V jednom rozhovoru jste na otázku: Jaká je vaše vysněná role? odpověděla: Hlavní.

A splnilo se mi to! Natočila jsem film Minuta věčnosti s režisérem Rudolfem Havlíkem a pak Shoky a Morthy: Poslední velká akce s Andym Fehu. Bylo to krásný. Pro mě je asi i jednodušší hrát hlavní roli. Je čas a prostor se skamarádit se štábem, s kolegy, s příběhem, s postavou, pak přijde i ta hloubka, do které nemáte čas se ponořit, když skočíte na dva dny do rozjetýho vlaku a pak zase vyskočíte. Svým způsobem je podle mě jednodušší hrát hlavní roli než menší.

Donedávna jste hrála hlavně v zahraničních projektech, delší dobu jste žila v Irsku. Jsou ty české filmy teď spíš náhoda, nebo jste cíleně chtěla točit tady?

Je to shoda náhod. A náhoda byl vlastně i můj tehdejší odjezd do Irska. Můj bývalý přítel je Ir. Měli jsme se rádi a chtěli jsme být co nejvíc spolu… Ale pak jsme se rozešli, v té době jsem dostala nabídku role tady v Praze, přijela jsem natáčet a přišly další nabídky…

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martina Formanová: Občas chci Milošovi zavolat. Ale už se nelituju

… a český přítel?

Taky. Byla jsem ráda, že jsem zpátky, že jsem blíž své rodině, tak jsem se rozhodla, že to zkusím tady, že to možná bude jednodušší. Ale vrátka jsem si nezavřela. Je jednodušší a levnější bydlet tady a vyjet na casting nebo na natáčení ven než naopak. A mám to tu ráda.

Na jeden takový casting do Irska jste letěla na poslední chvíli, s obrovským nasazením, dostala roli, natočila seriál a… Víte co, povyprávějte to čtenářům. Doufám tedy, že už jste se přes to přenesla.

Jo, už je to v pohodě. A už je to vtipná historka. Mám v Londýně agentku pro mezinárodní projekty. Byla jsem zrovna ve Varech na festivalu, tři dny nespala a bavila se a užívala si, když mi poslala nabídku castingu pro jeden seriál, kde hledají herečku pro roli švédské umělkyně, že by mi to mohlo sednout. Po těch třech probdělých nocích jsem teda nahrála selftape, video pro první kolo castingu, poslala jsem to a běžela se koukat na nějaký film. Po pár hodinách mi volali, že je to super a jestli bych mohla na další kolo přiletět do Dublinu. Točit to měl Lenny Abrahamson, oscarový a momentálně asi nejslavnější irský režisér. Koukla jsem na svůj bankovní účet, kde jsem měla asi 13 tisíc. To snad na letenku stačit bude. Mrkla jsem na nejbližší letadlo, které bych stihla… Vycházelo to, že bych přiletěla tak tak na konec castingu. Tak volám, že přiletím kolem pátý. Oni: „Casting ale končí v šest, než se dostaneš z letiště… A nic nesmí mít zpoždění. Lenny čekat nebude… Líbila by ses nám, hodíš se na to, ale tohle je šílenost, to nestihneš.“

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

Co vy na to?

„Nevadí. Risknu to!“ A tak jsem letěla. Letadlo mělo zpoždění jen pár minut. Venku byla šílená fronta na taxíky, všechny jsem předběhla: „Pardon, pardon, životně důležité!“ Taxikáře jsem ukecala, ať překročí povolenou rychlost… a na místo jsem dorazila pár minut před koncem druhého kola. Stihla jsem to. Casting jsem udělala. Letěla jsem zpátky domů. Po pár týdnech mi volali, že to mám.

Paráda!

Natáčela jsem v Irsku, ale byla to švédská linka seriálu… Seriálu Normal People pro BBC.

