Co říkáte na názor, že hádky jsou dobré, protože čistí vzduch?

Naprosto s tím souhlasím. Hádka má odstranit dusno a napětí, osvěžit vztah a přinést uvolnění, ale bohužel málokdo zvládá umění se pohádat. To znamená konflikt důstojně otevřít, hezky a ohleduplně jím projít a pak ho definitivně uzavřít. V řeči mediátorů jde o takzvanou anatomii konfliktu a ta by se podle mého názoru měla učit už v mateřské školce. Dokud bude lidstvo, budou i různé střety a spory. Kdybychom věděli, jak s nimi naložit, ubylo by zlomených srdcí, rozhádaných rodin nebo do krve pohádaných přátel. Hádka rozhodně není boj. Nejde o to vyhrát, ale dojít k nějaké dohodě nebo poznání.

Kdybychom to ale všichni uměli, byla byste bez práce…

Věřte, že nebyla – rozvod, porozvodovou péči o děti nebo spor o dědictví si sama nevyřešíte. Musíte k soudu a ten vás k mediaci velmi často nasměruje. Některé spory totiž mají hluboké emocionální pozadí a vyřešit je vyžaduje čas, vůli dohodnout se. No a to, aby ke smíru došlo, zprostředkovává právě mediátor.

V České republice je to zatím poměrně netradiční povolání. Jak jste ho objevila?

Odjela jsem do Belgie, abych tam absolvovala výcvik koučinku a mezi dalšími nabízenými výcviky byla i mediace. Tenkrát to pro mě bylo cizí slovo, nevěděla jsem, o co kráčí. A protože jsem od přírody zvídavá, začala jsem se zajímat. Zjistila jsem, že je to naprosto geniální obor, který slučuje mnoho technik, dovedností a metod. Mediátor musí umět dobře komunikovat, vyjednávat, rozumět psychologii i sociální problematice a právu… Pro mě to byl objev, doslova práce snů, už jen proto, že mě psychologie vždycky bavila. Takže v Belgii to všechno začalo, v Česku pokračovalo a v Anglii se završilo.

Proč zrovna v Anglii?

Protože to je kolébka mediace – tam se jí učí opravdu už od té školky. Čtyřletým, pětiletým dětem paní učitelky vysvětlují, jak se mají chovat, když se dostanou třeba do sporu o autíčko. Když později přejdou na základní školu, mají mediaci jako normální předmět. Učí se komunikovat, být asertivní, vyjednávat, udržet harmonii ve vztazích – přátelských, pracovních a především v těch rodinných.

Britové jsou svým gentlemanstvím a asertivitou známí, jak jsme na tom my?

Čechům bohužel asertivita a citlivost k potřebám druhého chybí. Jsou schopni se soudit i o takovou věc, jako je třeba střídavá péče o papouška. Zažila jsem i rozepři o kompoty – ty jedna paní nechala v prodávaném bytě. Smluvně si vymínila, že je noví majitelé nevyhodí, což oni nedodrželi, když vyklizení trvalo dlouho. A tak to dala k soudu. A to nemluvím o rozvodech, kdy se partneři hádají o to, jestli bude jejich dítě katolík, či ateista, vegetarián, nebo masožravec, v kolik bude chodit spát, ke které babičce pojede na prázdniny… Chybí úcta k rodině, čas na druhé i na sebe. Harmonickým vztahům nepřidala ani nedávná koronavirová karanténa. Co bylo v rodině nakřáplé, vygradovalo. Ze špatného se stalo ještě horší, v některých rodinách musela zasahovat policie. Na druhou stranu to, co bylo fajn, vydrželo a posílilo se.

Kdo se v České republice vdá nebo ožení, má téměř padesátiprocentní šanci, že se také rozvede. Jak takový rozvod řešíte?

Je jedno, jestli manželé přijdou dobrovolně nebo je ke mně pošle soud, v obou případech sepíšeme smlouvu o provedení mediace, ve které jsou pevně daná pravidla. Je tam i důležitý bod o mé vyváženosti a nezávislosti – že pracuji pro oba najednou a že každá ze zúčastněných stran platí vždy polovinu ceny za sezení. To je velmi důležité. Mediátor nesmí za žádných okolností upřednostňovat jednu stranu před druhou.

Kolik hodina mediace stojí?

Tisíc pět set korun na hodinu. Mám ale tým mediátorů, kteří začínají na pěti stech korunách za hodinu, aby byly jejich služby dostupnější. Jinak počet návštěv se pohybuje mezi dvěma až třemi. Mediace není terapie.

Jak pracujete s emocemi, které často bývají velmi vyhrocené?

Emocím svých klientů velmi rozumím, ale nevnáším je do procesu. Jako mediátorka komunikuju neutrálně a hlavně nenásilně. Dá se říct, že většinu času tlumočím. Muž třeba prohlásí, že jeho žena je mrcha, která ho připravila o děti, zničila mu život, a on ji k smrti nenávidí. A já řeknu: máte s manželkou spory a trápí vás vztah s dětmi. Chtěl byste se na jejich péči víc podílet a zatím nevíte, jak toho dosáhnout… Vlastně cokoli dotyčný řekne negativně, já zopakuju neutrálně. Cokoli řekne neutrálně, to se snažím dostat do pozitivní roviny. A tím měním jejich náhled na situaci. Vedu je speciálními dovednostmi k vzájemnému porozumění.

Používáte někdy při své práci zcela záměrně ženské zbraně?

Při samotné mediaci ne, protože musím zůstat naprosto autentická a pevně ukotvená sama v sobě. S mojí profesí ale souvisí vysoká míra komunikace, hluboká empatie a emoční inteligence, což jsou typicky ženské zbraně. Stejně jako instinkt a intuice, které používám především ve fázi vyjednávání. Velkou část mojí profese tvoří práce na klíč a takové to dotahování věcí do úplného konce s pečlivým ohlídáním si detailů, reálnosti a možných slabých míst. I to bych označila za ryze ženské. Jinak musím říct, že jsem se ve své práci opravdu našla. Miluju ji a naplňuje mě.

Ovlivnila profese mediátora nějak váš soukromý život?

Úplně ho otočila – mediace mi do života vnesla opravdová přátelství a čisté rodinné vztahy. Každý máme vlastní komunikační kód, tedy způsob, jakým s tím druhým mluvíme, řešíme konflikty. Když ho v sobě správně přeskládáme, změníme určité návyky a programy, tak nebudeme mít s nikým problém. Jednoduše řečeno: když budete pozitivní, laskavá, budete otevřeně a asertivně komunikovat a nic si nebudete brát osobně, na ruku vám půjde celý svět. Když budete nepříjemná a hašteřivá, ničeho tím nedosáhnete, jen sebe i ostatní zablokujete.

Svou roli určitě hraje i zdravé sebevědomí…

To je podle mě základní cesta ke štěstí a úspěchu! Důležité je opustit svoje strachy, zlozvyky, špatné návyky a hlavně včas odejít z neužitečných vztahů, prostředí a práce. Abychom se na této cestě neztratili, potřebujeme mít odvahu, rozvíjet svoji nezávislost, pohybovat se životem vpřed a dělat smysluplné změny. V životě můžete dostat všechno, po čem toužíte, jen nesmíte stát v cestě sami sobě.

Zmínila jste, že mediace vám vyčistila rodinné vztahy. Co na nich bylo špatného?

Můj tatínek byl soudce. Zamiloval se do mé maminky a vzal si ji i se dvěma dcerami. Já byla jejich společné dítě, tedy třetí dcera v pořadí. No a právě tohle uspořádání dělalo zlou krev. Když se jelo na návštěvu k babičkám, tak já jsem mohla se svým tátou pouze k jeho matce. A moje dvě sestry s maminkou zase jen k té její. Tátova rodina nepřijala, že si vzal ženu se dvěma dětmi a odmítala se jakkoli propojit. Bylo to psychické peklo, kvůli kterému se nám nepodařilo vytvořit ani sourozenecké vazby – se sestrami jsme pořád válčily. Vyrůstala jsem v permanentním konfliktu, který v mých patnácti vyvrcholil tím, že se naši rozvedli. Do péče mě dostala maminka a táta, do té doby můj spojenec, se odstěhoval. Musím říct, že mi to dost ovlivnilo můj vnitřní svět. Právě proto jsem si přála studovat psychologii – chtěla jsem zjistit, co se to vlastně děje v lidských duších a proč člověk zachází v konfliktech se svými nejbližším tak krutě. Jenže ze studií nic nebylo – potkala jsem svého prvního kluka a v šestnácti letech otěhotněla.

Co bylo dál?

Vdala jsem se a v sedmnácti se mi narodil syn. Brzy jsme se samozřejmě rozvedli a já skončila v azylovém bytě na severu Čech. Bylo mi dvacet a byla jsem rozvedená matka se základním vzděláním… Cítila jsem se hodně sama a řešila finanční problémy i nízké sebevědomí. Naštěstí mi pomohl můj strejda, který mi půjčil peníze na vlastní bydlení. Přestěhování do něj mě nakoplo a rozhodla jsem se, že to nevzdám. Že nebudu celý život sedět na pískovišti v teplákách, ale něco dokážu. Dálkově jsem začala studovat obor kuchař-číšník, poté jsem přešla na střední ekonomickou školu, kde jsem si dodělala maturitu, a nakonec jsem šla na vysokou. A pak ve studiích pokračovala dál a dál. Poháněl mě hlad po znalostech a vlastně pořád pohání.

Taky jste potkala novou lásku – svého současného manžela Vladimíra.

Potkali jsme se na volejbale… Musím říct, že jsem svému muži vděčná, že před ním nemusím vůbec nic předstírat nebo potlačovat. Zná a miluje mě takovou, jaká jsem. Má velkorysý životní nadhled a absolutně respektuje, že mám úspěšné povolání, které je tak trochu speciální. Dneska spolu máme šestnáctiletou dceru Natálii a patnáctiletého syna Adama. První syn David, kterému je sedmadvacet, žije v Londýně a před rokem ze mě udělal babičku.

Ve šťastném a spokojeném manželství žijete už dvacet let, to asi není náhoda?

Kdepak, stojí za tím velký kus obrovské a vědomé práce. Denně si velmi pečlivě řídím své priority, hlídám si svůj čas, energii a pozornost, abych ji vyváženě rozdělovala mezi práci, osobní volný čas, rodinu, děti a partnerství. Základem všech pěkných a vyvážených vztahů je respekt, pochopení, reflexe a hlavně komunikace. To je opravdu alfa a omega všeho. I my jsme s manželem společně prožili hodně životních těžkostí, ale neuzavřeli jsme se v bolesti. Dnes si spolu vše v klidu řekneme, přemýšlíme nad vnitřním světem toho druhého, chováme se k sobě s respektem, ohleduplností a taktem.

A jak odpočíváte? Čím si čistíte hlavu?

Pro mediátora je psychohygiena nesmírně důležitá. Ve všední dny ze sebe vydávám maximum, ale víkendy trávím zásadně s rodinou, ideálně v naší maringotce v lese. Z přírody čerpám energii a k tomu medituju a cvičím jógu. Moc mi pomohl pobyt v indickém ášramu, který jsem absolvovala před deseti lety. Když jsem pozorovala mnichy, jejichž život naplňuje učení, modlitba a tvrdá dřina, a oni to zvládají s nadhledem a lehkostí, pochopila jsem, že svůj osud máme opravdu ve svých rukou. Rovnováha mezi osobním a pracovním životem nevzniká náhodou. Abyste jí dosáhli, je potřeba odvést na sobě určitou práci. Je to vaše odpovědnost a opravdu záleží jen na vás a vašich rozhodnutích.

Začátkem září jste otevřela Školu šťastných vztahů. Kdo se do ní může přihlásit?

Kdokoli, kdo chce mít ve svém životě naplněné, rozvinuté, vyzrálé, vědomé, ohleduplné, respektující a kvalitní vztahy. Na Západě lidé využívají služeb mediátorů, psychologů či partnerských poradců naprosto běžně, u nás se nám na tom, co se pokazilo, pracovat zrovna moc nechce. Anebo s tím chceme něco udělat, ale bohužel až ve fázi, kdy se náš vztah přehoupne do totální destrukce. To bych opravdu moc ráda změnila.

KATEŘINA BĚLKOVÁ (1975)

KATEŘINA BĚLKOVÁ (1975)

• Pracuje jako mediátorka, koučka, lektorka mediace.

• Narodila se do právnické rodiny, na vysoké škole vystudovala ekonomii a management, ale vždycky toužila stát se psycholožkou. Nakonec v Belgii, Česku a Velké Británii absolvovala různé výcviky mediace, kterou považuje za geniální obor.

• Pomáhá řešit spory, vytvářet dohody, hledat řešení složitých konfliktů týkajících se dětí, rodinných vztahů, financí, majetku a podobně.

• Pořádá pravidelné výcviky a semináře ve své Škole mediace a Škole šťastných vztahů.

• Je vdaná, její manžel Vladimír podniká v informačních technologiích.

• Má tři děti. Z prvního vztahu má dnes sedmadvacetiletého Davida (díky němu už je babičkou), se současným mužem má syna Adama (15) a dceru Natálii (16).