Ve vašem uměleckém jménu je anglické slovo „shot“ – v překladu „fotografie, snímek“, ale také „výstřel“. Co přesně Shotby.us znamená?

Karolína: „Výstřel“ v tom není, ale ze začátku si to lidé občas mysleli. Když jsme přišly fotit svou první módní akci, nikdo nevěděl, jak vypadáme. Dlouho jsme měly jen virtuální identitu. A mezi prvními reakcemi bylo i „Tak vy jste ty výstřely!“. Jak se budeme jmenovat, jsme řešily docela dlouho. A pak jsme na jedné chatě vymyslely Shotby.us. Vyšly jsme z toho, že ve většině zahraničních magazínů se u fotek užívá „shot by“ a k tomu jméno fotografa. A nám se líbilo to „us“ – že jsme to my („shot by us“ ve významu „vyfoceno námi“, pozn. aut.). Lenka: Přitom je to anonymní název, za který se může schovat kdokoli. Zároveň jsme chtěly vytvořit nový rukopis, který nebude spojený s našimi jmény. První rok a půl až dva společného fotografování jsme ani nikde nezveřejňovaly své obličeje, nepropojovaly jsme to ani s účty na Instagramu…

Mělo to pragmatický důvod, nebo to byla spíš hra?

Lenka: Přišlo nám to především vtipné! Karolína: Nikdo nevěděl, kolik nás je, jestli jsme dvě ženy, nebo třeba manželský pár, což si lidé dost často představovali.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Josefíková: Z trémy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná

Kdy se to změnilo, kdy jste se odhalily?

Lenka: Asi před první nominací na cenu Czech Grand Design 2019.

Tehdy jste cenu nezískaly, o rok později – tedy letos na jaře – už ano. Mrzelo vás to napoprvé?

Karolína: Vůbec ne! Že jsme byly nominované, nás nadchlo. Nečekaly jsme to. Lenka: Nepropagovaly jsme se svými jmény a naše práce si žila jakoby samostatným životem, proto jsme měly pocit, že nás nikdo nezná a ani se neví, co děláme. Takže nás přece nikdo nemůže nominovat! Karolína: Byly jsme mile překvapené, že naši práci někdo vnímá a přijde mu zajímavá. To byla největší radost!

Četla jsem, že druhou nominaci a poté vítězství vnímáte jako potvrzení a možnost dalších příležitostí. Potvrzení čeho?

Lenka: Asi vlastní suverenity. Občas si říkáme, jestli to děláme dobře nebo dostatečně jinak, anebo až tak jinak, že už je to úplně mimo. Oceněním jsme si potvrdily, že bychom v tom měly pokračovat, dál sledovat svou intuici a naplňovat vlastní vizi. Karolína: To jsi řekla moc hezky.

Je u nás obvyklé, že fotografové pracují ve dvojici?

Karolína: Tvůrčí dua tu určitě nějaká jsou, ale u fotografů je jich méně. I když třeba zrovna vedoucí našeho ateliéru na UMPRUM (Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, pozn. aut.) Aleksandra Vajd tvořila dlouho umělecký tým s Hynkem Altem.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

Jak vypadá vaše spolupráce?

Lenka: Nedá se říct, že bychom to měly striktně rozdělené. Je to kolektivní práce a my jsme jako jedna bytost, nebo spíš jeden organismus se dvěma mozky. Od jiných fotografů se odlišujeme tím, že naše fotky nevznikají v ten daný moment. Hodně času spolu trávíme ještě před samotným focením, kdy vymýšlíme celý plán a vytváříme kulisy pro naše fotografie. Pak už je jedno, která z nás mačká spoušť, většinou se střídáme podle únavy. Karolína: A někdy si to přehazujeme jako horkou bramboru.

Což může být fajn, že si ani jedna nespálíte prsty.

Karolína: Práce v duu má spoustu plusů. Necítíte tak velkou tíhu, jako když musíte udělat rozhodnutí sama, zároveň se můžete víc uvolnit. Tvořit ve dvou je mnohem hravější a zábavnější. Lenka: Navíc se s Kájou skvěle doplňujeme – jak povahovými vlastnostmi, tak tvůrčím pohledem. Do společné práce jsme pak schopné dávat od začátku do konce hodně energie a soustředěnosti. Docela vtipné je, že když jsme začaly spolupracovat, až tak jsme se neznaly. Karolína: No, skoro vůbec. Lenka: Ale pak jsme zjistily, že jsme měly skvělou intuici, která nás svedla dohromady.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Říká se, že třetí den bývá krize… Vy si prý po třech letech někdy připadáte jako partneři, kteří jsou spolu už srostlí.