To je seriál, který měl velký úspěch. Skvělý natáčení. Krásný. Už se o tom začínalo mluvit, že to může být seriál roku. Ale chvíli před tím, než to mělo jít ven, mi přišel strašně dlouhý mail. Psala mi samotná producentka seriálu. Psala mi, že mě vystřihli.

A je to venku. Vystřihli vaši postavu.

Celý ten děj kolem mé postavy. Producentka mi ale napsala dlouhý, krásný dopis, omlouvala se, vysvětlovala mi tu situaci, že museli nutně jednu část krátit a linka, kde je moje postava, šla dát pryč, aniž by to výrazně zasáhlo do jiného děje. Píše mi prý, abych to věděla dopředu… že to se mnou nemá nic společného, že jsem byla dobrá, ale že to museli udělat. Nechali mi ale kredit na IMDb, honorář jsem dostala hezký a třeba si na mě vzpomenou u jiného projektu. Trochu jsem to oplakala, ale jednali se mnou férově. Staly se mi horší věci, kde se mnou férově nejednali.

Čtěte také

Hana Maciuchová na archivním snímku

Čtěte také

Vzpomínky: Láska je hlavní zákon, říká Hana Maciuchová v rozhovoru z roku 1989

Jaké?

O tom nechci a nemůžu mluvit. Nezlobte se. Showbyznys má prostě svou odvrácenou tvář, ale i to je součást naší práce. Jen to nevidí diváci. Kdo nezažil, nedovede si představit, co všechno předchází tomu, co pak vidíme jako diváci. Než hollywoodští herci mávají z červených koberců. Vypadá to jako pohádkový život, ale oni třeba předtím šli šestsetkrát na casting. Někdo má štěstí a všechno mu hraje do karet, ale většina úspěchů je vydřená a zaplacená spoustou neúspěchů. Které ale člověka nepoložily a šel dál.

Co s vámi dělá neúspěch? Jak se z takových věcí dostáváte?

Mám pocit, že nejhorší věci, které se mi staly, mě nakonec vrhly někam, kde se něco naopak podaří, nahodilo mě to jiným směrem, přišlo něco jiného pěkného nebo jsem se do něčeho sama pustila. Nejdřív nastoupí fáze smutku a sebelítosti, pocity nespravedlnosti, ale pak se dostaví vztek a z toho s prominutím nasrání přichází velká vlna energie. Díky těm průšvihům jsem třeba začala víc psát a teď už pracuju se skvělým producentem na vlastním seriálu. Nebo jsem se v tom naštvání začala koukat po míň známých, ale skvělých projektech, z čehož pak byly zajímavější role… Smutek i vztek musejí ven, a tak si pobrečím, do něčeho párkrát praštím, vykouřím pár cigaret a jdu se s tím zase nějak poprat. Je lepší se dlouho nelitovat, to je k ničemu.

Dívala jsem se na výčet vašich jazykových schopností, a kromě irštiny tam máte i „exotickou“ finštinu. Za tím je taky nějaký zamilovaný Fin?

Ne, to ne. To jsem chodila se svým Irem… Vždycky jsem dělala a chtěla dělat milion věcí, chtěla jsem být zpěvačka v punkové kapele, grafička, válečná reportérka, studovala jsem několik vysokých škol včetně žurnalistiky. A do Finska jsem vyjela v rámci programu Erasmus, studovala jsem vizuální umění, a tak se mi tam líbilo, že jsem si to prodloužila. Další studium i živobytí jsem si platila z nejrůznějších brigád, pracovala jsem jako grafička, fotografka, učila jsem na snowboardu. Můj tehdejší přítel se jednou nad ránem vrátil z párty, byl na nějaké extázi, plnej energie, vzbudil mě a s ohromnou naléhavostí říká: „To je hrozný, cokoliv si řekneš, že uděláš, tak ti to jde. I na tu kytaru, na kterou ses začala učit předevčírem, už hraješ líp než já. Ale je to prokletí.“ A pořád dokola mi opakoval, že když dělám všechno, tak nikdy nebudu v ničem výrazně lepší než ostatní, že je to krásný, ale že asi nebudu nikdy spokojená, pokud se nezačnu alespoň jedné věci věnovat usilovně, pořádně, zdokonalovat se v ní, abych byla nadprůměrná.

