Co dělá zpěvačka, když nemůže zpívat?

Tenhle zvláštní čas beru jako takové zklidnění a rozhodně se nehroutím a ani si nestěžuju. Už podruhé se letos obracím do sebe a věnuju se více svým koníčkům. Začala jsem opět hrát na kytaru, píšu, jsem denně na procházce a maluju, třeba mandaly na staré pokličky, které tak získávají takzvaný druhý plán. A navíc mohou někoho potěšit jako dárek. Je ale pravda, že mě mrzí, že jsem přišla o vystoupení, zvlášť o ta adventní, která mám moc ráda. Co se týká mého narozeninového koncertu 60/40, ten proběhne někdy v průběhu roku 2021, protože tolik, kolik mi bude teď v listopadu, mi bude celý příští rok. Musím říct, že jsem se na tenhle hudební mejdan velmi těšila a nenechám si ho ujít. Jen si prostě nějakou chvíli počkám. Necítím v tomhle směru žádný tlak.

Takže aktuálně jste zpívání odložila stranou?

To neumím! Je to součást mého života. Hudbu a zpěv potřebuju stejně jako vodu nebo slunce. Je to můj lék na všechno, životabudič, dobíječka a obrovská vášeň. Na jevišti si „vyřeším“ všechna svoje trápení i radosti. Bez zpívání nemůžu žít. V jednom ze svých projektů, který jsem pojmenovala Veselé zpívání, si zpívám nejen s dětmi, ale i s jejich maminkami. Ty z toho ale na rozdíl od svých potomků někdy mívají obavy. Od zpívání je kdysi odradil nějaký chytrák větou, ať to nedělají, když to neumějí. Jejich chuť projevit se tímhle způsobem tudíž vymizela. Přesvědčit je o tom, že vůbec nejde o bezchybný, dokonalý tón, ale o úžasné předávání energie a lásky, bývá občas docela náročné… Pro mě je to ale výzva. Baví mě vracet je zpátky do radosti a hravosti.

Pomáháte i budoucím profesionálům – na Mezinárodní konzervatoři Praha vedete oddělení populární hudby a vyučujete interpretaci. Jak to jde v době koronavirové?

Momentálně hodiny probíhají online, což není jednoduché. Narážíme na bariéru počítačů a různých aplikací, ale snažíme se, aby hodiny byly alespoň trochu plnohodnotné. Studenti mi také písně nahrávají, já je opřipomínkuju a pak vše probíráme přes Skype nebo WhatsApp. To je samozřejmě o hodně zdlouhavější než standardní hodina. Kolegové, kteří učí všeobecné předměty, jsou ve výhodě, ale dáváme to. Snad to nebude trvat dlouho.

Jak coby bohém zvládáte papírování, které je s postem šéfky spojené?

No, zvykla jsem si, ale mám své limity. Ajťák ze mě už nebude, ale kreativitou nešetřím! Jsem prostě takovej kreativní magor. Oddělení mám složené z vynikajících pedagogů, výkonných umělců, ale i legend typu Richarda Tesaříka. Toho znám od svých šestnácti let, a když jsem mu spolupráci nabízela, byl prý mile překvapen mou proměnou z pařmenky ve vedoucí… Jsem velmi ráda, že mohu v rámci našeho oddělení spolupracovat s profesionály a že všechno klape i v lidské rovině. Studentům se snažíme vtisknout originalitu a rozvíjet jejich osobnost, kterou upřednostňujeme před dnešním univerzálním trendem. Právě proto je interpretace tak důležitá. Považuju ji za takovou DNA každého zpěváka.

A není určitá univerzálnost spíš výhodou? Čím víc toho zpěvák zvládne, tím líp.

Jenže když pak zavřete oči, tak nepoznáte, kdo zpívá, všichni vám připadají stejní. Já sama někdy nepoznávám ani některé své kolegy, což se mi v době mých začátků nestalo – tehdy jsem dotyčného poznala bezpečně během několika sekund a to díky charakteristické interpretaci. Odjakživa mám ráda originalitu. Takovou tu rebelskou, která vyčuhuje z šedi. Ta mě vždycky upoutá. Mými vzory a oblíbenci jsou třeba Annie Lennox, Pink, Beth Hart, Janis Joplin, Lady Gaga, Bob Dylan, Phil Collins… To všechno jsou umělci, kteří někam něco posunuli, a tudíž nemohou zevšednět.

Vás samotnou kdysi vyškolil skladatel Karel Svoboda. Co nejdůležitějšího jste se od něj naučila?

S Karlem Svobodou jsme začali spolupracovat v době mého působení ve skupině OK Band a já jsem za tu životní příležitost opravdu vděčná. Byl to mistr ve svém oboru a poslouchat ho bylo opravdu povznášející a k tomu skvělá vzpruha. Naučil mě jednu naprosto zásadní věc: člověk musí mít pokoru a lásku k tomu, co dělá, protože teprve pak se může dozvědět něco víc, něco nového. Když budete k věcem přistupovat stylem, že všechno víte a nic vás nepřekvapí, tak zamrznete a budete stát na jednom místě. A to by byla škoda, protože je toho tolik k objevování – ať už v přírodě, nebo mezi notovou osnovou.

Na hudební scéně se pohybujete neuvěřitelných čtyřicet let. Dostala jste se někdy do fáze, kdy vás zpívání přestalo bavit?

Nikdy! Pořád mě baví zkoušet nové věci a rozšiřovat svůj tým spolupracovníků. Teď jsem vděčná za maxi singl Líbaná, na kterém jsou tři autorské písně vynikajícího klavíristy a skladatele Petra Ožany, s nímž vystupuju v pořadu Spojeni hudbou. To je takový večer hudebních lahůdek s ingrediencemi blues i rocku a hlavně všeho, co si představíte. Svoboda, a to nejen hudební, je pro mě opravdu velmi důležitá.

Kdyby se vyhlašovala anketa o nejvíc potetovanou českou zpěvačku, s přehledem byste vyhrála. Kde se ve vás ta vášeň vzala?

Ani nevím, mám ornamenty ráda. Začalo to na přelomu roku 1999 a 2000, který jsem vnímala jako velmi magickou dobu. Všechna moje tetování jsou se mnou nějakým způsobem spojená. Třeba znak OK Bandu, mé rodné kapely, znamení Štíra, v němž jsem se narodila, nebo zkratka mbbm, tedy Marcela Březinová Best Music, což je zároveň můj pseudonym, pod kterým občas něco napíšu.

K šedesátinám, které slavíte osmnáctého listopadu, žádný nový ornament nechystáte?

Už nějakou dobu jsem v tomhle směru poměrně stagnující, ale máte pravdu v tom, že šedesátiny jsou určitá výzva.

Uvidíme… Jsem „pudovkin“, až mě to chytne, zavolám svému dvornímu tatérovi Stanleymu a pustíme se do díla.

Jak se udržujete fyzicky i psychicky v kondici?

Mám ráda jógu a nedávno, když se to ještě smělo, jsem se trochu seznámila s taj-či. Jinak pravidelně chodím na procházky, medituju a hlavně dýchám! Dech, ten opravdu hluboký, je naprostý zázrak. Je to základ, který ale lidem někdy uniká… Taky si hraju na sundrum neboli sluneční buben, ten má krásný uklidňující zvuk, který lehce propojíte se zpěvem. Snažím se o klid a jisté „uvnitřnění“ a pevně věřím, že cesta ven ze současné šlamastyky vede přes klid a znovupropojení s přírodou. Chce to naslouchat jejímu rytmu a opravdu hluboce dýchat. No a zpívat si. Věřte mi, že je to ten nejlepší lék.

Víte, o čem mluvíte – před devíti lety jste přišla o manžela, před devětatřiceti o maminku. Oba spáchali sebevraždu. Jak se s tím dá vyrovnat?

Těžko, máte zkrátka v srdci kráter. Jedno přísloví říká, že čas hojí rány na těle, ale ne na srdci či duši. Od takové tragédie, v mém případě navíc dvojnásobné, se odstřihnout prostě nedá. Po manželově odchodu jsem se až extrémně upnula na věci, na kterých jsem byla závislá vlastně vždycky, a to na rodinu a na hudbu. Žila jsem pouze přítomností – naprosto programově, někdy možná až křečovitě. Na minulost jsem si zakázala myslet.

V jaké fázi jste dneska?

Člověk není stroj. Myšlenky a vzpomínky se vracejí, zdají se mi různé sny… Odchod dvou nejbližších milovaných lidí je pro mě pořád velikou záhadou. Moc bych si přála pochopit, proč se mi to stalo a co mi to má sdělit. Jedna sebevražda v rodině mohla být náhoda, ale dvě? Podobné otázky tu budou do konce života, bohužel nejenom mého. Kdybych si to odžila jen s mámou, tak sice umřu se smutnou myšlenkou, ale neodrazí se to na dětech, protože ty ji nepoznaly. Ale takhle? Bolest se přenesla do další generace. Vanda s Jendou to mají jako přes kopírák a to je pro mě, jako pro matku, příšerný pocit. Na druhou stranu je možné, že já jsem ta, která to zastaví. Třeba jsem ten poslední článek, ten který odpouští, což je u nás Štírů velká dřina.

Změnil odchod manžela nějak váš pohled na muže?

Zajímavá otázka. S manželem jsme byli ve svazku sedmnáct let a předtím jsme se dlouho přátelili. Přesto musím říct: jako bych ho neznala. To, co se stalo, bych si nepředstavila ani v nejhorším snu. Rozhodl se odejít ze světa, ale bohužel vůbec nemyslel na to, co svou, promiňte mi to, sobeckostí, způsobí. Kdyby byl nějak vážně nemocný, pral se s tím a nedopadlo to, tak klobouk dolů a obrovský respekt. Ale vzít si život, když máte dvě děti, tedy určité závazky? Kdo ví, co se mu honilo hlavou a jaké byly jeho duševní procesy… Přesto po těch letech věřím, že jeho duše našla klid, i v to, že nás shora chrání, stejně jako moje maminka.

Takže jste mu odpustila?

Ano, to je základ. A platí to i v případě maminky, u které mi to ovšem trvalo delší dobu. Musela jsem pochopit, že je to jediná možná cesta. Když odpustíte, tak se posouváte. Kdybych ty rituály neudělala, asi bych se dnes dívala na svět jinou optikou. A nejenom na svět, ale i na muže, na které jste se ptala, na vztahy, na mateřskou lásku…

Po tragédii se rodina buď semkne dohromady, nebo se rozdělí. Vám se naštěstí přihodila ta první varianta, se svými dětmi máte úžasný vztah.

A vždycky jsem měla. Dobíjely mě stejně jako zpívání a muzika. Jsem na své děti opravdu pyšná. Jsou to ti nejlepší učitelé a mnohokrát mě zachránily v těžkých chvílích a smutných dnech. Vytáhly mě z určité deziluze. Ano, neuvěřitelně nás to stmelilo.

Vaše dcera Vanda vystudovala herectví, věnuje se tomu?

Vanda pracuje v mateřské školce a vedle toho vede různé kroužky, do kterých to vystudované herectví zapojuje. Víc ji ale baví život. Do jisté míry má možnost řídit si ho sama a nemusí být závislá na tom, jestli si ji někdo vybere, či nevybere na castingu. Před více než rokem se taky vdala a je moc šťastná.

A co syn Honza, který má zase výtvarný talent?

Jenda je bytost velmi otevřená všem směrům a je přesnou ukázkou toho, jak by na sobě měli chlapci i chlapi zapracovat. Jeho cestu a pobyt v indickém ášramu mu skrytě závidím. Ještěže jsem letos v únoru stihla alespoň dva týdny na Srí Lance, ze které jsem byla naprosto uchvácená. Jinak obdivuju jeho výtvarný talent a jsem moc ráda, že některé jeho obrazy zdobí i náš dům. Taky rád pracuje se dřevem.

Před lety jste s rodinou radikálně změnila životní styl – odstěhovala jste se na venkov. Co vás k tomu vedlo?

Obrovská potřeba klidu a kontaktu s přírodou. Prahu miluju, ale najednou mi ta roztěkanost, určitý druh nervozity, začal vadit. Připadala mi hektická a přeplněná a tak jsem byla ráda, že rodina tohle moje rozhodnutí o přestěhování uvítala. A tak jsme se přesunuli ke Kutné Hoře, kde jsme postupem času zrekonstruovali starý dům a zemědělské budovy. Na venkově život plyne jinak. Jsme více na zahradě, pěstujeme zeleninu, ovoce i bylinky. Vše bez chemie. Kolem je ticho a klid, nad hlavou nebe, na kterém jsou hvězdy proklatě nízko… Do Prahy ale jezdím minimálně třikrát do týdne – na konzervatoř, na natáčení i za přáteli. Za volantem tak trávím poměrně dost času, ale to už k mé profesi patří.

Vtipné je, že i náš rozhovor děláme v autě zaparkovaném na pražské Letné. Vzhledem ke koronavirovým opatřením a chladnému počasí je to teď ideální místo.

To je pravda. Jsme spolu, s teplou kávou v kelímku a navíc máme kolem sebe spoustu podnětů – kavárny a restaurace jsou sice zavřené, ale ruch na ulici se nezastavil. Vidíte lidi spěchající do práce, pejskaře, maminky s kočárky… I když teď žijeme jakoby v mlze, život se nezastavil. A to je to hlavní.

Na co se těšíte, až tahle zvláštní doba pomine?

Takhle nepřemýšlím. Těším se neustále a bez ohledu na okolnosti – co přinese den, koho potkám, jakou hudbu uslyším, jakou energii ucítím. Ale musím přiznat, že mi teď chybí cestování. Miluju třeba severní Afriku, její hudbu, vůně, jídlo a koření. Což je dané tím, že jsem jako dítě žila tři roky v Libyi, kde tatínek pracoval jako zubař. Navštěvovala jsem tam americkou klášterní školu a moji spolužáci pocházeli z celého světa, což mi do života dalo obrovskou toleranci. Lidi proto rozlišuju podle srdce, a ne podle barvy.

MARCELA BŘEZINOVÁ (59)

MARCELA BŘEZINOVÁ (59)

• Rodačka z Podbořan vystudovala střední zdravotnickou školu a zpěv na tehdejší Lidové konzervatoři. V roce 1980 v pěvecké soutěži talentů v Jihlavě získala ocenění Stříbrný řetěz.

• Je spoluzakladatelkou kapely OK Band (1981–1987).

• První sólové album s názvem Každej to má rád natočila v roce 1993, o pět let později nazpívala své druhé CD Nesmíš loudit.

• V září 2011 vydala s OK Bandem bilanční album ke 30. výročí kapely.

• Na Mezinárodní konzervatoři v Praze vede už čtrnáctým rokem oddělení populárního zpěvu a vyučuje interpretaci. Je autorkou projektu Veselé zpívání.

• Na kontě má spolupráci s významnými osobnostmi české hudební scény (např. s Karlem Svobodou, Vladimírem Kočandrlem, Leškem Semelkou, Ivanem Hlasem, Zuzanou Michnovou, Slávkem Jandou a Petrem Ožanou).

• Žije na vesnici poblíž Kutné Hory. Má dceru Vandu a syna Honzu.