umírající už v dětství?

To ani ne. Když mi byly čtyři, umřela mi babička, maminčina maminka. Pamatuju si, jak maminka hodně plakala, když nám to přijel dědeček říct. Měla jsem pocit, že se o ni musím postarat a utěšit ji. Druhý velmi důležitý moment byl při pohřbu babičky, na venkově. Před kostelem stála otevřená rakev, aby se všichni mohli rozloučit. Živě si pamatuju, jak jsem plačící maminku utěšovala, že se nemá bát, že má přece ještě mě. Připadalo mi, že babička jakoby spokojeně spí a usmívá se. Už tehdy mi nevadil pohled na tělo zemřelého člověka. Necítila jsem úzkost ani strach, ale velký klid. Doteď to vnímám jako něco nesmírně důležitého, až slavnostního, ale ne děsivého.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jiří Mádl: Jsem v pohodě, jenom unavenej. Loni jsem prožil asi nejhorší období

Vaše rodina pochází ze Slovenska – proto jste Katarína?

Narodila jsem se v Bratislavě, a když se rozdělilo Československo, přestěhovali jsme se do Prahy. Tatínek tam už předtím pracoval a rodičům přišlo lepší se přesunout.

Neslyším přízvuk. Mluvíte doma slovensky?

Jen s rodiči, ale počeštělou slovenštinou, kterou by už mnoho Slováků nepovažovalo za správnou.

Když se vrátíme k hospici – o dětské pacienty jste začali pečovat před šesti lety. Zhruba ve stejné době jste s manželem založili projekt Zlatá rybka. Nemocným a umírajícím dětem jste začali plnit jejich přání. Proč právě jim?

Sehrálo v tom roli několik náhodných událostí, ale jak se říká, nic není náhoda. Inspiroval nás mobilní hospic Ondrášek v Ostravě, kde se sestřičky snažily plnit dětská přání. Uspořádaly třeba oslavu chlapečkovi, který by se narozenin už nedožil… S manželem (Ondřej Vlček je generální ředitel firmy Avast a 55. nejbohatší Čech roku 2020, pozn. aut.) jsme tehdy chtěli vytvořit vlastní projekt, ne jen rozesílat peníze nadacím. Oba jsme tou dobou četli knihy, kde figurovala americká verze Zlaté rybky, která tam běžně funguje už několik let. A u nás tehdy nic takového nefungovalo. Mimochodem knihy Mámin seznam i Hvězdy nám nepřály doporučuju, jsou skvělé.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Norbert Lichý: O natáčení seriálu Slunečná, Ostravě a lenošení na chalupě

Každé splněné přání je krásné, přesto – utkvělo vám nějaké?

Když si děti přejí něco pro své rodiče. Jedna sedmnáctiletá dívka chtěla pro svou maminku dovolenou. Ta ji ale nebyla schopna přijmout, nakonec spolu šly na natáčení seriálu – myslím, že Ordinace v růžové zahradě. Děti, které tráví většinu času v nemocnici, totiž hodně baví právě seriály z lékařského prostředí. Krásné přání také bylo odjet s celou třídou a paní učitelkou někam na víkend. Ráda vzpomínám na holčičku, která si přála být princeznou. Udělali jsme pro ni den na zámku, nechali jí ušít šaty… Bylo krásné, jak tomu věřila a že to vůbec dokázala vyslovit. To bychom my dospělí neudělali.

Máme se od nich co učit, že? Nebát se vyslovit své přání!

A trvat si na něm. Někdy do toho vstupují sami rodiče „Přej si něco lepšího!“. Ale děti se obecně nedívají na věc očima dalších lidí, což my děláme pořád: „Co si o mně bude myslet? Jak před ním budu vypadat?“ Stále hrajeme nějaké role a pak nejsme schopní být autentičtí a upřímnost je pro nás těžká, až ohrožující. Přitom tolik věcí by pro nás bylo snazších, kdybychom dokázali říci, jak to cítíme a prožíváme. Žádné „Teď nemůžu brečet, co by si o mně mysleli ostatní?!“. Ještě jednu důležitou věc mi Zlatá rybka ukázala – všude je spousta hodných lidí. Kohokoli oslovíme, je ochotný a snaží se přání splnit co nejlépe, a to se týká i celebrit. Překvapilo mě, jak moc dávají do setkání s dětmi srdce a jsou tam pro ně na sto procent.

