Jak často slýcháte otázku, jestli berete nové pacienty?

Denně mi do ordinace volají minimálně dva lidé. A když se v nějaké skupině dovědí, že jsem praktická lékařka, okamžitě se ptají. Poptávka hodně převyšuje nabídku.

Jak to? Podobně zoufalé je to i se zubaři…

Je nás prostě málo. Většina praktiků je v důchodovém věku. Donedávna nebylo možné, aby mladý lékař přišel na pojišťovnu s tím „mám atestaci a chtěl bych si otevřít novou ordinaci, uzavřete se mnou smlouvu“ a byl úspěšný. Mít smlouvu s pojišťovnami, které mu platí jeho práci, je jediný způsob, jak může praktický lékař fungovat.

Čtěte také

Cévní mozková příhoda v Česku ročně postihne přibližně 25 tisíc lidí.

Čtěte také

Mozková mrtvice. Při záchraně jde stále o minuty, šance jsou ale nyní lepší

Pojišťovny platí za každého pacienta, proto je zásadní jejich počet?

Platba se skládá z kapitace (způsob platby zdravotní pojišťovnou, pozn. red.), specifické právě pro praktické lékaře, což je průměrně 55 korun za člověka měsíčně, a to není mnoho. U spousty lékařů tvoří kapitace až dvě třetiny příjmu. Pak je to ještě menší množství výkonů hrazených zvlášť. Rozhodujícím orgánem je Všeobecná zdravotní pojišťovna – když smlouvu nepřislíbí, žádná jiná pojišťovna mi ji nedá.

Vám se ale podařilo otevřít vlastní praxi „na zelené louce“.

Trvalo nejméně dva roky, než se mnou VZP smlouvu uzavřela. Přestože jsem měla odbornou způsobilost, vlastní prostory a většina praktických lékařů ve městě byla a je v důchodovém věku a nemají komu svou praxi předat. Bylo to extrémně obtížné vyjednávání a zřejmě jsem byla v Českých Budějovicích první, kdo smlouvu dostal, aniž by převzal praxi po jiném lékaři.

Čtěte také

Nebojte se chodit na pravidelné prohlídky

Čtěte také

Rakovina tlustého střeva, ale i cukrovka. Kvůli covidu hrozí zanedbání nemoci

Což je nejběžnější způsob?

Má svou logiku, ale není žádný důvod, aby byl jediným možným. Pro mě by to mělo řadu nevýhod. Plánovala jsem například zavést v ordinaci systém objednávání předem, který není zvykem, a převzít rozsáhlou praxi a přeučit pacienty je vždy těžší než založit vše od začátku.

Převzít praxi znamená obvykle mít aspoň milion korun, ne?

Ano. Kupujete si tím vlastně kartotéku pacientů, kteří ale mohou ordinaci okamžitě opustit. Platíte tak jen za možnost dělat svou práci. Opakovaně jsem od pojišťovny slyšela, že otevřít vlastní praxi se nedělá a praktiků je dost. Že musím počkat, až někdo z nich umře. A přesně tak to chodí. Když starý lékař nemá přímého nástupce, s nímž je v kontaktu už delší dobu a dohodnou se, že po čase jeho praxi za milion odkoupí, nemá ji komu předat. Může si dát inzerát a pak ji většinou prodá řetězci, který skupuje lékařské praxe a shání do nich lékaře. Ale těch, kteří chtějí být zaměstnaní a nemít vlastní praxi, je málo.

Čtěte také

Správné proudění lymfy souvisí i s imunitou

Čtěte také

Lymfa: Souvisí s oteklýma nohama, ale i s imunitou a hormonálními změnami

Mají to u nás mladí lékaři na startu stále tak těžké, že raději odcházejí do zahraničí?

Pokud nechtějí investovat milion korun do něčeho, co není nezbytné… Například v Německu stačí mít odbornou způsobilost a odpovídající zázemí a automaticky máte nárok na smlouvu s pojišťovnami. U nás pojišťovny regulují počty lékařů a tím omezují dostupnost péče. Pro spoustu lékařů po škole byla situace natolik deprimující, že tu ani pracovat nezačali. Odejít za prací do zahraničí pro ně bylo jednodušší. Jsem si jistá, že kdyby teď přišel za pojišťovnou mladý alergolog, že si chce otevřít ambulanci, uslyší: „Ne, je vás dost!“ Přesně z tohoto důvodu je třeba rehabilitace a fyzioterapie už víceméně soukromý sektor, kde se platí.

Komplikuje vám nedostatek ambulantních specialistů práci?

Za posledních deset let se to dost zhoršilo. Znám odbornou lékařku, která si koupila ultrazvukový přístroj a požádala pojišťovny o nasmlouvání a proplácení výkonů. Odmítly ji s tím, že ultrazvukových pracovišť je dostatek. Lidé k ní chodí, ale za vyšetření platí. Pro mnohé je to přijatelné, nemusejí čekat týdny. Třeba na komplexní kardiologické vyšetření svých pacientů běžně čekám dva měsíce…

Čtěte také

Problémy často způsobují i léky na bolest

Čtěte také

Pravda o vředech: Žaludku sice škodí stres a nervy, ale pravý důvod je jinde

Otázkou je, jak moc je tohle řešení správné?

No právě! Chtělo by to zásadní a hlubokou reformu celého systému, která by ale přinesla zřejmě nepopulární opatření. Například by se měly sloučit zdravotní pojišťovny – je nesmysl, abychom jich měli sedm a všechny se chovaly stejně. Pojištění by se mělo rozštěpit na základní péči zdarma, kterou financuje veřejné zdravotní pojištění a každý si ji bude povinně platit. A dále komerční připojištění, které zajistí třeba lepší kloubní náhradu, rychlou dostupnost odborného vyšetření nebo lékaře, u kterého se nečeká. V tomto smyslu je třeba do zdravotnictví vpustit trh. Neříkám ale, že znám návod, jak se dostat ze zhoršující se situace. To je hlavně politické téma.

Kolik máte pacientů?

Můj stop stav je tisíc lidí, což je obecně málo. Většina kolegů má registrované dva tisíce lidí. Kapitaci mám tedy asi 55 000 Kč měsíčně – z toho je 30 000 Kč náklad na plat mé sestry, která dostane čistého 17 000 Kč. K tomu platím nájem, vodu a energie, účetní firmu, občas si chci koupit nějaký přístroj… Tolik výdajů, že peněz od pojišťoven je vlastně málo.

Tak proč neberete nové pacienty?

Pro mě je důležitá a smysluplná komunikace s lidmi a na ni musím mít čas. Chci jim porozumět, navázat s nimi fungující vztah a docílit, aby pochopili svou chorobu a léčbu a to, co mohou udělat sami pro sebe. To nelze při dvou tisících pacientech, kdy máte na každého pět deset minut. Do takové situace jsem se nechtěla znovu dostat, protože jsem ji zažila v předchozích dvou praxích. Proto jsem nekoupila žádnou zaběhnutou praxi, kde je v čekárně deset lidí, kterým se nemůžete plně věnovat. Anebo tam čekají až pět hodin, což je běžné, a mně to přijde strašné.

Čtěte také

Po tvrdém povrchu raději v přezůvkách

Čtěte také

Ženy mají nohy zničenější než muži. Uškodit může i chůze naboso a sportovní boty

Strašně stresující, pro všechny…

Dávám si velký pozor, aby mě práce nezavalila, protože jsem měla možnost zažít tu beznaděj. Neustále se na vás valí lidé s problémy, které je třeba řešit, k tomu stohy papírů a formulářů a pak ještě komunikace s pojišťovnami, často s obstrukcemi… Jako lékař tomu musíte čelit a je snadné vyhořet. Znám výbornou a svědomitou alergoložku, která se potýkala s tím, že podle pojišťovny příliš pracovala – a tak se rozhodli nezaplatit jí čtvrtinu vyšetření. Dozvěděla se to zpětně po roce, šlo o sto tisíc korun. To jsou tak strašné podpásovky!

Další krok k vyhoření…

Kterému se vůbec nedivím. Přijde za mnou paní od staršího lékaře, který se k pacientům dříve takto nechoval, že na ni křičí… A já vím, že se už dostal do úplně zoufalé situace, kdy je vyčerpaný a nedokáže se ovládat. Idea každého lékaře je dělat svou práci co nejlíp. Ale když si nedá pozor a nechá se prací zavalit, nemůže z toho už uniknout a zničí ho to. Jako první začne váznout komunikace s pacienty. Snaží se nic nepřehlédnout a odborně vše dělat správně, ale už nemá energii někomu něco vysvětlovat a zajímat se o rodinné okolnosti, které můžou se vším souviset. Nechci to omlouvat, ale chápu to. Na druhou stranu, zdravotnický systém se dostal až do tohoto stavu také chybou samotných lékařů, kteří proti tomu nebojovali a nechali si to líbit.

Čtěte také

Začněte si trochu dělat, co chcete. Prospěje vám to

Čtěte také

Během menopauzy se mozek mění. Vliv má na spánek, koncentraci, ale i úzkosti

Když s pacienty hodně mluvíte a chcete, aby se na léčbě sami podíleli, jak to vypadá v praxi?

Nemoc je odpovědí na nějakou životní situaci. Řada studií prokázala, že když pacient ví, co se s ním děje a jak působí jeho léky, léčba funguje líp. Proto je komunikace s ním strašně důležitá! Část lidí se po onemocnění dostane do fáze popření, kdy se s nemocí nedokážou smířit a vypadá to, že léčbu odmítají. Tato psychologická fáze může u každého trvat různě dlouho. Kdybych tomu nevěnovala potřebný čas, napíšu si do dokumentace „pacient léčbu odmítá“, a šmytec. Pacient by odešel, aniž by dostal druhou šanci, což se v systému s přetíženými a vyčerpanými lékaři často děje. Pak se léčí až následky, kterým se dalo předejít.

Takže trpělivě vysvětlovat?

Opakovaně jsem řešila bolesti zad u mladších lidí, které byly psychosomatické, aniž si to uvědomovali. Lidé často nejsou vedení k tomu, aby chápali signály ze svého těla. Naopak, už od předškolního věku jsme vedení k tomu je potlačovat a chovat se, jak vyžaduje vnější situace, aniž bychom brali ohled sami na sebe. Někdy potřebují jen ujistit: „Může to být ze stresu. Pravděpodobně je to proto, že dlouhodobě málo spíte…“ A mnohdy to stačí. Je řada lidí, kteří mají velkou snahu něco změnit. Pak je skupina pacientů, kteří se rádi odevzdávají a chtějí jednoduché řešení, které ale není nejlepší. Snažím se je zainteresovat a někdy se mi to i podaří.

Čtěte také

Vulvodynie zasahuje i do sexuálního života

Čtěte také

Vulvodynie: Intimní problém, který může vyvolat alergie, ale i antibiotika

Například?

Mám pacienta, který chodil jednou za několik měsíců. Pokaždé jsem mu rovnou nabrala krev, abych zjistila nejdříve vyšší cholesterol, pak vyšší cukr a pak i dokonce lehkou cukrovku. Pokaždé jsem mu vysvětlovala, co výsledky znamenají, co se v jeho těle zřejmě děje a kam to povede. A on mi vždy říkal, že bydlí nad vinárnou, kde se večer griluje, a ten burčák doma pije jen on… Pak se asi tři čtvrtě roku neukázal a jednou přišel na kontrolní odběr. Měl o patnáct kilo méně, denně chodil patnáct kilometrů a přišel si ověřit, zda změna životního stylu měla efekt. Samozřejmě že měla a velice výrazný! Potěšilo mě to, protože pro sebe strašně moc udělal a sám cítil změny k lepšímu.

Jeden z úspěšných pacientů, kteří pochopili vlastní tělo?

Často lidem ještě nic moc není, ale laboratorní nález už ukazuje kombinaci vysokých tuků a zvýšeného cukru – plus k tomu vyšší tlak, což už je dohromady velké riziko pro vznik infarktu nebo mrtvice. Na tyto dvě krajní choroby se u nás nejčastěji umírá. Ale oni mi často řeknou: „No jo, ale do hrobu musím jít zhuntovanej!“ Snažím se jim vysvětlit, že než tam půjdou zhuntovaní, budou spoustu let nemocní a to není nikomu příjemné. Lidský život se opravdu odehrává v lidském těle. A když je to tělo nemocné, žije se špatně. Tolikrát jsem už viděla, že pacient zůstal po mrtvici na půl těla ochrnutý. Stane se to ze dne na den, absolutně vám to obrátí život, ale nezabije vás to. A vy žijete v těle, které nemůžete ovládat. Umíráte velmi pomalu, protože se o vás bude vaše okolí dobře starat. Žít s nemocemi, na které si zaděláme v mládí špatným životním stylem, je prostě velmi nepříjemné. Snažím se lidi přesvědčit, že lidské tělo má obrovské regenerační schopnosti a všechny choroby souvisejí s životními okolnostmi, které nemusí být na první pohled patrné. Nemoc ale vždy souvisí s naším životem. Těžko se to vědecky prokazuje, možná to ani nejde, proto se tím západní medicína tolik nezabývá.

Čtěte také

Čtěte také

Co pomáhá na křečové žíly? Dejte si nohy nahoru a sprchujte je studenou vodou

Jdete svým pacientům příkladem?

Mnoho let cvičím jógu, díky níž začnete více vnímat své tělo, což je v možnostech každého. Lidé za mnou přicházejí s únavou a často zjistím, že žijí naprosto vyčerpávajícím způsobem, takže únava je zcela přirozená. Málo spí, neumí odpočívat, neustále něco organizují a nad něčím přemýšlejí, což je obrovský zdroj psychické únavy. Je otázkou, do jaké míry to dokážou změnit, někdy mám pocit, že je to úkol pro psychoterapii. Osobně se snažím vždy vystopovat příčinu a přirozeně je vést, aby si uvědomili, proč je choroba postihla. Jde to i u akutních nemocí – někdo má pásový opar, protože se vyčerpal dlouhodobým stresem a podobně.

Kromě jógy také běháte – často naboso a také se při tom otužujete.

Nejen běh, ale i chůze naboso úplně mění držení těla a celkový styl pohybu. Když od dětství nosíme boty, navíc pak s podpatkem, šálíme tím nohu. Máme tendenci našlapovat na patu, těžiště posouváme dozadu a hlavně všechny vibrace, které chůze generuje, se přes patu přenášejí do kloubů i páteře. Osobně si myslím, že je to hlavní příčina artróz kolen a kyčlí ve vyšším věku. Naopak při chůzi naboso nemůžeme našlapovat na patu, protože to bolí, a automaticky se naše těžiště posune dopředu. Běhám od dětství, ale až bez bot se mi úplně změnil styl – najedou je pro mě běh méně energeticky náročný, deset kilometrů uběhnu úplně jednoduše.

Čtěte také

Vyzkoušejte nordic walking

Čtěte také

Prodlužte si život: Ohlídat si musíte hlavně tlak a pohyb

Bosá chodidla ale musí hrozně bolet!

Ze začátku trochu ano, pak si zvyknete. Naše noha je uzpůsobena chodit bosa a velmi dobře reaguje. Kdybych šlápla na něco, co by mi mělo ublížit, chodidlo se tomu jakoby vyhne – při nášlapu velmi rychle zachytí, že to bude bolet, a překážku jakoby obejde, aniž by se mi zvrtla noha. Fyzicky jsme zřejmě uzpůsobeni, abychom se pohybovali hlavně běháním. Máme znaky běžců – vyvinuté hýžďové svaly, uzpůsobenou šíji… Mimochodem, výborná kniha o běhání naboso je Born to Run (česky Zrozeni k běhu od Christophera McDougalla, pozn. red.). Je to celkově velmi zajímavý zážitek, protože na chodidle je velké množství hmatových zakončení. Další výhodou chůze i běhu naboso je, že se vytváří příčná i podélná klenba, protože se prsty při došlapu mohou doširoka roztáhnout. Klenba má pak schopnost absorbovat obrovské nárazy, takže před nimi ochrání další klouby v těle.

Jak je to s vaším běháním v zimě? Musíte se celoročně otužovat?

Asi jedenáct let si dávám každé ráno studenou sprchu, což je už návyková záležitost. V zimě jsem se chodila i nořit do ledové řeky, ale vadilo mi, že není čistá, a jinde nebyla vysekaná díra v ledu. Tak jsem zkusila běhat neoblečená.

Čtěte také

Blíží se padesátka? Začněte více odpočívat!

Čtěte také

Tři změny v životním stylu, které musíte udělat ještě před nástupem menopauzy

To znamená?

Že mrzne, sněží a já mám obuté lehké barefootové tenisky a na sobě krátké šortky, sportovní podprsenku a většinou čepici nebo čelenku.

A přežít se to dá jak?

Soustředěním. Udělám si před tím dechové cvičení, kterým se jakoby zvnitřním – přitáhnu veškerou svou pozornost ke svému tělu a rozproudím v něm energii. Může to znít trochu ezotericky, ale funguje to. Je to cvičení na principu hyperventilace (rychlé hluboké dýchání, pozn. red.) se zádržemi dechu, dokud to jde. Pak ještě udělám silový stoj, kdy postupně zatnu vší silou všechny svaly na těle a držím. To už jsem zahřátá natolik, že ze mě kape pot, a pak vybíhám. Celý běh se soustředím na to, abych si v těle udržela nabité teplo. Pět až sedm kilometrů žádné těkání myšlenek po okolí, ani hudbu do sluchátek si moc nepouštím… A zima mi zatím při tom ani po tom nikdy nebyla.

Co vám to přináší, proč to děláte?

Efekt je stejný jako u studené sprchy, pokud je delší než třicet vteřin – stimuluje to protilátkovou imunitu na sliznicích, takže nejste nemocní a tak snadno nechytíte infekce dýchacích cest. To je důležité i pro moji práci. Teď se začaly nosit roušky, ale předtím jsem měla denně v těsné blízkosti mnoho pacientů s virózami či bakteriálními infekcemi… No, a běh se mi strašně líbí. Je to euforizující záležitost, která člověka vybudí a dobře naladí, a to je strašně zdravá věc! 
(Rozhovor vznikal na konci léta roku 2020 - pozn.redakce)

Čtěte také

Jóga prospěje celému tělu

Čtěte také

Jóga pomáhá proti stresu a úzkosti. Uklidňuje mysl a snižuje tep

LENKA ŠTÁDLEROVÁ (43)

• Praktická lékařka. Jedna z mála, která založila vlastní praxi „na zelené louce“.

• Vystudovala 3. lékařskou fakultu na Karlově univerzitě, atestaci získala v roce 2005.

• Přes 20 let cvičí jógu, od dětství běhá. V dospělosti začala běhat bosa.

• Ve volném čase maluje, učí se hrát volejbal a tančí salsu.

• S manželem a třemi dětmi (13, 11 a 6) žije v Českých Budějovicích. www.ordinacecb.cz