Vymyslet, kde se rozhovor uskuteční, není v době zavřených kaváren snadné. S Magdalénou jsme nakonec chodily po Kinského zahradě a doufaly, že nezačne pršet. Nezačalo.

Proč jste mě zavedla právě sem?

Jednak proto, že to tady mám ráda, v Praze mě vždycky lákají volné zelené plochy, a pak proto, že tu nedaleko bydlel dědeček Pavel s babičkou Gertou, chodila jsem sem v dětství.

Jak zvládáte lockdown, nemáte už abstinenční příznaky, že nemůžete hrát?

Měla jsem asi dva roky před covidem svou osobní karanténu. Takové přerodové období, kdy jsem si dávala trochu pracovní pauzu. Po ní jsem si myslela, že už vyjdu do světa, a přišla první karanténa. Pánbůh to zařídil jinak. Jsem tedy stále spíš doma a jdu do sebe. Přijímám to s pokorou. Pravda ale je, že i když jsem spíše introvert, cítím, že mi to hraní chybí. Nedávno jsme s několika herci natáčeli pod vedením Igora Orozoviče klip jako poděkování lékařům. Já si tam s kolegy chvíli povídala a úplně jsem měla husí kůži. Došlo mi, že to potřebuji. Že je člověk skutečně společenský tvor, který hledá smečku. (Rozhovor vznikal v březnu 2021 – pozn. red.)

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Elbel: Žena všechno zvládne. V tom jsme my Češky vychované

Získala jste Cenu české filmové kritiky a Českého lva za roli Marie ve snímku Krajina ve stínu. Ten byl natočen na základě skutečného příběhu. Je to jiné, když ztvárňujete někoho, kdo skutečně žil?

No to tedy je velký rozdíl! Přemýšlíte o tom ještě jinak. To, že je film inspirovaný skutečným příběhem a že jsem se dokonce mohla seznámit s Ferdinandem Korbelem, což je syn filmové Marie, dává mé účasti na něm asi největší smysl.

Co pro vás to setkání znamenalo?

Špatně se to popisuje. Bylo to velmi silné setkání. Proběhlo loni v květnu na pietní akci, u příležitosti výročí 75 let od masakru v Tušti. Byli tam filmaři, pamětníci, lidé z těch vesnic – pan Korbel s dcerou a vnuky. Seděli jsme v místech, kde byli ti lidé tehdy zavření, šli jsme tutéž cestu na popraviště. Nemohla jsem na to dlouho přestat myslet. Při natáčení procházíte těmi situacemi, hrajete je, cítíte to v těle fyzicky. Ale když se pak skutečně setkáte s tím člověkem, dolehne to na vás jinak. Prohlížela jsem si pana Korbela a pořád jsem musela myslet na jeho maminku, o které nám vyprávěl. Obdivuji ho za to, že se snažil celý život dohnat viníky k soudu, což se mu ale nepodařilo.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Marcela Březinová: Zpěv jí pomohl vyrovnat se sebevraždou maminky i manžela

Co všechno jste o tehdejší době věděla, když jste začali natáčet?

Měla jsem spíše povrchní znalosti. Nevím, jaký je ten pravý postup, zda je to dobře nebo špatně, ale úplně nejvíc jsem se toho dozvěděla, až když se film dotočil.

Marie Veberová byla silná a odhodlaná žena, vnitřně pevná. Vděčíte jí za něco?

Film jsem netočila v nejlehčím období. Měla jsem čerstvě po rozpadu vztahu a vlastně to byla pro mě příležitost, která mě podpořila lidsky i pracovně. Takovou roli jsem předtím nikdy nedostala. Příběh Marie mě držel nohama na zemi. Prožívala jsem velkou osobní ztrátu, která se mohla promítnout do té postavy, ale zároveň jsem viděla, jak je všechno relativní, jak se mám dobře. Říkala jsem si: Děkuju, děkuju.

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

Jak se vám točilo s Bohdanem Slámou, který film režíroval?

S Bohdanem je to jako když jdete k někomu domů… Už když jsem šla na casting, připadala jsem si, jako bych šla na návštěvu k němu do obýváku, kde je jen náhodou nějaká kamera a kde si všichni povídají a vy mimochodem řeknete nějaký dialog z toho filmu. Bohdan si kolem sebe vytváří dobrou rodinnou atmosféru. I když myslím, že i pro něj byl tento film mimořádně náročný. Spousta lidí, velké aranžování scén, jiný styl natáčení. Bylo to výjimečné i v tom, že jsme jezdili jen na jedno místo, k němu do Bořic. Takže já si připadala, jako kdybych byla na táboře.

To není běžné, točit jen na jednom místě?

Je to nezvyklé, většinou je při natáčení více lokací a pořád někam přejíždíte. Tenhle scénář mě zaujal právě i tím, že se odehrává na jednom místě v jedné vesnici.

Ještě se vrátím k filmové Marii a její odvaze a morálce. Co pro vás tahle dvě slova znamenají? Nemyslíte, že zvláště dnes získávají na významu?

To jsou slova, na která myslím často. I já jsem hodně přemýšlela o tom, jak bych se asi zachovala. Jestli bych měla tu sílu stát si za svým, pomáhat, vzdorovat. Někdo se přizpůsobuje, někdo zůstane pevný. Byla bych pevná já? A pokud jde o dnešní dobu, chybí nám hlavně nějaký vzor, zvláště v politice. Někdo, kdo poslouchá svůj vnitřní morál, své svědomí, nebojí se žít v pravdě, být slušný a čestný. My takové vzory potřebujeme, jinak ztrácíme motivaci chovat se zodpovědně, zvlášť v dnešní situaci.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

Proč myslíte, že tady takový vzor není?

Silných osobností je podle mě dost, ale tolik se neprosazují. A jako národ jsme myslím hodně pokřivení našimi dějinami. Věřím ale, že se to bude čistit, nevím, kolik generací to potrvá. Vždycky jsme byli pod nějakým tlakem, nadvládou, vždy jsme se někomu přizpůsobovali.

Kdo je podle vás hrdina v tom každodenním životě?

Vzpomněla jsem si hned na Miladu Horákovu nebo faráře Toufara. Hrdina je pro mě člověk, který i ve stavu vlastního ohrožení je schopen myslet na druhé, nebo dokonce na nějaký vyšší princip, který je nutné chránit. Ale i dnes jsou mezi námi hrdinové. Lidi, kteří nemyslí jen na sebe.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Umíme to, myslet na ostatní? Nebo potřebujeme facku, abychom si něco uvědomili?

Asi potřebujeme facku. Asi jsme překročili nějakou míru, rovnováha je porušená. A možná že teď právě tu facku dostáváme.

Krajina ve stínu vypráví příběh z minulosti. Je podle vás důležité si takovou minulost připomínat?

Je potřeba si připustit, co se stalo, protože spousta lidí si to nechce přiznat. Vytěsňují to, není příjemné na to myslet. Je třeba přiznat, že se stala chyba, a přijmout za to odpovědnost.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Někdy je ale těžké přiznat chybu…

To určitě ano. A ještě se vrátím k našim politikům. To je to, co jim chybí. Umět říct: Promiňte, já jsem to pokazil, omlouvám se. Omluvit se za něco. To je taková síla, a přitom je to tak obyčejné. Ale kdo to umí? Pro člověka – jako tvora – je to těžké.

Vy se umíte omluvit?

Umím. Někdy to bývá dřina. Je třeba moc hezké umět se omluvit svým dětem. Velké osvobození a úleva, když to člověk pustí. A vlastně si myslím, že jakmile si přizná chybu, tak se něco začne dít a čistit se. Já mám svou osobní zkušenost, kdy jsem si musela něco přiznat, nějakou vinu. Ulevilo se mi. Teprve pak jsem se mohla zvednout a jít dál a soustředit se na přítomnost. Dokud si člověk neřekne: Aha, i tohle jsem já, to je moje součást, tak se nikam neposune.