Čtěte také

Petra maluje obrazy.

Čtěte také

Petra Černocká o tom, jak umí vnučku odehnat od telefonu a proč tak ráda chodí

Drsný. Co vy na to?

Trefil se do černého. Vážně jsem se nad tím zamyslela a druhý den jsem se rozhodla. Budu dělat pořádně jednu věc. Herectví. A tak jsem se v Irsku, kde jsme v té době bydleli, přihlásila na školu, že budu studovat filmové herectví.

Studovala jste tedy filmové herectví. Divadlo vás netáhne?

Táhne, ráda bych to zkusila, v Irsku jsem i hrála. Ale jsem opravdu náruživej filmovej a seriálovej fanoušek, mám toho hrozně moc nakoukáno, ten svět miluju. Takže u filmu se cítím jako ryba ve vodě, ale láká mě i divadlo. České herecké školy jsou zaměřené naopak jen na divadlo, film se vůbec neučí, což jsem – přiznávám – nikdy nepochopila. Čeští herci a herečky jsou připravovaní na divadlo, přitom samozřejmě většina z nich ve filmech a v televizi hraje, ale učí se to až za pochodu. Mám pocit, že se tady trochu považuje divadlo za to „vyšší a míň komerční“ umění, zatímco film nebo televize je něco „komerčního a nižšího“, a tak si nezaslouží vlastní studium herectví. Anebo si možná hodně lidí myslí, že je to úplně stejná práce a není třeba ji rozlišovat. Což podle mě není. Tohle jsou ale jen mé domněnky. Spousta českých herců zvládá úžasně oboje. Asi by ale nikomu neuškodilo, kdyby se začalo učit i herectví se zaměřením na film.

Čtěte také

S bratrem Jonášem, který je výtvarník a sestře navrhuje design kombinéz.

Čtěte také

Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům

V jednom rozhovoru jste mluvila o tom, že v Irsku vám mimo jiné vtloukali do hlavy horem spodem, že film je týmová práce a že herec není středem vesmíru. A že když jste začala natáčet v Česku, tak jste měla pocit, že herci se do toho centra vesmíru dost stavějí.

S tím jsem se opravdu setkala, a jak jsem byla vyučená z Irska i z Anglie, tak jsem byla hodně překvapená. Venku člověk pracuje kolikrát s velkýma hvězdama, které se ale chovají profesionálně, normálně, jako součást týmu, protože všem nám jde o to samé: natočit dobrej film. I tady jsem zažila natáčení, kde jsme byli všichni jako tým, ale taky placy, kde bujelo ego několika herců velmi silně. A bylo to zvláštní… Trochu mi přišlo, že potřeba ostatní srážet dolů, nespolupracovat, povyšovat se vychází spíš z nějakých mindráků a nedostatečného sebevědomí. Čím je člověk talentovanější a úspěšnější, tím menší má potřebu si to dokazovat nadřazeným chováním k jiným lidem. Ve škole nám vštěpovali, že jsme součást kreativního týmu a naše práce je pořád práce stejná jako práce kohokoliv jiného. A že máme brát vážně tu práci, ne sebe.

Ještě vám prý říkali, abyste se ve vlastním životě nesnažili vyhledávat moc velká dramata, abyste měli energii na dramata svých rolí. Jak jste na tom se soukromými dramaty?

