Sešly jsme se přímo v její ordinaci gynekologické fyzioterapie, kterou provozuje deset měsíců přímo na Gynekologicko-porodnické klinice v ostravské fakultní nemocnici. Den měla nabitý, mezi objednané pacientky jsem se vešla jen taktak.
Jaké pacientky jste dnes měla „pod rukama“?
Byla to pestrá skladba. Těhotné ženy, ženy s endometriózou i po gynekologických operacích. Všechny dnes pocítily velkou úlevu – jejich bolestivé potíže výrazně ustoupily a celkový stav se zlepšil natolik, že jsou připravené odejít z mé péče a dál pokračovat samy v autoterapii.
Vracejí se k vám i po ukončení terapie? Třeba když doma přestanou cvičit…
Je toho mnohem víc než jen cvičení. Učím je také, jak pečovat o jizvy nebo jak určitými technikami zmírnit bolesti v pánvi. Většinou se s nimi setkávám, když jsou znovu těhotné a po porodech, kdy mě vyhledají i preventivně. Pak se vracejí ženy, které musely podstoupit další operace. Ostatní pacientky se někdy vracejí, ale nebývá to často.
Záleží na typu potíží?
Na příčině bolestí. Zjednodušeně řečeno, zda je porucha v pohybovém systému, nebo jde už o konkrétní nemoc – třeba revmatismus měkkých tkání, ortopedickou vadu kyčlí… Příčinou bolestí může být vlastně jakýkoli orgán.
Úleva od bolesti – to musí být silná motivace!
I studentky a studenti, kteří sem chodí na praxi, říkají, že v přístupu žen cítí velmi silnou motivaci. Přijdou s odhodláním své potíže řešit a udělají pro to maximum. Pomoc přijímají plně – i s tím, že se rozhodnou změnit v životě více věcí. Jejich potíže totiž bývají obsáhlejší a zahrnují i psychické zatížení.
Protože tělo a duše jedno jsou?
Každá žena to ví, i když ne všechny to sdělí nahlas. Nastanou-li potíže – bolesti břicha, v pánvi, při menstruaci, vylučování nebo pohlavním styku – mohou se vázat k nějakému stresu, zátěži nebo tlaku v prostředí, které ženám nevyhovuje. Ať už v práci, nebo v rodině. Jsou bezradné a je jim z toho úzko, protože se bojí udělat změnu, a tím trpí. Pokud se mi podaří na úrovni pohybového systému jejich bolest zmírnit nebo změnit a pokud získají chybějící stabilitu, často naberou sílu i k životním změnám. „Vždyť nemusím pracovat na plný úvazek, když mi to vůbec nevyhovuje. Proč nezkusit kratší, když mi ho šéf nabízí?“ třeba slýchávám.
Setkáváte se s tím, že ženy „drží“ tak vytrvale, až ztrácejí samy sebe?
Poměrně často. Ať je to žena s endometriózou, s poporodními bolestmi nebo s potížemi po menopauze – pozoruju, že ve svých občas velmi těžkých životních příbězích zapomněly na sebe samotné. Třeba musely o někoho dlouhá léta pečovat a zcela upozadily vlastní potřeby. Nebo celé dětství a dospívání dělaly „službu“ rodičům, aby naplnily jejich očekávání. Nebo „jen“ doteď nežily úplně růžový život a na jejich těle se to projevilo. Když si žena uvědomí, že si musí vážit sama sebe a mít k sobě úctu, udělá důležitý krok na cestě k životní změně. Často se totiž setkávám s tím, že některé ženy mají dojem: „Přece si nezasloužím být šťastná.“
S čím nejčastěji k vám přicházejí náctileté dívky a mladé ženy?
Se silnou a bolestivou menstruací. Přestože bývají gynekologicky zdravé, pravidelně se potýkají s bolestmi. Jejich příčinou mohou být změny v pohybovém systému, které při vyšetření nacházím. Při rozhovoru pak dále zjistím, s čím si bolesti spojují, koho za ně „obviňují“. Může to souviset se závazkem vůči rodičům, ale i se vztahem k vlastnímu tělu. Příběhy mých pacientek jsou různé a velmi bohaté. Možná to zní troufale, ale ke gynekologickým potížím se ženy mohou způsobem svého života dříve či později dopracovat.
