Koncem listopadu slavíte narozeniny. Jsou pro vás důvodem k zamyšlení, ohlédnutí se za tím, co bylo?

Abych řekla pravdu, nijak to neprožívám. Důvodů k zamyšlení je každý den spousta, ale snažím se jít stále vpřed. Jsem aktivní člověk. Zajímá mě život, který právě žiju, dívám se dopředu. Pořád mám plány a sny, posedávat na lavičce v parku a krmit holuby mě neuvidíte.

Musím říct, že vypadáte neuvěřitelně mladě, klidně bych vám hádala o patnáct dvacet let méně.

Děkuji, to bude zřejmě tou mojí vnitřní energií, která mě pohání. A genetikou – máma taky neměla vrásky. Že bych se o sebe nějak přehnaně starala, to opravdu ne. Nikdy jsem necvičila – razím heslo, že herec patří do kavárny, v civilu se moc nemaluju a místo drahých krémů si vystačím s modrou indulonou. V roce 1996 jsem si nechala udělat plastiku víček, protože jsem je měla převislá a slzely mi oči, ale to je všechno. Žádná jiná plastika, žádný botox. S tělem je to samozřejmě horší, to na ten věk opravdu vypadá. V poslední době mě bolí klouby a mám problémy se spaním, nemůžu zabrat. Dokonce jsem byla ve studiu spánku, aby mi pomohli, ale bohužel jen potvrdili, že mám syndrom neklidných nohou. Trpí tím překvapivě hodně lidí a s věkem se zhoršuje. Nikomu to nepřeju.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Když nemůžete usnout, co děláte?

Většinou si čtu nebo něco dělám. A když je nejhůř, chodím v mátohách po bytě a dám si něco malého k jídlu, abych se přeprogramovala. Taky sleduju sociální sítě, čemuž se věnuju i během dne. V noci to kupodivu někdy pomůže. I když si uvědomuju, že je to žrout času a návyková záležitost, stejně podlehnu a bezcílně surfuju. Byly dokonce chvíle, kdy jsem si musela dát pauzu, protože jsem zjistila, že tam visím několik hodin… Ale na druhou stranu zase vidím, jak se mají moje děti, vnoučata, žáci, kamarádi. A sama můžu dát světu vědět, co je u mě nového – propaguju představení a sdílím, co mě zrovna potkalo, co mě zajímá. Na Facebook se každý den snažím dát nějakou vtipnou věc a lidi pobavit a povzbudit. A ještě k tomu spánku – nakonec to většinou dopadne tak, že kolem třetí čtvrté usnu vzhůru nohama.

Česká televize už nějakou dobu reprízuje seriál Život na zámku, kde jste zazářila jako profesorka Marie Králová. Sledujete ho?

A vidíte, právě o tom jsem se dozvěděla z Facebooku, kde mě na to upozornil jeden můj příznivec. Pár dílů jsem stihla a musím říct, že jsem je sledovala s radostí a lehkým sentimentem. Tak poctivá práce se už u nás moc nevidí. Pochopitelně se najde pár výborných seriálů, ale mnohé vnímám jako povrchní a odtržené od reálného života. My hráli příběh, situace, naše postavy měly daný charakter. A ten jsme znali dopředu, kdežto dneska herci nevědí, co přinesou další díly, jaké proměny, proto hrají neutrálně, deklamují slova. Heslo dnešní doby zní: rychle a levně. V devadesátých letech to bylo naopak, takže jsme se každou scénu snažili vyloženě vyšperkovat. Vložili jsme do toho spoustu energie a ta oslovila ostatní. Ten seriál byl a je srdcovka – pro diváky i nás herce. Mimochodem, režisér Jarda Hanuš v létě oslavil sedmdesátiny. Byla jsem mu gratulovat a užili jsme si s kamarády krásné odpoledne.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Pokud vím, v tak velkém televizním projektu jste se od té doby neobjevila. Proč?

Já vám přesně nevím, možná jsem byla „potrestaná“ za dobře odvedenou práci… Pro některé režiséry jsem doživotně profesorka Králová, a hotovo. Dali mi nálepku a označili za nepoužitelnou, což se netýkalo jen mě – práci v televizi pak nedostávali ani Káča Hrachovcová nebo Petr Rajchert. Někomu prostě nesedneme. Možná za to může i fakt, že jsme na sebe neupozorňovali na večírcích a neleštili kliky. Ovšem pro mě osobně to mělo i jedno plus – Život na zámku mi udělal jméno, takže mě pak začali obsazovat v divadle, které odjakživa miluju. A lidi slyšeli i na moje fejetony, adaptace divadelních her a knihy. Nejúspěšnější byly Zápisky z blázince, což jsou autentické deníky mého otce, herce a režiséra Miroslava Macháčka, které jsem dala dohromady.

Slyšela jsem, že vás ke psaní nasměrovaly karty. Je to pravda?

