Pamatujete si ještě, na co jste si spořila jako malá holka?

Možná vás trochu zklamu. Jako dítě jsem si sice spořila, ale ne úplně dobrovolně. Měla jsem úžasnou a velmi šetrnou babičku, která mě tak trochu nutila nosit papír do sběru a utržené drobné jsem jí odevzdávala do speciální krabičky. Krabička byla uložená ve skříni a pro mě byla nedotknutelná.

Zdroj: Youtube

Vydolujete z paměti, co jste si za ty své vydělané peníze pořídila?

Ne. Pro mě to byla trochu traumatizující záležitost. Motivaci vláčet papír do sběrny jsem měla nulovou, z těch peněz jsem si pravděpodobně mohla koupit věci do školy. Ale aby to neznělo, že babička byla tyran, byla báječná, jen tohle se jí nějak nepovedlo.

Odhaduji, že s vašimi dnešními znalostmi finanční gramotnosti byste její výchovný model asi nedoporučila. Měly by děti mít svoje úspory k dispozici a samy si rozhodovat, jak s nimi naloží nebo by to měli mít rodiče pod kontrolou?

Myslím, že by si měly samy rozhodovat o tom, jak s nimi naloží. Nad malými obnosy můžou mít kontrolu, pěstuje to finanční zodpovědnost. Když si peníze utratí v polovině měsíce a na konci nebudou mít ani korunu, vědí, že příští měsíc si to budou muset rozložit lépe. Když pak dorostou a mají tenhle návyk, vědí, že když peníze dojdou týden před výplatou, tak se to dá doklepat o chlebu a vodě, ale že mnohem lepší je další měsíc situaci neopakovat.

Vy jste si ve své rané dospělosti tohle uvědomovala?

Vdávala jsem se hodně mladá, ještě jsem chodila do školy. Manžel byl o osm let starší, na začátku byl z nás dvou určitě on ten zodpovědnější. Na jeho bedrech bylo peníze vydělat, a taky o nich víc rozhodoval. Ale nedělal to nějak nepříjemným způsobem. Vždycky jsem mu dobře vysvětlila, proč si něco nutně potřebujeme koupit. Nechal se přesvědčit.

Jak se vám ho dařilo přesvědčit třeba o výhodnosti investice do nových lodiček?

Nepamatuji se, že by mě v něčem omezoval. Byli jsme mladí, neměli jsme těch peněz moc, ale byli jsme s tím OK. Dlouho jsme třeba neměli ani televizi, protože jsme na ni neměli, ale pak nám ji darovala naše hodná známá Carmen, velká milovnice opery. Jenže my ji neměli na co postavit. Plánovali jsme za tím účelem využít papundeklovou krabici zamaskovanou přehozem, ale televize byla těžká. Z té krabice jsme si nakonec udělali stolek a byli jsme šťastní, jak skvěle to vypadá. Neměli jsme na začátku moc peněz, ale ani jsme po nich netoužili.

Nezalitovala jste, že jste se do světa dospělých vrhla tak brzy? Vdávala jste se v osmnácti, vždyť vy jste si nic neužila!

Moje dospívání nebylo nejšťastnější, hlavně od třinácti do šestnácti let se moje sebevědomí pohybovalo pod zemí. Pak jsem potkala svého muže a to bylo… to bylo… můj život se rozsvítil. Najednou byl báječnej. Ty skvělé roky jsme prožili spolu a ani na moment nelituju ničeho. Užívali jsme si to, ostatně děti jsme měli až později. Chodila jsem se na něj dívat do divadla (manžel Vratislav je operní pěvec, pozn. red.), potkala jsem jeho kamarády… vzal mě do svého světa kumštu a v něm mi bylo a je moc dobře.

Ptala jsem se takhle trochu záměrně. Často mluvíte o tom, jak jste v dětství usilovala o to, být neviditelná a dost se vám to i dařilo.

Zbavení se neviditelnosti přišlo s věkem. To se nestalo tak, že bych se ve dvaceti rozhodla: Tak a teď už můžu být vidět. Postupně jsem sbírala ztracené sebevědomí, tedy to zdravé, víru v sama sebe a ukotvení.

Co byl hlavní zlom?

Souvisí to i s mými vlasy. Až do svých třiapětačtyřiceti let jsem si je rovnala, protože jsem chtěla splynout. Ale v jeden moment jsem si řekla, že je s rovnáním konec a že na to už kašlu. Tohle jsem já a takhle já teď budu chodit. Všichni známí mi to chválili a říkali: Proč jsi to takhle nenosila dřív? Přirozené vlasy byly zásadní zlom mého života.