Máte vy teď nějaké přání, které se nebojíte vyslovit?

Dva mladší synové se doma připravují na přijímačky na gymnázium, takže kdyby jim to vyšlo… Ale i to, aby se na to každý den dokázali soustředit. Je strašně vidět, jak je to pro ně po roce doma problém. Přeju si, aby se děti vrátily do škol a dokázaly se vrátit i do života předtím. To je aktuálně moje největší starost. (Rozhovor vznikal v květnu 2021 - pozn.redakce.)

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Jiřičná: Netrápím se tím, co nemůžu mít. Ani tím, že jsem nemohla mít děti

Jste v tom optimistka?

Bála jsem se, že děti, které zůstanou doma sedět rok, nebudou mít ani touhu vrátit se třeba k nějakému sportování. Ale potěšilo mě, že se už začínají otevírat sportovní kroužky a že i náš syn, pro kterého pohyb není úplně ideální aktivita, tam šel rád. I to, že se budou těšit, může být důležité. Jako optimistka věřím, že to půjde – vrátit se do normálního života.

Máte celkem tři syny, nejstaršímu je už šestnáct. Co si představujete pod pojmem „dobrá máma“?

Celou dobu, co jsem mámou, jsem na to nepřišla. Neudělat něco špatně se ale snažím i ve své profesi. Možná je to podobné jako s řízením auta. Jakmile máte pocit, že jste dobrý řidič, uděláte velkou chybu. Ohodnotit se jako dobrá máma – k tomu jsem ještě nedospěla. Jestli jsme byli dobří rodiče, to nám za dvacet let řeknou naše děti. Hlavně se snažím jim nijak neublížit – nezpůsobit jim nějaké psychické trauma. Proto se snažím být k nim upřímná a mluvit s nimi otevřeně.

Třeba právě o smrti? Nebo o sexu?

To taky. Možná jsem v tom pořád trochu dítě. Mám tendenci říkat lidem, co si opravdu myslím, ať už vlastním dětem, nebo dospělým. Asi to souvisí i s mojí prací. V závěru života odpadá tolik masek a slupek, lidé si dokážou říci to, co si předtím nikdy neřekli. Proč to ale děláme, až když máme před sebou poslední týdny života? V nejbližší rodině by mělo být co nejméně témat, o kterých se nemluví. Doma se hodně bavíme o menšinách, rasismu, homosexualitě… Považuju za důležité synům říkat, že lidé jsou si rovni, ale zase zanedbávám jiné věci – navařit mi dělá problém, to přiznávám. A taky je ne umím vést k tomu, aby si po sobě sami uklízeli. V tom tedy dobrá matka nejsem. Moje snachy mě za to budou jednou dost nesnášet.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

Jak své syny vedete ve vztahu k penězům?

Když byli mladší, dost jsme to řešili – nepřišlo nám vhodné říkat jim, kolik peněz máme. Snažili jsme se, aby vnímali, že nemůžou mít vše, a to, v čem vidíme smysl, si naopak můžeme dovolit i dražší. Ale jak je naučit, do čeho má smysl peníze vkládat? To je těžké. Nejdřív si to musíte zpracovat sama v sobě: „Mám peněz tolik, že bych si mohla koupit cokoli. Chci si koupit cokoli? Nepotřebuju si koupit cokoli! Co je tedy pro mě důležité?“ Dospěla jsem k tomu, že je fajn, když můžeme dětem třeba zaplatit vysokou školu – dovolit si něco drahého, co jim může pomoci v rozvoji. Ale nemáme na to, kupovat jim drahé oblečení jen kvůli značce. I malé děti jsou chytré bytosti a naši kluci toho časem už dost pochytali.

Například?

