O těhotenství se hovoří jako o nejkrásnějším období v životě ženy. Souhlasíte s tím?
Ano, v každém těhotenství jsem to tak měla. Miluju to, je to závislost. Přijde mi, že se vždycky cítím nad věcí, mám pocit, že odvádím super důležitou práci, a celkově je to opravdu fascinující moment. Mám štěstí, že první měsíce mě trápila hlavně únava, ale žádné nevolnosti. Jediné, co je vlastně ze začátku trochu zvláštní, je to mlžení kolem, kdy se to vlastně neříká, ale všichni vidí, že si nedáváte drink, a začíná to být podezřelé. (Rozhovor vznikl v prosinci 2020, kdy byla Klára Vytisková ještě těhotná – pozn. red.)
Je tohle těhotenství v něčem jiné než ta dvě předcházející?
U prvního těhotenství jsem si zdřímla, kdykoliv na mě padla únava, a pořád jsem někde seděla na zmrzlině nebo v centru Prahy na borůvkovém mléčném koktejlu. Se třetím už si člověk tolik neodpočine.
Probouzí u vás těhotenství kreativitu, nebo jste naopak jako umělkyně muzikantka v útlumu?
Rozhodně to první, a to v takové míře, až mě to zaskočilo. Říkala jsem si, že na to nebude čas a prostor, ale ty nápady si vás najdou. Děti i těhotenství mi přinášejí obrovskou inspiraci, děti jsou moje múzy, jen je méně času ty nápady pak zpracovávat.
Vždycky jste si s manželem přáli mít víc dětí?
Vždycky, jen jsme to nechtěli brát jako danou věc, nevěděli jsme, jací budeme rodiče, jak to všechno půjde, ale po druhé dceři jsme cítili, že ještě nejsme kompletní. Že zkrátka ještě potřebujeme někoho do party. O pohlaví miminka nám nešlo.
Co pro vás rodina vlastně znamená?
Víte, jaké to je, když máte skvělé kámoše, s nimiž je legrace? A znáte americký seriál Přátelé? Tak takhle vnímám rodinu – je to parta lidí, kteří spolu chtějí jezdit na dovolenou, sdílet jídlo u jednoho stolu, rádi si povídají o tom, co zažili, mají stejný smysl pro humor… Myslím to nadneseně, ale takhle to cítím. Samozřejmě je v tom ještě obrovská, nekonečná láska. A celkově nový rozměr v životě.
Máte dvě malé dcery, nakolik v nich vidíte sama sebe?
Hodně, v obou a v každé jinak. Je sranda, jak jsou jiné a v něčem stejné zároveň. Jsou spontánní, vtipné, zvědavé, mají dobré srdce. Emilka je taková energická divoženka, Olivka zase bavič a svéráz. Jsou skvělé, což by o svých dětech řekla asi každá máma. Nastavují mi zrcadlo a já ho ráda přijímám, učíme se navzájem. Žádná z nás se totiž jako máma nenarodila.
Myslíte to tak, že žena je s prvním dítětem hozená do vody a musí plavat?
Ano, je důležité pochopit, že nikdo není perfektní máma, ale každá je ta nejlepší pro svoje dítě. Doma se s manželem často bavíme o tom, jak moc je pro nás důležitá komunikace. Neustále spolu vedeme dialog. A je to tak i mezi námi a dětmi. O všem se bavíme, máme společné večeře, a když přijde nějaká nepříjemná situace nebo hádka mezi dětmi, snažíme se to řešit maximálně v klidu. Žádné direktivní, diktátorské a manipulativní přístupy u nás doma neprobíhají.
Dnešní ženy samy sebe často drží v kleštích – snaží se být dokonalé matky i manželky a zároveň být profesně úspěšné. A k tomu samozřejmě krásně vypadat. Co tomu tlaku říkáte?
Myslím si, že velký tlak vytvářejí sociální sítě. Matky mají tendence se srovnávat s jinými na pohled úspěšnějšími, často dochází k frustraci a ženy pak mají pocit, že nejsou dost dobré. To je nebezpečné. Existují dva protipóly – přibývá žen, které extrémně zdůrazňují negativa mateřství, a pak druhá skupina, která věci ohledně mateřství barví jen dorůžova a v podstatě často také nemluví reálně. Buďme nohama na zemi! Nemám ráda extrémy, myslím si, že v tomhle případě je opět důležitá rovnováha a naslouchání svému vnitřnímu hlasu.
Jak tedy vnímáte mateřskou realitu?
Realita je taková, že s dětmi nespíte do deseti, kolikrát ani ne do šesti, a už vůbec ne v kuse. Nemáte čas si s manželem pustit deset dílů seriálu na Netflixu v kuse. Skloubit rodičovství a práci je krutá logistika, ale přes to všechno je to krásné. Když se podíváte na ty skřítky, kteří vám běhají doma a dokola říkají, jak vás mají rádi… Děti jsou neuvěřitelně přirozeně moudré, takové čisté duše. Je s nimi sranda. A když je vnímáte, posouvají vás dál. Není to jen výchova dítěte. Tímhle vztahem rostou oba – rodič i dítě.
