Co vás fascinovalo dřív? Vesmír, nebo tanec?

Určitě vesmír. Moje vášeň začala asi v pěti letech. Jezdili jsme s rodiči na chalupu v Oderských vrších, kde je krásné čisté nebe, tam jsem ho pozorovala. A kladla jsem otázky. Rodiče na moje otázky odpovídali, i když kolikrát neznali odpověď.

Na co jste se tehdy ptala?

Maminky třeba na to, jaký je rozdíl mezi planetou a hvězdou. To mi bylo asi sedm. Hlavně pro ni, která se vesmírem nezabývala, to bylo těžké, ale odpověděla a netušila, že odpověděla vlastně správně.

Co vám odpověděla?

Že když se podívám na planetu v dalekohledu, uvidím kolem ní takový prstýnek. Hvězdu vidíme jako vzdálenou tečku, kterou ale máme šanci vidět i prostým okem.

Když se tedy díváme na oblohu a blikají tam tečky, tak to jsou hvězdy.

Převážně hvězdy, tu a tam to může být i planeta z naší Sluneční soustavy. Tyto planety obíhají kolem naší blízké hvězdy, Slunce, a na obloze jsou tudíž vidět. Je jich ale jen pár, často jsou to nejzářivější objekty na nebi, jako je Venuše nebo Jupiter.

A jak rozeznám hvězdy od satelitu nebo letadla?

Letící letadlo má dvě světýlka. Když vidíte jedno světlo, které se pohybuje, ale nebliká, a vidíte klidný pohyb po dobu několika minut, tak je to satelit. Pokud vidíte něco jiného, drobného, co jen tak přeletí a zhasne, je to meteor.

Poznáte na obloze všechny hvězdy? Není to dokonce podmínka, aby je astrofyzik poznal?

Ano, na obloze se vyznám. Ale podmínka pro astrofyzika to není. Je spousta astrofyziků, kteří nedělají astronomii, protože astrofyzici se zabývají především fyzikou vesmíru. Nebe pozoruje astronom, ten by měl noční nebe znát dobře.

Noční nebe vnímáme často dost romanticky. Třeba když padá hvězda, něco si přejeme. Není to vlastně nesmysl?

Padající hvězda je v podstatě meteor, takže to vůbec žádná hvězda není. A co ve skutečnosti padá, je zrnko prachu, které dopadá do zemské atmosféry. Kolem Země je spousta smetí a kamínků různých velikostí. A právě tato zrníčka prachu vstupují do atmosféry vysokou rychlostí. To způsobuje enormní tření se vzduchem, které vyprodukuje světelnou stopu letícího meteoru.

Má smysl si něco přát, když to vlastně není hvězda?

Samozřejmě má. Nejlepší je to v době, kdy padá sprška meteorů, to je vidět meteor i několikrát za minutu. Máme různé sprchy meteorů, v podstatě každý měsíc se nějaká najde. Zajímavé jsou kolem dvanáctého srpna, to je maximum takzvaných Perseid, což je klasická sprcha meteorů.

Jsou v něčem unikátní, ony Perseidy?

Asi v tom, že jsou v létě a jsou pro nás snadno pozorovatelné, mají relativně velkou intenzitu a frekvenci. Nejlepší je vzít si deku, položit ji na zem do trávy, dívat se na oblohu a přát si, co chcete.

Jak jste se dostala k astrofyzice?

Když jsem přišla na osmileté gymnázium, měla jsem tam výborného učitele fyziky, pana Kotka. Byl skvělý v tom, že nás všechny podporoval a skvěle vysvětloval. Tím pádem se mi fyzika i matematika krásně otevřely. A tím, že mě rodiče podporovali nákupem astronomických knih. Později jsem začala chodit na hvězdárnu, takže cesta na univerzitu na astrofyziku byla jasná. I když rodiče moc nesouhlasili.

Proč? Jako že se astrofyzika nehodí pro holky?

To naštěstí neříkali, spíše se báli, že nenajdu práci. Jenže tehdy se moc neuvažovalo o tom, že můžu jít pracovat do zahraničí. Nakonec v cizině pracuji.

Byl to váš sen?

Byl to obří sen. Hlavně pozorovat oblohu dalekohledy a všechno prozkoumávat.

Kdy jste dostala první dalekohled?

K patnáctým narozeninám a mám ho pořád. Jsem rodičům vděčná, nebyla to levná záležitost.

Bylo to vzrušující, podívat se s ním poprvé na oblohu?

Ano i ne. Než se člověk podívá nahoru, musí dalekohled vyzkoušet přes den a podívat se třeba na vzdálený les, jestli vše funguje. Můj první pohled byl tedy na špičku stromu v lese, ale pak v noci už to bylo perfektní. Nejhezčí pro mě je uvolnit montáž a hýbat s dalekohledem, jak mě napadne. Nehledám žádný konkrétní objekt, jen si s ním „zametám“ po obloze.

Jak dlouho vydržíte zametat?

Hodiny, třeba jen s přestávkou na čaj a zase jdu zametat.

Přivedla jste k tomu i manžela, který je učitel historie?

On se moc o vesmír nezajímá, i když mě podporuje. Ovšem tím, že ho baví historie, tak se zajímá o historii astrofyziky či fyziky, takže o tom se dokážeme bavit hodiny.

Hodně lidí vesmír fascinuje, věříte jako vědkyně, že ve vesmíru nejsme sami?

Věřím, že někde ve vesmíru život je. Stačí se podívat na naši planetu, jak je život přizpůsobivý. Takže věřím, že i jinde v jiných hvězdných soustavách jsou podmínky pro život. Jestli je ovšem inteligentní, to už je těžké říct a těžko se na to odpovídá. To nevím. Na druhé straně se snažíme hledat inteligentní život ve vesmíru, přitom máme spoustu inteligentního života v jiných organismech, jiných zvířatech tady u nás. To lidi nezajímá, že jsou u nás i jiní inteligentní tvorové, kteří mají i sociální cítění.

Proč nás vesmír tak fascinuje? Protože je to tajemné a nejde si to osahat?

Tajemno je hnacím motorem, to žene člověka k objevům i v umění. Tajemno dokáže vždy vybudit určitou touhu, ať už objevovat, či tvořit. Naštěstí věda má prostředky, díky kterým se dá spousta věcí ověřit. Můžeme získat data k ověření, ale ne vždy toho jsme schopní, protože máme své limity.

Měla jste někdy touhu ocitnout se ve vesmíru a dívat se na nebe z raketoplánu?

Kolikrát jsem si představovala, jaké by to bylo, přibližovat se k nějaké vzdálené galaxii, v nějakém zrychleném čase, ale protože to není možné, našla jsem si jiný způsob. Často si večer lehnu do trávy a vesmír jen tak pozoruji. Naše Země je přece jeho součástí, a když se oprostíme od toho, že ležíme na zemi v trávě, tak můžeme cítit, že vesmírem plujeme.

Slýchala jste někdy během studia genderové narážky?

Ano, slýchala jsem hodně narážek typu, že by žena neměla studovat astrofyziku nebo matematiku. Dodnes se proti tomu snažím bojovat, poukazovat na to, protože tento přístup je nezdravý a je důležité se ozvat.

Zastoupení žen ve vědě není ideální, pořád jich je málo. Jaký je podle vás důvod?

Myslím, že je to dané společností a tím, jak se o ženách mluví. Sexismus ve vědě, i všude jinde, mi vadí. Především v české společnosti je zakořeněn, v Belgii ho tak nevnímám. Jsou to drobné detaily… Holka by měla studovat něco holčičího, holky zajímá jen vzhled, holka by měla být upravená, aby se zalíbila muži, muži by neměli plakat. Všechny tyhle neustálé narážky, které jsou i v běžné mluvě, utvrzují naši společnost v tom, že ženy prostě nemají buňky na vědu. No a tady zrovna nastupuje věda, protože existuje spousta výzkumů, které jasně ukazují, že ženský a mužský mozek je úplně stejný, pokud jde o schopnost pochopit matematiku a dělat vědu. A je to také dané systémem. Ve vědeckých komisích, které určují, kdo bude ve vyšší pozici, jsou většinou muži. Jediné, co funguje, a bohužel, protože to nemám ráda, jsou kvóty. Ve výzkumu se to jasně ukazuje.

Vy žijete a pracujete v Belgii. Už jste naznačila, že je to tam jiné.

Mohu mluvit z vlastní zkušenosti, obecná data nemám. Není to výrazně lepší, pokud jde o množství žen ve vědě, ale je tam úplně jiný přístup k ženám vědkyním. Nikdy jsem tam nezažila žádnou sexistickou poznámku, kdežto v Česku to byly neustálé komentáře o tom, jak vypadám, a ne o tom, co říkám.

Profesionálně se věnujete orientálnímu tanci. Nedívají se na vás skrze prsty, když to zjistí?

Bohužel ano. Takový druhý předsudek vůči ženám tanečnicím. V naší společnosti jsou tanečnice řazeny do jakési pofiderní skupiny, natož pak orientální, které jsou opředeny různými předsudky a fantaziemi.

Kdo má problém to skousnout? Muži?

I ženy se na mě takto dívají. Někteří to berou jako zajímavost, jiní hned zapojí předsudky, že tančím proto, abych někoho sváděla. Přitom orientální tanec je spojen se současnou egyptskou kulturou, je v něm historický kontext a svádění není cílem.

Máte pocit, že vás v tu chvíli přestanou brát jako seriózní vědkyni?

Někdy ano. Například, povídáme si o vědě, a když ten člověk zjistí, že jsem orientální tanečnice, jako by se úplně odstřihl od toho, že jsme se předtím bavili o mezihvězdných bublinách či galaxiích. Prohlédne si mě odshora dolů a bere mě jako veřejný majetek. Kolikrát jim ani nepřijde blbé se mě dotknout. To je úplně absurdní.

Pracujete v institutu, kde se zabýváte kosmickým počasím, co to je?

Kosmické počasí popisuje stav prostředí v okolí Země. Tak jako normální počasí popisuje stav atmosféry, jestli jsou bouře, jakou rychlost má vítr, tak kosmické počasí popisuje stav v okolí Země, zdali jsou slunečné bouře, jaká je rychlost slunečního větru. My pak zkoumáme, jak ovlivňuje život na Zemi.

A ovlivňuje ho?

Hodně, především naše technologie na oběžných drahách, třeba satelity. Když je erupce na Slunci silná, může příliv energetických částic ten satelit doslova odškvařit. Obvody, čipy, paměťové desky…

Co všechno ještě může sluneční aktivita ovlivnit?

Navigaci. Když dojde k nějaké erupci, ovlivní to i naši atmosféru, konkrétně vrstvičku, které se říká ionosféra. Signál, který jde z vašeho mobilu na GPS satelit, musí tou ionosférou projít. Pokud je narušená, signál se může ztratit nebo být nepřesný. Pak je vaše navigace v telefonu taky nepřesná.

To bude asi hodně důležité pro řídicí věže na letišti… Vy jim dáváte echo, že se něco blíží?

Máme celý portál, kam dáváme předpovědi aktuálního kosmického počasí leteckým společnostem. Protože nejde jen o navigaci, ale i o rádiový signál, kterým komunikuje věž s piloty. To se pak může rádiová komunikace kompletně ztratit, a to je problém. A ještě v něčem je to nebezpečné. Čím výše člověk je, tím více dostane do těla radiace. My na Zemi jsme krytí celou atmosférou, ale když jste na palubě letadla ve výšce 10 kilometrů, tak už je radiace zvýšená. Zvláště je to důležité pro posádku, která lítá často. Nejde ani tak o to, kolik toho záření dostanou za jeden let, ale kolik se toho naakumuluje za jeden rok. Má to vliv na zdraví, hrozí vyšší riziko rakoviny. Musí se dávat pozor a mělo by se dát posádkám vědět, pokud dojde k radiační bouři. Zvláště když lítají přes polární oblasti, například klasický let z Prahy do New Yorku, tam je větší radiace.

Poslechnou vás?

Piloti by rádi poslouchali, ale letecké společnosti moc ne. Ty slyší na to, když se ztratí rádiové spojení, ale co se týká radiace, tam to moc nefunguje. Museli by poslat letadlo do nižší výšky, takže by se letělo déle, a to už jsou peníze.