Ano, to bylo po čtyřicítce, kdy jsem právě nedostávala role. Měla jsem pocit, že moje herecká kariéra končí, a tak jsem se šla zeptat kartáře. Ten mi vyložil, že bych měla psát, tak jsem si hned druhý den koupila počítač a za další tři se na to vrhla. Asi to zní naivně, ale já jsem o tom tenkrát moc nepřemýšlela, věřila jsem tomu. Brala jsem to jako inspiraci pro svůj další život a prostě to zkusila. Začala jsem s fejetony a vedle toho plánovala převést tátovy režijní knihy do digitální podoby a pak jsem v jeho pozůstalosti našla deník z doby, kdy byl hospitalizovaný v psychiatrické léčebně. Původně jsem psala jen tak cvičně, ale pak mě synův kamarád přesvědčil, abych vydala knihu. A ta měla u čtenářů velký úspěch. O dvacet let později jsem dostala nabídku, abych v podobném duchu udělala tátovu monografii – Téma Macháček… Na tu první knihu se chystám navázat – ráda bych příští rok, kdy od tátova narození uplyne sto let, vydala pokračování.

Čtěte také

Eva Benett

Čtěte také

Eva Benett ví, co prožívají ženy, kterým je přes 40, jsou bezdětné a singl

Jaký jste vlastně s tátou měla vztah?

Dá se říct, že jsem se mu přiblížila, až když umřel, při práci na knihách. Osobně jsme spolu žili krátce – když mi bylo pět let, naši se rozvedli. Když mi bylo třináct, potkali jsme se náhodou v Praze na Václaváku a domluvili se, že spolu pojedeme za babičkou. Pak se mi až do osmnácti vyhýbal – byla jsem totiž dost nesnesitelná. Po dalším náhodném setkání jsme se už pak vídali pořád. V jeho pozůstalosti jsem později našla svoje fotografie, dopisy, kritiky i různé zprávy o synovi a dceři, tedy o jeho vnoučatech. Navenek se za naše rodinné vazby asi styděl, ale uvnitř je vnímal jako hluboké. Měl mě rád, ale nebyl schopný to dát najevo.

Co myslíte, že jste po něm podědila?

Hektičnost a touhu po maximálním výsledku. On byl po pracovní stránce strašně sebekritický a kritický i ke svému okolí. A to jsem přesně já. Dohraju nějakou scénu a hned analyzuju, co jsem udělala špatně. A bez okolků to řeknu i těm ostatním, protože jedině tak se věci můžou vyvíjet dál. Tím si člověk samozřejmě nadělá spousty nepřátel… A pak jsem určitě podědila i takový ten osobní zmatek a problémy ve vztazích. Ale to souvisí i s mojí maminkou a jejím přístupem k mému osobnímu životu.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Pletla se vám do něj a dávala takové ty nevyžádané rady?

To je velmi slabý popis. Víte, moje maminka mě měla na konzervatoři, a proto ji nedodělala, takže mě neustále pronásledovala, abych se nespustila, abych studia dokončila. Do třetího ročníku na DAMU pro mě jezdila ke škole, abych nikoho neměla. Byla jsem tak vyděšená, že jsem viděla chlapa a utíkala před ním. Jenže pak jsem se zamilovala a s prvním klukem jsem pochopitelně otěhotněla. A maminka se mě snažila donutit, abych šla na interrupci. Když jsem si dítě vyvzdorovala a narodil se Petr, tak mě zase pronásledovala, že ho nemám dost ráda. Bylo to pekelné období. Samozřejmě se jí nelíbil ani můj první manžel, herec Petr Svojtka, a snažila se nás rozvést. A když se to stalo, zvala ho k sobě na kafe. Pak to začala dělat i s mým druhým manželem, tak jsem ji odstřihla. Říkala jsem si, že buď bude maminka, nebo manželství. Samozřejmě si vyčítám, že jsem se s ní nerozešla v dobrém, ale byl mezi námi nějaký blok. Letos v létě jsem o tom mluvila s dětmi na společné dovolené v Řecku a došli jsme k tomu, že si tím řešila svoje problémy z mládí. A i já jsem samozřejmě nadělala spoustu chyb.

Po dvou manželstvích, z něhož vzešly dvě děti, dnes žijete sama. Proč?

Asi to bude znít zvláštně, ale já jsem sama vlastně téměř celý život. Moje manželství byla krátká – s Petrem jsme spolu byli rok, pak jsem byla deset let sama a přišel režisér Ivan Zmatlík. I s ním to skončilo, protože jsme se k sobě nehodili. A jak říká moje oblíbená herečka Diane Keaton: tuhle trapnou kapitolu svého života už jsem uzavřela. Necítím žádnou hořkost, žiju, jak umím. A rozhodně se sama se sebou nenudím. Mám děti, vnoučata, práci, přátele. Žiju naplno a jsem pyšná, že jsem zvládla uskutečnit věci, které vypadaly, že jsou nezdolatelné. Třeba jsem vydala už zmiňované knihy o tátovi nebo sama absolvovala cestu na exotický ostrov Bora Bora. I o tom jsem napsala.

Tím vším jsem získala nějakou sebedůvěru. Myslím si, že když ženy jdou za nějakým svým snem, věci dotáhnou do konce a dokážou samy sobě, že něco zmůžou, tak získají na ceně samy v sobě i pro své okolí. A mimochodem, i když žije člověk ve vztahu a má děti, musí žít taky trochu sám za sebe a postavit se na vlastní nohy.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Momentálně vás můžeme vidět v pražském Divadle v Řeznické ve hře Jeden německý život. Našla si role Goebbelsovy sekretářky Brunhilde Pomsel vás, nebo vy ji?

To první – nabídla mi ji ředitelka a dramaturgyně divadla Yvetta Srbová, která na Facebooku viděla jedno moje vtipné video. Šlo o vzkaz kolegovi, který jsem natočila utahaná před zkouškou, v natáčkách a nenalíčená. A ona zrovna potřebovala herečku, která by mohla hrát paní nad hrobem… Když mi vysvětlila, o jaký projekt se jedná, hned jsem souhlasila. Ta hra je výjimečná – Christopher Hauptmann ji původně napsal pro britskou herečku Maggie Smith, a to podle dokumentu, který vznikl se skutečnou Brunhilde Pomsel. Ta v něm vypráví příběh svého života, jenž souvisí se vzestupem nacismu a nenávistí vůči Židům. Je to velmi bolavé téma a bohužel má přesah do dnešní doby. I dneska se lidé nechají zmanipulovat. Nepřemýšlejí, ale slepě následují.

Jaké to je, být sama na scéně a hrát stoletou?

Já jsem podle Stanislavského převtělovací člověk, proměny mě moc baví. V tomhle případě to bylo složitější, protože Brunhilde je sto dva let. To znamená minimální pohyb, žádná gesta. Jediné, čím trochu hraje, je obličej. To pro mě byla obrovská výzva, protože jsem akční člověk. Zklidnit se, v tomhle případě bych se nebála výrazu umrtvit, pro mě byl jasný protiúkol. A do toho to obrovské množství textu, protože se jedná o hodinu a půl trvající monolog. Sice do něj párkrát vstoupí moderátor v podání Radima Špačka, ten tu hru také režíroval, ale jde jen o pár vteřin. Jinak to celé stojí na mně.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Česká Miss Monika Žídková: Krása dveře neotvírá, občas i přiskřípne prsty

Tak velká příležitost určitě vyžaduje speciální přípravu.

To ano. Před každým představením se musím pochlapit, vnitřně zklidnit a srovnat si to v hlavě. A taky si na dvě stě procent zopakovat text, bez toho to nejde. Ale myslím, že už jsem si to trochu osahala. Už někdy vím, jak na sebe, jak na to. Na jeviště přicházím s tím, že si to jdu odžít. Každá věta, kterou řeknu, musí být pravdivá. Přiznám se, že tak těžkou věc jsem v životě nedělala. Momentálně hraju ještě v monodramatu Milostné preludium, které vypráví o vztahu skladatele Chopina a spisovatelky George Sand, ale to je oproti tomu brnkačka. Když dohraju Jeden německý život, jsem vyřízená. Po každém představení sedím nějakou dobu v šatně a snažím se to rozdýchat, v tom pak pokračuju i v noci doma, kdy pochoduju po bytě. Ale vnitřně jsme šťastná a naplněná.

Co dalšího vám teď dělá radost?

Teď zkouším s Míšou Dolinovou, Janou Švandovou, s tou se střídám, Valérií Zawadskou, Zuzanou Slavíkovou a Veronikou Gajerovou hru Nejstarší řemeslo, kterou režíruje můj syn Petr Svojtka, a to je něco jako dárek. Syn se mnou nikdy nechtěl pracovat, bránil se slovy: režisér a maminka mají vždycky pravdu… Ale Jana Švandová potřebovala z časových důvodů alternaci a volba padla na mě. Máme toho teď všichni moc, protože hrajeme všechna náhradní představení z minulého roku, takže si to úplně neužiju, ale třeba je to tak lepší. A pak, my herci, jsme rádi, že můžeme hrát, i když padáme na hubu. Kéž to vydrží a situace se zklidní…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

KATEŘINA MACHÁČKOVÁ (*1949)

  • Pochází z umělecké rodiny: tatínek Miroslav Macháček byl herec a režisérská legenda, maminka Věra Štiborová operní pěvkyně, nevlastní otec Otto Haas divadelní režisér a ředitel.
  • Vystudovala DAMU a poté nastoupila do pražského Divadla pod Palmovkou (dříve Divadlo S. K. Neumanna), kde strávila 45 let.
  • Můžete ji vidět v pražském Divadle v Řeznické, v Divadle Palace, ve Werichově vile nebo ve vile Tugendhat. Také učí herectví na Pražské konzervatoři.
  • Zahrála si v oblíbeném televizním seriálu Život na zámku, v adaptaci opery Polská krev nebo ve filmech Motýlí čas, Dva lidi v zoo.
  • Vydala knihy Zápisky z blázince, Útěk z ráje, Téma Macháček.
  • Žije v Praze, má dvě děti a čtyři vnoučata.

 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu