Když jste začala vystupovat, přidala jste si ke svému křestnímu jménu jedno navíc. Co vás k tomu vedlo?

Intenzivní vnitřní pocit – potřebovala jsem se nějak ukotvit, najít svoje místo ve světě. A tak jsem se přirozeně obrátila ke svým předkům. Obě moje prababičky se jmenovaly Marie a jedna z nich údajně ráda a často zpívala. To mě inspirovalo. Minulost se propojila se současností a já tak vlastně našla svoje kořeny. Trochu hudebně nadaný byl prý i můj pradědeček, který jezdil na skautské tábory a hrál u táboráků na kytaru. Ta mi po něm doma zbyla.

Pamatujete si, kdy jste ji vzala poprvé do ruky?

Myslíte s úmyslem naučit se na ni hrát? To bylo krátce po mých čtrnáctých narozeninách. S kamarády jsme tenkrát projamovali noc a mně došlo, že bych chtěla něco víc než jen poslouchat a zpívat. No a jakmile jsem začala pronikat do techniky hry, probudila se ve mně chuť psát a skládat písničky. Tedy ty takzvaně oficiální, které měly sloky a refrén. Předtím jsem „tvořila“ po svém – vymýšlela jsem si příběhy, pohádky a krátké básničky a neustále si je pobrukovala.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Střihavková: Nejsem protekční mazánek a popularita tatínka mi život nekazila

Takže jste žila ve světě fantazie?

Dá se to tak říct. S vlastními říkankami a popěvky jsem začala už někdy ve třech letech. Dokonce to mám zaznamenané na kazetě, a to díky mámě, která mě natočila na zámku u nás ve Vlašimi, jak se procházím mezi vycpanými zvířaty a zpívám jim o tom, jak je mi líto, že je zabili… Je to legrační. Já sama si na to samozřejmě nepamatuju, ale vybavuje se mi vzpomínka, jak jsem někdy v šesti sedmi letech stála v obýváku u hifi věže a nábožně poslouchala Čechomor s Lenkou Dusilovou. V té muzice byla divoká, živelná energie a já se do ní okamžitě zamilovala. Stejně jako později do Plíhala, Nohavici nebo Kluse. Jeho první album jsem přímo zbožňovala.

Řekla jste mu to někdy? Nebo i ostatním? Určitě jste se s nimi později potkala na nějaké hudební akci…

S Frantou Černým z Čechomoru jsme na sebe jednou narazili na festivalu Colours of Ostrava v párty stanu. Fajn jsme si popovídali, a dokonce jsme na telefon natočili pozdrav pro moji mamku. Lenku jsem zase potkala na svatbě jednoho našeho společného kamaráda, ale přiznám se, že jsem si netroufla ji oslovit. Mám před ní obrovský respekt. Je za všech okolností svá, má krásný hlas a geniální hudební nápady. Podle mě se ve své tvorbě dotýká samotné podstaty života.

Čtěte také

Magdalena Borová

Čtěte také

Magdaléna Borová: Nositelce Českého lva dává svobodu víra

Stejně jako Lenka Dusilová, i vy jdete svou vlastní hudební cestou. Jak začala?

V mých šestnácti, kdy jsem natočila dvě písničky ve studiu přátel mých rodičů. A pak je s drzostí, která asi tak nějak automaticky patří k mládí, rozeslala, kam se dalo – adresy jsem našla na stránkách mých oblíbených umělců. Čekala jsem, že to půjde jako po másle, že rádia a hudební firmy budou chtít, aby se moje hudba dostala k lidem, ale byla to samozřejmě dost naivní představa. Ze všech oslovených se mi ozval jen producent Martin Červinka z nynější nahrávací společnosti SinglTon. Byl opravdu jediný, ale zato osudový. Začali jsme spolupracovat a mně se splnil sen. Jen jsem měla dost nervy z cestování do Prahy.

Přišlo mi to komplikované a vadily mi ty davy lidí – prostě venkovanka ve městě, ale nakonec jsem si zvykla.

Vaše spolupráce s Martinem byla velmi úspěšná – vydala jste singl Vzpomínej a v anketě Zlatý slavík získala nominaci na objev roku. Pak jste ale místo hraní s vlastní kapelou začala vystupovat s Jelenem. Jak se to stalo?

Náhodou. Kluky jsem potkala ve studiu Martina Ledviny, kde jsem nahrávala. Líbila se mi jejich energie a nadšení, a tak jsem jim navrhla, jestli by si se mnou nechtěli zazpívat. Tím to všechno začalo. Oni neměli doprovodnou zpěvačku, já zase kapelu, tak jsme začali jezdit společně. Původně to měla být chvilková záležitost, a nakonec z toho bylo osm let. Mezitím Jeleni vydali píseň Magdalena a začali být úspěšní. Nejdřív jezdili oni se mnou a pak já s nimi. Z malých pódií a náměstíček jsme se postupem času dostali třeba i do pražského Fora Karlín. Skvělé bylo, že to nepřišlo jako blesk z čistého nebe, ale krůček po krůčku, že jsme si to poctivě odpracovali.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

Osm let v dodávce se samými muži… Nepřišla jste trochu o iluze?

Kdepak, my jsme si to velmi rychle vyjasnili, žádné machrování a lovení se nekonalo. Všichni jsme byli na jedné lodi a všichni trochu vyplašení. A tím nemyslím jen sebe a těch sedm muzikantů, ale i techniky, osvětlovače, produkci a tak dále. Fakt jsme začínali od píky… Možná to bude znít jako klišé, ale já je všechny beru jako svou rodinu. Byla jsem s nimi poslední roky víc než s kýmkoli jiným, znám je všechny nazpaměť. Za něco je nesnáším, za něco miluju, jsou pro mě jako bráchové.

Co dalšího vám tahle etapa dala?

Především jsem byla pořád v kontaktu s muzikou. Byla jsem jako houba a nasávala do sebe nové věci a podněty. Zjišťovala jsem, co mi sedí a co ne, rostla, dospívala. Když jsem začala s Jelenem vystupovat, dost jsem se styděla. Na scéně jsem nechtěla být vidět, a tak jsem se schovávala za vlasy… Časem, nabitými zkušenostmi a s tím spojeným sebevědomím mě to naštěstí přešlo. A pak jsem jednoho dne dostala chuť vydat vlastní album.

Od nápadu po realizaci to trvalo čtyři roky. To jste taková perfekcionistka?

Přiznám se, že jsem napsala spoustu písniček, ale pořád jsem si nebyla jistá, že jsou hotové. Možná to je perfekcionismus, možná jenom vnitřní hlas, kterým se řídím. V každém případě šlo o moji první desku, a tak jsem chtěla vyzkoušet různé polohy toho, co ve mně jako v muzikantce a autorce je. Když jsem pak měla pohromadě jedenáct písní, o kterých jsem věděla, že si za nimi stoprocentně stojím a chci je zpívat lidem, šla jsem do studia a nahrála je.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

Podle čeho vlastně poznáte, že je písnička hotová?

Musí se mě dotýkat, musím cítit, že se mnou něco dělá. Protože kdyby nic nedělala se mnou jako s autorkou, jak by pak mohla něco dělat s někým jiným? Nepíšu pro sebe a pro své ego, abych se ujišťovala, jak jsem dobrá. Prostřednictvím svých písní se chci dotýkat ostatních, napojovat se na ně.

Nejčastěji zpíváte o lásce. Jak ji vnímáte?

Jako nejsilnější moc ve vesmíru, která v nás násobí to nejlepší. A zdaleka nemusí jít jen o lásku partnerskou, milovat někoho pro mě znamená přijmout ho beze zbytku takového, jaký je. Není to zvyk, závazek nebo dluh.

Na desce máte písničku s názvem Zničená zem. Věříte, že se dá dvakrát vstoupit do jedné řeky a rozbitý vztah znovu slepit?

Při psaní Zničené země jsem myslela na chvíle ticha, kdy skončí boj a člověk si uvědomí, co kolem sebe vlastně napáchal. Je to o tom posledním momentu, kdy se obě strany rozhodují, co bude dál – jestli budou o vztah a o lásku bojovat, nebo přišel čas odejít… Záleží to jen na nich a na tom, co jim říká jejich srdce. Příběhy s hezkým koncem máme rádi všichni, ale pokud je vztah nefunkční, pokud se z něj vytratila láska a pravda, asi nemá cenu ho udržovat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Důležitá je i sebeláska. Dostala jste se někdy do stavu, kdy jste sama se sebou nebyla v harmonii?

Ano, v šestnácti. Paradoxně jsem tenkrát měla moc hezký vztah. Bylo mi v něm tak dobře, že jsem přibrala snad patnáct kilo. Přítel to neřešil a já taky ne, jenže pak jsme v posilovně narazili na jednoho jeho kamaráda a ten mu řekl, že má na lepší holku. Myslel si, že ho neslyším… Můj kluk ho odpálkoval a pak už tomu nevěnoval pozornost, ale mně to začalo vrtat v hlavě. Najednou jsem si připadala tlustá a začala se bát, že by se opravdu mohla objevit nějaká hezčí a štíhlejší slečna. A tak jsem se vrhla na hubnutí, samozřejmě nezdravě – málo jsem jedla a hodně cvičila. Byla jsem jako stroj, šlo mi jen o výsledek. Za rok jsem zhubla dvacet čtyři kilo, což zní možná úžasně, ale nikomu bych to nedoporučovala. Až později jsem zjistila, že jsem si třeba běháním odrovnala kolena… Dneska jsem ráda, že jsem dospěla do fáze, kdy bych něco podobného už nikdy neudělala. Zvlášť ne kvůli nějakému chlapovi.

Jak se udržujete fit dneska?