A nebála jste se někdy, že vás děti budou brzdit v kariéře?
Ještě než jsem je měla, byla jsem přesvědčená, že toho s nimi udělám méně, možná nic. Nicméně i tak bych do toho šla, kariéra pro mě nikdy nebyla na prvním místě. Ale nakonec mám s dětmi pocit, že když už pracuju, pracuju efektivněji. A navíc přichází více nápadů.
Jaký je vlastně rozdíl mezi Klárou před deseti patnácti lety a tou dnešní?
Řekla bych, že velký. V základu si myslím, že jsem stejná, ale nějak se mi zformovalo hodně věcí kolem. Děti mě toho hodně naučily, stejně jako můj muž a moji přátelé. Rozhodně jsem se posunula ve vnímání sama sebe a světa, připadám si dospělejší, uvědomělejší. Troufám si říct, že jsem nabyla o trochu více životní moudrosti. Proto mě baví stárnout. Nebojím se vrásek ani šedivých vlasů, ty už stejně dávno mám. Pocit vnitřní pohody je pro mě mnohem důležitější.
Jaké bylo vaše dětství? Co všechno vás formovalo?
Hudba, staré vinyly a kapela Nerez, v níž hrál můj táta Vladimír, který je kontrabasista. Divadlo Sklep, jeho humor a kostýmy, baletní jednotka Křeč. Umění a naše rodinné cesty Evropou ve starém volvu, tak krásně punkové. Náš starý mlýn v Úněticích, kde od mého dětství bydlíme, jeho obrovské prostory a hlavně vesnice, volnost, svoboda. Máme zahradu s potokem a vzrostlými stromy, což je hlavně v létě poklad.
V Úněticích žijete, ale za vzděláním i prací jste vždycky jezdila do Prahy. Považujete se spíš za městskou holku nebo venkovskou?
Potřebuju obojí – zajít si do galerie a dobrého bistra v centru Prahy, stejně jako naši zahradu, potok a holínky. Je to balanc, rovnováha, život. V Praze mám ale také hodně dobrých přátel.
A dokážete si užít samotu? Takové ty chvilky jen sama pro sebe?
Ano, hlavně teď, když jsem máma. Jako rodič žijete v nekonečném hluku, dostáváte mnoho otázek, je to krásný dynamický život, ale občas se objeví potřeba být sama se sebou. Je to něco jako meditace. A když nemám náladu na ticho, poslouchám podcasty a třídím u toho věci. To je pro mě velký relax.
Jste s manželem manuálně zruční?
Řekla bych, že ano, nějaký nábytek jsme si už upravili a opravili, ale na druhou stranu nejsme až tak zruční, že bychom si třeba od nuly vyrobili stůl, to umí můj táta. Ovšem co se týká repasování, tak na to jsme myslím dost dobří.
Nedávno jste si s rodinou pořídili maringotku. Jaké s ní máte plány?
To byl můj sen už několik let. Moje představa je, že zkraje jara nasadíme s dětmi montérky, budeme brousit, lakovat a uděláme si z ní zahradní domeček. Na přespávání pro kamarády, pro děti, když budeme dělat oheň na zahradě. Bude to takový úkryt pro všechny.
Je vidět, že máte ráda věci s příběhem a duší. Jak v tom případě vnímáte sociální sítě, kterých jsme se už lehce dotkly?
To je komplikované. Je pravda, že jsem často jako člověk ze sedmdesátých let, mnohdy je mi bližší analog než digitál, mám ráda tužku a papír. Sociální sítě mám, ale neujíždím na nich. Většina lidí mě považuje za extroverta, ale já jsem spíš introvertní. Kdybych neměla profesi, jakou mám, nepotřebovala bych na internetu ukazovat nikomu nic. Sociální sítě jsou podle mě dobrý sluha, ale špatný pán. Mají mnoho výhod i nevýhod. Můžete k lidem dostat cokoliv hodně rychle, zároveň je to velký žrout času. Musíte to umět regulovat.
V posledních měsících je ale právě Facebook a Instagram pro umělce jediná cesta, jak se dostat k fanouškům. Jak tuhle izolaci i podivnou dobu prožíváte?
Rok 2020 byl hodně specifický, v lednu jsme si nedokázali představit, jak se to bude celé vyvíjet. Přišli jsem o spoustu koncertů, já i můj muž. A tak tvoříme hodně doma, Roman si v lockdownu vybudoval studio, investoval do vintage mikrofonů. Inspirujeme se navzájem. Nehroutíme se z toho, že teď prostě nepojedeme na dovolenou k moři, ale snažíme se v tom vidět to dobré. Jsme více s dětmi, pracujeme na našem studiu. Já jsem aktuálně nahrála živák z prázdné Meet Factory, čtyři písničky s celou kapelou, jsou na mém YouTube. A taky jsem na jaře natočila klip na naší zahradě. Píseň se jmenuje Gold a hostuje v ní zpěvák Albert Černý.
Koronavirová doba mimo jiné prověřuje i partnerské vztahy. Jak byste popsala ten váš, který trvá už šestnáct let?
Mám pocit, že po těch letech s námi tahle zvláštní doba nic neudělá, naopak, máme radost, že můžeme být více spolu. S Romanem jsme spolu kdysi hráli v kapele Toxique, hodně času jsme trávili na cestách, takže jsme zvyklí být spolu.
Váš muž je bubeník, dali jste se dohromady při práci?
Na konzervatoři jsme spolu hráli ve školní kapele. Přiznám se, že na začátku mi byl nesympatický, působil na mě arogantně a nedostupně. Jako takový nafoukaný drsňák, jenomže pak jsme si začali půjčovat cédéčka a díky tomu si povídat. A já pochopila, že je to fakt hodný kluk. Pak zafungovala chemie a už to jelo.
Vdávala jste se v pětadvaceti. To bylo docela brzo.
Žádost o ruku mě tenkrát překvapila. Ale Roman je o šest let starší a vždycky měl srovnané priority. Věděl, že chce se mnou být napořád, a já to cítila stejně. Naši rodiče jsou stále spolu, takže máme manželský model zakódovaný. Taky jsem chtěla být mladá máma a mít na děti dostatek energie, nebylo na co čekat.
Najde se něco, v čem jste se díky partnerství posunula?
Je toho hodně. Když jsem po pár letech našeho vztahu připustila, že nemám vždycky pravdu, byla jsem tvrdohlavá a začala přijímat to, že vztah je i o tom, že se učíte navzájem, bylo to prozření. Roman je hodně nohama na zemi, umí si říct, co chce, ale zároveň má laskavou duši. Nenechá se vyvést z míry. Má vše srovnané a vrací mě zpátky na zem, ale v romantickém slova smyslu.
Takže je to výhoda, když jsou dva muzikanti v rodině?
Ano, obrovská. Milujeme se, rozumíme si, respektujeme se, posloucháme vinyly, diskutujeme o hudbě a o všem možném, inspirujeme se. Skvělé je, že máme stejný režim, což je alfa a omega každého vztahu. Když jste muzikant a máte holku, která pracuje klasicky od rána do odpoledne, tak se totálně míjíte, zatímco ona skončí, vy odjíždíte na koncert. Když jde ráno do práce, vy máte volno. Večery sice často trávíme každý někde jinde, ale ráno si dopřáváme dlouhé společné snídaně.
Jak vidíte další měsíce?
Nevím. Opravdu. Jestli mě loňský rok něco naučil, tak neplánovat příliš dopředu, protože všechno se může změnit. Moc ráda bych v létě odehrála několik festivalů, protože vím, že se to dá odjet i s miminkem. Ale těžko říct, v jaké míře a za jakých podmínek letos festivaly proběhnou.
Působíte jako člověk, který je v pohodě a naprosto přirozeně jde po své cestě a plní si sny. Máte ještě nějaké nesplněné?
Pořád toužím po nějaké trochu větší lehkosti bytí, po větším nadhledu, ale je pravda, že je to čím dál tím lepší. Pak jsem chtěla starou maringotku, tu jsem si pořídila, a tři děti… Takže mám všechno. Jediné, co bych si přála, je, abych i v budoucnu mohla svobodně tvořit a svobodně žít.
A ještě perlička na závěr: před čtyřiceti lety se vaše maminka Blahoslava objevila na titulce našeho časopisu. Víte, jak k tomu došlo?
Máma chodila na FTVS, kde navštěvovala hodiny sportovní gymnastiky. Tenkrát nacvičovaly výběrovou skladbu žen na spartakiádu v roce 1980 a novináři z Vlasty tam přišli náhodně fotit. Nakonec to dopadlo tak, že mámu vybrali na obálku jednoho čísla. Má ho schované dodnes…
KLÁRA VYTISKOVÁ (1985)
• Vystudovala jazzový zpěv a skladbu na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Proslavila se jako zpěvačka skupiny Toxique, s níž vydala tři alba.
• V roce 2015 jí vyšla první sólová deska Home, za kterou získala cenu Anděl v kategorii Zpěvačka roku.
• Známá je také jako porotkyně čtvrté řady soutěže Česko Slovenská SuperStar.
• V březnu 2020 jí vyšlo album Love is Gold, na kterém najdete třináct songů.
• Žije v Úněticích u Prahy a je provdaná za bubeníka Romana Víchu, s nímž má dvě dcery a jednoho syna.