Aby nepřemýšleli, zda na to máme, ale jestli to má hodnotu, kterou chtějí, abychom za to zaplatili. Sami se mě ptají „A je ten jogurt už hodně drahý, když stojí dvakrát víc než ostatní?“. Když mají děti vše, nemají se na co těšit ani čeho si vážit – o to je nechceme ochudit. Když s nimi jedeme na dovolenou do Ameriky, dává nám smysl, aby poznali kus světa. Oni ale chtějí do Chorvatska, kam jezdí jejich spolužáci, se kterými se pak nemají o čem bavit. Chápu, že je tím trochu vyčleňujeme. Má to prostě i svá úskalí.

Média vás označují jako „obyčejnou miliardářku“. Jak vám to sedí?

Slovo obyčejná v tomto označení chápu jako lichotku. Ale každý jsme nějak obyčejný a není to něco, o co by se člověk sám zasloužil. Jsem taková, jaká jsem, protože jsem tak spokojená, a dělalo by mi velký problém být jiná. Dělat ze sebe někoho jiného musí stát hodně sil. Takových lidí je mi až líto.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

David Koller: Nic dokonalejšího než manželský svazek asi neexistuje

Mám pocit, že vás jako člověka vaše miliardy nezkazily.

Možná jsou lidé, kteří, když zbohatnou, začnou žít jinak. Moje hodnoty ale nesouvisí s tím, kolik mám peněz. Měla jsem velké štěstí, že jsem našla svou práci a potkala svého muže. Nepotřebuju to měnit.

S manželem jste začala chodit v osmnácti…

Už jsme spolu déle než bez sebe. Náš vztah je hodně hluboce zakořeněný. K mnoha věcem jsme společně doputovali a vzájemně se při tom ovlivňovali. Ale byla období, kdy jsme žili každý trochu jinak – manžel hodně pracoval a já byla doma s dětmi, pak jsem zase začala pracovat hodně já… Naučili jsme se být i bez sebe, což není špatně. Procházeli jsme i těžkými obdobími, kdy víte, že to není ideální. Ale vždy je potřeba zamyslet se nad tím důležitým a proč jsme spolu. My k sobě prostě patříme, a když něco není ideální, je to výzva začít s tím něco dělat, nikoli to vzdát.

Jaký má váš muž vztah k životu? O jeho vztahu k penězům jsem už četla dost…

Rozhodně je optimista jako já. A k těm penězům – mnohokrát mě až překvapil, když řekl: „Tohle je fakt drahé a kupovat to nebudeme.“ Řeší třeba, když chci dětem koupit drahé nepromokavé boty… Nad investicemi opravdu hodně přemýšlí a dělal to i v době, kdy jsme spolu začali chodit a byl brigádník. Když viděl smysl v tom, že si pořídí dobré goretexové boty, nekoupil si místo nich čtvery levnější a méně kvalitní.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Tehdy stály kvalitní kožené pohorky s membránou i pět tisíc, což byly velké peníze!

Přesně! Ani mého muže nezměnilo, že má hodně peněz. Ve všem si zachovává rozvahu, jen manipuluje s většími částkami. Velký smysl vidí v cestování a poznávání, k tomu vede i syny. Mně by naopak stačila dovolená na louce – sedět, koukat do blba a nic neřešit. Cestovat a spát každou noc jinde pro mě znamená denně vše sbalit a hlídat, jestli jsme něco nezapomněli.

Klasika!

Ale ono je dobře, že jsme v něčem každý trochu jiný, protože dohromady tvoříme skvělý celek.

Máte nějaké své guilty pleasure – potěšeníčko, za které utrácíte a nenecháte si do toho mluvit?

Asi oblečení. Nerada chodím po obchodech a něco si zkouším. Takže jsem za poslední rok trochu zneužila, že máme dost peněz, a jednou začas si dopřeju velký nákup na internetu. Co mi nesedí, můžu vrátit, ale většinou to pak někomu dám. Kdybych na to měla jen dva tisíce a musela přemýšlet, že si můžu koupit jedny jediné šaty a musí být ty správné, tohle nedělám.

To jste mě docela překvapila. Čekala bych, že si necháváte šít oblečení na míru, třeba od českých návrhářů.