Snažím se zdravě jíst a být hodně venku, což není problém – mám psa. Kdyby se mi náhodou nechtělo vystrčit nos, on mě stejně ven vytáhne. Taky ráda cvičím jógu, při které krásně vypnu mozek a jen dýchám, hýbu se, nepřemýšlím a užívám si ticha. To je pro mě zásadní. Během korony jsem měla štěstí, že jsem mohla utéct z Prahy za rodinou – několik měsíců jsem byla na vesnici o patnácti domech. Nádhera.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Zuzana Kronerová říká, že největším neštěstím je hloupý muž

A kde hledáte ticho a klid za normálních okolností?

Na cestách, ale nejsem úplně klasický dovolenkový typ – válení u moře nebo navštěvování oblíbených turistických míst mě moc nebaví. Od jednadvaceti často cestuju sama a mám ráda Východ, konkrétně třeba Palestinu, Izrael, Rumunsko, Gruzii. Tyhle země vnímám jako určitou protiváhu prostředí, v němž se normálně pohybuju, změnu v podobě autentického, syrového světa s lidmi, kteří žijí tady a teď.

Jak dlouho dopředu své cesty plánujete?

Právě, že vůbec. Vím, kdy mi letí letadlo a kde budu první noc spát. Pak už všechno nechávám osudu. Ale mám takovou dohodu s vesmírem, že budu vždycky v bezpečí a že to pokaždé dopadne nejlépe, jak může.

Vážně jste se nikdy nedostala do nějaké nebezpečné situace?

To víte, že ano, ale zatím to vždycky dobře skončilo. Naposledy mě třeba tak trochu unesl taxikář v Gruzii. Přistála jsem ve tři ráno, nasedla k němu do taxíku a on, když mě viděl bez doprovodu, usoudil, že s ním určitě budu chtít vyrazit do baru. Místo aby mě tedy dovezl do centra, tak se mnou kroužil po Tbilisi, odmítal zastavit a pustit mě z auta. Naštěstí mě osvítilo a vzpomněla jsem si, že jsem četla, že v Gruzii, jsou sice muži často dost macho, ale že taky velmi respektují instituci manželství. A tak jsem mu řekla, že na mě v Praze čeká snoubenec a že se budeme brát. A bylo vyřešeno – přestal s hloupými řečmi a konečně mě zavezl na hostel.

Proč cestujete sama? Nebylo by to ve dvou lepší?

Obě varianty mají něco do sebe. Když cestujete ve dvou nebo ve skupince, můžete se dělit o všechny starosti, radosti, zážitky, cítíte se víc v bezpečí… Ale taky jste orientovaní spíš dovnitř té skupinky a přicházíte o spoustu zážitků. Když vyrazíte sama, paradoxně stejně moc sama nejste. Lidé vás k sobě totiž najednou pustí blíž, snáz proniknete do jiných kultur, jsou vám nápomocnější… Na cestě jsem navíc odstřižená od všeho známého a musím být naprosto přítomná, vědomá a všímavá, abych byla v bezpečí. Zkrátka musím být tady a teď – a to je pro mě asi ten největší benefit.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Kam byste ráda vyrazila, až to zase půjde bez problémů?

Do Ománu, ale chtěla bych navštívit i Nepál, Tibet nebo Indii. A láká mě taky Kanada a její příroda. Uvidíme, kdy se někam zase podívám. Po té dlouhé pauze, co máme za sebou, se teď ale stejně nejvíc těším na koncerty. Na výměnu energie mezi muzikanty a živým publikem.

Málokdo ví, že nejste jen písničkářka, ale máte i civilní zaměstnání. Co přesně děláte?

Už tři roky pracuju v nadačním fondu Impuls v registru ReMuS, což je registr pacientů s roztroušenou sklerózou. Je to blízko mého oboru – vystudovala jsem sociologii a sociální antropologii. Kdybych to měla popsat jednoduše, tak sbíráme data, která pak pomáhají ve výzkumu téhle choroby, a to v celosvětovém měřítku. Řada lidí si myslí, že roztroušená skleróza je spojená hlavně se stářím, ale není to pravda. Nejčastěji se objevuje kolem jednatřicátého roku, a to hlavně u žen. Doufejme, že se tahle smutná statistika v budoucnu změní.


KATEŘINA MARIE TICHÁ (1994)

• Rodačka z Vlašimi vystudovala sociologii a sociální antropologii na Karlově univerzitě v Praze.
• V roce 2012 vydala debutový song s názvem Vzpomínej. U posluchačů zabodoval i její duet s raperem Lipem Do města přišla zima.
• V roce 2013 byla nominovaná na cenu Český slavík jako Objev roku a začala vystupovat s kapelou Jelen.
• V říjnu 2020 vyšlo její debutové album Sami, které obsahuje jedenáct autorských písniček.
• V květnu 2021 získala Cenu Anděl v kategorii Objev roku.
• Střídavě žije v Praze a na Vysočině. 

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli