Jaký seriál vás v poslední době nadchnul?

Jednoznačně Dámský gambit. A nedávno jsem viděla Bridgetonovi, k tomu jsem přistupovala s velkým despektem, ale pak jsem dala několik dílů v kuse a skončila jsem ve čtyři ráno.

Dokážete oddělit seriál, na který koukáte pro pobavení, a seriál, na který se díváte pracovně?

Ne. Já jsem vděčná konzumentka, seriály s nadšením hltám. Při jejich sledování vypínám a užívám si to. Surfuju po všech platformách a kanálech, moc mě to baví a je to zároveň díkybohu součástí mé práce, takže do těch čtyř do rána vlastně pracuju.

Říkáte si: Tohle by se k nám hodilo, tohle vůbec, tohle koupíme…?

Ano. Vždycky přemýšlím přesně nad tím, jestli by se to hodilo na hlavní Primu nebo na nějaký sekundární kanál nebo třeba na internet.

Jaký je český divák seriálů?

Kdybych měla jednoduchou fungující definici, to bych si vyskakovala!

Nějak to ale musíte mít definované, ne?

Děláme výzkumy a měření, mapujeme nálady ve společnosti, do toho každá televize investuje nemalé peníze. Ale stejně je nejdůležitější vnímat a cítit atmosféru ve společnosti, odhadovat trendy. Což znamená navnímávat celý svět, nemůžete si říct, že jste tvůrce seriálu a nezajímají vás tudíž zprávy, to nejde, pořád mapujete společnost komplexně. Teď třeba cítím – a výzkumy to potvrzují, že ve společnosti panuje taková atmosféra, že lidi nesnášejí faleš, neopravdovost, jsou hákliví na to, když je někdo podceňuje nebo ponižuje. Diváci si nenechají věšet bulíky na nos.

Já třeba vnímám velkou eko nebo bio vlnu, což se třeba odráží ve vaší Slunečné, ne?

A víte, že si nemyslím, že Slunečná se veze na eko vlně? To není její hybatel.

A co tedy?

Hezko, milo. Je to nekomplikované. Slunečná navozuje pocit bezpečí, nejsou tam velká dramata, je to romance. Ale pozor, netvrdím, že romance je recept na všechno, jsou naopak formáty, kde se velké věci a dramata dějí a i to může být úspěšné. Slunečná jede na vlně bezpečí a romance, ne na vlně zájmu o kozí sýry.

Dá se to navnímávání nálad ve společnosti nějak naučit?

Nevím. Mně za to platí, že umím odhadnout, jaké trendy a atmosféry mezi lidmi jsou. To prostě mám v sobě, jestli se to dá naučit, nevím. Bavily jsme se jednou s Mirkou Zlatníkovou (scenáristka, a ředitelka vývoje v našem vydavatelství, pozn. red.) o tom, jak to s touhle intuicí je, a došly jsme k tomu, že to prostě musíte milovat. Milovat televizi a seriály, nesmíte to brát jako povinnost. Já dělám to, co miluju, a to mě živí. Což je skvělé.

Jak se mění tvorba seriálů v době, kdy je na vzestupu internet? Jsme čím dál tím víc zvyklí si skládat svoje programy sami.

To je obrovské téma. Lineární televizí musíte zasáhnout co největší počet diváků a co nejširší cílovou skupinu. To je pro mě zásadní rozdíl mezi lineární a online formou. Když vymýšlím něco na lineární televizi, cílím široko. Teď už ale konečně nastala doba, kdy se vyrábí obsahy primárně pro online platformy. To je novinka, velké televize dřív dávaly na online spíš jen archiv toho, co už se odvysílalo. Teď nastává doba, kdy se vyrábí zvlášť pro online a pro lineár. Na onlinu cílíte na konkrétní užší cílové skupiny diváků, takže tam můžete být drzejší, nekompromisnější.

Máte nějaký příklad?

Třeba s nadšením sleduji produkci ostravského divadla Mír a jeho skupiny Tři tygři, jejich covid seriál Skoro na mizině, z něj jsem přenadšená. Ale koupit ho na velkou Primu? To by mě hnali! Na online platformě si to umím dobře představit. Takže pro mě je to radost, že se to takhle otvírá.

