Je ráno a za mým oknem sněží. Lenku čeká u protinožců horká letní noc. Původně jsem chtěla rozhovor stihnout před Vánoci, ale to byla v Melbourne doslova zavalena perníčky. V lednu jsem ji zastihla na venkově, kde si pořídili starý viktoriánský dům.
Jezdíte na venkov odpočívat, nebo pracovat?
Dnes jsme s manželem celý den mulčovali zahradu, takže asi tak. Ale několik měsíců jsme sem vůbec nemohli přijet, protože jsme měli v Melbourne sto dvanáct dní úplný lockdown. V létě byl nárůst případů s covidem přes sedm set denně, což je ve srovnání s Českem směšné číslo, ale pro nás to bylo hodně. Premiér našeho státu Victoria (Austrálie je federací, pozn. aut.) udělal v mnohém nepříjemná opatření, za která byl kritizován i federální vládou. Ale podařilo se to a za poslední dva měsíce jsme tu žádný případ komunitního přenosu neměli.
Dodržovali Australané přísná opatření?
I tady jsou odpůrci nošení roušek, kteří bojují za vlastní svobodu. Ale hranice mezi osobní svobodou a společenskou zodpovědností je velmi tenká. Je tu ale hodně lidí, kteří poslouchají. A když lockdown skončil, byli jsme šťastní, že mohou rodiny trávit Vánoce společně.
Vy jste poslušná?
Moje maminka je lékařka, dcera fyzioterapeutka – doma věříme vědeckým faktům. Je to nemoc, na kterou se umírá. Proto vedu k zodpovědnosti a opatrnosti i své děti. Rebelů je dost. Zároveň zažívám nepříjemný pocit bezmoci, protože nemůžu odletět za našimi. Když slyším, jak to u nás v Česku řádí a jakým způsobem se s covidem potýká česká vláda v kontrastu s tím, jak se k tomu postavila naše…
Zasáhla pandemie i do vaší práce honorární konzulky?
Setkávám se s lidmi, kterým někdo v Česku zemřel, nemohou tam odletět, a tak vyřizují plné moci pro někoho, kdo jim bude řešit pozůstalost. A slýchávám hodně příběhů. Lidé mohou sice za svými příbuznými vycestovat, když dostanou výjimku australské vlády. Ale je to komplikované – u nás platí kvóty pro návrat do země, takže se může stát, že pak zůstanou měsíce trčet na druhé straně světa. Tatínek s dítětem tady, maminka se dvěma dětmi v Česku.
Já myslela, že začneme lehce o perníčcích, a my o covidu… Nevadí, když změníme téma?
Vůbec ne.
Máte za sebou hlavní perníkovou sezonu. Kolik jste jich před svátky napekla?
To budou tisíce. Covid mě donutil otevřít si i e-shop. Před rokem jsem jich v sezoně prodala na trzích a výstavách za 45 000 dolarů, což je překvapivě hodně. V Česku je pečeme běžně, máme různé formičky, tady jich tolik není. Australané sice perník znají jako gingerbread, ale je jiný než český. Nedávají do něho med a dělají ho příliš sladký. Český perník je sofistikovanější, jsme větší fajnšmekři.
Tady ho vyrábíte ve velkém tři roky. Pekla jste i v Čechách?
Perníky dělám strašně ráda už odmalička. Naučila mě to sestřenice, ji maminka, je to takové rodinné umění. Hlavně jak udělat správně tekutou polevu, jak zdobit… Za ty roky jsem si už vytvořila vlastní styl a tvořivosti se meze nekladou. Letos jsem poprvé udělala rumové perníčky s chilli, což byl nápad mého muže. Peču i bezlepkový perník (v roce 2019 za ně získala cenu Australian Food Awards, pozn. aut.).
Prý už od sedmnácti sbíráte vykrajovátka a formičky. Je mezi nimi nějaký skvost?
Už na střední škole jsem si nechala udělat od jednoho klempíře celou sadu velkých formiček. Žil ve vesnici nedaleko Jeseníku a čtyři roky poté zemřel. Tehdy jsem chodila s klukem, který mi nakreslil třeba tvar ježka a pan klempíř mi podle té kresby udělal vykrajovátko… Jsou pro mě opravdu vzácná. Doma jich mám celkově stovky, v krabicích podle velikosti.
Kromě perníčků vyrábíte i české speciality jako nakládaný hermelín, utopence… Je náročné prosadit se s tím na australském trhu?
V Melbourne, které má přes pět milionů obyvatel, žije jen něco málo přes dvanáct tisíc Čechů a Slováků. Pro srovnání, jsou tu statisíce Poláků, Řeků, Asiatů… Je tu obrovský výběr různých národních jídel. Já mám ročně asi jen 1500 zákazníků, což je v tak velkém městě, jako když plivne. A uspokojit jich více je problém, protože vše dělám sama a ručně a ani to není moje povolání (Lenka pracuje jako interiérová designérka, pozn. aut.).
Ale přesto to děláte…
Protože mě to baví a mám ráda českou kuchyni, která mi tu chybí. Víte, že v Melbourne není žádná restaurace s českým jídlem? To, co Češi umí v kuchyni, je nenapodobitelné, proto se o to ráda podělím. Když se během covidu omezilo cestování, vznikl v Austrálii pojem „staycation“ jako varianta slova vacation (česky dovolená, pozn. aut.). Ve smyslu stay at home – udělej si dovolenou doma. Přišli za mnou lidé, kteří nemohli odletět do Prahy, jestli bych jim neuvařila český oběd. Řízek s bramborovým salátem, k tomu dva staroprameny, pár perníků a manželé měli doma zážitek, jako by byli v Praze!
To je skvělé! A suroviny na česká jídla tam seženete?
V něčem se musíme přizpůsobit. Čerpáme z dostupných potravin, které používají Poláci nebo Chorvati. Největším problémem je mouka, protože jsme zvyklí na hladkou, dvounulku, polohrubou a hrubou. Ale koupíte tu dost podobné náhražky, ze kterých ty knedlíky nakonec uděláte.
Co z vašich pochutin Australanům nejvíc chutná?
Velkým trendem jsou tu sýry – prkénko s mnoha druhy, k tomu krekry… Takže když jsem přišla s nakládaným hermelínem, zaujalo je to. Ti, co jedí maso, ocenili utopence, i když pro starší generaci je obojí moc ostré. Češi mají prostě rádi jídla, která mají grády! Australanům chutná český guláš, znají už i to slovo.
Co naopak vůbec nemusejí?
Když jim řeknete, že jíte na Vánoce kapra, jsou z toho všichni úplně vedle. Považují je za škůdce, kteří erodují břehy, a tak je zabíjejí a vyhazují. Nevidí důvod, proč by měli jíst bahnitou rybu, když mají na výběr tolik vynikajících ryb z oceánu. Neustále tu vysvětluju, že je kapr opravdu velmi chutný, když projde několik měsíců čištěním.
Existuje australská kuchyně, jejich typické jídlo?
Asi Vegemite (velmi slaná hmota vyrobená z pivních kvasnic, zeleniny a koření, pozn. aut.), které chutná jako náš masox. Trvalo mi několik let, než jsem si ho taky začala mazat na chleba. Je to ikona australské kuchyně, všichni tu na tom vyrostli. Historicky byla místní kuchyně silně ovlivněna anglickou, protože Austrálie byla dlouho pod vlivem Velké Británie. Ale původní obyvatelé – Aboridžinci, kteří tu žili desetitisíce let, měli určitě svou kuchyni. Lovili ryby a divokou zvěř, hodně používali koření a bobule, které bychom se ani neodvážili zkusit.
S vařením souvisí i česko-slovenský festival VodaFest, který jste před deseti lety založila.
První rok přišlo asi čtyři sta lidí. Tenkrát lilo jako z konve, ale všichni byli šťastní, protože do té doby se v Melbourne žádná podobná akce nekonala. Chtěla jsem, aby místní Čechoslováci měli pocit, že jsou na chvíli doma, a australští návštěvníci mohli poznat českou a slovenskou kulturu. Další rok už přišlo osm set lidí a počet návštěvníků se každoročně zdvojnásoboval. Organizátoři nestíhali navařit tolik jídla, proto jsem chtěla, aby si komunita začala vařit sama. S Justinem jsme jim chtěli jít příkladem, navíc jsme děsně mlsné huby, tak jsme připravili stánek s utopenci, nakládaným hermelínem, chleby se sádlem a škvarky, perníčky… Nejdřív to byla jen festivalová sranda a nakonec z toho vznikla značka Gourmet Czech.
Do Austrálie jste šla za svým prvním manželem, také Australanem. V té době jste se u nás už živila jako překladatelka a tlumočnice. Nelitujete té zásadní změny?
Ne. V Česku jsem měla vše, jen ne muže, který by mě miloval. Jsem dobrodruh, ráda cestuju, rozmanitost mě vždycky přitahovala. Vystudovala jsem angličtinu a španělštinu, k tomu bylo vlastně nutné cestovat… Zamilovat se do Austrálie nebylo obtížné. Stala se mi druhým domovem a přijala mě s otevřenou náručí, protože je to země imigrantů. Ale je fakt, že jsem sem přišla jako Alenka do říše divů. Musela jsem se toho hodně naučit včetně řízení vlevo. Ale i po dvaceti letech zůstává mým prvním domovem Česko.
Co byste poradila lidem, kteří sem přijdou z druhého konce světa?
Mějte otevřenou mysl. Každý den přinese něco nového a nepoznaného. Být tolerantní v kosmopolitní společnosti, která směšuje tolik různých kultur, smýšlení a náboženských vyznání je naprosto nutné. Naučte se poznávat jiné kultury, přijmout a ocenit jinakost.
Jste aktivní v české komunitě. Jak jste se ke spolkům v Melbourne dostala?
Vlastně přes děti. Když jim bylo kolem pěti let, začali jsme jezdit v létě na české tábory, které tu běží už od sedmdesátých let. Pak děti začaly chodit do víkendové české školy organizované Sokolem, kde se kluci začali učit česky. Jak ale začali s pozemním hokejem, s českou školou skončili. Plynule česky umí jen nejstarší dcera (dcera Taylor skvěle peče, na konci článku najdete její recept na dort Pavlova, pozn. red.).
Už šestnáct let se živíte jako designérka interiérů.
Studovala jsem to po rodičovských dovolených jen ze zájmu, ani mě nenapadlo, že se tím budu jednou živit. Začínala jsem vybavováním nemovitostí, které se tu prodávají co nejlépe zařízené, i pronajatým nábytkem. Pak jsem už dělala konzultace a zaměřila se přímo na dekorace a navrhování interiérů. A když jsem se seznámila se svým současným manželem, který je stavitelem, začali jsme pracovat i společně. Jo, a seznámili jsme se v hobbymarketu Bunnings…
Fakt v hobbymarketu?
Stojím u pokladny, podívám se doleva a tam stojí vysoký pohledný muž. Culí se na mě a ptá se, jestli jsme se už někdy setkali. Já mastné vlasy, bez make-upu, v teplákách… Otočím se na něj a říkám jen „No!“ a rychle mizím. Neviděli jsme se čtyři roky. A pak mi kamarádka ukázala virtuální seznamku Tinder, kde se jednou ozvalo Píp! – přišla mi zpráva s fotkou a byl to Justin! Samozřejmě jsem na něj nezapomněla a do Bunnings už nikdy nešla v teplákách a nenamalovaná… Ten samý den jsme si zavolali, druhý den měli rande a za čtyři měsíce mě požádal o ruku.
Dobrá práce! Předpokládám, že si dům zrenovujete spolu.
Vždycky společně renovujeme pro někoho jiného, teď můžeme pro sebe.
Jak je ten dům starý? Dýchá historií?
Je přibližně z roku 1881. Nevěděli jsme o něm nic a koupili ho se slepou vírou a mým nadšením pro historickou krásu. Než jsme se do čehokoli vrhli, zjišťovali jsme jeho minulost. Podařilo se mi najít paní, která tu žila v padesátých letech. Když jsme začali strhávat tapety, abychom zjistili, jestli tu nejsou třeba termiti, šlo dolů tolik vrstev! Ta paní dokonce jednu z tapet poznala: „Jé, tu tapetoval můj tatínek!“ Udělala jsem si krabičku, do které jsem si dala kousek z každé vrstvy, abych si vytvořila takovou malou časovou kapsli. V prachu jsem tu našla spoustu pokladů – hřebínek ze slonoviny, pohlednici napsanou v roce 1914, útržek z novin z doby první světové války… To byl pocit! Jako když cestujete časem.
Recept od dcery
Dort Pavlova (lidově Pav)
Recept Lenčiny dcery Taylor na tradiční australský dezert. Nese jméno ruské primabaleríny Anny Pavlovové, která v Austrálii vystupovala ve dvacátých letech minulého století. Oblíbený dort je lehoučký a lahodný, u protinožců nesmí chybět na žádné oslavě. Jeho příprava ale vyžaduje trpělivost a přesnost, aby zůstal na povrchu křehký a uvnitř měkký. Proto se s námi Lenka a Taylor podělily i o cenné rady, jak na něj.
Příprava: 30 min
Doba pečení: 1 hod + 10 min
Doba chladnutí: 6 hodin
Počet porcí: 10
Potřebujete:
• 6 bílků pokojové teploty • 315 g jemného krupicového cukru • 3 čajové lžičky kukuřičného škrobu • 2 čajové lžičky bílého octa (2%) • 1 čajovou lžičku vanilkové esence • 375 ml plnotučné šlehačky • ovoce na zdobení (v Austrálii se nejčastěji používá mango, banány a dužina z čerstvých mučenek; použít můžete ale jakékoli čerstvé odpeckované ovoce)
Postup:
1. Troubu předehřejte na 150 °C. Na pečicím papíře vyznačte kruh o průměru 20 cm, na plech ho položte obráceně kresbou dolů.
2. Zvlášť si připravte směs octa, vanilkové esence a škrobu, aby byla bez hrudek.
3. V suché míse vyšlehejte mixérem bílky, dokud se nezačnou dělat špičky. Za stálého šlehání přidávejte po lžících cukr a mixujte, dokud se nerozpustí a nevznikne hustá a lesklá pěna. Bez přerušení do ní zašlehejte směs octa, esence a škrobu.
4. Lžící přeneste pěnu do kruhu na papíře. Stěrkou vytahujte boky nahoru do tvaru podobnému měšci, aby byly odspodu zaoblené a každým tahem vytvářely jakoby sklad a brázdu.
5. Pečte uprostřed vyhřáté trouby deset minut. Bez otevření snižte teplotu na 110 °C a pečte další hodinu, dokud dort nevypadá křehce a suše. Troubu vypněte, ale neotvírejte! Korpus v ní nechte úplně vychladnout, až poté ho opatrně přesuňte na talíř či podnos.
6. Těsně před servírováním vyšlehejte šlehačku dotuha. Lžící ji rozetřete ve vlnách na horní část dortu, křehké okraje nechte volné. Na šlehačku nandejte ovoce.
Tipy na zaručený úspěch:
• Nenahrazujte ingredience a zachovejte přesné množství i postup.
• Mísa na šlehání pěny nesmí být plastová. Vše včetně vašich rukou musí být čisté a suché. Náčiní můžete předem namočit do octa a důkladně vysušit ubrouskem (ne mastnou utěrkou), zbavíte ho tak případných zbytků tuků a vody.
• Vejce musejí být čerstvá. Bílky musí mít pokojovou teplotou a nesmí obsahovat ani kapičku žloutku.
• Bílky nesmíte přešlehat. Špičky se začnou tvořit během cca deseti minut. Pokud začne pěna vypadat sraženě, začněte znovu s novými bílky, jinak riskujete zhroucení korpusu během pečení. Šlehač nastavte na pomalou nebo střední rychlost. Při velké rychlosti pěna nabere příliš vzduchu a pak rychle splaskne.
• Cukr (jen a pouze krupicový) přidávejte do pěny, až když se začnou tvořit špičky. Po lžících, s odstupem třiceti vteřin. Hmota trochu klesne a zvodnatí, ale to je běžné. Musíte ji šlehat tak dlouho, dokud mezi prsty necítíte žádné krystalky cukru. Pokud cukr v pěně nevyšleháte dostatečně, na korpusu se budou při pečení tvořit kapičky a stékat na plech. A dort se pak zhroutí.
• Použijte jen bezbarvý ocet (2%), nikoli žlutý (8%). Druh octa a kukuřičný škrob zaručují měkký střed.
• Pokud budete mít teplotu pečení vyšší, pěna se rychle nafoukne a zežloutne, při chladnutí pak dort popraská a splaskne. Při pečení ani chladnutí nesmíte troubu vůbec otevřít. Dopřejte mu čas zcela vychladnout, nejméně šest hodin. To je součást úspěchu.
• Dort pečte, když neprší. Hlídejte, ať při přípravě není v kuchyni moc páry. Vlhkost narušuje jeho pevný tvar, místo krusty budete mít dort měkký a spíše tekutý.
• Nejlepší je čerstvý, proto ho snězte během 24 hodin. Skladujte ho v uzavřené krabici, do ledničky ho nedávejte, začal by se vlhkostí rozpadat.
• Rodačka z Jeseníku, dvacet let žije v Melbourne.
• Od loňského září honorární konzulka pro australský stát Victoria.
• Šestnáct let pracuje jako interiérová designérka.
• Před třemi roky založila vlastní značku Gourmet Czech – vyrábí české pochutiny včetně perníčků. www.gourmetczech.com.au.
• V roce 2010 založila česko-slovenský folklórní festival VodaFest.
• Na univerzitě v Olomouci vystudovala angličtinu a španělštinu. V ČR učila, překládala a tlumočila.
• Je podruhé vdaná, má tři děti (24, 18 a 14).
