Máte spočítané, na kolik hudebních nástrojů hrajete?

Nepočítám je. Hodně času trávím spíš tím, abych se na ně vůbec naučil hrát a pak to udržel. Zvládnout mistrovsky jeden nástroj, vyžaduje hodně času a píle. Kdo hraje na více nástrojů, ví, že je to tak trochu šarlatánství a jisté prokletí… V pátek mě čeká koncert, takže mám teď kolem sebe všechny nástroje, na které musím cvičit. Dívejte! Dudy, kobza, cimbál, galichon, což je barokní loutna, okarína, karpatská trúba a různé typy píšťal…

Hrajete i na klavír, kytaru, kontrabas a klarinet. Máte už dost, nebo je to „prokletí“ celoživotní?

Ale mě si ty nástroje hledají samy! Hodně se orientuju na tradiční hudbu Karpat – hlavně česko-slovensko-polského pomezí. A přišlo mi dobré ovládat, prezentovat a připomínat nástroje spjaté s tradiční pastýřskou kulturou, které sice uvidíte v muzeích, ale málokdo na ně hraje. Jiné mi do života přinesla náhoda.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Pavla Hobstová: Ženy po padesátce často ztrácejí práci a jsou nedoceněné

Jaké?

Třeba čtyřhlasé dudy. Dostal jsem je od svého gurua Vlastislava Matouška, u kterého jsem studoval a který má ohromnou sbírku hudebních nástrojů. Dudy moldánky mi daroval jedině s podmínkou, že na ně začnu hrát. Na malý cimbál jsem začal hrát, když jsem zjistil, že se v našich končinách ke gajdošovi (dudákovi, pozn. aut.) a houslistovi přidával cimbalista. Jednoho jsme přizvali, a když nám odešel do Brna, začal jsem na něj hrát já. A takhle to jde dál…

Je mezi vašimi nástroji nějaký miláček?

Velmi rád mám tuto dlouhou píšťalu – fujarku, u které jsem udělal rekonstrukci. Unikátní je, že z pěti otvorů má jen tři hmatové a další dva dolaďovací. Úplně se na ni zapomnělo a přestalo hrát. Objevil jsem ji na fotografii z 30. let minulého století, kde na ni hrál bača z Nového Hrozenkova. Asi deset let jsem pátral po tom, jak ji zhotovit, aby fungovala jako jemu. Nedochoval se žádný zvukový záznam, jen tabulka hmatů a písnička, kterou bača hrál. Mezitím jsem vyrobil a různě upravoval další její verze, které stále používám. Ukazuje to moji zálibu v pošetilostech – proč by se měl někdo zabývat nástrojem ze staré fotky? Ale svět hudebních nástrojů je tak nádherný! V evropském instrumentáři nacházíme takové, u kterých zjistíme ohromné spojitosti s dalšími světovými končinami. Třeba nástroje podobné této fujarce se vyskytují v Maďarsku i ve střední Asii…

Čtěte také

Lenka Hornová

Čtěte také

Lenka Hornová: Proč ležela Slunečná čtyři roky u ledu a proč neskončí Ordinace

Pohybujete se mezi mnoha žánry – od lidové hudby přes world music až po jazz. Rozhoduje vyloženě žánr o tom, jaké nástroje jako autor použijete?

Záleží na typu hudebního projektu. Pokud popularizuju beskydskou muziku, použiju co nejstarší nástroje z Beskyd, abych ukázal zvláštní zvukový svět, jaký tu naši předci měli. Tam by mi bylo hloupé použít klávesy. Ale v projektech zaměřených na world music si žádné omezení nekladu, snad až na jedno. Například na poslední desce 11 PODOB LÁSKY používám spoustu tradičních nástrojů, ale hrají tam se mnou i jazzoví muzikanti a vyskytují se tam i další všelijaké nástroje jako dešťová hůl nebo sundrum (kovový perkusivní nástroj s krásným snivým zvukem, pozn. aut.).

A to jediné omezení?

Používám nástroje, kterým dobře rozumím. Mám nejraději, když slyším člověka, který dobře zná tradici a nástroj, dobře ví, jak se na něj hraje tradiční hudba, a teprve pak to posouvá dál k něčemu novému. Třeba Anoushka Shankar (dcera sitarového mistra Raviho Shankara a mladší sestra zpěvačky Norah Jones, pozn. aut.)! Zná perfektně klasickou indickou hudbu, ze které vychází, a při tom tvoří vlastní, zcela moderní hudbu. Taková zakořeněnost mě moc baví. Proto si nevezmu jen tak nějakou píšťalu, ale tu, která je místní a strávil jsem spoustu času zjišťováním, jak se na ni hraje. Znám nahrávky, zápisy not, celý styl i kontext – až na základě toho všeho začnu tvořit něco nového.