Četla jsem, že pacientky vedete k tomu, aby svou bolest uměly pojmenovat a přijmout.
Za jejich „bolí to“ se skrývá celý svět a já potřebuju vědět nejen, kde a kdy to bolí, ale také jak a ideálně proč. Bolest nám toho říká hodně. S určitými bolestmi se žena rychle naučí žít, většinou pomocí tlumících léků. Když se ale dostane ke mně a příčinu objevíme na úrovni pohybového systému, vedu ji k tomu, aby si uvědomila, co je ještě bolest přijatelná, a co už ne. A aby rozpoznala, jakou bolest jí způsobuje to, že své tělo neužívá správně, což jí pomáhám změnit.
Můžete uvést příklad?
Přišla za mnou těhotná žena, asi ve 30. týdnu, s velikými bolestmi zad, které měla už před početím a během těhotenství se jen zhoršovaly. Při vyšetření se ukázalo, že má problém s levým kotníkem. Dost ji překvapilo, že chci řešit její kotník, když ji chronicky bolí záda. Stála asymetricky a při stání zatěžovala levou a pravou nohu s rozdílem třiceti kilogramů! To je strašně moc a vůbec o tom nevěděla. Na začátku pandemie byla krátce po úrazu kotníku, po uzavření ambulancí už to neřešila a zůstala bez adekvátní péče. Kotník ji nebolel, takže si s ním rok a půl bolesti zad vůbec nespojila. Mezitím otěhotněla, časem nemohla dobře chodit ani ležet, bolest jí bránila ve spánku… Zapracovaly jsme na stabilitě v oblasti kotníku a bolesti rychle ustoupily. Víte, lidské tělo mě fakt fascinuje!
V čem nejvíc?
Snaží se splnit vše, co si přejeme, ať jsme v sebevíc zbědovaném stavu. I za cenu, že zapojí svaly, které by nemuselo, nebo že se zablokuje na místech, kde to není ideální. A protože ho včas neposlechneme, můžeme si z toho vybudovat chronický problém.
Když jako gynekologická fyzioterapeutka řešíte i kotníky, evidentně vše souvisí se vším.
Naprosto! Vždy ženu potřebuju vidět od hlavy až k patě, nestačí jen oblast břicha a pánve. Kromě celkového nastavení je pro mě důležité například i to, jak mluví. Podle toho poznám, v jakém napětí je určitá svalovina v jejím těle. Jestli mluví pisklavě nebo při mluvení málo otevírá ústa. Jestli chodí tiše, nebo dupe, jestli si sedá ladně, nebo to někde drhne… Jak užívá samu sebe, to vše jsou pro mě cenné informace. Když se mě někdo zeptá, jak poznám abnormalitu, vzpomenu si na jednoho lékaře na univerzitě, který se nás na přednáškách ptal: „Co je správné nastavení těla?“ Jeho odpověď zněla: „Musí v tom být ladnost a elegance.“ Například těhotné ženy – je velký rozdíl, když se hezky nesou a zezadu ani nepoznáte, že jsou těhotné. Naopak když se kolíbají, dupou nebo kulhají, tělo si hledá cestu. Nemůžou se pak divit, že je něco začne bolet, nebo se dokonce zkomplikuje porod. Myslím si, že jako ženy bychom měly být od dětství více vedeny k tomu, že budeme jednou matky.
Jak to myslíte?
Pro plodné ženy není příznivé, aby v šesti letech usedly ve škole na zadek a celé studium si seděly na pánvi, díky které mají na svět přivést nový život. Chtělo by to zodpovědnější přístup v celé společnosti.
Ale co s tím?
Mnoha svým přátelům učitelům říkávám – je nutné, aby děti při vyučování pořád jen seděly? Nemůžete udělat třeba každý pátek bez židlí? Nebo aby denně chvíli dřepěly, klečely, seděly na zemi navzájem opřené zády? Jednou jsem byla svědkem toho, jak se dětem ve třídě na čas sebraly židle, a ony si s tím vůbec neuměly poradit. Podívejte se, kolik kloubů v těle nám bylo dáno pro pohyb! Konkrétně kyčelní kloub má velký rozsah, který téměř nevyužíváme. Přitom tu dynamiku potřebujeme, ať už hluboký dřep, klek, leh na břiše… Vždyť pohyb je život.
