Trénovat hod oštěpem jste začala už před třemi lety, kdy jsme se při rozhovoru viděly naposledy. Natáčet se ale začalo až koncem letošního dubna.
Tehdy se ještě na film nepodařilo sehnat potřebné množství financí. Ale moc se mi líbilo, jak se k tomu tenkrát David postavil; nerozčiloval se, nevztekal, řekl, že to je tak asi dobře, že ten čas využijeme a věnujeme scénáři větší péči. (Rozhovor vznikal v roce 2019 - pozn.redakce.)
Jak probíhá vaše příprava?
Bylo potřeba, abych se dostala do dobré kondice a naučila se alespoň trochu házet oštěpem. A na cestu jsem k tomu dostala dva fantastické kouče, jedním z nich je rolls royce mezi trenéry Rudolf Černý, trenér Báry Špotákové. A na kondiční trénink výborný Honza Adensam, atlet, kterého jsem objevila přes kolegyni Simonu Babčákovou. S ním běhám, protahuji se, házím míčem, děláme atletickou abecedu, vlastně regulérní oštěpařský trénink.
Sportovala jste i dřív?
Hýbu se ráda. Od šesti do čtrnácti jsem hrála závodně tenis. Ale v posledních letech jsem kromě jógy nedělala nic moc.
Au. To musel být pro tělo docela zápřah.
Celkem byl, ale zábavný. I když, měla jsem jedno takové nucené zastavení. Pohyb nohou při hodu oštěpem je velmi specifický, musí se udělat takový podskok, který jsem nedělala dobře, ale zato často, a tím si namohla podkolenní kloub, okolo kterého se mi udělala svalová křeč. Tehdy jsem na tu nohu skoro nemohla šlápnout a propadala panice. Říkala jsem si, že po tom všem těšení a přípravách v tom filmu nakonec nebudu hrát, protože jsem si svojí urputností oddělala nohu. Naštěstí jsem si dala týden oddech a dalo se to do pořádku. Hodně se mi ulevilo!
Tehdy, když to hodně bolelo, vás nenapadlo se na to vykašlat?
Ne, bolest překonávat umím. Tyhle myšlenky mívám spíš ve chvílích, kdy na mě přijde chmura, že není v mých silách to zvládnout. Odmala chci všechno dělat perfektně, v opačném případě mám tendence propadat beznaději. Mám za sebou skoro pět měsíců tréninku a právě teď procházím zatím největší krizí. Jsem ve fázi, kdy jsem princip toho sportu trošku pochopila a zároveň narazila na své vlastní limity. Je mi osmatřicet a nemám postavu oštěpařky. Třeba končím trénink, který mě bavil, a měla jsem z něj radost, i jsem si třeba říkala, že to nebylo špatné, a pak vidím házet holky, které to skutečně umí, a okamžitě zvadnu. Mám tendenci zapomínat, že ony trénují mnoho let a já pět měsíců.
Jak intenzivně trénujete?
Dvakrát až třikrát týdně. Nejdřív jdu běhat, pak se protahuji, házím a znovu se protahuji. Celý trénink trvá tak dvě hodiny.
Seknete s oštěpem, až se film natočí?
Zrovna nedávno jsem Davidovi říkala, že bych chtěla v házení oštěpem pokračovat i po natáčení a on dostal dlouhý záchvat smíchu. Vím, že to skoro ve čtyřiceti letech se sto padesáti devíti centimetry není úplně rozumné, ale myslím, že by se mi hrozně stýskalo. Po lidech i po oštěpu. Cítím se díky tomu v dobré fyzické i psychické formě.
Napadá mě, že si určitě spousta lidí říká, že nemusíte být atletka, abyste natočila film. Proč je tak důležitý intenzivní trénink, nestačilo by jen se naučit ten pohyb?
Ale na to, aby se člověk naučil dobře jenom ten pohyb, je potřeba trénink! A všichni tři jsme s Davidem a Vaškem Neužilem, který hraje Emila, od začátku mluvili o tom, že si přejeme udělat všechno pro to, abychom byli v co nejlepší formě. I z úcty k Daně a Emilovi Zátopkovým. Samozřejmě nikdy nebudeme oni, to prostě není v našich silách. Ale tím, že trénujeme, dotkneme se částečně i světa, ve kterém žili, a to je pro nás také důležité. Zrovna nedávno jsme o tom s Vaškem mluvili, jak jsme rádi, že nám tohle David umožnil.