Začínala jste v roce 1993 na Nově, která vlastně brzy oslaví třicet let od startu vysílání…

… měla jsem na své zaměstnanecké průkazce číslo 008!

Jak jste se na Nově ocitla?

Proti své vůli.

Jak, proti své vůli?

Doslova. Byla jsem spokojená v rádiu, měla jsem svůj pořad pro mládež v televizi, a nenapadlo mě měnit práci. Můj kolega mě ale přihlásil na konkurz do nově vznikající televize, který probíhal jako mnohakolové výběrové řízení, hlásily se tisíce zájemců. Já jsem tam nechodila, ale ten kolega mě vždycky omluvil a oni mě vždycky formálně pozvali na další kolo. Pak byly finální kamerové zkoušky, ty se konaly u nás v ulici, ale ani tam jsem nechtěla jít. Měla jsem malého syna, dala jsem ho po obědě spát, a přišel na návštěvu soused, brazilský kamarád. A já mu říkám: „Představ si, že tady vedle o pár baráků dál je teď konkurz do nové televize.“ A on: „Měla bys tam jít!“ A já: „Nechce se mi!“ A on, že mi pohlídá to spící dítě, ať jdu. V papučkách jsem vyběhla, pár vchodů ušla, vběhla tam, zrovna se řešilo moderování hlavní zpravodajské redakce. Zeptali se mě, jestli umím udělat zprávy, to jsem tehdy dělala už čtvrtým rokem v tom rádiu, takže jasně, že umím, připravila jsem je, přidělili mi Zbyňka Merunku, přečetli jsme ty zprávy spolu, no a když jsem se vracela v těch papučkách domů, už tam zvonil telefon, že mě berou.

Jaký první pořad jste na Nově moderovala?

Nova začínala vysílat 4. února 1994 večer hlavními zprávami. Ty jsem nakonec nemoderovala já, protože během příprav se ukázalo, že můžu dělat něco zajímavějšího. Přebrala jsem přípravu tříhodinové breakfast show. Takže jsem odstartovala kariéru na Nově 5. února moderováním Snídaně s Novou.

Mám s Novou spojené dospívání, a tehdy jsem z toho měla pocit, že ta televize je jedna velká skvělá parta lidí.

To bylo přesně tak, úžasná pionýrská doba. Neměli jsme s děláním televize velké zkušenosti. Vladimír Železný byl náš nezpochybnitelný vůdce a guru, ale hodně věcí vznikalo metodou pokus – omyl, což většinou vycházelo. Bylo to hrozně tvořivé, plné nadšení. Právě proto to vycházelo, když se taková práce dělá s okouzlením, s láskou a nadšením, tak to klape. A my jsme prostě byli okouzlení televizí!

Žádný strom neroste do nebe. Kdy jste si pak začala uvědomovat, že to nadšení ustupuje nějaké, dejme tomu, profesionalizaci?

A víte, že jsem to tak nikdy neměla? Pořád pro mě byla v Nově spousta příležitostí a já jsem jak motýlek létala sem a tam. Cokoli jsem si umanula, že chci dělat, to jsem dělat mohla. Chtěla jsem moderovat? Mohla jsem. Dělat publicistiku? Tady to je! Režírovat? Jistě! Takže jsem zkusila úplně všechno. Řekla jsem třeba, že už mě nebaví publicistika, že chci dělat společenský magazín – a vznikl Prásk! Nova mi dala příležitost naučit se spoustu věcí z různých ranků. Stříhání, moderování, hrané věci, zábavné estrády a pořád jsem to brala jako příležitost se učit. Byla to skvělá škola.

Který pořad vám nejvíc přirost k srdci?

To nedokážu říct. U každého byl nějaký hezký příběh. Třeba Občanské judo. Šla jsem do publicistiky a říkala jsem: „Ráda bych u vás něco dělala.“ A Radek Bajgar, který tehdy publicistiku vedl, na to: „Hele, máme tady takový pořad o komunálních kauzách, máme název, víme, jak by měly vypadat ty reportáže, ale moc to nefunguje a Železný nám to chce zrušit. A buď do měsíce zvedneme sledovanost, nebo to skončí.“ Výzva, to je něco pro mě! Bylo to strašně napínavý, ale dala jsem to. Požere vás to, prostě tu výzvu přijmete celým svým vším, koukáte každý týden, jak rostou křivky sledovanosti, nádhera. Nebo Prásk! To taky bylo skvělé a zábavné, báječná životní etapa.

V čem?

V té době už jsem byla tvůrce, ne moderátorka. Dostala jsem za úkol udělat společenský magazín. Začali jsme to vymýšlet a hodně jsme se dohadovali se Železným: on to chtěl konfliktnější, já jsem říkala „Nene, to musí hladit, to musí být pozitivní.“ On tvrdil, že pozitivní to nebude fungovat. Pak se ho v nějakém rozhovoru ptali, jestli se někdy spletl a on uvedl tenhle případ, že se spletl s Práskem, který funguje tak, jak jsem ho vymyslela. Byla jsem si jistá, že to bude strašně úspěšné, prostě můj čuch nezklamal, na Prásk koukaly dva miliony lidí, někdy dva a půl.

To je strašně vysoké číslo!

Na dnešní poměry ano, ale to bylo tehdy, ta doba už se nikdy nebude opakovat. Tehdy jsem si říkala: „To je výborný, já to dám do kupy, přijde nějaká modelína, kterou nainstalují do role moderátorky, a ona slízne smetanu, tak to teda ne, já si to i odmoderuju!“ No a pak se strhla lavina, byla ze mě polobrita.

Co prosím?

No, cele jsem nebyla celebrita, takže polobrita. Šílená doba. Cpali nám oblečení, peníze za večírky, zadarmo zájezdy, kosmetiku... Komiksové období mého života, mám to odfajfkované, bylo to absurdní, ale jsem ráda za tu zkušenost.

Pak přišel Big Brother a...

Vidíte, je to patnáct let a pořád to rezonuje! Když si mě zadáte do Googlu, zjistíte, že Hornová je ta, co pos*ala Big Brothera. Vy sama jste říkala, že žádný strom neroste do nebe, ale tohle přesně říkala moje maminka mně. Pořád mi se vztyčeným prstem opakovala, že to moje motýlkování po Nově je už dlouho bezproblémové a že už jsem dost namachrovaná, ať dám bacha. A měla pravdu. Big Brothera jsem původně nechtěla dělat, to nebyl můj formát, ale licence z venku. Chtěla jsem dělat něco jiného, ale vedení mi to odkývalo s tím, že mám nejprve strávit půl roku na přípravě Big Brothera a pak si za odměnu udělám, co budu chtít. Přistoupila jsem na to. A přišel obrovský pád.

A byla to opravdu vaše vina?

To je dneska fuk. Prostě to byl průšvih. Byla jsem známá v bulváru jako ta blondýna, co jednou týdně se šampaňským v ruce žvaní s celebritami. Takže se objevovaly i komentáře, jak je možné, že takhle drahý formát může někdo dát na starost té blonďaté pipině. Když se Big Brotherovi nedařilo, bylo jasné, že ta blondýna za to může. Nebyla jsem na to stavěná, já jsem neprohrávala.

Ani Nova ne.

Přesně tak, v tom byl ten největší průšvih. Jak se to mohlo stát, že Prima porazila Novu?

Napadá mě, jestli jste to odskákala i finančně, nebo jestli je televize proti takovému průšvihu pojištěná?

Ne, finančně vůbec. Big Brother nějakou sledovanost měl, zaplatil se. Problém byl v tom, že Vyvolení na Primě začali o tři týdny dřív než Big Brother a vlna zájmu diváků i bulváru byla obrovská, byla to vlastně první taková reality show. Cítila jsem, že když začneme jako druzí, může to být problém. Nova navíc před spuštěním dost machrovala. V novinách padaly otázky jako Nebojíte se toho? A Nova odpovídala: „My se nebojíme ničeho, my jsme mercedes, oni jsou trabant!“ Ta arogance popudila diváky i noviny a všichni najednou stranili slabší Primě. Dávali jí titulní stránky a nás ignorovali. Takže pak přišla stopka.

Jak se to odehrálo?

Přišla delegace z vedení: „My tě odvoláme pro neschopnost, bude to nepříjemné, bude to se vším všudy, s těmi titulními stranami bulváru, zůstaň doma, poběží ti plat a až se to přežene, uvidíme, co bude dál.“

Dalo se říct Ne?

Ne. Oni mi to oznámili, neptali se.

Vás z toho propadu pak vytáhla práce na seriálu Ulice.

Ulice už se chystala dřív. Chodila jsem na brainstormingy s Radkem Bajgarem, kde se vymýšlela celá ta továrna na sny v podobě Ulice, moc mě to bavilo. Pak jsem se soustředila na Big Brothera, byla uklizena domů, a když už jsem třetí týden doma brečela do polštáře, zavolal mi Radek a zeptal se, jestli jsem se už dostatečně vyfňukala a jestli už není čas dělat něco pořádnýho. A zlanařil mě do Ulice jako scenáristku.

Neuvažovali jste někdy o přesunu Ulice do hlavního vysílacího času, když byla tak úspěšná?

Ne. Brzy po Ulici se začala vysílat Ordinace v růžové zahradě. Ulice byla každodenní seriál, a to se v primetimu moc nedá.

Proč se z Ordinace stal takový fenomén?

Je tu jasné dobro a zlo, život a smrt, to je archetyp, který bude vždycky rezonovat. Teď se to rozmělnilo do mnoha seriálů z lékařského prostředí a je toho už moc. Ale tehdy byla Ordinace sama.

Když teď bude Ordinace končit, není vám to líto? Je to přece jen taky vaše dítě.

Pozor, já jsem Ordinaci nevymyslela! Gympl, Doktory z Počátků, pak na Primě všechny dlouhoběžky, k tomu se hlásím, ale Ordinaci jsem převzala později, v době, kdy byla v krizi a mě tam nasadili jako krizového manažera, abych to po těch letech nakopla. Což se povedlo a strávila jsem s ní šest sedm let. Ano, Ordinace byla moje srdeční záležitost.

A její konec?

Chcete můj soukromý tip?

Jistě!

Ordinace neskončí. Jak to sleduju, tak se mi zatím nejeví, že by za ni byla nějaká adekvátní náhrada.

Viděla jste Anatomii života?

Samozřejmě.

A můžete se k ní vyjadřovat?

Můžu. Já jsem viděla slovenské Sestřičky, podle kterých je Anatomie udělaná, chtěla jsem je dokonce koupit pro Primu. U Anatomie života ale podle mě, na rozdíl od těch Sestřiček, nezafungovala chemie. Někdy děláte všechno správně a ono to potom prostě jenom nezaklapne. Víte prd proč. Něco se prostě nepropojí. Nezafunguje tým, hudba, celková atmosféra. To jsou malinké střípky, které v tom komplexu selžou.

Dá se něco takového odhadnout ve chvíli, kdy na seriálu pracujete, nebo to vidíte až zpětně u cizí produkce?

Hrozně blbě se to odhaduje. Když se na něco navážete, milujete to, obhajujete to do roztrhání těla a máte v tom svoje emoce, neumíte se na to dívat objektivně. Mně se to stalo s Krejzovými. Do toho seriálu jsem vkládala stoprocentní naděje a byla jsem si jistá, že zafunguje, nasadili jsme ho proti Ordinaci. Nechci říct, že to byl průšvih, konec konců jsme natočili přes sto dílů, ale já jsem od toho očekávala mnohem víc. A jak jsem do toho byla vtažená, tak ani zpětně nedokážu říct, co se nepovedlo. Nebo série Tátové na tahu. Tu jsme koupili jako velmi úspěšný seriál z Austrálie. Parta tatínků, kteří se z různých důvodů ocitli na mateřské. To měla být pecka všech pecek. A nic. Někdy se minete v čase. A může to být i problém Anatomie. Když máte Ordinaci, Sestřičky, Modrý kód, a do toho prsknete Anatomii života, chovají se diváci jinak, než kdyby byl trh vyčištěný od medicínských sérií.