Snažíte se vědu přiblížit i ostatním. Je podle vás popularizace důležitá?

Ano, popularizace je důležitá, jelikož ne všichni učitelé ve školách předají dětem nadšení do vědy. To je asi i důvod, proč je matematika i fyzika tak trochu bubák. Měla jsem projekt, s nímž jsem chodila do školek, škol a vykládala o vesmíru. Moc mě to bavilo a naplňovalo. Protože to nebylo jen o tom, že jsem dětem říkala, že vesmír je fascinující, ale taky o tom, že když budou dělat něco, co je baví, mohou dosáhnout všeho, co si přejí.

Jak jste se vlastně dostala do Belgie?

Byla to velká náhoda. Byly jsme tam s kamarádkou na pár dnů a dostaly jsme se do hospody s názvem Černá díra. Tam jsem potkala budoucího manžela. Chodili jsme spolu asi půl roku, já dodělávala doktorát v Brně, tak jsem si řekla, že zkusím hledat něco v Belgii. Vyšlo to a pracuji teď na projektu pro evropskou kosmickou agenturu. Zajímavá práce.

Jak se jako astrofyzička díváte na sci-fi filmy o vesmíru? Smějete se, nebo nadáváte, protože to jsou bláboly?

Směju se často a někdy i zuřím. Zuření ale k ničemu moc není.

Co třeba Armageddon?

Zrovna Armageddon je blábol. Ale viděla jsem ho, když mi bylo dvanáct, a milovala jsem ho. Dodnes, když si ho pustím, tak s ním mám spojené nostalgické vzpomínky z dětství.

A co jiné filmové nesmysly?

Tak jsou i dobré sci-fi filmy, založené na reálném problému nebo reálné fyzice, třeba Interstellar. Ten byl výborný a byly v něm zohledněny výpočty založené na reálných teoriích. Ale typicky nesmyslný byl film 2012, to byla směsice blábolů.

Je vám bližší život tanečnice, nebo vědkyně?

Ve vědě se moc nechválí. I Einstein, který byl veleben, měl spoustu kritiků. Tak ale věda funguje. Když se na něco přijde, tak se musí hledat, kde je v tom výsledku chyba, protože jedině tak to můžeme ověřit. Což je přirozené, a tak to musí ve vědě být. Kdyby nebyla kritická, bylo by to špatně. V tanci je přímý kontakt s lidmi, vždy je tam nějaký divák, který se na to těší. Ale popularizace vědy mi dává úplně stejný pocit jako tanec. Když vykládám o vesmíru a vidím, jak se lidem nadšením otevírají oči, to je nádherný pocit.

Co považujete za největší úspěch ve vědě a tanci?

Nejvíce mě naplňuje právě popularizace vědy než věda samotná. Určitě je více lepších vědců, než jsem já. Můj talent a nadšení spíše spočívá v té popularizaci. Takže i když pracuji ve vědě na vědeckém projektu a baví mě to, víc mě to táhne k popularizaci. Považuji za úspěch, že se vždy najde popularizační projekt, na kterém mohu pracovat. A v tanci považuji za největší úspěch možnost deset let tančit s taneční skupinou Jilliny, největší orientální hvězdou na světě. Stejně tak mě těší úspěchy mých studentek.

LENKA ZYCHOVÁ (36)

  • Narodila se v Ostravě. Vystudovala astrofyziku na Masarykově univerzitě v Brně. 
  • Kromě výzkumu se snaží o popularizaci vědy, přednáší o vesmíru a pořádá různé akce pro veřejnost. 
  • Od 18 let se věnuje profesionálně orientálnímu tanci, který také vyučuje. Vystupuje v ČR i zahraničí, například v Japonsku, Taiwanu, USA, Maroku a Austrálii. Získala řadu ocenění, například stříbrnou cenu Bellydancer of the Universe 2013 v Kalifornii. 
  • Žije v belgickém Gentu, pracuje v Královském belgickém institutu vesmírné aeronomie v Bruselu jako odbornice na kosmické počasí. 
  • Je vdaná, jejím manželem je belgický učitel historie, s nímž má dceru Emmu (1,5).

ZDROJ: časopis Vlasta