A aby toho nebylo málo, studujete i dobový jazyk vašich hrdinů.
Hodně sledujeme dokumenty o Zátopkových a shodli jsme se, že nemůžeme mluvit současným jazykem. Zátopkovi byli oba z Moravy, každý má svůj specifický přízvuk a mluva byla v padesátých a šedesátých letech jiná. Sjednocujeme dobový jazyk s přihlédnutím k postavě.
Takže máte kouče?
Potřebovali jsme najít někoho s dobrým sluchem, kdo rozumí jazyku a vnímá jeho melodii. A měli jsme štěstí na úžasnou paní. Je to jazykovědkyně a zároveň muzikantka a pochází z Uherského Hradiště. Každý den mám chvilku, kdy si zkouším říct některé věci jako Dana. Bohužel, často se zapomenu a dělám to třeba v tramvaji…
Dialekt jste trénovala i před natáčením filmu Dukla 61, který také režíroval váš partner. Tenkrát to byl ostravský akcent.
Scházela jsem se se Zdenou Miklušovou, naší ostravskou guru. Bez ní by Dukla určitě nebyla taková, jaká je. Je to Ostravačka, maminka Roberta Mikluše, který tam také hrál. Setkala jsem se s ní náhodou, hráli jsme s Dejvickým divadlem v Ostravě, po představení jsme spolu seděly v baru, povídaly si, vyprávěla mi, že její muž, havíř, pracoval na Dukle, já okouzleně poslouchala její ostravský přízvuk a byla si jistá, že jsme našli toho správného člověka.
Takže jste ji požádala o pomoc?
Producent Michal Reitler ji oslovil a ona se tak stala naším oficiálním poradcem. To byla tak skvělá práce! Mě hrozně baví chytat přízvuky, učit se různé jazyky, zkoumat, do jaké míry k nim můžu proniknout. Zdena mi přepsala všechny scény do ostravštiny, čímž to dostalo strašně autentický ráz. Chodila jsem za ní do nonstopu, kde pracovala jako servírka, se scénářem a natáčela jsem si to na diktafon.
Martha Issová v nonstopu v Ostravě!
Chodila jsem tam přes den, moc lidí tam nebylo, nikdo si nás nevšímal, měly jsme na to klid. Mluvila jsem pak ostravsky i doma. Fany mi říkala, ať s ní nemluvím tak drsně. A já jí odpovídala: „tož děvucho, udělej, co ti mluvim, nebo ti jednu lysknu!“ Mluvila jsem tak celé prázdniny, je to nakažlivé.
Ono to zní dost tvrdě.
Přesně tak působí i Zdena. Přitom má obrovské srdce. A taková je Ostrava, zní temně a drsně a přitom je to kraj, kde je spousta vášně a lidské pospolitosti. Klidně se pošlou do háje, ale drží při sobě a pomůžou si. To bylo něco, co jsme si všichni strašně přáli, aby se v Dukle objevilo. A já mám radost, protože to tam vidím.
Když jsem Duklu dokoukala, padla na mě úzkost. Co to udělalo s vámi?
Když jsem Duklu viděla, taky mi bylo úzko. Ale během natáčení se pohybuji v rovině hry, ať je to téma jakkoliv smutné, temné nebo svírající. Nikdy jsem nezažila, že by mi nějaká temnota z práce přešla do života.
Jaké to je nechat se režírovat partnerem?
Skvělé. Překvapilo mě, když mi David roli v Dukle nabídl. Věkově mi sice odpovídala, ale typově byla velmi vzdálená mým obvyklým rolím. Byla jsem strašně ráda. I když ze začátku jsem se naší spolupráce bála.
Proč?
Jsme celkem třaskavá dvojice. Dokážeme se dohadovat. Oba máme jasný pohled na některé věci a občas se ty pohledy nesetkávají. Bála jsem se, že když se dostaneme do nějakého konfliktu nebo uvidíme něco jinak, bude to obtěžovat nás i okolí. Ale nic takového se nestalo. Naše spolupráce byla dobrá, veselá, inspirativní a osobní aspekt se mi tam nejenže nepletl, ale vlastně mi to zjednodušoval, protože jsem nijak nefiltrovala, co můžu říct a co ne.
Někteří režiséři mají autoritativní přístup k hercům. Jak je na tom váš partner?
David je člověk, který má herce rád a zve je do procesu vzniku. On je samozřejmě režisér, má právo dělat to, jak on chce a často ho využije, ale vždycky u toho s námi mluví. Hrozně se mi líbilo, jakou atmosféru na place vytváří, jak k věcem přistupuje, musím říct, že jsem se do něj ještě hlouběji zamilovala. Pozorovala jsem ho při práci a byla na něj pyšná. Je skutečně filmař celou svojí bytostí.
Takže to prospělo i vztahu mezi vámi?
Určitě. Tím jsem si stoprocentně jistá.
A myslíte, že se i on znovu zamiloval?
To byste se musela zeptat jeho, to nedokážu říct. On se smál a říkal, že mi rolí Marie dal možnost konečně projevit svou pravou povahu…
Tak ona je to úplně jiná postava, než na jaké jsme u vás zvyklí.
Ano. Marie byla první dospělá ženská, kterou jsem hrála. Do té doby jsem ztvárňovala spíš holky, jsem holčičí typ a u nás to tak funguje, že se člověk nějak zavede a už dál jede v těch nastavených kolejích. Takové ty protiúkoly, které často vídáte třeba v amerických filmech, se tady moc nedávají. Obsazuje se většinou po typu. Jsem ráda, že měl David odvahu mi roli Marie svěřit. Byl to pro mě určitě nějaký pracovní mezník. Který by mě samozřejmě nepotkal, kdybych „nespala“ s režisérem…
Dal vám to někdo z kolegů sežrat?
Přímo mi neřekl nikdo nic. A když ke mně dopluje nějaká pomluva, vypouštím ji jako bzučení komárů. Já myslím, že důležité je, aby člověk sám věděl, jak věci jsou. David mi tu roli dal a já se snažila ji zahrát nejlíp, jak jsem mohla. Trápilo by mě třeba to, kdybych věděla, že jsem ošulila přípravu, ale jestli někdo říká, že mě obsazuje, že jsem jeho žena? No, asi i proto mě obsazuje. Zná mě, ví, jak pracuju, jak o rolích přemýšlím, sleduje mě zblízka. A zároveň si myslím, že David rozhodně není typ, který by si dobrovolně kazil film. Pokud by mu naše spolupráce nevyhovovala, roli by mi nenabízel.
Evidentně se to povedlo, když jste za ni dostala Českého lva... Čekala jste to?
Vůbec. V té kategorii nejsou žádné nominace. Šla jsem si v klidu na mejdan, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu přebírat cenu. Byla jsem v absolutním šoku. Radostném, samozřejmě!
Trénujete, studujete roli, hrajete v Dejvickém divadle. Jenže zatímco svobodné a bezdětné kolegyně si jdou po tréninku na skleničku nebo lehnout, vy máte doma sedmiletou Františku a rok a půl starou Emilku. Měla byste být na rodičovské a vy se přitom nezastavíte.
Když je toho hodně, David mi říká Terminátore… Ale myslím, že nejsem zdaleka jediná matka dvou dětí, která takhle pracuje. Ženská síla je veliká. Navíc, u herectví to jsou takové vlny, budu točit dva měsíce a pak mě čeká mnohem volnější období.
A máte někdy stavy, kdy se z toho všeho náporu fyzicky i psychicky skládáte?
Jsou to spíš taková drobná mikrosložení. Naštěstí jsem nezažila něco, čemu by se dalo říkat nervové zhroucení. Ale těch mikrosložení mívám desítky v týdnu. Tehdy si říkám, že toho dělám moc a všechno špatně. Naštěstí to rychle přejde. Souvisí to většinou s únavou. Jakmile se mi podaří se vyspat, je to okamžitě pryč.
Já mám tyhle pocity, když od rána do večera uklízím a stále máme v bytě neskutečný binec.