Čtěte také

Pedagog Jiří Vymětal získal titul Ředitel roku

Čtěte také

Každé dítě má zažít úspěch, říká pedagog Jiří Vymětal. Získal titul Ředitel roku

Co má lidová hudba společného s jazzem, který jste také studoval?

Improvizaci. Skutečná lidová hudba je založena na improvizaci a v jazzu je to základní stavební kámen, ke kterému vše směřuje. Fascinuje mě to i na dalších hudebních kulturách – třeba už zmíněná indická klasická hudba je z 95 procent improvizací. Stejně jako v jazzu se musíte naučit ohromné množství pravidel, abyste na místě začali vytvářet hodnotnou hudbu, která za vás mluví. Často si lidé o improvizaci myslí, že muzikanti přijdou a začnou něco hrát a všichni jsou z toho na větvi, ale tak to vůbec není. Základem improvizace je skutečně důkladná znalost celého systému i repertoáru. Obdoba jazzových jam sessions je součástí i moravské lidové hudby. Muzikanti též sdílejí základní repertoár a hudební jazyk a je jedno, jestli jsou ze severu, nebo jihu Moravy. Když se sejdou, měli by být schopni si spolu zahrát.

Loňské album 11 PODOB LÁSKY jste věnoval své spoluhráčce a kamarádce Jitce Šuranské, která předloni zemřela v 41 letech. Spojovala vás láska k tradiční hudbě…

S Jituškou jsem začal spolupracovat jako jazzový muzikant, kterého hledala do svého vysněného tria. V té době jsem se vrátil z Prahy na Moravu a byl jsem šťastný, že mi někdo nabídl místo. Netušila ale, že i já mám kořeny v tradiční hudbě. Když jsme to zjistili, úplně nás to dostalo – nemohla být náhoda, že jsme se potkali. Rozuměli jsme si hned. Vycházím ze severu Moravy, ona z jihu, což se krásně doplňovalo. Spojením našich dvou světů jsme vytvářeli specifickou hudbu, která u nás dosud nebyla. Jituška už měla zkušenosti s world music a také kontakty, díky tomu jsme mohli rychle natočit desku i hodně koncertovat. A to jsem přesně potřeboval! Mít možnost své úvahy o tom, jak hrát tradiční hudbu moderně a vytvořit tak osobitou moravskou world music, rychle realizovat – včetně věcí dávno uložených do šuplíku. Vlastislav Matoušek mě vždy učil, že si mám každý nápad hned zapsat, protože nepřichází podruhé. Dělám to tak doteď. Kolikrát se mi stane, že náhodou objevím papír s nějakými svými hudební nápady. Ale zapomněl jsem na něj a on někde ležel klidně deset let. Inspiraci vlastně nehledám, chválabohu mě přepadá.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

V čem vás inspirovala právě Jitka?

K písničkám měla ohromný respekt. Do naší spolupráce jsem vnášel snahy dělat něco jinak a posouvat to, Jituška mě brzdila. Připomínala mi, že se musím především ptát té písně, jestli to snese. Každá písnička má svůj charakter a příběh, který s námi nějak rezonuje. Byl to fascinující, ale též limitující přístup. Někdy můj nápad odmítla: „Mně se to prostě nelíbí, nepasuje mi to k sobě a hotovo!“ Teprve časem jsem pochopil, jak to myslela. Cestu srdce měla na prvním místě.

Naučil jste se to od ní?

Naučil jsem se toho hodně. I její odchod mě hodně naučil.

Jak jste se s její ztrátou vyrovnal? Pomocí hudby?

Určitě. Použil jsem ji jako terapii. Jednou ráno jsem se probudil a věděl jsem, že chci natočit 11 PODOB LÁSKY, jak jsme si to naplánovali. V době, kdy jsem neměl nic v rukou – ani hudební materiál, ani peníze. V rozpoložení, kdy jsem nevěděl kudy kam a doléhaly na mě ještě další těžké okolnosti. Abych se z toho dostal, potřeboval jsem něco dělat. Vlastně teď vydávám alba dost rychle za sebou, ale neznám jiný způsob komunikace se sebou samým i se světem. Zároveň mě to ale pak i ničí – vznikají za dost složitých podmínek, protože se do všeho vždy pouštím po hlavě. Ale nadchnu lidi kolem sebe a oni jsou pak ochotní se rozkrájet, což si potom zase vyčítám…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Alena Doláková z pohádky Tři bratři odjela do Ameriky za svým snem

Ale to je taky velká srdcařina!

Když album vzniká, jsem šťastný. Teď jsem zase znovu uprostřed. S mojí beskydskou kapelou RukyNaDudy a hosty vzniká gajdošské album a paralelně mám roztočené další, tentokrát elektronické. Vždy když deska vyjde, máte dobrý pocit, že ji držíte v rukou. Je to zhmotněný sen. A pak to většinou párkrát zahrají Český rozhlas Vltava a Radio Proglas, vyjde pár recenzí a je ticho. Jakmile do něj spadnu, dostanu strašnou chuť dělat něco dalšího. A z jednoho šílenství se okamžitě vrhám do dalšího.

Celým albem 11 PODOB LÁSKY prostupuje motiv lásky. Jaké?

Říkali jsme si s Jituškou, že často zpíváme o lásce, která má různé podoby – co vše se za ni vydává a jak se to v písničkách zračí? Proto jsem se snažil na lásku podívat z mnoha hledisek. Na albu je i balada, kdy matka zavraždí omylem vlastního syna, protože chtěla zabít jeho nastávající, s níž nesouhlasila. To je zajímavá mateřská láska, viďte? Kdo si myslí, že je to milostné album, je na omylu. Temných poloh je tam hodně.

Hledání té pravé lásky – to je hlavní téma celého alba.

Podílelo se na něm asi třicet interpretů, podobně i na vašem starším albu Beránci a vlci, které získalo v roce 2017 cenu Anděl. Jak se vám spolupracuje s tolika lidmi?

Po všech zkušenostech se toho už předem bojím, ale když mám nápad, těžko se ho vzdávám, a znovu se do toho pouštím. Jako producent jsem šťastný, když jsou všichni spokojení. Dělám vše pro to, aby se cítili dobře a pracovalo se jim příjemně. Ovšem vypracovat harmonogram natáčení, aby se lidé z různých končin a s mnoha jinými hudebními aktivitami potkali v pravý čas, to je oříšek. Ale 11 PODOB LÁSKY natočila sedmičlenná sestava, ostatní jsou tam jako hosté. Organizátory koncertů to stejně mate, protože si mě spojují s Beránky a vlky. Pak volají – a kolik vás vlastně přijede?!

Čtěte také

Jan Kunze

Čtěte také

Jan Kunze: Výdrž, přátelství a schopnost spolupráce. Za to vděčím skautingu

Jaké je vaše producentské motto?

Základem jsou lidé, kteří spolu rezonují. Kdybych na takové lidi kolem sebe neměl štěstí, byl bych bez šance. Moje projekty by nemohly vznikat na popové bázi – dostanu zaplaceno, odehraju písničku a jedu domů. S lidmi, kteří mě obklopují, si důvěřujeme a jedeme na stejné vlně. Jeden prudič by mohl celý krásný dobrý záměr zničit. Proto pečlivě hlídám, aby při práci panovala pohoda, což ale plyne už z výběru těch lidí. A taky je důležité, abych jako kapitán měl energii a sílu to pořád dávat.

Kde ji berete?

Rád se procházím, to mi moc pomáhá. Chodím těmi beskydskými chodníčky a spousta věcí mě napadá jen tak, když jdu a dívám se. Moc mě těší zpívat o krajině, která je mi velkou inspirací. Když jsem navštívil daleké končiny a procházel se pouští, krajinu jsem neslyšel. Kdybych tam vyrostl a byla ve mně, možná bych ji taky dokázal rozeznít. Na staré lidové nástroje Beskyd jsem vlastně začal hrát proto, že jsem v místní krajině začal slyšet něco slovy nepopsatelného.

V Beskydech jste trávil dětství u svého dědečka muzikanta, to vás jistě ovlivnilo…

Byl to bratr mého skutečného, předčasně zemřelého dědečka. Jak se říká, některé nešťastné události přinesou zcela neočekávaně šťastné vyústění. Jako dítě jsem byl nemocný, i proto jsem s ním trávil na jižním Těšínsku hodně času už od tří let. Byl to vesnický muzikant samouk a díky němu jsem se k muzice dostal. Vyprávěl mi, jak toužil po housličkách, když byl ještě děcko. Dokonce mu je koupili ještě před narozeninami a schovali na seně. On je tam objevil a začal na ně na tajňačku cvičit. Když mu je pak předali, už jim na ně zahrál. Tohle mě fascinovalo!

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

To je dojemný příběh!

A tak přistupoval ke všemu. Sám se naučil na klarinet i saxofon – můj první nástroj byla flétna, protože jsem chtěl hrát na klarinet jako on. Hrával s vesnickými muzikanty na oslavách, díky tomu jsem brzy čuchnul k vesnickému muzicírování. Absolvoval jsem své první koncerty, které tehdy plnily jistou úlohu lidové muziky. Už tenkrát jsem dostal možnost, kterou od té doby miluju: „Nějak se chytíš!“ Bylo mi devět deset a tak jsem prostě hrál a snažil se chytat. Tou volností mi ukázali, že se můžu sám na sebe spolehnout, a když budu dobrý, můžu to dál rozvíjet. A za druhé mi ukázali možnost improvizace, kterou tak zbožňuju na lidové muzice i jazzu.

Prý si přejete, aby vaše rodina fungovala jako jazzová kapela, kde se všichni snaží hrát tak, aby se těm druhým hrálo lépe. Funguje vám to doma?

Tomuto přístupu rozumí hlavně ti, kteří vědí, o čem jazz je, a těch je bohužel málo. A nevědí to ani naše děti. Takže to na ně neustále aplikuju a opakovaně narážím. Asi jsem někde udělal chybu, protože to předání není kompletní... Ale vážně – velmi toužím po tom, aby moje děti byly svobodné a šťastné. Jen někdy nevím, jak to zbudovat. Uvedu příklad. Naše dvanáctiletá dcera krásně zpívá a tančí a my ji v tom podporujeme. Chodila ale do divadelního kurzu, kde nebyla spokojena s jeho podivně autoritářským vedením. Osobně považuju za nedůstojné jednat s lidmi pod nátlakem a bez respektu. Řekl jsem jí, ať si dá na misky vah, zda je přínos toho kurzu velký natolik, že to skousne. A pokud převáží, že jí to víc bere, než dává, měla by být ve svém rozhodnutí odejít svobodná. I kdyby měla odejít uprostřed a všichni by si na ni ukazovali prstem jako na sobce, který opouští loď. Ale já říkám: „Zachováš se jako svobodný člověk a udělej to tak vždy. Protože bych to chtěl sám umět.“ Na tom doma hodně pracuju a jasně že s tím máme potíže, protože se chceme prosadit všichni.

Právě jako v jazzové kapele?

I tam se očekává, že budete individualita – nikdo nechce, abyste hráli jako ten druhý nebo si něco vzadu šmrdlali. Každý na sobě pracuje, rozšiřuje si obzory a kultivuje svůj jazyk, aby se mohl co nejsvobodněji vyjadřovat. Současně dělá vše pro to, aby společnou souhrou vznikala hudba. Jazz je souhra individualit, ne pochod poslušných vojáků. A tak si představuju i ideální rodinu a vlastně společnost vůbec.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Spisovatel Josef Formánek: O abstinenci, osudu, víře v boha a touze po tichu

MARIAN FRIEDL (41)

• Hudebník, písničkář, etnomuzikolog, učitel.
• Hraje na nejméně deset nástrojů, tvoří hudbu na pomezí mnoha žánrů (jazz, world music, folklór), hraje v několika tělesech.
• Zkoumá a oživuje tradiční lidovou muziku Západních Karpat.
• Učí na ZUŠ, také na Univerzitě Palackého v Olomouci.
• Vydal pět alb, na mnoha dalších účinkuje. Je držitelem ceny Anděl 2017 v kategorii folk.
• Vystudoval jazz na VOŠ Jaroslava Ježka, etnologii a muzikologii na Univerzitě Karlově.
• Pochází z Frýdku-Místku, žije v Kozlovicích, s manželkou architektkou mají tři děti (12, 10, 7).
www.marianfriedl.cz

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Václav Matějka režíroval Anděla s ďáblem v těle. Jak vzpomíná na natáčení?