Myslím, že vám rozumím. Vlasy jsou podstatná část identity.

Víte, jak bylo logisticky složité je udržovat rovné? Narovnala jsem vlasy, vylezla ven, tam pršelo a mohla jsem rovnat znova. Moje vlasy mi to vážně ani trochu neusnadňovaly. Jako by mi celý život říkaly: Nech nás bejt takový, jaký jsme.

Ta neviditelnost ale musela být zrovna pro vás extravýzva. Nevyčnívat s vaší výškou i původem…

Ano, to prakticky nešlo.

Kde jste vlastně vyrůstala?

Naštěstí v Praze. Ani nevím, jak bych to popsala… nevěřila jsem si, byla jsem mladá, spoustu věcí jsem neuměla… mně prostě pomohl až věk. Jakkoliv je ženám vlastní na přibývající roky spíš nadávat, já, když pominu ta občas bolavá záda, tak volám: Stárnutí je skvělá věc. Nedůležité jsem přestala řešit a vnitřně se cítím čím dál líp. Pokud máte tu energii, slouží vám zdraví, tak věk přináší spoustu výhod. Jasně, vnitřně se cítím mnohem mladší, takže je důležité dávat pozor, aby se z člověka nestal věčně mladý diblík. Jedna známá tomu trefně říká skotačivá stařena.

Máte na čem stavět, protože máte něco odžito...

Protože máte zkušenosti. Už jste se potkala s blbcem, už jste sama byla za blbce. Už vás to nevykolejí.

Kdy jste si nejvíc připadala jako blbec?

Když mě v byznysu podvedl obchodní partner. Věšel mi bulíky na nos a já byla tak blbá, že jsem to neprokoukla.

Na vaši obranu: Podvodníci bývají k podvádění zvlášť dobře vybaveni, není snadné je prohlédnout.

Přesně tak. Jsou to manipulátoři. Ale i tohle je zkušenost. Dneska už si na to dávám víc pozor.

I po koronakrizi trváte na pravdivosti tvrzení: Co vás nezabije, to vás posílí?

Určitě. Pokud si z toho odnesete zkušenost, tak je to určitě posílení. Jsou lidé, kteří si řeknou: Tak tohle je strašné, už nikdy nic zkoušet nebudu, radši budu doma, protože když budu doma, tak mě nic špatného nepotká. To je špatně.

Podstatnou část vaší profesionální kariéry tvoří podpora malého podnikání, které může být hlavní pracovní náplň, ale i přivýdělek, když se zrovna nedaří. Jaký z příběhů podnikatelů, u kterého jste byla takhle od začátku, se vám nejvíc dostal pod kůži?

Jednou se za mnou zastavila jedna paní a než vůbec spustila, několikrát zopakovala, že to je blbost, že na to stejně nemá peníze a prostě to nemá cenu ani zkoušet, když je vedená na úřadu práce. Co ji napadlo, to vám nemůžu říct, abych zachovala profesionální diskrétnost, ale tahle paní měla manžela, který pracoval v oboru, jehož se její podnikatelský nápad týkal. Přesně se jí povedlo vyhmátnout skulinku, které se dalo využít, a vymyslela, co pro lidi v jeho oboru dělat, co ocení, co jim udělá radost a za co budou ochotní zaplatit. Pomohla jsem jí získat peníze z dotačního programu na podporu podnikání, který nabízí Úřad práce, trošku jsme pomohli investičně a povedlo se!

Podporuje náš stát drobné podnikání dostatečně?

Rozdělím to na dvě části. Možná že podpora státu ještě není ideální, ale v porovnání s roky minulými je dneska otevření živnosti pohoda. Zvládnete to online. Nejsem přítelem velkého montování státu do soukromého podnikání, je třeba pracovat s fakty. Chci-li si otevřít obchod, asi si ho na začátku neotevřu na Národní třídě a možná vůbec nikdy ho neotevřu na Václavském náměstí. Musím být kreativní a hledat jiné cesty. Můžu třeba nabízet své věci v jiných obchodech, aniž bych jim tím konkurovala. Jestliže se to hodí prodávat v květinářství, mohu tam zajít s nabídkou, pronajmout si u nich pět metrů plochy a dohodnout se na příspěvku na nájem obchodu. Nebo mohu využít model pop-up shop, o tom se u nás pořád moc neví. Domluvím se v kavárně, kam si obvykle chodím ráno pro kafe, že si tam ve středu zarezervuji dva stoly na odpoledne a tam budu prodávat šály, které pletu. Pravděpodobně tím udělám zvýšenou tržbu i kavárně. Možná mě v první kavárně odmítnou. Ale jedno ne neznamená, že mě odmítnou všude. Důležité je nevzdat to a zkoušet to dál. Stát bude vždycky moloch, i když bude tvrdit, že podnikání podporuje, nebude to nikdy dokonalé.

A ta druhá část?

Když chcete začít podnikat, tak si musíte dopředu opravdu dobře promyslet, jak by to mohlo jít. Podnikání vyžaduje kreativitu, umění improvizace, překonávání překážek. Pokud tohle nejste ochotná udělat, tak vám chybí základní předpoklad úspěchu v podnikání. Když se bavím s lidmi, kterým se povedlo vybudovat velký byznys, většině to taky připadalo na začátku skoro nemožné, ale nevzdali to, když se to nevyvíjelo podle plánů. Leckdy za sebou mají i tři čtyři neúspěšné začátky, až teprve počtvrté to klaplo. Prostě když něco chci, tak vymyslím, jak to udělat, aby se to opravdu stalo.

Teď se hodně skloňují devadesátky, i když v trochu jiném světle. Tvrdí se, že to byla zlatá doba pro podnikání, uspěl skoro každý, dalo se prodat všechno. Nezalitovala jste, že jste taky nějaký velký byznys nevybudovala?

Do podnikání jsem se tehdy taky pustila, i když to nebyl úplně můj impulz, ale dostala jsem nabídku. Založili jsme firmu v oboru poradenství a consultingu s e zaměřením na prodej a nákup firem. Prostě za mnou přišli dva Američané a řekli: Nechceš s námi založit firmu?

Předpokládám, že jste je potkala někde v baru, kam jste zašli s manželem po divadle?

To ne. Pracovala jsem v americké právní firmě, kde jsem byla tzv. holka pro všechno. Vařila jsem kafe, překládala, domlouvala schůzky, koordinovala projekty… a Amíci si mě, mistra v neviditelnosti, všimli. Bylo mi čtyřiadvacet a o podnikání jsem neměla ánung. Když řekli, že mi dají i podíl v zakládané firmě, odpověděla jsem: Tak jo! Takhle to v devadesátkách bylo.

A byla to taková pohoda?

No… Bylo to skvělé, poznala jsem lidi z celého světa, ale přání „Sežeňte telefonní linky“, to se v devadesátkách jen těžko zařídilo lusknutím prstu. Jedni naši klienti si vyžádali do kanceláře krabicový džus, jenže kde ho sehnat?

Nebyly platební karty, nebyl internet. Když teď chcete rozjet byznys s někým na druhém konci světa, pošlete e-mail. Tehdy jste si musela koupit letenku za 50 tisíc korun a prostě na ten konec světa doletět.

Kde jste ten džus nakonec sehnala?

Zachránili mě ve Fruit de France… Věta „To nejde“ pro nás neexistovala. Heslo mojí americké kolegyně bylo „Nic není nemožné“.

Takže bylo to tehdy s podnikáním opravdu jednodušší?

Neřekla bych. K dispozici jsme měli pevnou linku, dva bloky a propisky. Nebyl internet, kde si dneska můžete poslechnout zkušenosti jiných, u univerzit neexistovaly tzv. podnikatelské akcelerátory nebo inkubátory, kde studenty připravují na podnikatelské prostředí. Neznali jsme mentoring, mít mentora je dnes normální. I já ho mám. Jak jinak bych si ověřila, že to, co si myslím, je správně?

Západ na nás tehdy koukal trochu skrz prsty, zažila jste nějaké nepříjemné chvilky?

Když jsem v roce 1990 nastoupila do té americké firmy, tak tam přijížděli mladí američtí právníci, kteří občas měli pocit, že nám to tady natřou. Někteří se chovali blahosklonně. Ale s mými americkými společníky jsem to nezažila. V mém životě figurují čtyři lidé, kteří mě zásadně formovali. Jsem jim za to, co pro mě udělali, vděčná. Moji prarodiče, můj manžel a moje první obchodní partnerka z Ameriky. Skvělá, schopná a empatická žena, která mě naučila spoustu věcí bez toho, že by ze mě dělala blba.

Je byznys svět stavěný pro muže?

Asi vás zklamu, fandím diverzitě. Výhradně ženský kolektiv je katastrofa a totéž platí naopak. Nemám ráda, když se určité vlastnosti připisují ženám a jiné mužům. Arogantní umí být i ženy, jsou pánské kluby i dámské. Jediná cesta k harmonii je diverzita.

Část svého úspěchu v práci připisujete vyšší míře empatie, díky níž jste uspěla i tam, kde jiní pohořeli. Ale zeptám se, nedoplatila jste na to někdy?

Věřím v sílu naslouchání. Dřív jsem měla pocit, že mohu pomoct všem a někdy to bylo na hraně. Musela jsem se naučit nenechat batoh starostí cizích lidí na svých zádech, to už nedopustím. Vyslechnu každého, a když vím jak, tak pomůžu. Když ne, tak se tím netrápím. A energetické upíry už poznám včas a umím se jim bránit.

Co považujete za největší radost?

Rodina je pro mě hodně důležitá. Největší radost jsou děti. I když jsem s nimi zažila těžší období, kdy se se mnou moc nechtěly bavit. To bylo bolavé, ale k dospívání to patří. Pokud tohle období přečkáte a váš vztah rodič – dítě má zdravé jádro, tak se to docela rychle vrátí zpátky. Teď jsou dcera i syn dospělí a už jsem i babička. Sejít se se všemi, i s jejich partnery, popovídat si, uvařit si dobré jídlo, společně si to užít, to je dnes moje velké potěšení. Ale k tomu se musíte prožít přes chvíle, kdy vám lezou na nervy. Taky jsem musela přijmout, že nedělají vždycky jen to, co chci, jdou si svojí cestou. Ale moment, kdy to přijmete, vám přinese úlevu.

Z domova jste odešla velmi brzy. Jak rychle vylétly z hnízda vaše děti?

Dcera je velmi samostatná, odešla brzy, chvilku jsme spolu kámošily méně, ale dneska už se spolu zase umíme smát. Fakt je to skvělé. Syn je mladší, ten byl dlouho maminčin mazánek, ale nakonec jsme ho vypustili na chvíli do světa a vrátil se nám dospělý samostatný muž. I on mi dovedl připravit nepříjemné chvilky, i slzy byly. Každý z nich mi zavařil jinak. S dcerou na sebe narážely naše ženské síly, se synem jsem to spíš obrečela.

Vidíte, to je zajímavé, že rodičovské utrpení bylo pokaždé jiné.

Mívám někdy pocit, že se dneska lidé bojí trpět. Ale když si člověk uvědomí, že právě prožívá smutek a nechá ho projít, je to lepší, než když ho odsouváte. Trable nejdou překročit, ty vám sedí na hrudi nebo v břiše a pořád tam jsou, i když je odháníte a bráníte se jim, zůstávají tam. V době instantního štěstí se smutek nenosí. Návodů, jak být šťastný, je internet plný. Blbost! Člověk se občas musí životem probrodit.

Zrovna vy k tématu štěstí a lásky na věky máte co říct. Vdaná jste spoustu let a zvenku se vaše manželství jeví jako cesta rájem. Měla jste extra kliku, nebo…?

Myslím, že jsem velkorysý člověk a že mám vedle sebe také velkorysého člověka. Ani já nejsem jednoduchá, a ne každý by se mnou vydržel. Naučili jsme se žít, aby nám spolu bylo dobře. Neděláme si jeden na druhého nárok. Teda víte doufám, jak to myslím?

Chápu, neprovozujete otevřené manželství, ale ve vztahu má každý z vás dost prostoru.

Přesně. A potkali jsme se hodně mladí, kdy se lidé mohou snadněji ovlivnit. Kdybych se vdávala v pětatřiceti, brala si stejně starého člověka, oba bychom už měli svá já nastavená mnohem pevněji. My se učili společně, kým jsme. A navíc, s mým mužem je hrozná sranda.

Když zrovna nezkouší novou roli…

… a když nemá křehké období. Přece jen je umělec a bohém každým coulem. Jinak dělá občas pěkně bláznivé a vtipné kousky. Naše děti trvají na tom, abychom hlavně nikdy nevyzradili, že jsme jejich rodiče. Jasně že jsme se s mužem taky hádali, taky jsme měli horší období, byli nešťastní… každý z nás měl někdy v práci těžké období a pak to ani doma nebylo lehké, ale vždycky jsem trvala na tom, abychom o tom mluvili. Hlavně o věcech, které jsou nám nepříjemné, za které se stydíme, ty je ale zvlášť nutné vytáhnout na světlo. Odkrýt karty. A abych nezapomněla, můj muž má zvláštní talent poznat podnik, ve kterém se skvěle najíme. I kdyby vypadal jako chýše!

Další důvod, proč ho milovat, to je jasné!

Dělám si trochu legraci. Velmi ho obdivuji za to, co v životě dokázal se svým darem od pánaboha. Když vystoupí a začne zpívat, to se tak hezky poslouchá. A za to mu odpustím i těch jeho 197 neřestí.

Jste odjakživa operní fanoušek?

I když jsem s prarodiči chodila do divadla a galerií, tak opravdovou operní fanynkou jsem se stala až poté, co jsem poznala Vráťu.

Když se potřebujete rychle dostat do pohody, jak to uděláte?

Pustím si muziku. Ale opera to v tu chvíli není. Miluju Spotify (streamovací služba, která nabízí hudbu všech žánrů z celého světa, pozn. red.), kde mám uloženou spoustu playlistů a v nich od Barryho Whitea přes Pharella Williamse až po Wagnerovu Jízdu valkýr. Když jsem sama doma, pustím to nahlas a všechen stres vytancuju. Snažím se žít tady a teď a nečekám, až se stanou velké věci, všímám si malých radostí. A užívám si to!

Mimochodem, jak vám říkají vaši blízcí?

Manžel Margee, syn Mazánku, dcera se zetěm Ginger a vnuk Džindžo.

Ginger mi na vás perfektně sedí, jak jste k té přezdívce přišla?

Měla jsem období, kdy jsem pořád jedla zázvor, až se mi po něm jednoho dnes udělalo tak špatně, že jsem s ním definitivně sekla.

Že by se zázvorovou cestou ozvaly tatínkovy exotické kořeny?

Neřekla bych. Pořád je to pro mě symbol nepříjemné doby dospívání. Tuhle Pandořinu skříňku nebudu otevírat. Je mi dobře, jak mi je, proč to měnit?

Plánujete nějaký nový byznysový projekt?

Teď ne. Teď jsem Margareta Křížová a dělám věci, které mě baví. Teď je mi tak dobře.

Co byste nám poradila v souvislosti s ekonomickými následky Putinovy invaze na Ukrajinu? Dá se jim nějak vyhnout nebo je omezit?

Myslím, že kdyby měl někdo detailní návod na to, jak se připravit na Putinovu agresivní invazi na Ukrajině, byl by ekonomickou hvězdou. Žijeme v době, kdy žádná jistota není jistá. Světové trhy, banky, firmy, podnikatelé – nikdo neví, co se v nejbližší době stane, kromě toho, že naše finanční „pohodlí“ nejspíš dostane na frak. Jediná šance, jak se připravit, je zapracovat na naší psychické odolnosti. Říkám tomu hlava v pohodě. Je důležité mít vlastní sadu malých radostí za pakatel, svůj vnitřní svět, který se skládá z věcí, co nic nestojí a nikdo nám je nevezme. Stačí dívat se kolem sebe, všímat si maličkostí a naučit se ukládat malé radosti na náš „vnitřní hard disk“ a vracet se k nim, když nám není do zpěvu. Hlava v pohodě je zdrojem pozitivní energie a ta je důležitá pro nás i pro lidi kolem nás, kterým můžeme pomoct. S hlavou v pohodě a zásobou malých radostí jsme mnohem líp připraveni na doby, kdy se zrovna nedaří.

MARGARETA KŘÍŽOVÁ (57)

MARGARETA KŘÍŽOVÁ (57)

  • Byznys mentorka, specializuje se na finanční a obchodně–strategické poradenství, vede podnikatelský akcelerátor na NEWTON University. 
  • Znáte ji z pořadů České televize Den D či Máme na to. Napsala knihu Z deníku investorky. Na webu margaretakrizova.com píše blog.
  • Vystudovala Mezinárodní a veřejné vztahy na Škole mezinárodních vztahů a Mezinárodní obchod a marketing na ESCEM School of Business and Management na University of New York Prague. 
  • Jejím mužem je operní zpěvák Vratislav Kříž. Mají dvě dospělé děti a jednoho vnuka.

Zdroj: časopis Vlasta