To nesnáším. Proto už během dne neuklízím. Protože člověk něco udělá a za pikosekundu se objeví ještě větší hromada něčeho někde jinde. Takže to dělám tak, že to celý den nechám a uklízím to, až když usnou. Také se snažím zapojovat Františku, než jde spát, uklízí si svůj pokoj. A občas se stane zázrak, že zatímco uspávám Emilku, tak aniž bych jí cokoliv řekla, uklidí hračky, které během dne roztahaly po bytě. To byly jedny z nejkrásnějších momentů několika posledních let.
No a není vám líto, že si tedy tu rodičovskou neužíváte doma?
S Fančou jsem byla v podstatě tři roky doma. Natočila jsem za tu dobu jen Čtvrtou hvězdu a Sedmero krkavců, hrála jsem v divadle, ale nezkoušela jsem nové věci a natáčení bylo vždycky tak na dva měsíce.
Stejně jste pracovala.
Ono se to dá s herectvím dělat dobře, nemáme kontinuální práci, neodcházím každý den ráno a nevracím se večer. V Zátopkovi mě čeká něco kolem dvaceti natáčecích dní a trénink a od září pár večerních představení. Takže se to dá docela dobře skloubit. A nemám pocit, že bych si to neužívala. Mám takovou svou síť, která sestává z mých rodičů, neteří a kamarádek, které mají zrovna volno a hlídají, když je potřeba. Ale nemám žádnou chůvu, které bych dávala každý den děti.
A pomáhá vám někdo s domácností?
Na úklid pomoc mám, to bych už nezvládla. To jsem tedy poznala až s Davidem, do té doby jsem byla zvyklá všechno dělat sama. Mám ráda takový ten zabydlený bordýlek, ale vadí mi, když věci leží chaoticky, to mi nedělá dobře na duši, i když ty nároky se za tu dobu, co žiju se svou prasečí partou, dost snížily… Ale i tak úklidem trávím dost času, protože mi vnitřně nedělá dobře žít v chaosu.
Mluvíte i o vnitřním duševním uspořádání?
Jsem docela dobrý improvizátor, nemám problém zařídit se ve změně a nemám problém v nějakém divokém nastavení si vytvořit svůj svět, který funguje vlastně nezávisle na tom, co se děje venku. Myslím, že nejsem člověk, který by potřeboval každodenní pevný řád. Ale nemám ráda chaos a nelad. Mám ráda, když je okolo mě hezky, a to jak co se týče vztahů, tak prostředí, ve kterém se pohybuji. Jemný bordel, hluk a řvaní dětí mi ale nevadí.
Užíváte si klid aspoň s partnerem, nebo se občas i pohádáte?
Dohadujeme se několikrát denně o naprosto nepodstatných věcech. Je to takový náš kolorit a myslím, že se tím oba bavíme. Ale nikdy u nás není nikdo naštvaný déle než deset minut, protože pak to většinou jeden z nás nějak shodí. A máme zásadu, kterou se nám ne vždy dařilo dodržet, ale posledních několik let jsme téměř stoprocentní! „Nedovol, aby nad tvojí hádkou zašlo slunce“, což znamená, že spát musíme jít vždycky usmíření. Ale v naprosté většině případů jde o hlouposti, ne o podstatné věci.
Když jsme se viděly po smrti vašeho tchána, kameramana Miroslava Ondříčka, říkala jste, že jste s Davidem narazili na propast, kterou jste dokázali vyčistit, ale bylo to na hraně. Jak je to dnes?
Ano, to bylo naše nejtěžší období.
Nyní tedy spějete k harmonii?
Úplně. Zažila jsem i vztah, ve kterém jsme se vůbec nehádali, ale skončil mnohem rychleji a určitě nebyl naplněnější. V některých konstelacích se člověk pře, ale je to vlastně inspirativní. My se pořád o něčem dohadujeme, ale velmi láskyplně. Ani jeden z nás nemá rád špatnou atmosféru. A máme spolu srandu, furt se smějeme. To je pro mě naprosto zásadní.
Umí si David udělat legraci i ze sebe?
Ano, i v těch nejvážnějších situacích. Tohle na něm miluju. Je to muž mého života. O tom jsem vždycky snila, že budu žít s člověkem, se kterým je sranda, vážím si ho, jeho názory mi imponují, obohacuje mě, máme sladké děti a ještě spolu můžeme sdílet práci.
Tak to byste se mohli třeba i vzít, že?