O tom jsem vůbec neuvažovala! Většinou chci mít oblečení rychle, takže se podívám a buď beru, nebo ne. Ale co si můžu dopřát, protože na to máme, je jídlo. Když nemám čas uvařit, necháme si dovézt oběd, když jsou restaurace zavřené. A to jsem tedy s překvapením zjistila, jak drahé to je. Když nechám přivézt jídlo třem dětem, je to neuvěřitelná tisícovka, místo aby šly do školní jídelny.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Do Nadace rodiny Vlčkových jste vložili čtyřicet procent svého majetku. Snadno se dá spočítat, kolik miliard máte celkem. Zveřejněním jste se dost odhalili…

Důvodů k medializaci jsme měli více. Jednak jsme chtěli zviditelnit dětskou paliativní péči. Zároveň jsme chtěli mít vše transparentní a důvěryhodné, aby nevznikly žádné spekulace o koupi Cibulky a co v ní bude – to už je samo o sobě velké téma (chátrající usedlost v pražských Košířích je cennou kulturní památkou, její historie sahá do 14. století, pozn. aut.). Náš záměr a cíl má být od začátku známý a jasný. A bez šokujících titulků o tom, kolik jsme do nadace vložili, by asi nikoho nezaujal. Chtěli jsme o tomto silném tématu (vybudování střediska paliativní péče a dětského hospice, který v Česku stále chybí, pozn. aut.) rozproudit debatu. A také je hezké, kolik lidí s opravdovým zájmem se nám ozývá do výběrových řízení na pozice ředitele, výkonného ředitele…

Přineslo zveřejnění i nějaká negativa? Lidé jsou i závistiví…

Vědomí, že veřejnost teď ví, jak velký je náš majetek, je docela nepříjemné, obzvlášť o mně to málokdo věděl. Uvidíme, jak to zvládnou děti, až začnou chodit do školy. Může se stát, že jim někdo řekne něco nehezkého, ale věřím, že to budou když tak jen vtipné poznámky od kamarádů… Zatím jsem nezaznamenala nic strašného. Ale ta představa, že s tím v pondělí vyjdeme ven tiskovou zprávou! V neděli večer jsem usínala s tím, že ráno vstanu a budu mít úplně jinou nálepku… Ale zatím dobrý.

Váš hospic by měl od roku 2026 disponovat 10 až 15 lůžky pro vážně nemocné či umírající děti. Takových dětských pacientů je ale u nás asi třináct tisíc. Není ten počet lůžek málo?

Asi bych měla vysvětlit, že hospicová péče o dospělého je opravdu v posledních týdnech a dnech jeho života. Děti ale chodí do lůžkového hospice kdykoli během onemocnění.

Slouží tak všem dětem, které průběžně potřebují paliativní péči – tedy komplex péče zdravotní, duševní, duchovní i sociální, která často pokračuje v rodině i po úmrtí dítěte. Jen dvacet procent těchto dětí ale umře v brzkém časovém horizontu a zdaleka ne všechny z nich potřebují být v lůžkovém hospici.

Komu bude tedy sloužit?

Dětem, ale i jejich rodičům, kteří se o ně dlouhodobě a celodenně starají. Aby si mohli odpočinout tím, že dítě, jehož stav se zhoršuje pomalu nebo je několik let stejně vážný, na chvíli svěří s důvěrou do rukou odborníků. Nebo do lůžkového hospice půjde dítě i s rodičem, pokud se jeho stav zhorší a nebude muset být v nemocnici, kde se předtím léčilo. Do třetice tam budou děti v úplném závěru života, se svou rodinou, když nebudou moci umřít doma. Ale takových dětí bude velmi málo. Paliativní péči chceme poskytovat i ambulantně, její potřebu budeme ještě mapovat.

KATARÍNA VLČKOVÁ (41)

• Vystudovala všeobecné lékařství na Univerzitě Karlově.
• Lékařka v domácím hospici Cesta domů.
• Spoluzakladatelka Nadace rodiny Vlčkových. S manželem Ondřejem, generálním ředitelem Avastu, do ní vložili 1,5 miliardy Kč.
• Do roku 2026 nadace vybuduje v pražské usedlosti Cibulka dětský hospic a středisko paliativní péče.
• Pochází z Bratislavy, s manželem a třemi syny (16, 13, 11) žijí v Praze.
www.cestadomu.cz, www.nrv.org

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný