Jak to, že jste pořád pozitivně naladěná? To si nikdy na nic nestěžujete?

Snažím se nikoho nezahlcovat svými problémy a vždycky si říkám, že může být ještě hůř a že jsou lidi, kteří se mají hodně špatně. Tak proč si stěžovat.

Máte čtyři děti, dvě školou povinné. Jak jste zvládla v době lockdownu roli učitelky? Ředitelku školy jste si v seriálu zkusila…

Bylo to vyčerpávající. A rozhodně bych si netroufla o sobě říct, že jsem byla učitelka. Těžké bylo nastavit režim tak, aby to fungovalo. Cítila jsem obrovskou zodpovědnost a špatně jsem to nesla. Bylo to náročné pro všechny, nechtěla bych to už zažít.

Takže s učitelkami byste neměnila?

Ani omylem, a od té doby je obdivuji. Obdivuji taky mámy, které se dají na tu cestu a učí děti doma samy, dobrovolně. Nechtěla bych to. V domácím prostředí se nedá dobře soustředit. Domácí výuka není pro každého, vlastně si myslím, že není vhodná pro nikoho. Pro mě je prostě škola posvátná budova, kam by děti měly chodit.

Jaké předměty vám dělaly problém?

Asi matematika, čeština mi nevadila. Rovnice, vzorečky, všechno to byla výzva. Hlavně, jak to vysvětlit správně. Musím přiznat, že jsem se musela sama všechno učit i jsem se dívala na Google. Každý nemůže být učitel, ani když vystuduje příslušnou školu. Musí to v sobě mít. Schopnost to dětem vysvětlit. To je totiž to nejtěžší.

Vzpomínáte na svoje školní roky?

Tehdy jsme měli ve škole pevný řád. Moje generace žádnou velkou legraci nezažívala. Náš názor nikdo neposlouchal, neexistovalo, abych se přihlásila a řekla, že s něčím nesouhlasím. Byla jsem trošku živější, tak jsem trošku i zazlobila, to nepopírám, ale ne pořád. Vzpomínám na to ale ráda, byli jsme dobrá třída, dodneška udržuji přátelství s některými kamarádkami.

Myslíte, že dnes je to se školstvím lepší?

Určitě ano, ale mezery jsou. Baví mě, že přibývá ve školství hodně mužů. Štěpán měl skvělého učitele v 9. třídě, díky kterému jsme zvládli dokončit základku a taky se dostat na střední školu. Hodně nám pomohl s přijímačkami. A navíc uznává klasickou komunikaci. Zvedne telefon a zavolá, žádné aplikace Bakaláři a podobné nesmysly. Nejlepší je zavolat a říct to. Mě nebaví řešit problémy přes hromadné aplikace.

Jste poměrně početná rodina, ponorka nebývá?

Jednoduché to není, v době lockdownu to bylo těžký hodně pro Tomáše, on je tak trochu workoholik. Denně byl zvyklý pracovat a najednou žádná práce nebyla. Měl to horší než já. Já naštěstí pořád točila.

Jak to zvládal? Chlapi obecně podobné situace snášejí hůře.

Myslím, že blbě. Takže to bylo náročné, točila jsem, byla s dětmi doma. Ale snažil se pomáhat, jen není tak trpělivý jako já. Bral ale děti ven za sportem, jinak taky hodně pomáhaly babičky. Společnými silami jsme to zvládli.

Tolik lidí doma… Netoužíte někdy po samotě?

Toužím, ale když jsem dvě hodiny sama, už mě svrbí prsty, že nic nedělám. Když v sobě má člověk ten motor nějak nastavený, je zvláštní být sama se sebou, a moc to nejde. Když všichni odejdou, tak půlden ale dám…

Nevěřím, že vydržíte sedět na gauči a meditovat.

To ne. Musím něco dělat rukama. Čím jsem starší, tím víc mě baví zahrada. Zahradničení mě chytlo asi ve čtyřiceti a inspirovala mě Iva Hüttnerová.

Berete to jako návrat k přírodě?

Ano, vždyť je to úžasné. Najednou koukáte, jak vám vyrostly kytky, tak se z toho radujete. Člověk si může dělat radost maličkostmi.

Kromě domku v Praze máte i chalupu. A podle fotek na Instagramu jste velká kutilka…

To je asi silné slovo, ale ráda se zapojuji do rekonstrukce. Pořád něco dělám.

S příklepovou vrtačkou to umíte taky?

Zkoušela jsem to, ale nejde mi to. Ale ráda natírám nebo najdu starou židli, opravím ji podle návodu na internetu a pak ji natřu. Nejvíc ze všeho mě baví najít starý květináč a udělat z něj umělecký kousek. Vyrobila jsem si i celou sadu nádobí z keramiky.

To jste chodila do nějakého kroužku? Nebo máte doma pec?

Když jsme si před lety osvojili Sáru, chtěla jsem, abychom se sblížili jinak než běžnou formou. Tak jsem objednala sebe, Luciána a Sáru na keramické kurzy. Společně jsme začali vyrábět keramický betlém. Dodnes ho máme schovaný na chalupě. Takhle jsme to vydrželi dva roky, pak děti odpadly a já zůstala sama ještě pět let. Pak to šlo samo, dělám i velké věci, lustry, světla, dokonce i obklady. Momentálně jedu v holubí modři.

Původně jste studovala odbornou střední školu zeměměřičskou. To byl příkaz rodičů?

Vůbec ne, nedostala jsem se na konzervatoř, a když mě nevzali, hodila jsem zadkem a řekla, že s uměním už nechci nic mít, a přihlásila se natruc na zeměměřičskou. Mamka mě ale odrazovala, říkala, Lucko, nedělej to. Bude to průšvih.

A byl?

Byl, vydržela jsem tam jen rok. Byla to tragédie. Nikdo se mnou nechtěl do skupinky na praxi, vždyť já neuměla ani postavit stativ, když jsme šli měřit ven. Byl to úlet. Když jsem se nakonec na tu konzervatoř dostala, zdálky mi mávali a byli rádi, že odcházím. Jediný předmět, který mi šel, bylo geodetické rýsování tuší na průhledný papír, to jsem měla nádherný, dodnes to umím.

Ve dvaadvaceti jste měla první dítě, i když jste měla slušně rozjetou kariéru, pak jste si vzali do pěstounské péče Sáru, následovaly další dvě děti. Odvaha vám tedy nechybí…

Nevím, jestli jsem odvážná, ale nebojím se. A nebojím se toho, co si řeknou druzí. Tak samozřejmě nejsem tak přímočará, abych někomu ublížila tím, co řeknu. Ale snažím se nekoukat na to, co si o mně budou lidi myslet. Škatulky mi vadí a někdy jdu proti nim záměrně.

Byla jste jedináček, byl to důvod, proč máte tolik dětí a proč jste si vzala dítě do pěstounské péče?

Asi první motivační důvod byl fakt, že jsem byla jedináček a vždycky se mi líbily velké rodiny a velké party. Druhý důvod byl ten, že jsem vždycky chtěla někomu pomoct a někam ho v životě posunout.

Ten proces od myšlenky k rozhodnutí ale nebyl asi přímočarý…

Tu touhu jsem měla od dětství, a když se narodil syn Lucián, tak se to ve mně ještě prohloubilo, protože jsem začala myslet i na jiné děti, které nemají rodinné zázemí. Tehdy ale nebyla vhodná doba. Až když přišel do mého života Tomáš a já se ho zeptala, jestli by chtěl někoho takhle v životě posunout, tak mi na to řekl, proč ne. Takže to bylo jasný.

A výběr dětského domova byla náhoda?

Spíše ano, ale když člověk chce, tak si tu cestičku vždycky najde.

Ptala jste se i na názory ostatních, co tomu říkají?

Řekla jsem to jen Tomášovi a do poslední chvíle to věděl jen on. V momentě, když přišla Sára na první víkend, tak jsme to řekli babičkám. Já to mám tak, když se pro něco rozhodnu, tak se nikoho neptám. Ale Tomáš jako manžel to samozřejmě věděl, bez něj bych ten krok nemohla udělat.

Kdy jste se poprvé viděli?

Poprvé jsme Sáru viděli s Tomášem na jedné besídce, která se konala v dětském domově Domino v Plzni. Tam si mi sedla na klín…

A bylo to jasné… Vybrala si vás…

Ne tak docela. Ono to tak není, protože některé děti nejsou právně volné, takže ne každé dítě je vhodné pro pěstounskou péči.

Neměla jste strach, vzít si starší dítě?

Neměla, jinak bych to nedělala. Neměla jsem sebemenší pochybnost. Nechtěla jsem ani zjišťovat ostatní věci kolem, protože jsem se rozhodla, že to uskutečnit chci.

Pochybovala jste někdy? Nebo to považujete za životní výhru?

Považuji Sáru za jistou životní výhru. Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla, a jsem na to hrdá.

Změnil se nějak váš život, když přišla?

Život v rodině se vždy změní, když přijde nějaký nový člen. Ale že by to byla nějaká dramatická změna, to se říct nedá. Sára k nám parádně zapadla a teď nám všechnu tu lásku a péči, kterou jsme jí dali, vrací. Je to za odměnu.

Naučila vás maminka něco, co se vám v životě hodilo?

Nebát se být sama za sebe jako žena. Mamka žila bez manžela, byla rozvedená, mně byly čtyři roky. Na jedné straně je smutné, když se rodiče rozvedou, na druhé vás to obohatí o hodně věcí, které děti vyrůstající v plném svazku nemohou poznat. Myslím, že člověk je pak v dospělosti mnohem silnější a snáze zvládá život. A i když má žena dobrého partnera, nemůže na něj hodit všechno a čekat, že všechno doma udělá. To je to, co by se ženy měly naučit. Spoléhat samy na sebe a dokázat si, že to zvládnou. Když pak náhodou vztah nevyjde, tak se holt nezhroutí. Žena nemá být závislá jen na chlapovi. To mě vždycky dost pobuřuje, když jsou některé ženy na svých mužích závislé a mrzí mě to za ně, že to dopustí. Když se na ně pak chlap vykašle, složí se.

Změnila jste se nějak, za tu dobu, co jste vdaná?

Na začátku jsem chtěla pořád prosazovat svůj názor, postupně jsem se naučila ubrat. Teď ani nebojuji, dělám si to harmonicky a mám i svoje fígle. Nemá smysl hned vylítnout a říct, že se mi ten druhý názor nelíbí. Nepřít se, nevyvolávat třecí plochy. Nechat to maličko uležet a pak se vyjádřit. Snažím se moc neradit, když moji radu nikdo nechce. Nechci být chytrolínka. Stejně si to nakonec udělám podle sebe.

Co je podle vás důležité v dobrém vztahu?

Určitě je důležité, aby měl každý svůj prostor. Nemůžu nikoho nutit, aby se mnou žil a aby se mnou byl, když nechce. Samozřejmě je to jiné, když máte malé dítě, tak asi nebudu říkat, běž si, kam chceš. V momentě, kdy jsou nějaké povinnosti, tak je potřeba si pomáhat a vycházet si vzájemně vstříc. Ale když děti vyrostou, je to jiné, život se pak změní a nemusím si nikoho přivázat k noze jako kouli.

Nedávno měl premiéru film Deníček moderního fotra, kde hrajete maminku i babičku. Nejstarší syn Lucián se loni oženil, takže teoreticky byste se jí mohla stát i ve skutečnosti…

Asi ano, ale zatím to není v plánu. Umím si to ale představit.

Jaká jste tchyně? Shodnete se se snachou?

Moc si rozumíme. Anežka je jako moje páté dítě.

Ve filmu Deníček moderního fotra hrajete ženu, která miluje luxus. Co je pro vás největší luxus?

Dělat práci, která mě baví a naplňuje, minimálně pak abych se při ní bavila i já. Potom abych žila podle svých představ, pokud mi to zdraví dovolí. A taky aby se člověk nerval do něčeho, do čeho nechce, a nebyl s lidmi, se kterými nechce být. To je hodně důležité.

Narodila jste se ve znamení Lva, ti prý rádi šéfují a organizují.

Jo, to platí. Já ráda šéfuji. Ještě raději ale organizuji. Když vidím, že ten druhý nechce, tak ho nikam netlačím. To myslím, že jako Lvice dobře vycítím. Šéfuji lidem, kteří to chtějí. Ale ráda vymýšlím a organizuji. To si sednu a hned mi v hlavě jede, kam pojedeme, co budeme dělat, co vymyslíme, koupíme.

Nudu u vás doma asi neznáte.

Ne, nudu fakt neznám. Zrovna nedávno jsem si na chalupě lehla do nového lehátka. Po deseti minutách jsem se zvedla, protože jsem to už nevydržela. Všichni na mě ale těch deset minut nevěřícně koukali, já, s nohama nahoře.

A umíte dotahovat věci do konce?

Umím, už jsem se to naučila. Dřív to tak nebylo, ale teď se snažím. Nejsem dokonalá, ale snažím se.

Každý máme nějakou vnitřní filozofii, podle které se snažíme podvědomě žít. O čem přemýšlíte vy?

Myslím, že je to pohoda a nekonfliktnost. Někdy to bez nich nejde, ale hádky nemusím, není mi v nich dobře. Utíkám od nich a snažím si život užívat. Žijeme jen jednou. Tak by to měla být zábava.

LUCIE BENEŠOVÁ (47)

LUCIE BENEŠOVÁ (47)

• Narodila se v Praze, kde vystudovala Státní konzervatoř.

• Hrála v mnoha filmech, například Sametoví vrazi, Bobule, nově ve snímcích Deník moderního fotra či Ubal a zmiz, objevila se v seriálech Horákovi, Ulice, Gympl, Vinaři, Slunečná či Co ste hasiči.

• V době lockdownu doma natočili film Velikonoční horor, na němž se podílela celá rodina.

• Věnuje se i dabingu (mluví například Reese Whiterspoon).

• Hraje i v divadle, v Kalichu se vrací představení Dvě noci na Karlštejně a v Divadle Bez zábradlí Mnoho povyku pro nic.

• S hercem Filipem Blažkem má nejstaršího syna Luciána, s manželem hercem Tomášem Matonohou má syna Štěpána, dceru Laru a od roku 2007 osvojenou dceru Sáru.

• Je patronkou organizace Dejme dětem šanci, která se zaměřuje na pomoc dětem v dětských domovech.

• Aktivně spolupracuje s dětským domovem Domino v Plzni.