Jak prožíváte začátek nového roku? Máte nějaké sny, vize a plány?

Nejsem plánovací typ, spíš se ohlížím za tím, co bylo. A čím jsem starší, tím se mi všechno zdá rychlejší a kratší. Ten loňský rok utekl, ani nevím jak… Uvidíme, co přinese ten letošní, ráda se nechám překvapit. To je taky důvod, proč si nedávám žádná předsevzetí. Když chci něco změnit, udělám to hned. Neřídím se kalendářem, ale intuicí, kterou považuju za takový svůj kompas. Samozřejmě mi nějakou dobu trvalo, než jsem se ji naučila rozeznat od běžných myšlenek, strachů a tužeb, ale dneska jsem ve fázi, kdy opravdu cítím, co chci, co je pro mě dobré.

Napověděla vám intuice, že napíšete knížku?

Vždycky jsem vnímala, že mi psaní dělá dobře. Už někdy v deseti letech jsem si vedla deníček, kam jsem zapisovala vtipné situace a hlášky – to, co pronesli moji sourozenci nebo babička, která byla takovou glosátorkou našeho rodinného života. A ke psaní jsem se vracela i později, a to hlavně v době, když jsem zrovna nezkoušela ani nenatáčela. To jsem si pak sedla k počítači a vymýšlela příběhy… Knížka s názvem Nesmělí vznikla během mojí mateřské, kdy jsem zůstala doma se synem. Nechtěla jsem být taková ta zapálená matka, která má zúžené obzory a donekonečna řeší příkrmy a plíny. Potřebovala jsem se nějak kreativně vybít, a tak jsem se vrhla na povídky. No a ty se pak shodou okolností dostaly do ruky nakladateli Davidu Laňkovi, který se je rozhodl vydat.

Vaše knížka má sympatický formát i hrdiny…

To byl můj záměr, přála jsem si, aby to byla knížka na cesty. Taková, kterou si s sebou můžete vzít do vlaku nebo tramvaje a během jízdy si přečíst jednu dvě povídky. Jejich hrdinové jsou úplně obyčejní. Jasní outsideři, kterých si dnešní společnost nevšímá, přitom jsou zajímaví a v něčem kouzelní.

Narážíte na to, že dnešní doba je egoistická?

Ano, je to bohužel tak. Pozornost se upíná k sebevědomým lidem – všechno znají, všude byli, na všechno mají názor. Jsou prostě dokonalí a každou situaci zvládnou na sto procent. A my je za to oslavujeme, což mě nebaví a zároveň štve. Mám ráda jednoduchost a přirozenost. Miluju, když se někdo ztrapní, umí si to přiznat a zasmát se tomu. Když se nějak odhalí, třeba tím, že se začne červenat… Rozhodně to neberu jako známku slabosti, ale jako normální emoci. Vždyť jsme lidi, a ne stroje.

Vnímáte ten tlak na dokonalost i jako žena?

V tomhle směru jsem v pohodě, s nikým jiným, ani sama se sebou nesoutěžím. Nemám problém přiznat, že jsem něco nezvládla nebo že mi to dneska nesluší. A to platí i pro herectví – pokud má člověk dvě stě kilo a je s tím v pohodě, tak to tak bude brát i publikum. Na jevišti se dá obhájit cokoliv, pokud jste pravdivá. A o tom to celé je…

Myslíte si, že na tom předchozí generace byly líp?

Žiju v téhle době, takže jinou hodnotit nemůžu. Ale můžu vám říct, jak to cítím. Když si přečtete knížky od Aleny Mornštajnové nebo Karin Lednické, zjistíte, že ženský osud se před nějakými padesáti sto lety točil kolem dětí a domácnosti. Ano, po fyzické a psychické stránce to bylo nesmírně náročné, ale my jsme na tom dneska podle mého daleko hůř. Sice netlučeme tvaroh ze zbytků starého mléka, ale každý den prožíváme neskutečný stres, protože kromě rodinného života řešíme i ten pracovní. Začíná to už ráno, kdy vezeme dítě do jeslí a zasekneme se v zácpě, tím pádem nestíháme naplánovaný program a jsme z toho vyřízené. Naše nervová soustava dostává pořádně zabrat. Od pondělí do neděle, dvacet čtyři hodin denně.

A neděláme si to trochu samy?

Jistě, my to dovolíme a ubližujeme si. Ale pokud žijete a pracujete ve městě, tak je těžké se tomu ubránit. Mně osobně třeba v Praze nejde odpočívat. Sice nebydlím v rušném centru, ale na periferii. Ovšem stejně tam ten klid necítím. Když se podívám ven, vnímám, jak to město tepe, slyším tramvaje, lidi, auta… Jsem pořád ve střehu, v určitém napětí. Když chci opravdu vypnout, musím odjet na Moravu k rodičům nebo na chalupu. Tam se konečně uvolním. Svou roli v tom určitě hraje i fakt, že jsem naplavenina – v Praze jsem se nenarodila, ale přišla sem takzvaně za kariérou, tudíž se tu necítím úplně doma.