Všechno hodně prožívám. I drobnosti. Takže nějaká forma drama queen ve mně je. Snadno jsem smutná, naštvaná. A drama a adrenalin jsem vyhledávala, dělala jsem všechno možný, vyhledávala jsem šílený situace, děly se mi šílený věci, zajímaly mě role šílených lidí, extrémní situace, extrémní role a příběhy… Ale časem jsem si uvědomila, jak důležitý a hezký jsou jemný každodenní příběhy a každodenní věci, jako že si s přítelem v neděli něco upečeme nebo jedeme jen tak na kolo. Asi je to spjatý s dospíváním. Hledala jsem extrémy, teď si umím užít a ocenit ty úplně nejobyčejnější věci. Chtěla jsem hrát jen psychopatky, teď cítím, jak důležitý je umět hrát obyčejnou holku. Dřív mi to přišlo jako samozřejmost, možná až nuda…

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Nebyl to nějaký vzdor s počátkem v dětství? Trochu mi to připomíná mě samotnou. Vyrostla jsem v klidném, harmonickém prostředí a měla jsem v sobě potřebu rebelie, i když jsem v podstatě byla pořád hodně slušná holka, ale zkoušela jsem leccos.

To je podobný. Měla jsem krásný dětství, naši byli a jsou hodní, rozumní, asi jsem je chtěla z toho klidu vyvést. Dělala jsem šílenosti. Bouřila jsem se proti tomu klidu. Asi jsem zkoušela, jak daleko můžu zajít.

Zmínila jste, že píšete scénář. Jaký?

Píšu dvě věci, už mají producenta a bude to nejspíš realizované, ale nemůžu o tom zatím říct víc. Každopádně z toho mám velkou radost. Bude to ještě dlouhá cesta, ale tým máme skvělý, a to je základ. Na tom jsem si už vylámala nejednou zub. Jedna z nejdůležitějších věcí v životě podle mě je, jakými lidmi se obklopíte v osobním a v pracovním životě. A taky umět všechny toxické lidi poslat tam, kam patří.

Gratuluju. Začala jste psát až teď?

Ne, mám to nějak v sobě. Ve dvanácti letech jsem napsala krátkou povídku, která vyhrála celostátní literární soutěž. Češtinářka, která mě do té soutěže přihlásila, byla přesvědčená, že budu spisovatelka. Nedávno mi psala, že si vždycky myslela, že budu spisovatelka a jestli to není škoda. Tak jsem ji uklidnila, ať se nebojí, že píšu. Vystudovala jsem žurnalistiku v Olomouci. Ale píšu hlavně proto, že mi přijde škoda, jak málo je zajímavých ženských postav. A tak jsem si řekla, že nebudu čekat, že nějakou někdo napíše a ještě jestli se ta role dostane ke mně, ale že začnu sama psát.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Hezký. Mám poslední otázku. Je mi jasné, že si se svým příjmením v Česku užíváte i pozornost, o kterou nestojíte. Už jste dostatečně vyvrátila, že byste byla s premiérem spřízněná. Musí být otrava, že se vás na to pořád někdo ptá, že? A teď zase já. Pardon.

Mě spíš štve, když se mě lidi ptají, proč si nezměním jméno. To mi teda přijde blbý. Není moje chyba, že se jmenujeme stejně, je to jméno mých rodičů a já je nosím celý život. Proč bych ukazovala slabost a ustupovala? Přenechám vám jméno a svoje si změním. Nezaslouží si, abych si kvůli němu měnila jméno.

MARTINA BABIŠOVÁ

• V roce 2018 ukončila hereckou akademii Bow Street Academy of Screen Acting v Dublinu. Studovala pod vedením kouče řady hvězd, například Natalie Portman, Heatha Ledgera a Johnnyho Deppa.
• Ovládá několik jazyků, má certifikát v neozbrojeném kaskadérství a věnuje se psaní vlastní tvorby.
• Zatím měla úspěch spíš v zahraničí. Letos zazáří ve filmu Minuta věčnosti vedle Jiřího Langmajera a v odlehčené duchařině Shoky a Morthy: Poslední velká akce. Za hlavní roli v českém krátkém hororovém filmu Visitor získala řadu ocenění, mj. na Toronto Film Channel Festival.

Čtěte také

Aňa Geislerová

Čtěte také

Co si Aňa Geislerová myslí o manželství, proč se vzali tajně a nikomu to neřekli