Zdroj: Jan Kolský / VLTAVA LABE MEDIA
Fotografky Lenka Glisníková & Karolína Matušková: Baví nás hravě vybočovat
Před třemi roky se skoro neznaly a málokdo ze světa módy znal je. Dnes jsou z nich kamarádky a oceňované fotografické duo Shotby.us. Lenka & Karolína fotí pro módní časopisy i renomované návrháře a designéry. Na jaře získaly prestižní ocenění Czech Grand Design. A rozhodně se nebojí s fotkou experimentovat i provokovat.
Ve vašem uměleckém jménu je anglické slovo „shot“ – v překladu „fotografie, snímek“, ale také „výstřel“. Co přesně Shotby.us znamená?
Karolína: „Výstřel“ v tom není, ale ze začátku si to lidé občas mysleli. Když jsme přišly fotit svou první módní akci, nikdo nevěděl, jak vypadáme. Dlouho jsme měly jen virtuální identitu. A mezi prvními reakcemi bylo i „Tak vy jste ty výstřely!“. Jak se budeme jmenovat, jsme řešily docela dlouho. A pak jsme na jedné chatě vymyslely Shotby.us. Vyšly jsme z toho, že ve většině zahraničních magazínů se u fotek užívá „shot by“ a k tomu jméno fotografa. A nám se líbilo to „us“ – že jsme to my („shot by us“ ve významu „vyfoceno námi“, pozn. aut.). Lenka: Přitom je to anonymní název, za který se může schovat kdokoli. Zároveň jsme chtěly vytvořit nový rukopis, který nebude spojený s našimi jmény. První rok a půl až dva společného fotografování jsme ani nikde nezveřejňovaly své obličeje, nepropojovaly jsme to ani s účty na Instagramu…
Mělo to pragmatický důvod, nebo to byla spíš hra?
Lenka: Přišlo nám to především vtipné! Karolína: Nikdo nevěděl, kolik nás je, jestli jsme dvě ženy, nebo třeba manželský pár, což si lidé dost často představovali.
Kdy se to změnilo, kdy jste se odhalily?
Lenka: Asi před první nominací na cenu Czech Grand Design 2019.
Tehdy jste cenu nezískaly, o rok později – tedy letos na jaře – už ano. Mrzelo vás to napoprvé?
Karolína: Vůbec ne! Že jsme byly nominované, nás nadchlo. Nečekaly jsme to. Lenka: Nepropagovaly jsme se svými jmény a naše práce si žila jakoby samostatným životem, proto jsme měly pocit, že nás nikdo nezná a ani se neví, co děláme. Takže nás přece nikdo nemůže nominovat! Karolína: Byly jsme mile překvapené, že naši práci někdo vnímá a přijde mu zajímavá. To byla největší radost!
Četla jsem, že druhou nominaci a poté vítězství vnímáte jako potvrzení a možnost dalších příležitostí. Potvrzení čeho?
Lenka: Asi vlastní suverenity. Občas si říkáme, jestli to děláme dobře nebo dostatečně jinak, anebo až tak jinak, že už je to úplně mimo. Oceněním jsme si potvrdily, že bychom v tom měly pokračovat, dál sledovat svou intuici a naplňovat vlastní vizi. Karolína: To jsi řekla moc hezky.
Je u nás obvyklé, že fotografové pracují ve dvojici?
Karolína: Tvůrčí dua tu určitě nějaká jsou, ale u fotografů je jich méně. I když třeba zrovna vedoucí našeho ateliéru na UMPRUM (Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, pozn. aut.) Aleksandra Vajd tvořila dlouho umělecký tým s Hynkem Altem.
Jak vypadá vaše spolupráce?
Lenka: Nedá se říct, že bychom to měly striktně rozdělené. Je to kolektivní práce a my jsme jako jedna bytost, nebo spíš jeden organismus se dvěma mozky. Od jiných fotografů se odlišujeme tím, že naše fotky nevznikají v ten daný moment. Hodně času spolu trávíme ještě před samotným focením, kdy vymýšlíme celý plán a vytváříme kulisy pro naše fotografie. Pak už je jedno, která z nás mačká spoušť, většinou se střídáme podle únavy. Karolína: A někdy si to přehazujeme jako horkou bramboru.
Což může být fajn, že si ani jedna nespálíte prsty.
Karolína: Práce v duu má spoustu plusů. Necítíte tak velkou tíhu, jako když musíte udělat rozhodnutí sama, zároveň se můžete víc uvolnit. Tvořit ve dvou je mnohem hravější a zábavnější. Lenka: Navíc se s Kájou skvěle doplňujeme – jak povahovými vlastnostmi, tak tvůrčím pohledem. Do společné práce jsme pak schopné dávat od začátku do konce hodně energie a soustředěnosti. Docela vtipné je, že když jsme začaly spolupracovat, až tak jsme se neznaly. Karolína: No, skoro vůbec. Lenka: Ale pak jsme zjistily, že jsme měly skvělou intuici, která nás svedla dohromady.
Říká se, že třetí den bývá krize… Vy si prý po třech letech někdy připadáte jako partneři, kteří jsou spolu už srostlí.
Lenka: Krize se zatím nedostavila, ale je pravda, že po ocenění zažíváme novou životní situaci a je to náročnější období. Fotografování se nám dost rozjelo a musíme se učit nové dovednosti – nejen fotografické, protože tam je potřeba se neustále zlepšovat, ale třeba i komunikační. Svou roli sehrálo i to, že se v pandemii nic nedělo a teď se všichni můžou zbláznit. Hodně práce s sebou nese větší míru stresu. Karolína: Ale když se objeví nějaké napětí, umíme ho vykomunikovat. Už se nějakou dobu známe a víme, že každá potřebujeme chvíli i svůj prostor. Ale žádná „Itálie“ se u nás v ateliéru neděje. Bere to příliš energie, kterou raději vkládáme do tvoření. A náš vztah není partnerský, kde to může být emočně divočejší.
Máte i stejné nápady?
Karolína: Vnímáme vlastní identitu a každá z nás pracuje i sama pod svým jménem. Přesto mám pocit, že to společné vždycky nepatrně prostupuje i do našich sólo projektů. Jedna začne s něčím experimentovat a druhá ve stejný moment pracuje velmi podobně, a nevíme to. Pak to zjistíme a připadá nám to zajímavé, silné a o to zábavnější. Určitě to nevnímáme negativně.
Pohybujete se ve světě módy, který nefotíte dokumentárně, ale spíše umělecky a konceptuálně. To znamená, že máte vše předem promyšlené a pak „na place“ vytváříte neobvyklé situace a kompozice. Je v tom svoboda?
Karolína: Určitě! Módní svět je takové hrací pole, kde nemusíme dovysvětlovat některá svá rozhodnutí, proč jsme to právě takto nafotily. Rozhodujeme se s větší intuicí a můžeme víc experimentovat.
A taky provokovat a posouvat hranice?
Lenka: Asi ano, i když jsme si nikdy neřekly, že je to náš cíl. Je jasné, že teď máme ještě mladistvý pohled, ale hranice není možné posouvat donekonečna. Karolína: Ale baví nás neustále hledat, jak fotografovat jinak, jak hravě vybočit, jak se odchýlit. Třeba při focení šperků pro časopis DolceVita, kdy jsme oslovily české umělce a použily části jejich maleb, které jsme přenesly obtiskem na lidské tělo. Nebo rády porušujeme řemeslná pravidla – třeba fotku zdeformujeme tím, že si neposvítíme, jak by se mělo. Lenka: Snažíme se vymýšlet vlastní fotografické postupy. Pro někoho je pak těžké rozklíčovat, jakou část na fotografii jsme vyrobily ještě před focením a co jsme dodělaly až po něm v rámci postprodukce.
Chápu správně, že hodně času strávíte společným vymýšlením konceptu a přípravou, pak fotíte a pak spoustu času zabere úprava fotografií? Kolik to bývá hodin?
Karolína: Přesně tak. Jsou to určitě desítky hodin strávených u počítače.
Jak ulevujete očím?
Lenka: Mnoho věcí, které se na fotografiích objevují na pozadí, si v ateliéru vyrábíme samy ručně. Různé rekvizity nebo kulisy, květinové instalace… Moc rády při tom používáme low-cost materiály (levné, pozn. aut.), které na fotografiích vypadají paradoxně velmi luxusně. Třeba igelit.
Co a z čeho jste vyráběly naposledy?
Lenka: Pro designérku Elišku Lhotskou jsme fotily její kolekci snubních a zásnubních prstenů. Chtěla je nafotit, aby výsledek působil luxusně, zároveň mluvila o lásce, mateřství, porodu… Proto jsme pracovaly s tekutinami, které jsme různě barvily. Kombinovaly jsme je s látkami a materiály, které občas působí až živočišně – například zmáčené chlupy nebo věci připomínající lidskou kůži. Použily jsme i květiny s krásnou strukturou, které vypadají eroticky. Karolína: A divák si v tom může hledat svoje. Je tam luxus i něco podvědomě dráždivého. Takové experimentování s materiály nám umožňuje posouvat fotku úplně jinam, což nás nesmírně baví.
Baví vás více klidné focení šperků v ateliéru, nebo dynamické módní přehlídky? Fotily jste opakovaně například na Fashion Week v Praze.
Lenka: Je dobré to střídat. Karolína: Mám pocit, že nás poslední dobou hodně baví právě práce v ateliéru. Je to takový náš kamrlík, pouštíme si k tomu latino rytmy a je to pro nás cenný čas, kdy se můžeme věnovat tvoření.
K tomu všemu ještě studujete?
Karolína: Studium na UMPRUM jsme už ukončily. Já jsem promovala letos, Lenka už před dvěma lety.
To mi nějak uniklo… Strašně to letí!
Karolína: Ale to je i tím covidem – vnímání času se zkreslilo a časová linie jako by se narušila.
Takže se teď focením živíte?
Lenka: To úplně ne. Ale bylo by to skvělé. Já už mám asi rok a půl jiné stabilní zaměstnání a snažím se vše nějak skloubit dohromady. Karolína: Doufáme, že nás to jednou živit bude.
Fotily jste spolu už v Ostravě, kde jste obě studovaly tvůrčí fotografii?
Karolína: Překvapivě ne. Lenka ukončila bakaláře a z Fakulty umění Ostravské univerzity odcházela do Prahy na UMPRUM, když já jsem studovat fotku teprve začínala. Takže jsme se spíše míjely a při tom si jen řekly, že spolu můžeme někdy něco zkusit, což se povedlo až později v Praze, kam jsem pak také odešla studovat.
Během tří let jste se ve světě módy a designu staly vyhledávanými fotografkami. Spolupracovaly jste s ateliérem Liběny Rochové, své portréty po vás žádají známé hudební tváře jako Katarzia, Beata Hlavenková… Podle mě – dost raketový start!
Karolína: Asi to je rychlé, ale fotografii se věnujeme už delší dobu a je za tím dost práce. Lenka: Kdybychom fotily jen samy za sebe, nevkládaly bychom do toho tolik energie, jako když pracujeme v duu. Karolína: A vždy za tím byla naše velká touha a nadšení. Třeba jsme si přály fotografovat pro konkrétního člověka a pak jsme měly štěstí, že se na nás sám obrátil a uskutečnilo se to.
Například?
Lenka: Předávání Czech Grand Design bylo letos i loni kvůli pandemii online. Říkaly jsme si, jak bychom se chtěly příští rok do Stavovského divadla vyfiknout, a snily jsme o róbách od návrhářky Barbory Procházkové. A ona nás teď oslovila, abychom se staly součástí její práce pro Designblok (mezinárodní přehlídka designu se koná v Praze v říjnu, pozn. aut.). V rámci svého Projektu Sapience si vybrala několik tvůrčích osobností, se kterými společně ušije jejich „outfit“. Zrovna včera jsme byly kupovat látky. A možná s Kájou půjdeme přehlídku.
Krásné splnění snu! Mně to celé přijde jako hodně šťastný příběh dvou studentek z Ostravy, které úspěšně dobývají svět módní fotografie.
Lenka: To je hezké – slyšet to takto nahlas.
Víc mi k tomu neřeknete?
Karolína: Myslím, že takový vzestup nebyl naším cílem ani jsme o tom tak nepřemýšlely. Prostě příležitosti přicházely a přicházejí… Lenka: Moc si přeju, aby nám to spolu vydrželo dlouho a nic nás nesemlelo. Abychom měly pořád spoustu nápadů, energie a pozitivního potenciálu tvořit.
Můžu se zeptat, kolik vám je vlastně let? Protože klamete tělem, když pořád vypadáte jako dvacítky.
Karolína: Ale my jsme už takové třicítečky. Škoda, chtěly jsme věk pořád tajit, když už jsme odtajnily svá jména. Lenka: Obě jsme před fotkou studovaly jiné obory, možná proto jste se nemohla dopočítat. O to větší potřebu jsme měly na všem rychleji zamakat, protože čas běží.
A co jste studovaly? Jestli to tedy není zase tajné…
Lenka: Není. Studovala jsem filmovou produkci ve Zlíně a strašně mě to nebavilo. Karolína: A já psychologii a humanitní studia v Praze a taky jsem se trochu trápila.
Co tomu tehdy říkali rodiče, že jste „zběhly“ k fotce?
Lenka: Nebyli moc nadšení. Pamatuju si, že jsem musela hodně vyjednávat a argumentovat. Nakonec mi asi řekli, že je to můj život, ať si s ním dělám, co chci. Musela bych se zeptat mamky, jak to přesně bylo. Karolína: Našim připadalo, že je to moje hobby a zábava, nikoli plnohodnotná práce. Ale vždy mě ve všem podpořili.
A co vám říkají teď?
Karolína: Mají ohromnou radost a přejí nám to. Vše sledují a pak volají, že se nám to povedlo – to je krásný pocit. A naše mamky kupují všechny časopisy, kde se o nás píše. Lenka: U nás kupuje časopisy spíš taťka.
Už se vaši těší na tento rozhovor?
Lenka: No jéje! Protože Vlastu znají a dá se koupit i v Bohumíně. Moje prababička měla jediné předplatné, a to byl časopis Vlasta. Odebírala ho, když jsem byla malinká, snad dvacet třicet let. Je skvělé, jak už se celá rodina těší, že si číslo koupí.
LENKA GLISNÍKOVÁ (31) & KAROLÍNA MATUŠKOVÁ (31)
• Tvoří fotografické duo Shotby.us. Spolupracují tři roky, na jaře získaly ocenění Czech Grand Design 2020.
• Specializují se na módní fotografii, spolupracují s módními a lifestylovými časopisy, fotí pro renomované návrháře, designéry i značky.
• Obě vystudovaly fotografii – nejprve na Ostravské univerzitě, pak na UMPRUM v Praze.
• Lenka pochází z Bohumína, Karolína z Dolní Lhoty na Opavsku, obě žijí s partnery v Praze.