„Doba sedavá“ dává našim tělům zabrat. Projevuje se to třeba i chronickou zácpou?
Jak se vyprazdňujeme, je do jisté míry projevem života, jaký žijeme. Pacientky velmi překvapuje, když se jich ptám právě na vyprazdňování. Někdy si připadám jako detektiv… Když mi pak žena řekne, že jde na velkou jednou za tři dny nebo dokonce jednou za týden, je to strašně málo. Mnoho žen je přetížených a nemá čas vnímat své potřeby. Pravidelnou stolici se naučily potlačovat, nastavený reflex nechaly vyhasnout a už si v tom nejsou schopny samy pomoct. Viscerálními technikami (jemné manuální techniky, které podporují funkci vnitřních orgánů, pozn. aut.) pak musím probudit jejich břicho k tomu, aby se vzpamatovalo a začalo fungovat normálně.
Učíte ženy, aby znovu začaly poslouchat své tělo. A říkáte, že základem toho je pacientku uklidnit. Co přesně to znamená?
Téměř každá žena, která za mnou přijde s potížemi, je rozladěná a ve velkém stresu. Nastartovat samoléčebné procesy v těle není možné bez jejího zklidnění. Když se podíváme do historie – léčitelé jako Vinzenz Priessnitz byli moudrými pozorovateli života. Věděli, že rozdíl mezi zdravým a nemocným člověkem je opravdu otázkou klidu a neklidu. Hodně pracuju s břichem a pomocí správných technik ovlivňuju autonomní nervový systém, což ženy skutečně zklidní. To je moment, kdy jsme připravené pokračovat. Zlepšit vnímání svého těla napomáhá třeba cvičení podle Feldenkraise, které do terapie ráda zahrnuju.
Rozladěnost a napětí jde asi ruku v ruce s nespokojeností…
Být spokojena sama se sebou je jedno velké téma. Pro mě je mnoho žen krásných a nemusí to vždy souviset s jejich vzhledem. Vyzařují něco krásného, co si i pro sebe nakonec objeví. Některé ženy vypadají jako modelky, přitom nemusí mít svoje tělo dostatečně rády. Je to o vnitřním nastavení každé z nás – jak se vnímáme, zda se s někým srovnáváme…
Mluvily jsme o potížích s vylučováním. Jistě máte i pacientky, které trápí inkontinence.
Většinou jsou to ženy po porodu nebo šestinedělí a trápí je to velmi. Až mě z počátku překvapovalo, jak moc. Být inkontinentní je pro ně bolestná představa. Když jim nabídnu řešení, jejich motivace je hodně silná. U žen v pozdějším věku tak velká už být nemusí, protože únik moči je po šedesátce sedmdesátce brán celospolečensky jako „norma“. Podobně je zažito, že je normální, když menstruace bolí. Pořád mě udivuje, když slyším třeba na hřišti mladé maminky: „Jasně že tě to bolí, mě taky. Tak si vezmeš Ibalgin, no.“
A nemá bolet?
Opravdu ne, pokud je žena zdravá po stránce gynekologické, ale i po stránce pohybového systému. Příliš velké napětí v pánvi může zablokovat křížokyčelní kloub nebo bederní páteř – zdroje potíží, které se mohou projevit bolestivou menstruací. Velkou roli hraje opět psychika. Během menstruace žena většinou pozná, jak náročný měsíc za sebou má. Můžu jí pomoci odstranit změny na těle, které k bolesti přispívají, ale aby se bolest nevracela, na tom musí zapracovat sama. Uvědomit si, zda se jí třeba neděje nějaké příkoří, které se bojí změnit. Vždy je ale potřeba, aby ji vyšetřil gynekolog. Pokud je zcela zdravá, doporučuju podívat se na problém z hlediska tzv. myofasciálního systému, zda není někde příliš velké napětí svalů, vazů, měkkých tkání… Když vás něco bolí dlouho, začnete ztrácet naději na změnu. Když ale zažijete, že se bolest může zmírnit, aniž byste musela polykat prášky, je to pro vás velký dar.
Je dnes běžné, aby ambulantní gynekologové posílali pacientky na fyzioterapii? Když jsem před sedmi lety podruhé porodila, nikdo se mojí diastázou – rozestupem přímých břišních svalů – nezabýval.
Pořád ještě není. Ale díky přednostovi Ondřeji Šimetkovi, který inicioval vznik mé ambulance přímo na klinice, se osvěta v oboru postupně šíří. Deset intenzivních měsíců spolupracuju s lékaři a ujasňujeme si, jaké ženy je vhodné ke mně posílat. I když je podle chirurga a internisty žena zdravá, můžou to být právě změny v pohybovém systému, které ženě způsobují bolesti. Někdy to pak vypadá jako zázrak, když se ženě po terapii uleví až o sedmdesát procent.
Soukromou praxi jste upozadila, na klinice trávíte většinu času. V čem vám tato práce dává největší smysl?
Právě v mezioborovém propojení a osvětě, že v lidském těle vše souvisí se vším. Nesmírně mě těší, když můžu fantastickým operatérům, které obdivuju, při seminářích ukázat, že se gynekologický problém může skrývat za napětím v měkkých tkáních. A hlavně – osvěta se šíří dál! Se semináři jezdím i do jiných porodnic, vzdělávám fyzioterapeuty, spolupracujeme s Ostravskou univerzitou, kde jsem učila předmět sestavený společně s našimi lékaři. Studenti se tak setkali s gynekologickou fyzioterapií, že vůbec existuje a co je její náplní. I pro mě samotnou je to velká změna po všech stránkách – dostávám se tu k intenzivní péči, jsem přítomna u některých operací.
To musí být úžasné!
Čím dál tím víc mi to otevírá oči. Když vidím, jak operatér vstupuje do břicha a co vše se děje s tkáněmi, s nimiž pak pracuju, dává mi to logiku a přináší velké prozření. Lékaři mi pomáhají rozvinout moje techniky, abych mohla pracovat efektivněji. Zároveň vím, jak ženu po operaci uklidnit, když ji velmi bolí jen otočit se na bok: „Bolest musíte přijmout, bez toho pohybu se nemůžeme posunout dál.“
Jak jste se ke gynekologické fyzioterapii dostala?
Vlastně osudově, když jsem poznala svého muže, který je z rodiny fyzioterapeutů. Velmi mě inspirovala jeho maminka, fyzioterapeutka Eva Bajerová. Druhou zásadní ženou byla kolegyně a teď už kamarádka Ivana Mališová. Obě měly v péči ženy, které nemohly otěhotnět a kterým uměly pomoci. Ivana se naučila metodu Ludmily Mojžíšové přímo od její žačky Hany Volejníkové a s Hankou jsme si padly do oka. Absolvovala jsem u ní celý cyklus kurzů, a tím se rozjel kolotoč mé gynekologické fyzioterapie naplno. Už předtím ale za mnou chodily pacientky, které nemohly otěhotnět, pak i ženy, které o dítě přišly ve vysokém stupni těhotenství. Byla jsem svědkem jejich bolesti, ale také ohromné síly, kterou jsou schopné v sobě najít. Zásadní změnu do mého terapeutického myšlení vnesla nesmírně inspirující fyzioterapeutka a učitelka Clara Lewitová (dcera slavného neurologa Karla Lewita, pozn. aut.). Díky práci se ženami jsem začala spolupracovat s porodními asistentkami a gynekology. Po jedenácti letech intenzivní práce se ženami přišlo zásadní setkání s lékařem Richardem Špačkem a porodními asistentkami Kamilou Bulawovou a Janou Kudlovou přímo z kliniky, což odstartovalo naši spolupráci ve fakultní nemocnici. Moje práce je kus mého života a neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Jsem za to vděčná.
MARIKA BAJEROVÁ (38)
MARIKA BAJEROVÁ (38)
• Gynekologická fyzioterapeutka.
• Je v týmu Gynekologicko-porodnické kliniky ve FN Ostrava, kde má svoji ambulanci, spolupracuje s lékaři a také je školí.
• Přednáší na univerzitách v Ostravě, Olomouci a Brně.
• Je šéfredaktorkou odborného časopisu Umění fyzioterapie, který založila v roce 2016.
• Vystudovala fyzioterapii na Univerzitě Palackého v Olomouci.
• Pochází z Příbora, s manželem mají dvě děti (7 a 4).
