Jaký vztah jste si k Boženě Němcové vytvořila?

Vše, co jsme o ní řekli a ukázali, bylo s velkou úctou. Zobrazujeme člověka, který skutečně žil. Není to fiktivní postava, jakkoli dochází k určité interpretaci, protože jsme se osobně neznaly. Neberu to na lehkou váhu. Cítila jsem i potřebu zastavit se na Vyšehradě a položit jí na hrob věnec. Když jsem na něj trhala rostliny, myslela jsem na ni.

Je pro vás inspirací?

Asi v té své nezdolnosti. Často na ni bylo nahlíženo jako na oběť, ale nikdy se jí necítila. Pořád vstávala a šla dál. I když měla velmi těžký život, stále tvořila, žila po svém a nestyděla se za to. Inspiruje mě i její bezmezné přijetí sebe sama.

Čtěte také

Čtěte také

Tereza Boučková: O trápení při umírání maminky a o tom, jak jí pomohl buddhismus

Máte něco povahově společného? Četla jsem, že jste o ní a kdysi o sobě řekla, že jste rozevláté…

Tak v mládí je rozevlátá skoro každá žena. U sebe jsem to myslela spíš jako neukotvenost – nelpím na režírování, můžu chvíli vařit marmelády nebo jen venčit psy. Božena to měla jinak. Našla svůj talent v psaní a v něm „byla doma“. Spíš než podobnost je to velké pochopení pro určité věci v jejím životě.

Když jste se jím začala zabývat, byla jste překvapená?

A nejen Boženou. Když jsem se do toho ponořila, začala mě zajímat i ta doba. Byť mám dům z 19. století, nikdy mě toto období nezajímalo nejvíc. Na režii je úžasné, že vše, co točíte, vás logicky musí zajímat a podmaní si vás to. Takže se taky rozevlátě, ale celoživotně vzděláváte.

Objela jste všechna místa, kde Božena žila. Bylo to pro vás důležité?

Nechat se inspirovat prostředím je můj režisérský přístup. V Ratibořicích jsme byli hodně překvapeni zjištěním, kde Panklovi žili. Představovala jsem si malebnou chaloupku, ale byla to temná haluzna na hospodářském dvoře. Jeho stav je tak žalostný, že jsme nakonec museli točit na dvoře zámku Opočno. Ale třeba obrovský dub, na kterém si jako mladá čte, je opravdu v Ratibořicích. Všechna ta místa, kde Božena reálně pobývala, na vás nějak mluví… I z toho se pak rodí vnitřní život postav.

Čtěte také

Čtěte také

Marcela Březinová: Zpěv jí pomohl vyrovnat se sebevraždou maminky i manžela

Stalo se vám někde, že jste se jako by vrátila v čase?

V Panklovic bytě, ale vlastně v celém Ratibořickém údolí. Kastelán tamního zámku nám byl skvělým průvodcem a dokázal nás přenést do doby před Babičkou, kdy tam Božena skutečně žila. Celé údolí je unikátní, chráněná krajina, chodíte mezi stromy, kudy chodila i ona…

Bylo složité dát do kupy dobové rekvizity?

Doba Boženy Němcové je oblíbenou stylizací pohádek. Už tak máme problém, že si lidé myslí, že její život rovná se Babička. Dívat se na to pak nechají osmileté dítě, což mi přijde strašné. Proto se snažím všude říkat, že její život nebyl žádná pohádka! Ale k těm věcem – je to doba stále sehnatelná i po starožitnictvích, ale také doba před průmyslovou revolucí. Vše ručně dělané, žádná sériová výroba. Museli jsme zakrývat nejen třeba hromosvody, ale nahrazovat i drobnosti jako kličky na oknech.

Hereckým obsazením jste si prý splnila režisérský sen…

Byl to veliký projekt s asi stovkou rolí. Měla jsem radost, že i drobnější role přijali herci, s nimiž jsem chtěla pracovat. Nevím, kdy zase budu něco režírovat, tak jsem si je „nacpala“ do Boženy. Velmi dobře se pracovalo s oběma Annami, Honza Hájek (v roli Jana Němce, pozn. red.) je výjimečný z mnoha důvodů.

Čtěte také

Čtěte také

Moderátorka Monika Valentová: Po 18 letech manželství se cítím pořád milovaná

Zajímá mě aspoň jeden…

Má dar napojit se na postavu, jako by byl nějaké médium. Je velmi tvůrčí, nápady, které mu přicházejí, rovnou zhmotní v akci. O jedné scéně v kostele, která ve filmu nakonec opravdu není, řekl, že by toho Němec vůbec nebyl schopen… Velmi dobře mu jdou i těžké texty s určitým patosem, který ale svým charismatem dokáže zvládnout. I tam se ukazuje jeho herecká velikost.

Jak se vám nejen s ním točily milostné scény? Přišly mi velmi uvěřitelné…

Jako režisérka se v nich rozhodně nevyžívám, to asi ani žádný herec. Všichni se stydíme, ale víme, že se to natočit musí. Rozhodli jsme se jít touto cestou, protože Božena žila lásku nejen srdcem, ale i tělem. Bylo důležité ukázat manželskou povinnost i romantickou lásku, po které toužila. Jak mezi těmi muži lítala, tělo na roztrhání… Bylo to tvrdé a zároveň dobové – její povinností bylo vyhovět svému muži, který se o ni snažil co nejlépe postarat. Na druhou stranu mu byla skutečně nevěrná. Chtěli jsme ukázat, že když ji pak zbije, je z jeho pohledu za co. Neříkám, že schvaluju násilí, ale chtěla jsem, aby měl divák nakročeno k tomu ho pochopit. Josef Němec byl často vykreslován jako násilník bez dalšího rozměru. Doufám, že náš Josef další rozměry má.

Manželství je klec, říká Boženě ve druhém díle Magdalena Dobromila Rettigová. Je to pro vás velké téma?

A také nadčasové. Říkám tomu partnerská mizérie. Když k sobě dva rozdílní lidé ve vztahu nijak zvlášť nenakročí. Stárnou vedle sebe a je čím dál těžší spolu vyjít. Zůstávají v té mizérii a neudělají ani jednu ze dvou možností – neodejdou, ale ani si neřeknou o kompromis: Takhle už to nechceme, co s tím uděláme? Obě scenáristky se shodly, že Božena vlastně neuměla milovat, jen se ráda zamilovávala. Nikdy nedospěla ke zralé lásce založené na kompromisu.

Čtěte také

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

Byť nejste vdaná, jaké hodnoty pro vás manželství představuje?

Nevím, zda je nutný ten institut. Ale partnerství, ať už mu budeme říkat manželství, má obrovskou hodnotu. Můžeme donekonečna utíkat a začínat znovu, ale zůstaneme v bludném kruhu. Když ale najdeme někoho, kdo je s námi ochoten jít dál, můžeme se přes různá nahoru a dolů náramně lidsky posouvat.

Sama Božena napsala, že by chtěla žít v době za dvě stě let. Byla by dnes šťastná a spokojená, třeba s mírou emancipace?

Asi by narážela vždycky, byla to její podstata. Snažila by se někam posouvat i tuhle dobu. Se scenáristkami jsme se shodly, že by ten pomyslný strop chtěla odtlačit ještě výš.

Vy osobně jste s jeho výškou spokojena?

Osobně jsem nebyla žádné genderové nerovnosti vystavena, a to je režie poměrně mužská profese. Ale už několik let tu a tam přemýšlím o tom, že svět, ve kterém žijeme, je konstruktem mužů – a nemyslím to nijak útočně. Aby v něm ženy uspěly, musejí si osvojit mužské „nástroje“, které jim nutně nejsou vlastní. Mám to tak i já na place. I když žen na určitých pozicích přibývá, nejsou tam ze své ženské podstaty, ale přizpůsobené mužům. Nechci tu nic hlásat, ani to nemám sama uzavřené, ale přemýšlím, proč tomu tak je. Kdyby to bylo obráceně, bylo by méně válek, byla by příroda víc opečovávaná než vykořisťovaná?

V přírodě čerpáte síly, ráda chodíte nedotčenou krajinou a hlavně žijete na venkově. Vernéřovice jsou asi čtyřicet kilometrů od Ratibořic. Náhoda?

Úplná. Ale co jsem vůbec nevěděla, když jsem obsazovala Annu Geislerovou (hraje už starší Boženu, pozn. red.) – její rodina má kořeny ve východních Čechách, velmi blízko Dobrušky, kde se narodila Marie Magdalena Novotná, skutečná babička Boženy Němcové. Takže Aňa zná ten kraj od dětství.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Kdy a proč jste z Prahy odešla do pohraničí?

Byl to takový postupný „odtok“. Potřebovala jsem si odpočinout od filmu a také najít jiná témata než vztahová. Nechtěla jsem zůstat uzavřená v umělém filmařském světě, potřebovala jsem se smočit v realitě. Získala jsem tehdy grant od Nadace Vodafone na projekt, který vyžadoval životní změnu. Statek už jsem tu měla koupený, ale do té doby jsem pořád jezdila mezi ním a Prahou. Až projekt Rok jinak mi umožnil žít tady a pracovat v neziskovce celý rok 2014. Mohla jsem se tu zabydlet, najít přátele, zakořenit.

Měla jste nějaká očekávání?

Nečekala jsem nic. Koupě statku bylo poměrně snadné, ale dost neuvážené rozhodnutí s trvalými následky. Věděla jsem ale, že kdybych se neodstěhovala daleko, budu do Prahy pořád jezdit, protože je to černá díra, která vás vcucává. A já nechtěla trávit většinu času na D1. Ale nebyla to žádná emigrace v šedesátém osmém, nebyl to řez, který by bolel. Poznala jsem tu lidi, ke kterým už mám skrze společně prožité hluboký vztah. To je velké bohatství, kterého si vážím.

Začala jste točit dokumenty o lidech, kteří sem přišli po odsunu Němců, také o internovaných řádových sestrách. Jaký vztah máte k bývalým Sudetům?

Pořád je cítit, že je to zraněný kraj, byť pamětníci, kteří se toho účastnili, mizí. Lidem, se kterými jsem mluvila, bylo v té době maximálně osmnáct. Pozornému člověku neuniknou zbytky rozvalin domů v krajině. Čím dál víc křížových cest se tu opravuje, je na nich uvedené, kdo byl patronem, a česká jména to nejsou. Duch Sudet jako by vylézal víc na podzim, když opadá listí… Ale stěhuje se sem stále více lidí, jako jsem já, kteří bezprostředně nenavazují na generaci dosídlenců, a tím se to proměňuje a hojí.

Čtěte také

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Váš statek se jmenuje Walzelův – po jeho majitelích, kteří ho postavili v roce 1856 a v roce 1945 museli opustit. Jak vás ten dům přijal?

Je pár humorných historek, jak mi vše zamrzlo, což jsem nevěděla, zatopila jsem a málem tu všechno explodovalo… Obývám jen zlomek toho obrovského stavení, celé ho fakt nepotřebuju. Normální člověk by to věděl už na začátku, ale já jsem jen viděla, jak krásné to bude celé opravené! Nejde o to, zda mě přijal nebo ne. Spíš nastavil zrcadlo mému necitu pro míru – ten mám s Boženou možná společný. Postupně ho opravuju a buduju, aby byl krásný a dobově zachovalý, ale je to vše mnohem větší, než jeden člověk zvládne. Nejlepší by bylo, aby si tohle místo přitáhlo ještě někoho dalšího jako parťáka. Navíc k tomu dělám strašně moc dalších věcí – energii dávám do filmů, vaření marmelád, pěstování dýní, ručně dělaného sena, setkávání s přáteli… V tom jsem asi rozevlátá pořád.

Jak náročná je práce režisérky, jste na konci natáčení hodně unavená?

Hlavně psychicky. Byl to dlouhý projekt, jste pod tlakem sebe sama i okolí. Pracujete s velkým množstvím lidí, říkají vám pořád, že něco nejde, a vy pořád něco někam tlačíte. Je to hlavně výdej energie a pak také pracujete dlouhé hodiny, často ve velké zimě, dešti… Když si nedáváte pozor, můžete rychle vyhořet. Filmový svět je velmi emotivní a pod tlakem si lidé občas říkají hrozné věci, nesmíte si je připouštět. Kdysi jsem dostala radu, kterou si opakuju: „Neber si nic osobně!“ Když pracujete u filmu, lehce se to řekne, hůř žije.

Když žijete na venkově, přizpůsobujete svůj rytmus přírodě?

Jsem v tom stále dogmatičtější, v zimě třeba nejím rajčata, protože teď tu nerostou. Vnímám to hodně přes jídlo a suroviny, byť jsem líný zahradník a to, co si vypěstuju, mi k soběstačnosti nestačí. Ale připadá mi přirozenější teď kvasit zelí než si dát hlávkový salát. V něčem to tedy vnímám a dodržuju, ale žít v rytmu přírody plně nejde.

Čtěte také

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Takže žádný zimní odpočinek? Co teď vlastně děláte?

Peří zatím nederu. Ale zimní odpočinek tedy nemám. Stále mě vytěžuje vše, co se děje kolem Boženy, na to jsem nebyla připravená. Do toho píšu filmový scénář podle knihy Teorie podivnosti od Pavly Horákové. Je to těžké téma, které jsem i odmítla, ale obloukem se ke mně vrátilo, zřejmě to má svůj důvod. Psaní je činnost na dlouhé zimní večery. Musím k tomu hodně věcí nastudovat, jsou tam témata, která mě přesahují – třeba kvantová fyzika, tím si otevírám nové obzory. No, nenudím se.

Marmelády v zimě asi nevaříte, když není co sbírat…

Vařívala jsem citrusové, které mají právě teď sezonu. Ale jak se myšlení zlokálňuje a zesezóňuje, i ty citrusy mi připadají rozmarné, byť jsou už i v Čechách lidi, kterým chutnají. Třeba pro Brity je pravá marmeláda jen z citrusů, zejména z hořkých sevillských pomerančů. Taky jsem si uvědomila, že kdybych se chtěla živit vařením marmelád, musím začít dělat byznys a svůj talent použít na jeho rozvoj. Někoho činí šťastným rozvíjet firmu, mně to nejde a nebaví mě to. Z prodeje prostě nemám žádný rajc. Baví mě vymýšlet receptury nebo uvařit marmeládu proto, abych si ji namazala na chleba. Nebo jako nějaká společná sousedská akce.

Vaše receptury jsou velmi originální, nebojíte se neotřelých kombinací – citronová s pepřem a vanilkou, pomerančová s karibským rumem a vanilkou…

Když máte tvůrčí mysl, nápady přicházejí ve všech sférách. Když jsem žila na Broumovsku ten Rok jinak, založily jsme s kamarádkou komunitní spolek Dýně pro broumovské tchýně. Z původní prosté výměny semen se stala velká dýňová osvěta. Z té vyrostlo volné sdružení pěstitelů dýní a završením každé sezony bývaly dýňové slavnosti, na které chodily stovky lidí. Takových hravých „pitomostí“ vymyslím deset denně, ale pak je třeba to realizovat a rozvíjet a to mě už moc nebaví.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková umí tak dobře anglicky, že si zahraje i v zahraničních produkcích.

Čtěte také

Herečka Petra Bučková: Přeju si, aby trend přirozenosti byl čím dál víc žádaný

S vařením marmelád ale budete pokračovat, ne?

Určitě tu něco vyroste, tak to zpracuju.

Soutěžní ambice už nemáte? V Anglii jste za ně získala několik medailí včetně zlata.

Přiznám se, že se mi hodně líbilo panství, kde se soutěž The World‘s Original Marmelade Awards koná. Znala jsem ho díky Blance Milfaitové, která tam prorazila cestu českým ženám svým fenomenálním úspěchem dvojité zlaté. Na ceremoniál zvou jen ty, co získají zlatou medaili, a já se k ní časem provařila, takže jsem měla právo se zúčastnit. Byl to úžasný zážitek, navštívit panství se mi splnilo. A také jsem si tam uvědomila, že atmosféra festivalu není zas tak odlišná od těch našich dýňových slavností. Potkala jsem tam další Češky, které také uspěly, a dokonce se marmeládami i živí. Mají můj velký obdiv, protože vím, co to obnáší a jaká dřina to je. Já budu vařit marmelády respektive džemy dál, ale jen v malém, pro krámek na místní farmě.

Chtěla bych vám na konec říct, že máte překrásnou barvu vlasů. Jak jste k ní dospěla?

Z potřeby osvobození. Hodně šedin jsem měla už v poměrně raném věku, vždycky víc než moje máma. Předčasné šedivění mám po tátovi, a už to takhle nosím asi sedm let. Ta úleva, když si řeknete: „Kašlu na to!“ a přestanete se barvit, což už začalo být otravné. Mému partnerovi to nevadí, ba naopak, což je také jednodušší. Docela vtipné byly reakce na začátku, kdy mě začali mladí lidé v MHD pouštět sednout a letití kamarádi mě nepoznávali. Teď je to ale trendy a ti, kteří mi tehdy říkali, že jsem se zbláznila, si to už nemyslí.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

LENKA WIMMEROVÁ (1971)

• Režisérka a scenáristka.

• Natočila televizní minisérii o Boženě Němcové, kterou v lednu 2021 odvysílala Česká televize.

• Získala několik filmových cen, byla nominována na Českého lva.

• Spolurežírovala také seriál Terapie II a několik epizod ze série Soukromé pasti.

• Vystudovala hranou režii na FAMU.

• Pochází z Prahy, žije na venkově na Broumovsku.

• Vaří marmelády, oceněné na mezinárodní soutěži ve Velké Británii.

• Má přítele, velký statek a čtyři psy.


Čtěte také

Čtěte také

Jana Bernášková: Střídavku si vymysleli dospělí, aby nastavili spravedlnost