Pro vaši rodinu byla druhá světová válka bolestná, příbuzní ze strany vašeho dědečka i babičky Gerty skončili v koncentračním táboře. Mluvila jste s ní o tom někdy?

Babička o tom nikdy nechtěla mluvit. Moc si to nepamatuji, když zemřela, bylo mi sedmnáct a možná teprve to byl věk, kdybych se začala víc ptát. Ona sama to téma nikdy nevytahovala. Nejvíc se o tom bavíme s tátou. Babička prostě nechtěla. A člověk se jí možná ani nediví, chtěla začít s čistým štítem, navíc nebyla ten typ, který by to chtěl předávat dál. Je pro mě nepředstavitelné, že se vrátíte jako jediná, díky náhodě, a z rodiny tu nikdo nezbyl. I když ona si dlouho myslela, že se někdo vrátí…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Ester Geislerová: O rozvodu, výchově dvojčat a o tom, proč poslechla maminku

Jak se jí podařilo jako Židovce přežít?

Vlastně díky špatně narostlému prstu. To je příběh do filmu. Před válkou babička bydlela v sudetské oblasti a chodila do jedné československé rodiny německé národnosti učit děti správně mluvit česky. Uměla totiž výborně německy. Docházel tam na návštěvu jejich strýc s malou dceruškou. Když se babička později dostala do Terezína, pracovala tam ve velké kanceláři, protože ovládala těsnopis v obou jazycích. Tu kancelář vedl onen strýc. Jednou tam jeho dcera běhala po chodbě a rozvázala se jí tkanička. Babička se bezděky sehnula, aby jí botu zavázala, a holčička řekla: „Du bist doch die Fink Gerti!“ Ty jsi ta Gertička Finků! Poznala ji, po několika letech, podle toho palce. Řekla o tom svému tatínkovi, který nedal nic najevo, ale držel pak nad babičkou v Terezíně ochrannou ruku a vytáhl ji z transportů do Osvětimi. Všichni ostatní z rodiny tam zemřeli. Gertu zachránil křivý prst. Vůbec netuším, co se v ní mohlo odehrávat.

Myslíte, že odpustila?

Tím si nejsem jistá.

Jak vnímáte odpuštění vy?

Vnímám ho jako výhru. Jít životem pokroucený zlobou nebo křivdou není příjemné. Já jsem měla možnost konfrontovat se s mírou odpuštění a moc mi to pomohlo. Nevím, jestli jsem odpustila všechno, ale vrátilo mě to k Bohu.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Takže jste věřící? V jednom rozhovoru jste řekla, že nejste. Něco se tedy změnilo?

To jsem řekla v době, kdy jsem měla pocit, že věřím, ale že to nepotřebuji nějak uchopit nebo se někam zařazovat. V současnosti se ale připravuji na křest.

U jaké církve, pokud se můžu ptát? Máte židovské kořeny…

U katolické, i děti jsou pokřtěné v katolickém kostele.

Křest, to je celkem zodpovědný akt, na který se musí člověk připravovat.

Ano, už rok a půl chodím k Salvátorovi. Teď je to sice horší, protože máme jen online přednášky, ale příprava tam je hodně inspirativní. Člověk má dost času uvědomit si, jestli to opravdu chce, porovnat v duši, co je potřeba.

Co Bible, už ji máte celou přečtenou?

Teď se do ní dívám častěji.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli

Proč jste si vybrala právě katolickou církev, kvůli dětem?

Je to choulostivé téma, i v rodině vzbuzuje velké vášně. Prostě mně v době, kdy jsem to potřebovala, moji přátelé přiblížili svět meditačně duchovních cvičení. Některá z nich probíhala v klášteře v Kolíně, což je taková velká chalupa salvátorské farnosti. Díky tomu jsem se pak přiblížila skupině kolem Salvátora a bylo mi tam moc dobře. Chtěla jsem svobodu a otevřenost ve víře, a té se mi tady dostává.

Usnadňuje vám víra život?

Člověk se může opřít. Ne v tom smyslu, že by se zbavoval odpovědnosti, naopak. Opírá se víc o sebe. Víra je pro mě vlastně cesta k sobě. A já, doufám, pořád jdu a to je to, co má smysl.

Objevila jste toho o sobě už hodně?

To teda! Přiznávám si chyby a odpouštím si, že jsem, jaká jsem. Nejsem na to sama.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Markéta Pekarová Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Vy jste nejprve vystudovala gymnázium, až potom jste šla na DAMU. Rodiče z vás herečku mít nechtěli?

Rodiče byli sice herci, ale v tomto směru byli rozumní a říkali, že by bylo fajn mít nějaké vzdělání. U mě ta cesta k herectví nebyla až tak vědomá. Přicházelo ke mně tak nějak samo. I když jsem chodila do dramaťáku a hned napoprvé se dostala na DAMU a vzápětí do Národního divadla, občas jsem měla dojem, že mi chybí skutečná vášeň.

To je poněkud nezvyklé, slyšet to od herečky…

Nevím, jestli to můžu vůbec říkat. Protože herci mají být přece rádi, že jsou herci! Ale… Jsou takoví, u kterých vidíte, že to z nich úplně stříká a že jsou na správném místě. Já se sebou hodně bojuji a v období, kdy jsem se tak trochu ztratila, jsem začala pochybovat i o tom, proč vlastně divadlo dělám.

To bylo v době, kdy jste se rozváděla?

Ano. Já sice pochybovala, ale zároveň mě divadlo podrželo. Tím, že jsem si mohla ulevit v rolích a schovat se za ně. Já totiž nemám moc ráda pozornost, je to trochu absurdní, u herečky. Teď ale přicházím na to, že skrze různé charaktery si můžu zkusit to, na co v životě třeba nemám odvahu, a tím se učit. Uvolňovat se.

Jaké role jsou vám blízké? Hrála jste Barunku v Babičce i dospělou Boženu v inscenaci Jako břitva, ale taky třeba Desdemonu.

Asi ke mně chodí nějakým způsobem role žen, které jsou vnitřně čisté a silné. Ale hrozně ráda hraju například komické potvory, to je v mnohém zábavnější, člověk upustí trochu vnitřní temnoty, a ještě se tomu někdo směje. Božena je taky taková má hrdinka, jde se mnou už dlouho. Je to zvláštní, hrála jsem ji jako dítě i jako dospělou, v rozhlase načetla její dosud nepublikované zápisky – to bylo, jako kdybych se jí dostala úplně do hlavy. A teď bych měla natáčet audioknihu Babička. Pro mě ta knížka nikdy nebyla nuda. Milovala jsem ji. A že ji teď můžu načíst, to beru jako poctu.

Máte dvě děti, změnilo vás mateřství jako herečku?

Určitě. V něčem jsem se osvobodila a po těch porodech se zvedlo i moje ženské sebevědomí, byly to zážitky vlastní síly a intuice. Něco se ve mně propojilo, sepnulo. Mateřství zároveň obohatilo i herecký život. Vím, že se mám kam vrátit, že existuje i jiný svět než ten divadelní. Jinak by se člověk mohl z toho herectví taky zbláznit.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

MAGDALÉNA BOROVÁ (1981)

• Dětství prožila v Liberci, kde vystudovala gymnázium.

• Pokračovala studiem na DAMU, kdy hostovala v Národním divadle, Studiu Dva, Viole a Činoherním klubu.

• V roce 2004 získala Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku a stala se členkou činohry Národního divadla, kde ztvárnila řadu rolí.

• Zahrála si v autorských filmech Jana Budaře, v celovečerním filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi, Já, Olga Hepnarová, v seriálu Zrádci, naposledy ve snímku Krajina ve stínu. Za svůj výkon v posledně jmenovaném získala Cenu české filmové kritiky a Českého lva.

• Hraje na klavír, s ukulele se věnuje tvorbě vlastních písní, je členkou a zároveň sbormistryní pěvecko-hereckého uskupení projektu Zkoleduj se.

• Má dvě děti, dceru Žofii a syna Cyrila.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Vlastina Kounická Svátková: O bulimii, domácím násilí a ženském sebevědomí