Lenka: Krize se zatím nedostavila, ale je pravda, že po ocenění zažíváme novou životní situaci a je to náročnější období. Fotografování se nám dost rozjelo a musíme se učit nové dovednosti – nejen fotografické, protože tam je potřeba se neustále zlepšovat, ale třeba i komunikační. Svou roli sehrálo i to, že se v pandemii nic nedělo a teď se všichni můžou zbláznit. Hodně práce s sebou nese větší míru stresu. Karolína: Ale když se objeví nějaké napětí, umíme ho vykomunikovat. Už se nějakou dobu známe a víme, že každá potřebujeme chvíli i svůj prostor. Ale žádná „Itálie“ se u nás v ateliéru neděje. Bere to příliš energie, kterou raději vkládáme do tvoření. A náš vztah není partnerský, kde to může být emočně divočejší.

Máte i stejné nápady?

Karolína: Vnímáme vlastní identitu a každá z nás pracuje i sama pod svým jménem. Přesto mám pocit, že to společné vždycky nepatrně prostupuje i do našich sólo projektů. Jedna začne s něčím experimentovat a druhá ve stejný moment pracuje velmi podobně, a nevíme to. Pak to zjistíme a připadá nám to zajímavé, silné a o to zábavnější. Určitě to nevnímáme negativně.

Pohybujete se ve světě módy, který nefotíte dokumentárně, ale spíše umělecky a konceptuálně. To znamená, že máte vše předem promyšlené a pak „na place“ vytváříte neobvyklé situace a kompozice. Je v tom svoboda?

Karolína: Určitě! Módní svět je takové hrací pole, kde nemusíme dovysvětlovat některá svá rozhodnutí, proč jsme to právě takto nafotily. Rozhodujeme se s větší intuicí a můžeme víc experimentovat.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

A taky provokovat a posouvat hranice?

Lenka: Asi ano, i když jsme si nikdy neřekly, že je to náš cíl. Je jasné, že teď máme ještě mladistvý pohled, ale hranice není možné posouvat donekonečna. Karolína: Ale baví nás neustále hledat, jak fotografovat jinak, jak hravě vybočit, jak se odchýlit. Třeba při focení šperků pro časopis DolceVita, kdy jsme oslovily české umělce a použily části jejich maleb, které jsme přenesly obtiskem na lidské tělo. Nebo rády porušujeme řemeslná pravidla – třeba fotku zdeformujeme tím, že si neposvítíme, jak by se mělo. Lenka: Snažíme se vymýšlet vlastní fotografické postupy. Pro někoho je pak těžké rozklíčovat, jakou část na fotografii jsme vyrobily ještě před focením a co jsme dodělaly až po něm v rámci postprodukce.

Chápu správně, že hodně času strávíte společným vymýšlením konceptu a přípravou, pak fotíte a pak spoustu času zabere úprava fotografií? Kolik to bývá hodin?

Karolína: Přesně tak. Jsou to určitě desítky hodin strávených u počítače.

Jak ulevujete očím?

Lenka: Mnoho věcí, které se na fotografiích objevují na pozadí, si v ateliéru vyrábíme samy ručně. Různé rekvizity nebo kulisy, květinové instalace… Moc rády při tom používáme low-cost materiály (levné, pozn. aut.), které na fotografiích vypadají paradoxně velmi luxusně. Třeba igelit.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Co a z čeho jste vyráběly naposledy?

Lenka: Pro designérku Elišku Lhotskou jsme fotily její kolekci snubních a zásnubních prstenů. Chtěla je nafotit, aby výsledek působil luxusně, zároveň mluvila o lásce, mateřství, porodu… Proto jsme pracovaly s tekutinami, které jsme různě barvily. Kombinovaly jsme je s látkami a materiály, které občas působí až živočišně – například zmáčené chlupy nebo věci připomínající lidskou kůži. Použily jsme i květiny s krásnou strukturou, které vypadají eroticky. Karolína: A divák si v tom může hledat svoje. Je tam luxus i něco podvědomě dráždivého. Takové experimentování s materiály nám umožňuje posouvat fotku úplně jinam, což nás nesmírně baví.

Baví vás více klidné focení šperků v ateliéru, nebo dynamické módní přehlídky? Fotily jste opakovaně například na Fashion Week v Praze.

Lenka: Je dobré to střídat. Karolína: Mám pocit, že nás poslední dobou hodně baví právě práce v ateliéru. Je to takový náš kamrlík, pouštíme si k tomu latino rytmy a je to pro nás cenný čas, kdy se můžeme věnovat tvoření.

K tomu všemu ještě studujete?

Karolína: Studium na UMPRUM jsme už ukončily. Já jsem promovala letos, Lenka už před dvěma lety.

To mi nějak uniklo… Strašně to letí!

Karolína: Ale to je i tím covidem – vnímání času se zkreslilo a časová linie jako by se narušila.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost

Takže se teď focením živíte?

Lenka: To úplně ne. Ale bylo by to skvělé. Já už mám asi rok a půl jiné stabilní zaměstnání a snažím se vše nějak skloubit dohromady. Karolína: Doufáme, že nás to jednou živit bude.

Fotily jste spolu už v Ostravě, kde jste obě studovaly tvůrčí fotografii?

Karolína: Překvapivě ne. Lenka ukončila bakaláře a z Fakulty umění Ostravské univerzity odcházela do Prahy na UMPRUM, když já jsem studovat fotku teprve začínala. Takže jsme se spíše míjely a při tom si jen řekly, že spolu můžeme někdy něco zkusit, což se povedlo až později v Praze, kam jsem pak také odešla studovat.

Během tří let jste se ve světě módy a designu staly vyhledávanými fotografkami. Spolupracovaly jste s ateliérem Liběny Rochové, své portréty po vás žádají známé hudební tváře jako Katarzia, Beata Hlavenková… Podle mě – dost raketový start!

Karolína: Asi to je rychlé, ale fotografii se věnujeme už delší dobu a je za tím dost práce. Lenka: Kdybychom fotily jen samy za sebe, nevkládaly bychom do toho tolik energie, jako když pracujeme v duu. Karolína: A vždy za tím byla naše velká touha a nadšení. Třeba jsme si přály fotografovat pro konkrétního člověka a pak jsme měly štěstí, že se na nás sám obrátil a uskutečnilo se to.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

Například?

Lenka: Předávání Czech Grand Design bylo letos i loni kvůli pandemii online. Říkaly jsme si, jak bychom se chtěly příští rok do Stavovského divadla vyfiknout, a snily jsme o róbách od návrhářky Barbory Procházkové. A ona nás teď oslovila, abychom se staly součástí její práce pro Designblok (mezinárodní přehlídka designu se koná v Praze v říjnu, pozn. aut.). V rámci svého Projektu Sapience si vybrala několik tvůrčích osobností, se kterými společně ušije jejich „outfit“. Zrovna včera jsme byly kupovat látky. A možná s Kájou půjdeme přehlídku.

Krásné splnění snu! Mně to celé přijde jako hodně šťastný příběh dvou studentek z Ostravy, které úspěšně dobývají svět módní fotografie.

Lenka: To je hezké – slyšet to takto nahlas.

Víc mi k tomu neřeknete?

Karolína: Myslím, že takový vzestup nebyl naším cílem ani jsme o tom tak nepřemýšlely. Prostě příležitosti přicházely a přicházejí… Lenka: Moc si přeju, aby nám to spolu vydrželo dlouho a nic nás nesemlelo. Abychom měly pořád spoustu nápadů, energie a pozitivního potenciálu tvořit.

Můžu se zeptat, kolik vám je vlastně let? Protože klamete tělem, když pořád vypadáte jako dvacítky.

Karolína: Ale my jsme už takové třicítečky. Škoda, chtěly jsme věk pořád tajit, když už jsme odtajnily svá jména. Lenka: Obě jsme před fotkou studovaly jiné obory, možná proto jste se nemohla dopočítat. O to větší potřebu jsme měly na všem rychleji zamakat, protože čas běží.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

A co jste studovaly? Jestli to tedy není zase tajné…

Lenka: Není. Studovala jsem filmovou produkci ve Zlíně a strašně mě to nebavilo. Karolína: A já psychologii a humanitní studia v Praze a taky jsem se trochu trápila.

Co tomu tehdy říkali rodiče, že jste „zběhly“ k fotce?

Lenka: Nebyli moc nadšení. Pamatuju si, že jsem musela hodně vyjednávat a argumentovat. Nakonec mi asi řekli, že je to můj život, ať si s ním dělám, co chci. Musela bych se zeptat mamky, jak to přesně bylo. Karolína: Našim připadalo, že je to moje hobby a zábava, nikoli plnohodnotná práce. Ale vždy mě ve všem podpořili.

A co vám říkají teď?

Karolína: Mají ohromnou radost a přejí nám to. Vše sledují a pak volají, že se nám to povedlo – to je krásný pocit. A naše mamky kupují všechny časopisy, kde se o nás píše. Lenka: U nás kupuje časopisy spíš taťka.

Už se vaši těší na tento rozhovor?

Lenka: No jéje! Protože Vlastu znají a dá se koupit i v Bohumíně. Moje prababička měla jediné předplatné, a to byl časopis Vlasta. Odebírala ho, když jsem byla malinká, snad dvacet třicet let. Je skvělé, jak už se celá rodina těší, že si číslo koupí.

LENKA GLISNÍKOVÁ (31) & KAROLÍNA MATUŠKOVÁ (31)

• Tvoří fotografické duo Shotby.us. Spolupracují tři roky, na jaře získaly ocenění Czech Grand Design 2020.

• Specializují se na módní fotografii, spolupracují s módními a lifestylovými časopisy, fotí pro renomované návrháře, designéry i značky.

• Obě vystudovaly fotografii – nejprve na Ostravské univerzitě, pak na UMPRUM v Praze.

• Lenka pochází z Bohumína, Karolína z Dolní Lhoty na Opavsku, obě žijí s partnery v Praze.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli