Před pár dny jste se vrátila z třítýdenního pobytu v Česku. Stihla jste všechno, co jste si naplánovala?
Pracovní program mi naplánovalo nakladatelství a já k němu měla svůj vlastní, takže ty tři týdny byly nabité, a to bez přehánění, od rána do večera. Vlastně celý pobyt dospávám až teď, doma. A to jsem stejně nestihla vidět všechny blízké. Inu, tak holt příště. (Rozhovor vznikal v červenci 2021 - pozn. redakce)
Jaké vlastně vaše návraty do Prahy a rodného Brna jsou? Platí ve vašem případě čím starší, tím sentimentálnější?
Ve smyslu lokací jsem si tohle nejvíc prožila, když jsem přijela poprvé po narození dětí, tehdy skoro po čtyřech letech od poslední návštěvy. Chodila jsem od devítiletky k družině a od našeho dřívějšího bytu k mé oblíbené kavárně zcela naměkko ze vzpomínek i z faktu, že jsem tam nyní se svými syny. Od té doby zaznamenávám změny v obou městech průběžně a nejvíc mě rozněžňuje, že v mém životě zůstávají víceméně titíž lidé.
Kdybyste měla porovnat „starou“ Martinu s tou současnou, v čem jste se nejvíc změnila?
Svůj vývoj bych stručně popsala takto: Martina bez zodpovědnosti a bez výčitek, Martina nezodpovědná, ale kající se, a dnes Martina zodpovědná. Pokud tedy zrovna není noc a já netančím – to se mi pak zdá, že zodpovědná můžu být zase až od rána. Ale vážně: ano, určitě jsem dospěla, dělám si víc starostí, zajímají mě jiné věci… A hlavně: ta „stará“ Martina byla mladá!!!
Jak ve svých pětapadesáti vnímáte ženskou krásu? A fakt, že není trvalá.
Víte, je to stále trochu boj o to, co se ještě pokusit zachránit a s čím se smířit. Ačkoli dnes už je pro mě asi důležitější, že se cítím dobře fyzicky, což okamžitě klepu na dřevo.
Máte ve svém okolí nějakou ženu, kterou v tomhle směru považujete za vzor?
Všechny ženy, se kterými se přátelím, jsou pro mě v něčem inspirující. Přístupem k životu, inteligencí, humorem, a ano, někdy i vzhledem.
Jakou sílu má podle vás ženské přátelství? Co pro vás znamená?
No úplně zásadní! Možná si to nesu už z dětství, kdy jsme s maminkou a sestrou musely bojovat proti tátovi, který rozhodoval, na jaký televizní kanál se bude rodina dívat. Kdybychom nebyly my holky tak pevně spojené, vyrůstala jsem pouze na sportovních přenosech a rakouských zprávách.
A co přátelství se silnějším pohlavím? Spisovatel Oscar Wilde kdysi prohlásil, že kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje.
Tak tady bych si dovolila Oscarovi oponovat. To je přece hloupost – pokud tedy sebe i opačné pohlaví nepovažujeme jen za sexuální objekty.
Co se naopak týká partnerských vztahů, ví se o vás, že jste vždycky měla slabost pro starší muže. Co jste u nich hledala – a našla?
Jsem takový ten klasický případ, co hledal otcovskou figuru. A musím říct, že jsem našla jak muže, o něhož jsem se mohla opřít a vzhlížet k němu, tak postupně i láskyplný vztah k tátovi. Myslím, že měl nějaké sociální bloky, kterým jsem však v dětství nemohla rozumět. Což je zrovna jedna věc, k níž jsem dospěla poté, co jsem měla vlastní děti. Člověk se stane shovívavější k vlastním rodičům, protože pochopí, že i když třeba udělali nějaké chyby, nebylo to kvůli tomu, aby ho zraňovali. Třeba se jen snažili vystříhat se omylů svých rodičů a vy to stejně tak nevědomky děláte taky.
Váš manžel, Miloš Forman, byl starší o celých čtyřiatřicet let. Nebála jste se toho přece jenom trochu? Myslím v začátcích vztahu.
Zpočátku jsem se hlavně bála, že už ho třeba znovu neuvidím, že ho přestanu bavit. Manžel mé sestry, Martin, který znal Miloše léta, říkával: „Miloše jsem vždycky viděl s atraktivními ženami, ale zřídkakdy s jednou dvakrát.“
Narážíte na jeho pověst proutníka?
On ale Martin neměl tak docela pravdu. Miloš je zrovna příklad muže, který udržoval se ženami dlouholetá přátelství. A taky se jistě s léty měnil, vlastně jsem měla kliku, že jsem ho poznala až v době, kdy už také toužil zakotvit. On musel bezesporu vynaložit obrovské úsilí, aby se dostal v kariéře tam, kam se dostal, ale možná pak cítil určitou prázdnotu, takové to: a teď co? V můj prospěch hrálo jistě i to, že jsem byla Češka. Domov mu po léta chyběl, v tom pravém i přeneseném smyslu slova. A spolu se nám vytvořil velmi přirozeně.
Váš muž navenek působil velmi sebevědomě a energicky. Jako ten, kdo za všech okolností ví, co chce. Jaký byl v soukromí?
Stejný. Až časem jsem pochopila, že za jeho rozhodnutími stojí spousta přemýšlení a zvažování, on je jen neventiloval. Dnes musím konstatovat bohužel.
V čem myslíte, že vás nejvíc ovlivnil?
Nejvíc tím, že jsem viděla, jak se nezabývá nepodstatnými věcmi. Neztrácel čas a energii blbostmi. Nezabýval se tím, co si kdo myslí nebo dělá. Naučil mě, že můj život je jen můj a největší hodnota je žít po svém.
U filmu Lid versus Larry Flynt jste mu dělala asistentku. Jaké to bylo, pracovat s blízkým člověkem?
Hezké i svazující, protože nechcete udělat nějakou chybu hned ze dvou důvodů: z toho pracovního i osobního. Zároveň to byla doba, kdy jsme spolu začínali žít a všechno šlo tak strašně rychle – já udělala státnice na FAMU a chvíli nato jsem s ním odlétala připravovat film – skoro jsem se nestihla bát. Žila jsem tenkrát v konstantním pocitu ohromení ze všeho, co se denně dělo. Sakra, jako by mi všechno plně docházelo až teď, když o tom mluvím…
Díky manželovi jste poznala svět amerických celebrit. Jak moc vám je tohle prostředí sympatické?
Víc než sympatické! Popravdě jsem alergická na invektivy typu „herci jsou lehkoživkové“, „umělci ochlastové“ nebo „měli by pracovat a držet pusu“. Podívejte se na Hollywood: americký filmový průmysl je asi jediný, který nikdy nikdo nesrazil na kolena. Když se například k politice mohou vyslovovat nějací generální ředitelé více či méně úspěšných společností, proč ne ti, jejichž obličeje zaštiťují mnohamilionové projekty? Já jim fandím a mají můj obdiv.
Najde se někdo ze slavných osobností, koho považujete za přítele? Někdo, komu byste zavolala, pokud byste se ocitla v úzkých?
V poslední knížce Nalakuj to narůžovo píšu třeba o herečce Mie Farrow, která nám byla, a mně stále je, velmi blízká. Bydlí nedaleko, takže se s ní vídám většinou několikrát týdně. Získala si mě hned od začátku, neboť často, když jsme se setkali na večeři, nám jako dárek přinesla vajíčka od vlastních slepiček – a já jen koukala: tohle je ta filmová hvězda, jejíž filmy jsem hltala v brněnských a pražských kinech? Ona je z těch lidí, kteří si, stejně jako Miloš, zachovávali vždycky na prvním místě jakýsi normální život. Je velmi empatická a má skvělý smysl pro humor. S ní zrovna můžu mluvit úplně o čemkoli.
Kdo vám byl největší oporou po manželově odchodu před třemi lety?
Synové, rodina, přátelé. Díky tomu, že jsem vždycky udržovala úzké spojení s blízkými, jsem věděla, že se mám na koho obrátit. Druhá věc je, že Miloše mi pochopitelně nikdo nahradit nemohl.
Máte nějakou radu či doporučení, jak obrátit smutek v radost? Jak žít bez milovaného muže?
Pro mě bylo zásadní, když jsem se začala vracet zpátky a uvědomovat si, že náš vztah nebyl jen ten smutný konec, ale všechno to báječné a zábavné před ním. A že můžu být vděčná, že jsem s ním všechny roky prožila. Ještě jsem si úplně nezvykla, čas od času mám tendenci Milošovi zavolat, když se děje něco zajímavého, pořád mě občas napadne, co mu uvařím, to se nedá nic dělat. Ale dal mi dva skvělé kluky, za ně jsem mu vděčná nejvíc. Oni jeho odchodem hrozně dospěli. Začali se ke mně chovat skoro ochranářsky, což je moc milé.
Ze svých pocitů jste se vypsala v knížce Nalakuj to narůžovo, která vyšla letos v květnu a nenajdeme v ní žádný patos ani snahu ohromit, ale pocity milující ženy, která se vyrovnává s koncem jedné životní etapy. Jak moc těžké pro vás bylo tohle vybalancovat?
Ten text byl pro mě vlastně dobrým zrcadlem. Začala jsem psát rozbolavělá a litující se, ale jak jsem pokračovala, autorka ve mně se začala vzpírat – kdo tohle bude chtít číst? Takže k těm veselejším vzpomínkám jsem se původně až trochu přinutila, a vida, ony mě posléze povzbudily. Byla to ale zvláštní práce, rozhodně žádné psaní v „úředních hodinách“. Někdy jsem za celý den neudělala skoro nic, a když už jsem si chtěla jít lehnout, něco mě napadlo a já psala do rána.
Ve vašich knížkách se pravidelně objevují členové vaší rodiny – synové Jim a Andy, sestra Simona, rodiče nebo děti z Milošova prvního manželství. Co tomu říkají? Zvykli si, že jsou hrdiny vašich příběhů?
Nemyslím, že je to autocenzurou, ale spíš mou přirozeností, že se vždycky snažím být spíš šetrná. A dát těm, o kterých píšu, svůj rukopis ke čtení dřív, než je publikován. Nestojím o žádné kontroverze, urážky, mým cílem je primárně povzbudit, pobavit. Navíc nikdo z těch zmiňovaných nemusel mít strach, že bych měla důvod psát něco negativního. A moji kluci už vyrůstali s tím, že o nich píšu, jim to připadá úplně normální.
Synům je dvaadvacet let. Už v nich vidíte dospěláky? Přijala jste to?
Chování mojí maminky, která mě s postupem času vnímá coby mladší a mladší, když se teď vidíme, takže to vypadá, že mi je asi šest, mi připomíná, abych se tohohle vystříhala jako čert kříže. Já vím, že máma to myslí dobře, ale smyslem mateřství je dovést dítě k samostatnosti, ne na dceru v mém věku dohlížet, jestli je dost teple oblečená. Takže když chci kluky okřiknout, hned se zarazím: jen ať se nachladí. Hloupí nejsou, poučí se.
Andy a Jim jsou dvojčata. Jedou si každý po své ose, nebo jsou tým?
Oboje. Měli období, kdy se od sebe separovali a žili každý na jiném konci světa, a pak období, kdy se opět šťastně shledali. Teď jsou zrovna doma oba a slyšet je nahoře v patře se smát nebo vášnivě diskutovat je pro mě, přiznávám se, hrozně hřejivé.
Jste připravena, že vás dříve či později pasují do pozice tchyně?
To ano, já jsem na ty, kteří jsou jim blízcí, vždycky hodná.
Jste nejenom spisovatelka, ale také stand-up komička, která má za sebou několik úspěšných představení v New Yorku. Co myslíte, že je pro americký humor nejtypičtější?
Není jen jeden, existuje spousta druhů, což je skvělé, protože každý si může najít svůj šálek čaje. Pochopitelně sleduji dost stand-upů, ale každý mi nesedne. Já třeba nejsem moc na takové ty hodně vulgární výstupy nebo na humor o kouření trávy. Není to můj styl, moje kultura. Zato mám strašně ráda živě vysílaný pořad Saturday Night Live, který je poskládaný z politických skečů, scének a parodií na reklamy. Je to něco, jako u nás bývala kdysi Česká soda.
Jak jste se k výstupům před živým publikem vlastně dostala?
Inspirovala mě sestra Simona. To ona si začala připravovat vtipná pozorování z nemocnice, kde pracuje. A tak mě napadlo zkusit to taky. Přihlásila jsem se do kurzu a po pár týdnech mě čekalo první vystoupení. Trému jsem měla obrovskou, ale jakmile se lidi začali smát, byla jsem v sedmém nebi. Touhu pobavit a rozesmát jsem měla vždycky, i ve svém psaní, ale na literaturu v angličtině jsem si moc netroufala. A takhle si naopak můžu ze svých nedokonalostí dělat legraci.
Nebliká vám vzadu v hlavě, že můžete být trapná? Mezi lehkým žánrem a totální šmírou je velmi tenká hranice…
Na to jsem absolutně připravená. V tomhle je můj věk výhodou. Tak se ztrapním, a co? Svět se nezboří, můj život se nezmění, ti, kdo mě mají rádi, mě neodvrhnou. Ruku na srdce, komedie není operace mozku. Taky mám možná výhodu, že nevidím moc dobře na dálku, takže se nedívám nikomu do tváře. Vždycky si představuju, že svůj výstup říkám jednomu člověku. Ideálně někomu, kdo je vůči mě vstřícný.
Jak byste popsala Martinu, která stojí na jevišti? Nakolik se jedná o roli a nakolik jste to opravdu vy?
Moji synové tvrdí, že při vystoupení používám silnější přízvuk, než jaký skutečně mám. A možná trochu přehrávám svou zmatenost, i když zrovna v té si moc přidávat nemusím…
Uvidíme vás jako stand-up komičku někdy i u nás?
To strašně chci! Už před mým příletem jsme se domlouvaly s Adélou Elbel, že vystoupím coby její host, ale bohužel ještě nebyly otevřené prostory, kde by to šlo. Tím líp, aspoň budu mít na přípravu víc času.
Napsala jste i filmový scénář, který by se měl natáčet v Česku. Jak to aktuálně vypadá s ním?
Je zpátky v mých rukách – musím ho přepsat, aby jeho realizace nebyla tak nákladná. Což je zavazující, ale zároveň fajn. Beru to jako příležitost napsat jej líp. Jedná se o jakousi volnou variaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla a vypráví o vztahu dvou sester a jednoho popzpěváka.
Ale scénář se nedrží skutečnosti a bude to romantická komedie.
Léto se pomalu láme do druhé poloviny. Jaká ve vašem případě bude?
Pevně doufám, že báječná. Budu psát, vystupovat po klubech, cestovat a tak dál… Plánů je fůra. Tak se jen modleme, ať nám je zase něco nezhatí.
MARTINA FORMANOVÁ (55)
• Narodila se v Brně. Vystudovala FAMU.
• V době studií působila jako modelka.
• Po roce 1989 odjela do USA, kde poznala Miloše Formana.
• V roce 2002 jí vyšla první kniha Skladatelka voňavého prádla. Dnes jich má na kontě osm (např. Nalakuj to narůžovo, Povídky na tělo, Ten sen, Trojdílné plavky).
• Aktuálně pracuje na scénáři k filmu Sestry, který měl režírovat Jan Hřebejk.
• Má dva syny, dvojčata Jima a Andyho, a žije v Connecticutu.