Jak jste se vlastně dostala k herectví?

A jsem zase u té intuice – i když jsem jako malá nechodila do dramatického kroužku, nic takového u nás v Moravském Krumlově nebylo, tušila jsem, že se chci vydat právě tímhle směrem. Jen jsem se to ze začátku neodvážila říct nahlas, protože mi to přišlo hrozně troufalé a namyšlené. A tak jsem jako malá říkala, že bych chtěla být režisérka… Pak jsem ve třinácti v televizi viděla záznam představení Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou a naprosto se do něj zamilovala. To už jsem o herectví mluvit začala, což rodiče překvapilo – nikdo z naší rodiny se divadlu nevěnoval, ale souhlasili, abych zkusila brněnskou konzervatoř. Na přijímačky, což bylo mimochodem moje vůbec první veřejné vystoupení, jsem si připravila jeden monolog právě z Budžese a pak básničku Jarka Nohavici s názvem Když byl Pepa ještě malý.

Po konzervatoři jste vystudovala ještě DAMU. Co vám tyhle dvě školy daly?

Otevřely mi nový svět. Zásadní pro mě byla hlavně konzervatoř, kde jsem se opravdu našla. Pořád jsme se spolužáky četli nějaké texty, od rána do večera zkoušeli a pak si o tom povídali… Žili jsme tím a nejenom my. Do naší party patřili i ostatní budoucí umělci, kteří tam studovali. Třeba muzikanti a zpěváci. Byla to prostě jedna velká spolupráce i kamarádství. A protože jsme všichni pocházeli z Moravy, volný čas jsme netrávili na diskotéce, ale u cimbálu. Dnešním teenagerům to asi zní jako sci-fi, ale pro nás to byla dokonalá zábava.

Jak jste na tom s nadšením dneska? Ještě nevyprchalo?

Herectví mě pořád baví. Někdy více, jindy méně, záleží na konkrétní hře – ne všechny jsou plné zajímavých myšlenek, že… Když mě příběh neosloví, tak je samozřejmě těžší se do něj dostat. To se pak víc soustředím na svoje kolegy, oni jsou pro mě tím hlavním důvodem, proč se těším do divadla. V každém případě jsem se dostala do fáze, kdy svoji profesi už tak moc neprožívám. Nejde o nasazení, ale o přístup. Od té doby, co jsem se stala mámou, jsem se v tomhle směru uvolnila. Divadlo je skvělé, ale už na něm tak strašně nelpím. Už mám jiný svět a do práce si chodím odpočinout. Řešit sama sebe a svoje pocity, to je totiž věc, kterou mámy doma moc nestíhají.

Syn se vám narodil v pětadvaceti, což je na dnešní poměry celkem brzo…

Máte pravdu, Toník přišel nečekaně a neplánovaně. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byl to pro mě šok. Pár měsíců jsem se musela vypořádávat s tím, že se mi změní svět. Bylo to docela složité období, ale intuice mi napovídala, že řeším malichernosti, že všechno bude fajn… A taky, že bylo a stále je. Dneska jsem šťastná, že mám dítě a že jsem ho porodila mladá. Ne, že bych si v současných třiceti připadala jako stařena, ale před těmi pěti lety jsem měla daleko víc energie. Víc jsem vydržela, což se u miminka hodilo… Díky tomu jsem se taky už po devíti měsících od porodu mohla vrátit do divadla. Byl to mazec, ale já cítila, že to potřebuju.

Vaším partnerem je herec Marek Pospíchal. Povídáte si doma o práci, nebo ji necháváte za dveřmi?

To první. Herectví je pro nás nejenom zdroj obživy, ale i koníček. Kdybychom hráli golf, tak si povídáme o něm. Ale my chodíme do divadla, je to pro nás přirozené prostředí. Kde myslíte, že jsme se poznali…? Ono to má svou logiku – aby se herec mohl převtělit do nějaké postavy, tak se v první řadě musí uvolnit. Musí být otevřený a přirozený, žádná křeč ani maska. Já jsem všechny svoje partnery potkala v divadle. Teda, teď to zní, že jich bylo sto, což nebylo. Jen chci říct, že seznámit se jinde neumím. Nedovedu si představit třeba takové rande naslepo, to bych asi byla naprosto zoufalá.

Momentálně působíte na volné noze a vidět vás můžeme například v pražském Činoherním klubu. Je vám tam dobře?

Moc dobře. Já tomu pořád nemůžu uvěřit, že tam hraju. Je to legendární prostor, kam jsem už jako studentka chodila se zatajeným dechem… A to platí i dneska – cítím neuvěřitelnou úctu a respekt k tomu, co tam vzniklo za úžasné inscenace. A je mi tam fajn i po lidské stránce. Líbí se mi vize nového uměleckého šéfa Martina Fingera a těším se na zkoušení Shakespearova Macbetha v režii Ondřeje Sokola.

Vyhovuje vám, že jde o malou scénu, kde diváci vidí každou vaši grimasu a gesto?

Díky tomu je to celé pravdivější. Velké jeviště si žádá velká gesta, tady naopak kouzlíte s jemnými detaily včetně intonace v hlase. Je to vlastně filmové herectví, což mě moc baví. Na druhou stranu zase nemáme tolik možností pracovat se scénou. V Národním divadle jsem třeba v jedné inscenaci viděla obří velrybu, to v Činoheráku fakt nehrozí.

Když jsme u toho filmového herectví, jak vzpomínáte na seriál Kukačky, který vám přinesl velkou popularitu?

Měla jsem štěstí, a to už od samého začátku. Hned jak jsem si přečetla scénář, tak jsem věděla, kdo je Tereza. Nemusela jsem ji nějak složitě hledat, vycházela ze mě, a tudíž jsem ji mohla přirozeně zahrát. To je v naší profesi fakt klika, protože to člověka osvobodí. Natáčení si pak vyloženě užívá, protože ví, že se může opřít o kvalitní scénář a sám o sebe. A reakce diváků? Přiznám se, že jsem si říkala, že to určitě bude jeden z těch lepších českých seriálů. Plus nám paradoxně pomohl covid – Kukačky se začaly vysílat v lednu 2021, kdy došlo k uzavření okresů. Lidi byli doma a prožívali obrovskou nejistotu. Kukačky je přitáhly tím, že sice vyprávěly těžké téma, ale velmi odlehčeným stylem, obyčejně a lidsky.

Můžeme se těšit na další pokračování?

Ano, už se připravuje. Pokud všechno půjde podle plánu, tak bychom měli začít natáčet během letošního jara.

Mezitím vás uvidíme v televizním seriálu Duch, kde hrajete policejní vyšetřovatelku. Jak byste svoji roli popsala?

Jako schopnou a ambiciózní ženu, která má ráda přesnost a disciplínu. Je i celkem ironická, což je mi blízké. Zato, co se drsné odvahy týče, v tom k ní mám daleko. Jak jsem říkala, v případě Kukaček jsem svou postavu dokonale znala. Věděla jsem, jak chodí, zvedá se ze židle, upravuje si vlasy, jaký je její rodinný život. To u kriminalistek nehrozí. Scénář se soustředí hlavně na její profesi a v ní se každý člověk chová jinak. Není přirozený, ale nosí určitou masku. To znamená jiný způsob hraní… A taky jiné dovednosti. Musím říct, že mě akční scény bavily. Hodně jsme točili v exteriérech, pořád někoho zatýkali, prohledávali staré hangáry a vybydlené budovy. Bylo to velmi dobrodružné a doufám, že to tak bude působit i na diváky.

A z čeho naopak čerpáte klid? Co děláte, když máte čas jen pro sebe?

Hraju na klavír. Amatérsky, příšerně, skoro bez techniky, ale s obrovským nadšením. Není to k poslouchání, ale mně to dělá moc dobře, čistí mi to duši. Stejný účinek na mě má i chůze. Jen tak se courám po městě a pozoruju lidi, věci, situace. A do toho si do sluchátek pustím nějakou fajn muziku… To je moje relaxační zóna.

A plánujete další knížku?

Přiznám se, že vydání té první mě zabrzdilo. Jsem hodně sebekritická a bála jsem se toho, abych nedostala nálepku další herečky, která píše… Bála jsem se přijetí a paradoxně si přála, aby těch mých třináct povídek někam zapadlo. Ovšem reakce, které se ke mně dostávají, jsou moc fajn, což mě těší a motivuje. Teď mám v hlavě něco jako román… Držte mi palce.

MARTA DANCINGEROVÁ (30)

MARTA DANCINGEROVÁ (30)

• Rodačka ze Znojma strávila dětství v Moravském Krumlově. Po maturitě na brněnské konzervatoři vystudovala DAMU.

• Už během studií hostovala na několika scénách, v letech 2016 až 2019 byla v angažmá v pražském Švandově divadle. Dnes je na volné noze a vidět ji můžeme například v Činoherním klubu nebo v Divadle Palace.

• Zahrála si v televizní pohádce Slíbená princezna, v seriálech Kukačky a Ordinace v růžové zahradě nebo ve filmu Chyby.

• Loni jí v nakladatelství No Limits vyšel soubor třinácti povídek s názvem Nesmělí.

• Žije v Praze, jejím partnerem je herec Marek Pospíchal, se kterým má syna Antonína.