To bychom mohli. Jsme už tři roky zasnoubení, ale pořád nějak nemáme čas… (Rozhovor vznikal již v roce 2019, nyní Marta Issová zveřejnila, že jsou s Davidem Ondříčkem manželé - pozn.redakce.)
A řešíte i téma třetího dítěte?
Necháváme ho otevřené.
David už tři děti má, kromě holek má syna z prvního manželství. Když jste spolu začali chodit, bylo mu šest. Jak vás přijal?
Dobře. Ruda má vždycky perfektní začátek. Až když člověka pozná blíž, odkryje své démoničtější stránky… Rudu mám ráda a troufám si říct, že i on má rád mě. Samozřejmě ta situace byla mnohem jednodušší, dokud se nenarodily holky. Výchovu jsem do té doby nechávala na Davidovi.
A potom?
Jakmile se narodila Fanča, začalo to být těžší, protože jsem viděla, že Fany některé věci, které se mi nelíbí, vnímá a myslí si, že jsou v pořádku, protože Rudu miluje a vzhlíží k němu. Ruda má někdy problém s dodržováním domluvených pravidel a David zase tendenci vyhrožovat tresty, které nakonec nikdy neproběhnou. A mně se dělo, že mi pak krkem lezli oba dva.
Takže se ve výchově neshodnete?
To pro nás vždycky bylo nejchoulostivější téma. Ale musím říct, že co se důslednosti ve výchově týče, na sobě David ohromně pracuje. Je to zvláštní, zatímco na place má přirozenou autoritu, doma s dětmi je úplný měkkouš, nechává se sebou vorat a já jsem pak ten zloun, který na věcech trvá. Ale já věřím, že hranice znamenají lásku. A že to děti vnímají.
Když jsme se viděly naposledy, hodně jste řešila, zda je vaše výchova správná.
Dnes už nemám čas o tom tolik přemýšlet. Když jsou dvě, už se tím moc nezabývám, což je dost osvobozující. Dělám, co cítím.
Vaše holky objevují svět, některé děti štěstí na rodinu nemají. Proto jste se stala patronkou projektu Dobrý start?
Je to téma, které okolo mě obchází už dlouho. A moje kamarádky, dokumentaristka Linda Jablonská Kalistová a scenáristka Irena Hejdová se zabývaly startem života dítěte, které tráví svůj první rok v kojeneckém ústavu a srovnávaly ho s dítětem, které se dostane hned na začátku do rodiny. Je šokující, jak propastný rozdíl mezi těmi dvěma světy je.
Co jste zjistila?
Myslím, že není nic lepšího než vyrůstat v rodině, některé zkušenosti člověk prostě jinde nezíská. Šokovalo mě, že první rok mimo rodinu ovlivní i fyzický vývoj. Děti z kojeneckých ústavů nemají svého člověka, který by plnil jejich potřeby a přání a jsou vystaveny dlouhodobému stresu, při kterém se uvolňuje hormon, který negativně ovlivňuje vývoj nervové soustavy. Navíc děti, které samy nechodí, se nedostanou ven z budovy, nemají šanci venku lézt po trávě a objevovat svět... Tohle téma ve společnosti je a je potřeba o něm mluvit a nutit naše zákonodárce, aby se jím zabývali. Existuje mnohem víc lidí, kteří se chtějí stát pěstouny, než je dětí v ústavech. Slyšela jsem o kojeneckém ústavu, kde je na 91 dětí 93 státních zaměstnanců, ale na 5 mimin je tam jedna sestra, děti leží v postýlkách a zvyknou si nic po nikom nechtít, protože vědí, že to nedostanou. Myslím, že základní potřeba je mít svou smečku, která vám pomůže, když je vám smutno. Nejde jen o přežití.
Martha Issová (38)
Martha Issová (38)
● Narodila se 22. března 1981 v Praze herečce Lence Termerové a filmovému režisérovi Morisu Issovi.
● S partnerem, režisérem Davidem Ondříčkem, má dvě dcery.
● Známe ji například z filmů Tajnosti, Děti noci, Perfect days, Ve stínu, Sedmero krkavců, Úkryt v zoo, Dukla 61.
● Je členkou Dejvického divadla.
● Za roli Marie v Dukle 61 získala Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize, předtím byla třikrát nominovaná v různých kategoriích.