Jak jste odešla z Novy?

Byla jsem tam spokojená. Třikrát po sobě mi přišla nabídka z Primy. Říkala jsem: „Děkuji, ale proč bych to dělala? Dělám pro jedničku na trhu, jsou na mě hodní a mám dost peněz, vítězím ve sledovanosti, nemám důvod.“ Jenomže jsem narazila na čtvrté vedení z Německa. Všichni předtím si mě vážili, respektovali mě a nechávali mi volnost. Nové vedení mi nesedlo. A já jemu evidentně taky ne. Začala jsem se cítit nekomfortně, byla jsem zklamaná, do mé práce začalo zasahovat čím dál tím víc lidí. A v tu chvíli přišla další nabídka z Primy. A já jsem si řekla: „It´s time to go.“ Ale nešlo to jednoduše. Byla jsem na Nově dvacet let. Jsem dost konzervativní. Takže drama a nervy. Ale jsem ráda, že jsem to udělala.

Stála jste najednou proti „své“ Nově, proti Ordinaci.

Porazit konkurenci, to je moje práce. Takže jsem tři roky zkoušela proti Ordinaci postavit cokoli, co by ji snad ani ne porazilo, ale oslabilo. Zkoušeli jsme to Ohnivým kuřetem, Krejzovými, ale nedařilo se.

A přišla Slunečná.

Slunečná se na Primě čtyři roky „válela“ nachystaná. Znovu zmíním Radka Bajgara, který se mým profesním životem line jako červená nit. S ním a s už zmíněnou Mirkou Zlatníkovou jsme dostali zadání udělat telenovelu na motivy moderní Popelky. Vymysleli jsme statek na Slunečné, ale mezitím se změnilo směřování Primy a odložili jsme to. Po třech letech jsme se k tomu vrátili, že to přece nebylo tak blbý! Tak jsme to vytáhli z police, upravili a postavili dlouhoběžkovou romanci. A dobře jsme to obsadili.

Když pak běžel první díl, co to s vámi dělalo?

To uzavíráte sázky, kolik proti Ordinaci zahrajete. A říkáte: kdyby to byla aspoň plichta! A pak sedíte a vidíte online ta čísla sledovanosti a zjišťujete, že začínáte vítězit. To je tak nepopsatelný pocit! Víte, že se vám podařilo něco neuvěřitelného, že jste po patnácti letech sesadili z trůnu královnu. Je to jako u sportu, když zvítězíte na olympiádě, když překonáte sama sebe a uběhnete maraton. Voláte si se všemi, ujišťujete se, jestli se vám to nezdá. Pak přijde propad.

Nejde o to vyhrát, ale udržet se v čele?

Přesně. Rozhodne třetí nebo čtvrtý díl, jste po té euforii najednou plná pochybností.

Co chystáte teď?

To byste chtěla vědět!

Oprašujete trhák, který ještě leží v polici?

Ne tak docela. Stavíme novou věc na zelené louce. Ať se vám to líbí, nebo ne, Slunečná skončí. Nechceme jít cestou nikdy nekončících seriálů. Může to mít sto šedesát dílů, ale musí to mít začátek, prostředek a konec. Takže pracujeme na tom, co nahradí Slunečnou. A pracujeme na seriálech výhradně pro online.

LENKA HORNOVÁ (54)

LENKA HORNOVÁ (54)

• Od roku 1990 pracovala v rozhlase, v roce 1993 nastoupila do nově vznikající první české soukromé televize Nova, kde strávila víc než dvacet let.

• Působila jako moderátorka, tvůrkyně publicistiky i seriálů. Šest let pracovala jako produkční Ordinace v růžové zahradě.

• V roce 2016 přestoupila do televize Prima, kde mimo jiné rozjela seriál Slunečná, který sesadil divácky nejúspěšnější Ordinaci na Nově – po patnácti letech jejího „kralování“.

• Má dvě děti, je vdaná.

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 9), který je nyní na stáncích: